Borový Hustník

Letos se Jára Hustník snažil přenést na Vysočinu atmosféru borového lesa, běhání v písku a chrastí kdesi u Nového Boru. A to skrze koncept, který se letos objevil na závodu Bor Cupu a který nemá chybu. Ve zkratce - jde o všem známý scorelauf obohacený existencí desítek nulových kontrol. Správné kontroly se sice dají poznat snadno, a to díky číslům, změt koleček ale komplikuje vyhledávání pravých kontrol a plánování postupů.

Kdo hledá, najde

Moje taktika byla bez ohledu na bolavé dutiny zkusit sebrat vše. Navíc Jára obvykle trať staví tak, že limit se stihnout dá a 59 minut vypadalo luxusně. Vše pod heslem - "čo bolí, to prebolí". Skutečnost byla trošku jiná než teorie - ale jak se říká - tím hůř pro skutečnost.

Proto jsem neváhal a vybral hned krajní kontrolu směrem k městu (K11). Na zádech jsem si vedl Aleše a Kamču. Na další kontrole jsem neviděl lampion, obíhal skalku a už jsem měl čelo závodu kus před sebou. Hned na další kontrole v lese (K6) mne ale přestala bavit jejich společnost (však nejsem Herkules - nezvedám činky ani se nelepím) a naopak mne napadlo využít, že jsem na plošině. A tak jsem nechal Aleše s Kamčou, aby šli do údolí naproti (na K10), zatímco já si sesbíral kontroly K19 a K8. To bylo myslím velmi dobré; i když jsem v té chvíli neměl přečtený zbytek trati, viděl jsem, že v této oblasti budu mít až na K1 vše vysbíráno a přitom K1 určitě bude dávat smysl při návratu zpět - k této úvaze mi pomohlo to, že les má vlastně tvar trichtýře.

Modrá je varianta dobrá

Objevila se ale realizační chybička - přehlédl jsem K10 a šel rovnou na K2 (viz červená čára). Pak ještě stojí za zmínku zmatené pobíhání na K15 (hledal jsem jiný objekt) a na K5 (špatně postavený strom). Tyhle minutky mi hodně chyběly a tak není divu, že limit jsem stíhal jen s odřenýma ušiskama. Ale aspoň to bylo na konci drama.

Mimochodem oblast v údolí s potokem byla nakonec nejvíce zajímavá. Ke zvážení bylo i sebrat K18 přímo od K2, která byla poměrně nízko, a pak se vrátit kousek nazpět. Stoupat totiž svah vpravo dvakrát nebylo vůbec zadarmo. Tuto variantu ukazuje modrá čára.

Už na trati mi chyběla jedna kontrola v průkazu a moje hypotéza byla, že jsem dvě kontroly razil do jednoho políčka. Až po zevrubné kontrole mapy v cíli jsem přišel na vynechanou kontrolu. Aleš a Kamča v pohodě stihli všechny kontroly. Jára můj výkon ohodnotil 3. místem, k čemuž mi pomohlo, že skupinka Alča s Karlosem, která šla v protisměru, sice sesbírala vše, ale výrazně nestihla limit a tak byla exemplárně penalizována odečtem dvou kontrol.

Po závodě jsem padnul, ale aspoň mi 18 hodin ležení dutiny definitivně vyléčilo. Takže Járo - díky za nápaditý výlet k Novému Boru!

Ohlédnutí za K. sezónou

Poprvé v roce 2009, na obzoru rok 2019 a v pořadí už 9. ohlédnutí za K. sezónou.

 Předvánoční tradice se dům od domu liší, u nás vládne vizualizace sezóny

V podhradí nad hradem Hláska

Nebývá to běžné, ale někdy stačí ze závodu jen přetisknout zprávu pořadatele: 

"Do historie závodu se opět po roce zapsala Kamila Gregorová, jež na našem závodě dosáhla již 6. vítězství (3 x na 8 km a 3 x na 4 km) a po loňském rekordním čase na 8km trati Kamila letos pro změnu ustanovila nový traťový rekord na 4km trati."

Co více dodat? Snad jen, že 62. Podzimní běh lyžařů jsme si s dětmi zpestřili výletem na zříceninu hradu Hláska (který je paradoxně pod úrovní Senohrab), koneckonců stejně jako jsme učinili loňský rok.

Josef Lada uměl vystihnout malebné okolí Hlásky

Novinkou snad bylo jen to, že jsme šli netradiční oklikou podél hlavní železniční trati na Benešov. A oklika se nám oplatila nečekanou podívanou - uviděli jsme pozůstatky srážky vlaku se stádem divočáků v podobě pěti kusů rozesetých na padesáti metrech.

Marečku, copak jsi dělal v létě o prázdninách?

Aneb jeden z topologicky úžasných obrázků - lze s ním rotovat i zrcadlově převracet v každém směru a stále udává stejnou informaci.

Běhal jsem orienťák, skákal do bazénu, střílel ze vzduchovky, skákal "beko", oslavoval s příbuznými, skákal na trampolíně, řezal s babičkou jabloně a jezdil na skateboardu na opravených U-rampách

Který z výrazů vyjadřuje pravděpodobnost?

Čas od času se nějaká planeta se Zemí srazí. Své by o tom mohli vyprávět dinosauři, které zřejmě sprovodil ze světa dopad planetky.

Který z výrazů vyjadřuje pravděpodobnost?

1. čas od času
2. nějaká
3. vyprávět
4. zřejmě

Tato úloha je součástí SCIO cvičebnice pro přijímací zkoušky na gymnázia pro 5. třídu. Správná má být jediná odpověď.

Hned tři výše uvedené odpovědi přitom mají spojitost se nejistotou, tj. s existencí pravděpodobnosti.

• ad 1) nejistota ohledně srážky
• ad 2) nejistota ohledně charakteru planety
• ad 4) nejistota ohledně příčiny vyhynutí

Co pak znamená "vyjadřovat pravděpodobnost"?  Pokud dle autorů znamená "vyjadřovat míru nejistoty" (jak je ve vzorovém řešení), pak to znamená, že výraz má udávat charakteristiky nejasnosti (např. o tvar distribuční funkce, očekávanou hodnotu atp.) Tomu odpovídají dvě odpovědi.

• ad 1) "čas od času" udává očekávanou četnost výskytu v čase, což je charakteristika dané nejasnosti - proto dle této interpretace "vyjadřuje pravděpodobnosti"
• ad 2) "nějaká" chápu ve smyslu "jedna z mnoha" bez udání její další charakteristiky; to nám nedává parametry nejasnosti (distribuce zůstává "ambiguous"), proto to interpretaci neodpovídá.
• ad 4) "zřejmě" udává vysokou hodnotu pravděpodobnosti pro danou příčinu, tj. jde o charakteristiku dané nejasnosti

Pokud ale "vyjadřovat pravděpodobnost" znamená vyjádřit, zda je daný jev nejistý anebo jistý, pak se ptáme na existenci nejistoty (tj. na indikátorovou proměnnou definovanou jako nula pro jev s tzv. degenerovanou pravděpodobností a jedna s nedegenerovanou pravděpodobností). A té odpovídají hned tři odpovědi.

• ad 1) "čas od času" lze chápat jako indikátor existence nejistoty (ohledně srážky)
• ad 2) "nějaká" lze také chápat jako indikátor existence nejistoty (ohledně přesné charakteristiky planetky)
• ad 4) "zřejmě" je rovněž indikátor existence nejistoty (ohledně příčiny vyhynutí)

Jazyk je zkrátka bohatý a jemný a to je na něm úžasné. Testovat ale jedenáctileté děti na jemnosti jazyka, když na každém bodě v testu ohromně záleží, to jen zanáší vysokou "míru nejistoty" do výsledků testu.

Co vše by se dalo prodat touto reklamou

Dnes jsem otevřel noviny a zaujala mne fotografie z jedné americké ulice, kde se vyjímala reklama Nike. Neznajíc protagonistu této kampaně a ani následné kontroverze ohledně jeho účasti v kampani, vyvolala ve mne reklama úplně jiné dojmy než zamýšleli v Nike. A propos, co Vám evokuje tato reklama?

Jde o reklamu pro mudžahedíny nebo prostě jen o "cheap talk" (laciné kecání) pro milovníky kecek?

Hulk Cup

Když do Google zadáte Hulk Cup, vypadne stisklá pěst Hulka. A jen my zasvěcení víme, že uvnitř se nachází buzola. A v druhé ruce najdete mapu od Rysáka, který už 36 let pořádá kultovní pražské noční štafety Hulk Cup.

Jů, co mi to dal Gůgl?!

Hulk Cup, toť konstanta pražského orienťáckého života. Vzpomínám na ročník 2000, který probíhal na Ladronce, jen o pár set metrů dále od letošního ročníku, a kde se objevila jakási Kamila Jirků, kterou jsem tehdy příliš neznal. (Mimochodem tato Kamila Jirků si určitě za rámeček nedá výsledek z roku 2005, kdy na druhém úseku ztratila 50 minut...) 

Na webu je dokonce i odkaz na edici v roce 2001, kdy se běhalo ve Hvězdě a kde jsem hájil dres MKP; rok poté v Hodkovičkách jsem měnil dres z MKP na USK. V roce 2011 objevuji krásný záznam týmu "VIP - Vysočina in Prague", kdy nám ve štafetě pomohl Aleš z MFF.   

Nostalgii podporuje i to, že letošní sraz u hospůdky na strahovských kolejích zaváněl návratem do přelomu 90. let. I návrat ke klasickému ražení byl příjemný retro prvek akce. Dojem narušily pouze aktuální technologie čelovek, které jsou skutečně někde jinde než bývaly, pokud si tedy nepůjčíte světlo od kamaráda - jako to udělala Kamča - a ono zhasne po 30 minutách. Naštěstí na rozdíl od roku 2005 nebyla Kamča v lese 93 minut, ale stačila jí jen třetina, 31 minut.

Tratě jak při Světovém poháru, ale na rozdíl od světové špičky my běželi mezi bezdomovci v černočerné tmě

Vskutku, doběhnout na 1. úseku na 8. místě, to byla od Kamči skutečná výzva. S rozkvedlaným kotníkem jsem vyrazil na 2. úsek, na trati občas něco pohledal a oslnil pár turistů, ztracených v šeru velkoměsta. Předával jsem 8. našemu žolíkovi Honzovi Škrabálkovi. Ten jako letec-paraglidista zaletěl navzdory tomu, že má s orienťákem o desítky let méně zkušeností. 

Hádanka: Najděte nejrychlejšího chlapa (Nápověda: Nemusí to být chlap.)

V předběžných výsledcích jsme prozatím 16., což je fajn. A budeme jen napjatě čekat, jak ještě proběhne kontrola průkazek a diskvalifikace díky nachytávkám na paralelních farstách. Bystré oko Rysáka a tvrdá ruka Hulka ještě mohou hodně promíchat pořadím.

Závod gerontů, hobíků, eliťáků a pár žen, které na Hrádku překáží

Pokud je nějaká krize za dveřmi, není to krize finanční, obchodní, bezpečnostní, krize veřejných financí ani krize technologická, nýbrž krize demografická. 

Nejlepším důkazem budiž Události na ČT, které šot o legendární Velké Kunratické letos pojaly jako reportáž z abiturientského srazu po 50 letech. Na rozdíl od loňska nepadlo ani slovo o vítězích; v době pokrizové totiž není důležité vyhrát, ale dožít se. 

Kdo dožije, nejenže má rezervaci na číslo, ale hlavně má start zdarma (foto: VK)

I cenám pro nejlepší na Velké Kunratické letos dominovaly produkty, které dává Ježíšek prarodičům, když má bolehlav a neví, co by po těch letech vymyslel: prostředky na bolavé klouby, extra silné dávky vitamínů a pak i spoustu slev (protože, jak víme, naši důchodci slevy milují). Ale cen byla řada a tak bez nadsázky díky za ně.

Bez ohledu na tikající demografickou krizi důležité budiž samotné závody. Na nové ženské trati (platné od roku 2016) se ukázalo, že Adéla Stránská je ve skvělé formě - oplatila Kamče loňskou porážku a vylepšila Kamčin traťový rekord. Kamča byla těsně druhá a za toto umístění mezi mladými gazelami je určitě ráda.

Tričko Mizuno, trenky Mizuno, krosové boty Mizuno, ale čelenka ukazuje, kde Kamče bije srdíčko (i když bije vzhůru nohama)

Na trati přes Hrádek se zase předvedla Pavla Schorná, která stejně jako loni běžela těsně kolem 14 minut. Kamča byla na prvním mezičasu výrazně pomalejší (+ 24 vteřin), posléze stahovala, ale jen na 14:15 (+14 vteřin). Opět druhé místo, opět zaslouženě. 

Na trati je mimochodem zajímavé sledovat, jak nyní převažují hobíci na úkor běžců; pro ilustraci jsem vzal mužský čas na konci první třetiny výsledků - v roce 1998 byl 16:42, nyní jsme na 17:34; na druhé straně dnes běhá celkově více lidí, což samozřejmě posouvá tvar distribuce k horším umístěním. Z Velké Kunratické se zkrátka stává populární závod pro hobíky, podobně jako z jiných závodů.

Vzhledem k minimu tréninku jsou Kamčina podiová umístění stále výborná. Navíc Kamča se stále udržuje nad úrovní mého 20 let starého času z roku 1998 (14:16,9). Ale až na něj přestane stačit, přijde moje spravedlivá chvíle - a pak se na závodění v naší rodině zaslouženě vrhnu já.

Hvězdičky

Že se z bločku vytrácejí záznamy mých úspěchů není divu; buď zkrátka nejsou nebo chabnou ve stínu hvězdných výkonů mé drahé polovičky. Nyní ale i maminčiny úspěchy mají konkurenci; pomaličku a polehoučku je na okraj zájmu vytlačují záblesky hvězdiček další generace.

Konkrétně Mareček nedávno zazářil na sympatickém krosu v Liberci, kde vyhrál trať na 700m a moc si užíval svoji - cituji - "první skutečnou medaili, nejen nějakou tu perníkovou."

Judista, gymnasta samouk, boulderista, modelář, orienťák a teď už i krosaŕ

Navíc tento týden Majda překvapivě spoluvyhrála Halloweenský noční orientační závod ve Hvězdě, když s Kamčou vydržela běžet souvisle skoro 50 minut (!) a zvládly tam pospolu posbírat v noci nejvíce terčíků.

Na scorelaufu byla nutná taktika, neb se nedalo stihnout sebrat všechny kontroly

Nakonec musím zmínit i naši největší hrdinku Aličku, která se zúčastnila čtyřdenního přechodu Šumavy v režii Kotlářky. Pochod vyšel na absolutně nejhorší možné počasí; dva dny šli s plnou bagáží v dešti a v prvním letošním sněhu na v té chvíli nejstudenějším a nejmokřejším místě celé republiky. Jak píše trefný článek na webu Kotlářky, za čtyři dny si vyzkoušeli čtyři roční období od Vivaldiho.

Alička zářila nejen během přechodu (díky reflexnímu obalu na batoh), ale i po výletě (a rychle tak zapomněla na vlezlou zimu a mokré ponožky)

Tři roky poté: O tři roky starší, o jedno místo lepší

Před třemi roky jsme s klubem získali ve vracovských dunách legendární 24. místo. Poslední dva roky máme stabilní formu 28. místa. Ale to je už historie. Letos jdeme nahoru, i když nakonec jen o jediné místo. Ale zaplaťpánbu za mírný pokrok v mezích zákona.

Letošní MČR klubů poznamenalo rekordně krásné počasí s teplotami nad 20 stupňů a pěkně přehledné shromaždiště u jihočeského Bavorova. (Trochu tedy nechápu lidovku, která by Bavorov zaměnila za Vodňany.)

Vývoj úspěchu našeho týmu Cetebe (plným názvem "Cetebe 98,6%-ban hasznosítható C-vitamin") byl následovný:

1. úsek: Pro úspěch je vždycky zásadní prvník krok; však Pavel by vám po sobotní minele ve veteránské štafetě mohl povídat. Nakonec po týmovém "meetingu" nastoupil Hubánek a jako ostrý pes se slibně zakousl hned do úvodního kopce, který měl 100m převýšení. I dál si počínal velmi zkušeně a doběhl na slibném 33. místě, jen kousek od 30. místa.

2. úsek: Díky síle našich žen je už tradiční taktika na druhém úseku sbíhat, co to půjde. Kamče se podařilo radikálně posunout tým hned o polovinu pole (na 17. místo) díky 10. místu na svém úseku. Nicméně i u ní by se jedna větší chyba našla.

3. úsek: Letos se do týmu po roční pauze vrátil Pepík, o kterém z předloňských klubů v Prysku víme, že je srdcař. Výsledkem bylo omlazení týmu, který má bez Pepy věkový průměr - věřte či nevěřte - veteránských 35 let. Pepa nás, stejně jako předloni v Prysku, podržel (32. na úseku) a doběhl 24.

4. úsek: Janča se vydala na nejkratší úsek a i když její výkon bylo 13. místo na úseku, nebylo to vůbec nešťastné místo, naopak. Janča nás zpátky stáhla na 17. místo.

5. úsek: Pavel se zodpovědně vydal sbírat terčíky na nejdelší úsek. Ještě před průběhem udržoval fantastické 17. místo na tomto úseku, kde byla velká porce špičkových běžců. Pak následovala chybka, doběh na 23. místě, ale s malým odstupem na několik dalších týmů a s rezervou 6 minut na další tým  (28. na úseku).

Pavel opět předvádí doběh ve stylu finiše na pražském maratonu za 2:17

6. úsek: Alča byl opět náš triumf v rukávu. Stejně jako loni patřila na čelo v našem týmu dle pořadí na úseku (letos 11.). Stáhla na 16. místo, což bylo zkrátka neuvěřitelné.

7. úsek: Na posledním úseku sebekriticky přiznávám, že mi to v kamenech a kopcích s rozviklaným kotníkem vůbec nešlo; měl jsem reálné obavy, abych neskončil díky kotníku s ručníkem v ringu jako letos už dvakrát. Navzdory tomu jsem běžel na slibném 21. místě, v závěrečném pytlíku mne ale bleskově přelétly ještě dvě štafety.

Tým bez Pepy, který sice už odjel, ale jeho duch je na fotce

Takže na závěr mám za sebe z 23. místa pocit nevyužité příležitosti, protože 20. místo bylo jednoznačně hratelné (3 minuty) a 19. místo také nebylo žádné sci-fi (5 minut). Je to škoda o to víc, že další mírné zlepšení v mezích zákona by nás už nikam moc nedostalo - např. na 17. místo bychom museli ubrat 9 minut a na 15. místo bychom už více než 15 minut. 

Konec ale dobrý, všechno dobré a už teď se těším, co zase Cetebe.hu vymyslí do dalšího roku.

Vzpomínka na Zermatt

Už dost vody uplynulo od doby, co nás naposledy vezla lanovka na start závodu. A když se naskytla příležitost zopakovat si švýcarské zážitky, nebylo co řešit.

Herlíkovice v Krkonoších znáte možná ze sjezdovek. Sousední Benecko znáte z běžek zcela jistě. Pro mne jsou ale Herlíkovice od tohoto víkendu především prostor pro super orienťák, kterému vévodí rozhledna Žalý (1036 m.n.m.).  

Mapa a vůbec celý závod Východočeské oblasti příjemně překvapily hned na několika frontách. Vrcholové partie a i velká část svahu byly velmi dobře průběžné; borůvčím se dalo kličkovat a podložka byla mnohem rovnější a méně kamenitá, než by člověk očekával v takové výšce. Takže oslabený kotník vydržel téměř až ke konci.

Výkon na pohodu (foto: pořadatel)

Stavba zajímavá - kontroly v jámách na směr byly docela záludné, velmi těžko se vizualizovaly a ani v okolí k dohledávce nebylo mnoho dalších objektů. Chyby na 30 vteřin a i více tak naskakovaly velmi snadno. Průběh kolem rozhledny Žalý jsem šel intenzivně až tak, že jsem málem smetl polské pantáty. Před dlouhým postupem jsem doběhl Heppyho (poprvé v životě), ale nakonec to nebyl Happy Day - netrvalo totiž dlouho a on byl fuč.

Zásadní byl i dlouhý postup, kde jsem provedl ne zcela šťastnou myšlenkovou iteraci. Úvaha ve stylu - postup rovně vypadá lépe, tak to stavitel myslel, že se to má oběhnout - nebyla úspěšná. Celkově se mi nicméně běželo příjemně - ono když je na 6 km hned 540 metrů seběh, tak to člověku běží docela samo.

Závod je v rodinné kronice historický - Mareček se poprvé dostal na stupně vítězů. Kamča vyhrála a já porazil v hlavní kategorii mužů hned 15 Východočechů.

Mareček do cíle makal tak, že mu málem spadla rozvázaná bota

Jestřebí hory

Pěkný hřeben s historickou hodnotou (československé opevnění) nabízejí Jestřebí hory naproti legendární Závoře. Zde jsme si užili letošní Cenu východních Čech. Zádumčivá atmosféra úvodní fotografie zcela vystihla realitu trochu pošmourného počasí. Zejména deštivá sobota připomněla, že na konci srpna může být klasika v podhůří Krkonoš opravdu severská.

Pasáž v E3 v kamenitém severním svahu

Kamča vyhrála elitu, takže odjíždět jsme mohli potěšeni. Osobně se mi tentokrát nejvíce povedla klasika (550m převýšení), kdy jsem sice nevyřešil vše ideálně, ale šetřil jsem se na závěr a 6. místo v H21A v této etapě pro mne bylo absolutní maximum. Jinak některé postupy byly poměrně drsné, šly se prudké traverzy hustníky, nebo kluzké kamenité svahy, místy byly porosty k diskusi (možná bych preferoval i větší generalizaci, byla by spolehlivější). Tratě byly 1:10 000 i na klasice, protože jinak by se ty vrstevnice holt nevešly. I fáborky byly slušně fyzicky náročné. V závěrečném handicapu jsem pak musel po půlce závodu šetřit kotníček.

Pro závodníky, co spěchají domů a mají jen trochu času, doporučuji rozhlednu na Markoušovickém vrchu.

Prokletá numerologie

Dívám se náhodou na počty dosavadních příspěvků podle jednotlivých kategorií. A co nevidím?

• 222 v kategorii orienteering
• 222 v kategorii run4fun
• 222 v kategoriích Alice a Marek

Pěkná, pěkná, pěkná...

Slovy otce olympijské vítězky byla letošní PPčka pěkná, pěknáá, pěknááá...

Představte si temný les. Právě přestalo pršet. Chvilka před sedmou večer. Hustníčky okolo. A já zoufale hledám cosi ve středu kolečka. Takové situace mne provázely hned v první etapě Pěkných prázdnin na Branžeži, když jsem se snažil na mapě 1:10 000 vylovit něco, co by mi pomohlo v hledání lampionů. Nakonec se mi ale vše podařilo najít a některé kontroly dokonce i vícekrát - stejně jako na Valečově jsem měl problém v tempu udržet správné pořadí kontrol.

Chuťovka pro elitu se až na jednu kontrolu nelišila od naší tratě

Všechny tři etapy byly zajímavé. Nebyly až tak brutálně horolozecké jako předchozí víkend na Valečově a i ve známých prostorech na Kosti, kde jsem v posledních letech byl několikrát, nabízely novinky k řešení. Vrcholem byla rychlá závěrečná etapa na "norských" plotnách na Branžeži, kde kuriozitu byl fakt, že kromě sběrky jsme s fáborky (HDR) jednu kontrolu v lese.

Pěkným zpestřením Pěkných prázdnin byl i sběr přání pro server O-News. Nás potěšilo, že jedno z přání vybraných jako nejpěknější bylo přání od Majdy; vůbec nevadí, že ve skutečnosti šlo o společné dílo s Míšou Benešovou.

Mimochodem, při vyhlášení jsme se usmívali pod fousy, když jsme zjistili, že pořadatelé nepřerušili tradici a opět do cen pro elitu zařadili hygienické vložky. Říkám si, jaký hygienický materiál bude asi zvolen příští rok? (V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na pětidenní někdy v roce 1989 a na setkání s fantastickým marketingovým sloganem, který měl na svoji dobu docela odvahu: "Toaletní papír Harmasan uspokojí i tu nejnáročnější prdel.")

 

S Pěknými prázdninami končí moje období prázdninových duelů s Hubánkem. Ač jsem zaznamenal drtivou prohru 3:8 (pokud jsem vyhrál, šlo vždy o middle), těším se alespoň faktem, že v posledních dvou etapách šlo o prohry těsné, nikoli děsné. Navíc celkové 6. místo v H21A a skalp např. Michala Jedličky jsou pro mne cenné výdobytky.

Prach v očích, ostny v těle, sršni za pozadím

Každé čtyři roky se volí Poslanecká sněmovna (pokud se sama nerozpustí dříve). A každé čtyři roky probíhají Rumcajsovy míle na Valečově (pokud se nezruší kvůli hrozbě požáru).

Před osmi lety se mi ve skalních labyrintech podařil husarský kousek, když jsem si v E2 doběhl pro 2. místo v kategorii H21A. Kamča tehdy měla také dobrý rok, skončila druhá a porazila o místo v té době vycházející devatenáctiletou hvězdu Denisu Kosovou. Před čtyřmi lety jsme zavítali jen na den; letos tudíž nastal čas na plnokrevnou účast.

Jsa o osm let starší a méně prozíravý, nedopatřením se společně s ostatními členy oddílu hlásím do elity. Což mne dostatečně vytrestalo neustálým lozením po čtyřech, zkrvavenými končetinami z akátových hustníků a také troškou adrenalinu v zarostlém sadu při čekání na nálet sršňů.

Lahůdka ke konci E2

V každém případě si kromě škrábanců domů přivážím opět jedinečné zážitky. A to zejména z E2, která byla v případě úspěšných kontrol ve stylu kulečníku (ťuk-ťuk), v případě méně úspěšných kontrol ve stylu motorizované rikšy (tuk-tuk), které jaksi došel benzín.

Proč je Kamča bosá? Zkrátka jí ještě nepřišly nové Mizuno Hayate 4, model roku 2018

Kamča si doběhla po solidní 3. místo, když ji potrápila vedro v E2, Alička si v D12 vyzkoušela pár těžších kontrol ve skalách a Mareček s Majdou si nás povodily po fáborkách. Škoda jen elity, která byla početně oslabená díky paralelně pořádané Grand Prix Polonia v Jakuszycích. Člověk se holt na víkend jen tak nenaklonuje (tedy aspoň prozatím to nejde).

Opět ve Fredrikstadu

Loni jsem zde psal o nezapomenutelných severských zážitcích z terénu u Bedřichova a tak když byly do Bedřichova alias Fredrikstadu vypsány hned dva závody, dokonce na rozšířených mapách, program srpnového víkendu neznal kompromisu.

Mapaři pro tuto dvoudenní LokoTour skutečně nezklamali a zvládli nově pokrýt nejen prostor na západ okolo Klikvové louky (samotná rašeliništní louka, kde pramení Bílá Nisa, je kvůli ochraně nezmapovaná), tak i prostor na sever od Královky až po Novou louku, včetně Blatného rybníčku. Což pro příznivce echt horské podložky zní fantasticky. A fantazie to i skutečně je.

Úvodním závodem jest long na 10km. Postavit v tomto extrémním terénu na poměrně malé mapě klasiku není jednoduché, zde se to velmi dobře podařilo. Typ lesa se hodně střídal a s ním i typy postupů. Dlouhý postup na K5 byla zásadní, bylo možné jít dolů a nahoru přes stadion (kolem startu i cíle) anebo po lesních cestičkách zleva, což Hubánek vymyslel jako velmi dobrou variantu. Moje prostřední varianta, zvolená v alibistické snaze ušetřit si vrstevnice, se vůbec nevyplatila, protože i jen 300 metrů přímého postupu přes těžký les znamenalo citelnou ztrátu.

Zdání klame - i když K14-K17 vypadají jako jednoduché kontroly, v této části lesa šlo o neskutečně těžkou podložku, navíc K17 byla zašitá uprostřed borůvčí jak pro milovníky kešek

Z pohledu nedělního middle byla long ale jen taková trochu delší a opatrná ochutnávka rozličných laskominek z rotujícího čínského stolu, zatímco middle byl hlavní chod. O middle bych bez diskuse prohlásil, že šlo o jednoznačně nejzajímavější a nejvíc extrémní terén, který jsem po dlouhou dobu v Čechách zažil. Velmi často extrémně těžká podložka s borůvčím a kameny (těžší zmapované části jsou snad jen vrcholové partie nad Harrachovem), detaily v zarostlých bažinách, neustálé poskakování a zvedání nohou a po většinu času prakticky absence možnosti jít nějaké pravidelné tempo.

I zkušení závodníci dokázali dlouze točit volantem - zde Bášova mapa a chyba na 3 minuty na K18

Navigačně bylo vše zvládnutelné, bylo ale absolutně nutné držet směr a číst na postupu všechny záchytné tvary. A hlavní bylo i jít směrově dobře do dohledávky. Hodně lidí neuvěřitelně chybovalo (viz Sosák: "v oblasti 15-19 jsem nějak ztratil kontrolu nad svým orienťákem a jen sem tam nějak plácal") a tak jsem měl unikátní příležitost přiblížit se hvězdám jako je Mrazák a Sosák; něco mi k tomu ale chybělo. Zejména mne mrzí pytlíček, který jsem omylem zahájil v opačném pořadí (1:30 min ztráta).

Celkově si píšu 32. ze 103 v H21L; spokojený jsem nejen s tímto výsledkem, ale i z toho, že vlastně nejlepší mezičasy jsem měl právě na těch nejhustších a nejméně přehledných postupech.

HSH Vysočina Cup: edice 2018

HSH Vysočina Cup, alias Botas, se snažím v lichých letech nevynechávat. Letos byl sice rok sudý, terén pod Lipnicí nebyl ale vůbec lichý. Navíc šlo o 25. výročí, tudíž příležitost zavzpomínat na úplně první ročník ve Svratce, který si ještě velmi dobře pamatuji.

Cíl byl jasný - poprat se s oddílovými soupeři o dva roky mladšími (Hubánek a Karlos) a o patnáct a dvaadvacet let mladšími (Matěj a Pepa). Slibným prvkem bylo i spaní v hlučném kempu v blízkosti shromaždiště, kde pořadatelé během nocí pořádají hned několik hudebních seancí (ve stylu: pět společensky unavených pořadatelů se ve tři ráno posadí k rozeřvaným reproduktorům).

Vzhůru po stopách autora Zrádce národa v Chotěboři

Ze sportovního hlediska byla kategorie H21B optimální volbou - nabídla mi boje o širší stupně a délkou byly tratě umírněné. V první etapě jsem na middle zazářil (3. místo), v dalších dvou to bylo pokaždé 9. místo, celkově 6. Kotníček přežil i devastaci v poslední etapě. Takže spokojenost. 

Mareček stínovaný Jáchymem předvedl v HDR skvělé výkony

Botas nabízí ale i jiné zážitky - kromě čtení z Haškova Švejka šlo především o krátký kros. Zde naše rodina sehrála významnou roli. Mareček natáčel závod kluků z kamery na čele ("Marečku, hlavně neběž první, ať natočíš i někoho před sebou!"), Alička srdnatě bojovala mezi děvčaty a jelikož žádný z těchto závodů nám poukázku na malinovku nepřinesl, bylo zajištění rodinného občerstvení nakonec na Kamče.

SK Chotěboř vs. Tesla Brno

Boot camp triatlon na Malé Straně

4:40 budíček. 5:00 odjezd na kole do centra. 5:30 příjezd na Malou Stranu. 6:15 se leze do Čertovky a už to začíná. Triatlon Boot campu Hanky Dvorské.

Když udělat něco trhlého, tak aspoň v centru města. A proč ne rovnou pod Karlovým mostem před zraky turistů, kteří si přivstali na ranní procházku. Podobné myšlenky šly Kamčinou hlavou, když se hlásila na Malostranský triatlon v režii sympatické kaskadérky, cvičitelky a běžkyně Hanky Dvorské.

Na čele plavcochodců; letošní nízké průtoky vody mají i své výhody

Šílenost násobil fakt, že dotyčné ráno bylo jedno z nejchladnějších za poslední dva měsíce. Vlézt do Čertovky bez neoprenu vyžadovalo nemalou odvahu; naštěstí vody nebylo mnoho a tak se parodie na plavání mohla střídat s během ve vodě těsně nad pás (not-so-deep water training).

Následovalo kolo až k obrátce u Libeňského mostu, kde Kamče čelo mužského závodu nenávratně zmizelo a odsud rychlý návrat nazpět na Malou Stranu. Poslední laskominkou byl výběh na Petřín, kde byla konečně šance trošku se zahřát a doběhnou si pro bezpečné vítězství mezi ženami.

Všichni na Petřín!

Kamča si při této šílenosti zavzpomínala na své krátké triatlonové mládí a tím o trochu omládla. Asi jako Hanka Dvorská, která na sobě podobné elixíry mládí aplikuje pravidelně a - věřte nebo ne - nevypadá vůbec na to, že je o dalších více než 20 let zkušenější. Pro fajnšmekry ještě kompletní obrazárna.

Klacky Open alias Paroží Open

Moje drahá polovička se zúčastnila firemních štafet v rámci Klacky Open. Ve hvězdné sestavě s Honzou Šedivým, Jakubem Škodou a Lenkou Mechlovou si vyběhla cennou trofej. Letos nestartovala silná štafeta Mapy.cz, tudíž vítězství bylo o parník.

Není divu, že pánská část týmu o trofej nestojí - kdo by si chtěl domů odnést parohy?

Bratři v triku

Včerejší trénink byla ukázka vyladěného módního stylu, vzpomínka na MS v běhu do vrchu 2017 v italské Promeně a zároveň připomenutí bronzu českého ženského týmu, na které se podílela i moje drahá polovička.

Kamča díky svým výhrám obléká celou naši rozvětvenou rodinu

Děti, namalujte, co vaše maminka dělá nejradši

Nebylo vskutku těžké najít Kamču mezi obrázky ostatních maminek

Fantastická cenotvorba Českých drah

Představte se, že chcete jet z Veselí nad Lužnicí do Prahy. Cena je 188 Kč. Když pojedete z Kardašovy Řečice přes Veselí do Prahy, zaplatíte 207 Kč. Potud to dává smysl.

• Co takhle ale vyjet už z Jindřichova Hradce a jet přes Kardašovu Řečici a Veselí do Prahy? Pak platíte - a to není překlep - pouhých 145 Kč. A v pátek a sobotu dokonce jen 139 Kč.
• Pro cestovatele z jihu je také možnost vyjet už z Českých Budějovic a pokračovat přes Veselí. A hle, namísto původních 188 Kč platíte 159 Kč.

Zajímavé je i to, jak jsou nastavené ceny za dodatečné kilometry:

• Z Veselí jedete 7km do Soběslavi a platíte o 10 Kč méně (178 Kč).
• Pak jedete 13km do Plané nad Lužnicí a ušetříte 17 Kč (161 Kč).
• Ujedete dalších 7 km do Tábora a místo toho, abyste ušetřili 10 Kč, tak platíte o 42 Kč méně (119 Kč).

Další krok bude, až České dráhy začnou stanovovat individuální ceny podle chování na (a)sociálních sítích.

Tak děti, kam s vámi?

Letošní výsledky přijímacích řízení na osmiletá gymnázia naznačují, že evropské fondy by se možná neměly posílat do regionů, ale spíše do Prahy na výstavbu gymnázií a zaplacení kvalitních učitelů. První sloupec uvádí průměrné body z ČJ+M testů posledních dvou přijatých, další udávají, jak velký je převis zájmu.

Škola	Přijetí	Přijatí	Zájemci	Uspokojeno
Jana Keplera, P6	89,5	31	227	14%
Nad Alejí, P6	80	61	638	10%
Jana Nerudy, P1	81	58	481	12%
Nad Štolou, P7	76	59	391	15%
U Balvanu, Jablonec	71,5	59	128	46%
Antona Randy, Jablonec	63,5	29	134	22%
Tanvald	53	29	59	49%
Chotěboř	50,5	53	98	54%

Zajímavé také je, že u některých regionálních gymnázií se člověk nedozví výsledek vůbec (Jindřichův Hradec) anebo jen v součtu s ostatními kritérii (Telč - ještě v pátek byly detailní výsledky ještě k dispozici, nyní jsou už jen agregátní výsledky). Že by nebylo čím se chlubit?

Broďácká kontrola

Do roka a do měsíce tu budete zpět! Tak loni hřměl hlas Jana Žižky na mapě Žižkova studánka. A vskutku, uplynul rok a 27 dní a opět se nacházíme v Lučici, kde Havlíčkův Brod pořádá opět oblastní závod, opět na malebném fotbalovém hřišti a opět s výhledy na zříceninu hradu v Lipnici. K dokonalosti chybí jen Žbirkovy tanečnice z Lučice.

Dokonalé deja vu ilustrují i tratě, které si jsou velmi podobné koncepcí, délkou (rozdíl 80m na 12km) a převýšením (rozdíl 70m). Letos ale byly o něco více hustníkové, což kromě bolavého kotníčku a slabší formičky vysvětluje můj o 7 minut horší čas. Kamče se také podařila minela a doběhla "až" druhá. Naštěstí na výsledky máme Majdu, která v tandemu s mapujícm Marečkem doběhli v nabitém HDR na třetím místě!

Hustníkové pasáže mi při závodě evokovaly terminus technikus "broďácká kontrola", který by už konečně někdo kredibilní měl zavést do Wikipedie. Pro neznalé, broďácká kontrola jest zašitý lampión strčený ideálně mezi smrčky, ideálně v díře a v hustníku. Povinností pořadatele je umístit během závodu v hlavních kategoriích minimálně jednu, nejlépe ale i několik broďáckých kontrol. 

Pojem broďácká kontrola vznikl už někdy koncem 90. let. Osobně bych jeho vznik datoval někdy do let 1995-1996 na mapu Ronovec. Pamatuji si na následující okraj oplocenky, který byl sice nabíledni, samotný lampion ale byl skrytý v hustníčku důkladněji než by to svedl David Copperfield.  

Že by právě zde byl počat termín broďácká kontrola?

Letos bych identifikoval dvě takové kontroly, zákeřnou kupku v hustníku u potoka (K10) a rozpitou hranici porostů ve šlehajících doubcích (K21). Nicméně nemůžou se srovnávat např. s legendárním závodem na Orlovech, kde broďáckou kontrolu v hustníčku hledaly i skupinky čítající desítku závodníků.

Termín neberu nijak hanlivě - je to zkrátka kolorit, který k oblastnímu závodu patří a člověk se na něj každý rok tak trochu těší a počítá s ním. Koneckonců přiznávám, že jednou se mi také podařilo broďáckou kontrolu postavit.

Když něco končí, něco jiného začíná

Horkou novinkou v letošním běžeckém kalendáři byl Hruboskalský půlmaraton v režii Honzy Mrázka a Romana Skalského. Horký o to víc, že připadnul na letošní horké dubnové počasí.

Jak už to s traily bývá, na startu bylo plno orienťáků, i když mohlo by jich být více, kdyby prostor nebyl embargovaný kvůli podzimnímu Světovému poháru. Navíc ochranáři si toto superatraktivní místo hlídají jako oko v hlavě a proto se trať vine převážně údolími bez přímého kontaktu s pískovcem. Člověk si pak nemůže odpustit myšlenku, proč běhat po cestách, které např. během Pěkných prázdnin na Skaláčku nanejvýš překříží tam a zpět.

Konečně pěkný trail!

Horký závod se běžel poměrně svižně a čas 92:37 nejlepší ženy - Pavly Schorné - je vzhledem k převýšení přes 500 m úctyhodný. Kamča měla odstup jen dvě minuty, daný záměrně opatrným startem a pak i maličkou krizičkou v průběhu trati. Dvanáctá v absolutním pořadí, takže super výkon.

Rovnoprávnost především aneb soudek i pro ženy

Pro děti byla atmosféra ryze prázdninová - došlo na krmení koníků Jonáše a Ramba, stavění vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros v písku, koupání ve (trochu smrdutém) rybníku a hry na pirátské lodi.

Naopak nedělní závod byl čistý pohled do minulosti. Konkrétně šlo o Chotěbořsko, pro moji generaci kultovní silniční závod na 10 mil, kde člověk zažil nejednu krizi (zejména v závěrečném stoupání v serpentinách) a propotil nejedno tričko. Při letošním 40. ročníku se dokonce trať přeznačila tak, že fakticky vedla okolo mého rodiště.

Ale zamáčkněme nostalgickou slzu. Již po startu bylo zřejmé, že si pro solozávod běží solokapr Leoš Pelouch. Za ním se vydala Kamča. S bratrem nám to nedalo a z hecu jsme si s ní zkusili  závěrečné serpentiny. Dopadlo to dle očekávání - nahoře jsme málem vyplivli plíce a čas 6:11 byl o minutu pomalejší než v mých nejlepších časech... Kamča mne pak ale odměnila tím, že mi v tombole vyhrála kultovní poživatinu s názvem Chotěboř.

Ačkoli drobná paralela by tu byla

Předpovídat aprílové počasí je jako sázet na kurz bitcoinu. Letošní počasí při Pražských Velikonocích ale ukázalo, že zkrátka stačí vzít loňský rok přes kopírák - ráno vtíravá zima, celý den ostrý západní vítr a nakonec, aby se neřeklo, troška slibného sluníčka do profoukaných tváří.

Drobných paralel s loňskem bylo nakonec o něco více: stejný prostor pro E1, stejný prostor pro E2+E3, stejná shromaždiště a stejně jako loni pro nás byl útočištěm stan z Jindřichova Hradce. Jen děti závod pojaly rozdílně - Mareček doma polykal antibiotika, Majda solidárně se svým bratrem zevlovala, Alička na závodech byla v roli osazenstva Kotlíkového soustředění. Tudíž zatímco Kamča jela sbírat první místa, já pykal v domácím vězení.

Královský postup v E3 pro dámskou elitu: existuje rozumná varianta zprava nebo středem?

Prostor u Pustého kamenu (nedaleko Jestřebí) se letos rozšířil o jižní část, která nabídla typické Kokořínsko - proužky prudkých údolí s velkými skalnatými bloky, seshora ohraničených osetými poli. Zajímavé je, že královský postup v dámské elitě (letos E3, Kamča 17:09) byl letos velmi podobný loňsku, pouze se začínalo mnohem více na JZ a kontrola byla přímo nahoře. Zda byla realistická i jiná než levá varianta, která byla optimální loni, nechávám na úvaze čtenáře.

Zlato a brambora pro CTB

Kamča se letos snažila a i když její výkon (zejména v E1) nebyl bezchybný, porazila veškerou skandinávskou konkurenci, včetně Beaty Falk (která má z juniorského MS v roce 2010 tři medaile). Stejně jako loni vyhrála nejenom celkově, ale i všechny jednotlivé etapy. Holt Kamčina "stará dobrá hra" ještě není "okoukaná"...

Dialog disgrafiků

Náš Mareček G. díky spálové angíně nemohl na vícedenní závody v Kokořínsku. A tak se svým kamarádem Marečkem Š., který se mimochodem narodil ve stejný den,  komunikoval pomocí psané korespondence, kterou Kamča převážela mezi shromaždištěm a domovem. A je to čtení, které dojímá. 

Viz poslední vzkaz, který dostal na přeložené a slepené samolepce:

AHOJ, MARKU, 

DĚKUJITI,ZÁ

TVUJ PAPÍREK

PŘEJUTI.ABYSE-

SUZDRAVIL.ŠK-

ODA JETUJ ON-

ÁŠ POSTAVILI,

SME BUNKR

ŠKODA-ŽETU

Ťuky, ťuky, ťuk

Trochu jsme ještě zmrzlí, trochu zlenivělí, ale závody se neptají a už ťukají na dveře.

Díky sponzorství od Mizuna Kamča letos netradičně odstartovala své běžecké jaro na silniční desítce v Pečkách. V kategorii 35-44 byla s časem 37:53 nakonec druhá, ale je faktem, že o kategorii starší byla Kamínková ještě o celé dvě minuty lepší. O další dvě minuty lépe, s časem 33:51, dle očekávání tvrdila muziku Eva Vrabcová-Nývltová.

Mamky, které se na závodech spolu obvykle nepotkají

O dva týdny později v Průhonickém parku  šlo o vzpomínku na loňský souboj mezi bavlnou, režnou nití a dederonem. Letos ale atletky na tomto parkovém závodě absentovaly a tak si pro vítězství - bez jakékoli diskuse - doběhla Pavla Schorná, která sem přijela až od rakouských hranic. Kamča za ní následovala na bezpečném druhém místě.

Následující den jsme vyrazili na Jarní pohár, při kterém stejně jako loni elita běžela z hromadného startu. V tomto prostoru se běželo po 14 letech a pravdou je, že si na ten předchozí závod docela dobře vzpomínám; bylo to neuvěřitelně rychlé. Otevírák orienťácké sezóny si užila Majda v HDR (skvěle běžela v dresu SK Králíčkov), Alička při své premiéře v D12 a samozřejmě i Kamča, která v motýlcích na dohledávkách něco nechala a nakonec si zaslouženě doběhla pro 3. místo.

Mládí se hlásí o slovo

Zkusil jsem trať dámské elity a nakonec tato část lesa byla o maličko zelenější a prorostlejší, než jsem očekával. Můj čas by mi vysloužil jen pět dámských skalpů (10. místo), což skutečně není nic světaborného, ale alespoň vím, že mám letos co dělat.

Já v uhlí, Alička v Písku

Trenéři z Kotlářky připravili pro kotlářskou skupinku ve věku HD12 minulý víkend parádní soustředění v Písku. Utužení party začalo hned s odjezdem vlaku a pokračovalo společnými tréninky, hrami, cvičením a zábavou. Ze soustředění nezbyly jen fotky, ale díky hodinkám s GPS i detailní záznamy z tréninků. Děti přijely nadšené... a taky parádně unavené. Kotlářce díky!

Začátek zostra jako ve Skandinávii - hned první trénink je noční (foto: DKP)

Jarní paprsky si říkaly o to, pořádně se rozeběhnout (foto: DKP)

Děti hrály všelijaké netradiční hry (foto: DKP)

... ale samozřejmě hlavní byly lampiony! (foto: DKP)

Ve stínu olympiády

I Ledecká holt nějak musela začínat

Když skluz, tak s úsměvem

O cestě a oběti

Kamča poskytla rozhovor serveru SvětBěhu.cz. Zda se povedl, posuďte sami.

Docela jsem si zaeditoval, a to nejen odpovědi, ale i otázky...

Dealer's Choice: Kdo rozdává, rozhodne

Nebývá zvykem psát o zážitcích měsích starých. Ale dojmy z Dejvického divadla hned tak nevyprchají, zejména když jsou postavené na vyladěné souhře mužské části ansámblu.

V Dealer's Choice se představuje celá pánská špička divadla: Trojan, Novotný, Plesl, Myšička, Neužil, Čermák. Každý je skvěle sžitý se svojí rolí a docela dlouho jsem přemýšlel, zda by se vůbec mohli přehodit. Plesl a Neužil - ano, oba hrají mladíky, ale charakterně a emočně úplně odlišné. David Novotný jako otec je opět úžasným a určitě bych podepsal, že on "hraje jako když dýchá". Trojan si užívá svoji docela osvědčenou roli cizince, vtipná je role Myšičky, který je rozverný slovní sukničkář, což krásně kontrastuje s jeho rolí Theodora ze Čtvrté hvězdy, kde naopak tráví veškerý čas hraním mahjongu.

Ash z Vašeho cashe udělá ash

Hru pěkně shrnuje citát Václava Neužila, který za svoji roli získal Cenu Thálie 2011: „Líbí se mi ta britská bystrost, konverzační schopnost tyto věci podávat tak nějak, jako by lidé byli v klidu, přitom vevnitř to strašně tepe.“

Sentimentu záchvat

Letošní Hustníkovo zakončení bylo určeno nám náplavám, které se každý rok vracíme do rodné Chotěboře na Hustníkovo zakončení, k čemuž Vánoce slouží jako perfektní záminka.

Stejně jako loni probíhalo zakončení ve významném kulturním kontextu. Letos nešlo o kinematografii, nýbrž o populární hudbu. Jak jinak si totiž vysvětlit název mapy "Sentimentu záchvat" než jako lyriku skupiny J.A.R.?

Chci zas vidět svou babku a dědka

a plechovej hrnek z kterýho pili

a Marunu a svýho tátu

tenkrát když ještě žili

Chci zas bejt s nima jak v minulejch letech

Chci zas bejt malej a pomalu letět

nad nima

nad náma

Miluju minulost, nemám jí dost

Mapa slibovala kupu sentimentu, což se podařilo vrchovatě. Protože závodit na úzkém proužku mezi silnicí a vlečkou na Bílek byl, je a alespoň pro mne vždycky bude skvostný zážitek. A to ať už probíhal v roce 1995, kdy jsme se jako dorostenci motali v čerstvém hustníku a kdy byl proužek poprvé (a naposledy) zmapovaný. Anebo letos, kdy hustníček vyrostl, aby odkryl bažinaté údolíčko s hrázkami v plné nahotě. Jára Hustník nám zkrátka nabídl krátký výlet do malinké Skandinávie kousek od pivovaru.

1:7777, toť měřítko! (zde pouze výřez mapy)

Navzdory osvědčenému hromadnému startu se startovní pole hned na úvod pěkně rozdělilo. Volba při scorelaufu nebyla úplně samozřejmá, nabízelo se hned několik variant a i několik mikrovoleb. Fotokontrola byla jednoznačná, i když mnozí (jako třeba já) si fotku prohlídli až v půlce trati, aby zjistili, že kolem ní vlastně už běželi a že si to tak budou muset zopakovat. Kontroly kolem Kacířů byly na úžasných místech, kam dosud v životě moje orientka nevkročila.

Gregoři rulez!

Pódium nakonec patřilo našemu klanu - moje drahá polovička nás všechny předčila hned o několikera prsa (37:22), i když se přitom málem utopila v prohlubni na K60, která byla zákeřně zasypána listím. Poté jsem doběhl já (44:26) a za mnou můj bratr, kterému jsem tak těsně (45:46) vrátil loňský debakl. Hned 11 závodníků zvládlo sebrat všechny kontroly, poslední z nich odvážný synovec Jáchym. Alička s Julčou zvládly 7 kontrol a užily si to. Gregoři rulez!

Závod jinak probíhal v naprosté internetové tmě, aby se o něm náhodou nedozvěděl server O-news; ani výsledky nikde nejsou, aby je náhodou nemohly komentovat nějaké nezvané osobnosti. Takže aspoň s odstupem zveřejňuji fotečky. Koneckonců letos by se protest dal podat nanejvýš proti příliš horlivé revizi, která mohla snížit hladinu sentimentu. I když je fakt, že velká část mladších závodníků by asi úplně neocenila, že závodí na mapě starší než jsou oni sami.