pondělí 11. listopadu 2019

Reklama na orákulum

"Tati, já nebude ani první ani poslední. Skončím uprostřed," odhadla Majda svůj výkon na Velké Kunratické. A v souladu s proroctvím doběhla přesně 126. z 251.

Letošní Velká Kunratická nám tedy především přinesla zjištění, že naše drahá Majdička by se mohla dobře uživit pomocí sázek. Dále jsme zjistili, že Mareček umí mezi kluky dobře pelášit (37. z 225). A že pro malé ratolesti jde o závod nadmíru atraktivní, když hned v cíli na ně čeká hodnotný dáreček.
Majdička a kamarádka Amálka
Nezahálela ani Alička, když za Duklu Praha předchozí den běžela Podzimní běh Olympu. Na trati 1260m je 7. místo a čas 5:01 fajn.
Dukla, do toho!

neděle 3. listopadu 2019

O souboji bez souboje

Po roční pauze jsem se zúčastnil legendárního Dušičkového závodu, tj. zakončení chrasteckých orienťáků a jejich kamarádů. Tentokrát na 21,2km (460m převýšení). A řízením osudu jsem utrpěl vítězství.

Na rozdíl od loňského ročníku na Milovech, který přilákal spoustu ambiciozních závoďáků, letos šlo o klasiku z hospůdky od Skaly. Několik favoritů se na poslední chvíli odhlásilo, dramatičnosti startu to ale neubralo, protože hlavní trať byla zároveň tratí dvojky. A tak bylo v lese od počátku hodně rušno.

Chléb se lámal hned na K3, kde jsme se rozdělili na čele - já zvolil drsný sestup hustníkem a pasečkou a pak přímý traverz. Paseka byla ale plná šlahounů, díky čemuž jsem ztratil kontakt s čelem závodu, které nyní tvořilo jen duo Martin Krejsa (hlavní trať) a Karlos (dvojka).
Červená - moje a Kamčina varianta; modrá - Karlos a Martin K.
Následně jsme v trojici s Kamčou (hlavní trať) a Vládíkem Krejsou (dvojka) pokračovali společně až ke konci 1. mapy. Odtud následoval 3km azimut přes vrstevnicovku (což byla prakticky slepá mapa s údolím uprostřed). Vládíka na občerstvovačce vybudila informace, že na Karlose ztrácí tři minuty. Přemotivovanost se mu ale nevyplatila - v jednom místě se stočil a zmizel zcela mimo směr - a tím jsme zbyli s Kamčou na 2. mapu zcela sami. 

Trať dvojky (12km) končila s druhou mapou, nás ale ještě čekaly další dvě mapy, které byly pro úsporu zároveň tratí trojky (5,9km) a čtyřky (3,3km). Zde byla možnost výběru pořadí tratě, což byla letošní inovace. Zvolil jsem kratší trať, protože jsem cítil, že v dané chvíli nemám vůli jít do skalnatých svahů nad potokem Žejbro. Což bylo dobré nejen pro udržení tempa a morálky, ale i proto, že jsem pak měl šanci doběhnout ty, kteří šli nejprve trojku; obráceně by to bylo těžší. 

Na trojce jsme s Kamčou skutečně začali potkávat ty, co na nás ztráceli cca 25 minut. Pak následovala volba (opět na K3), kde jsem zvolil defenzivní obíhačku. Kamča zvolila přímou variantu, nicméně skončila na kraji louky v ostružiní - a díky obíhání se dostala na moje záda. Od té chvíle si pak udržovala prakticky neměnný postup.
Červená - moje varianta; modrá - Kamčina (optimální) varianta
Na úplném konci závodu přišla hlavní kuriozita. Přibíhám v poklidu směrem k poslední kontrole a hle - z jiné strany (z trati čtyřky) kluše Martin Krejsa. Co tady děláš, vyklusáváš? Kdepak, zaúřadovaly mi křeče v lýtkách. A tak si nečekaně dobíhám pro vítězství, podobně nečekaně jako předloni. Vtipné na našem "souboji bez souboje" je, že ze 160 minut jsme se neviděli 150 minut a do poslední chvíle jsme o sobě vůbec nevěděli. A také zřejmě rozhodl malý detail, totiž že Martin se při výměně map více občerstvoval, zatímco já se před poslední mapou neobčerstvoval vůbec.

Byly to pěkné a úsporné závody. Jelikož nestartoval žádný čínský reprezentant, běželi jsme všichni na fair-play bez ražení. Tratě byly hodně orienťácké, využívalo se minimum cest a dohledat některé lampionky nebylo úplně zadarmo. Navíc jelikož jsme běželi osamoceně, nebyl to přepálený závod jako obvykle a druhý den se tak necítím jak invalida, jako tomu bylo v některých předchozích ročnících.

neděle 20. října 2019

Severské indiánské léto

Ještě teď cítím podzimní paprsky říznuté ostrým horských vzduchem jak bojují v souboji s mlhami jizerských údolí.

Když loni Jenda Schulhof zval Kamču na "odyseu srdcem krajiny mezi Liďákama a Žulákem", nešlo o romantickou procházku nad Libercem, nýbrž o místní klasikářskou legendu pro liberecké běžce, tzv. O Přeborníka Boudy. Jenda letos pořádal další, tentokrát už 9. ročník, který vyšel na 19. října roku 2019.

Loni Kamča kralovala, když stanovila dámský rekord 14:37 na trati 3.9km. Letos se na úplně stejnou trať postavila i Alička, což původně nebylo v plánu, ale Alička se úkolu zhostila jako správná atletka z Dukly. Za vítěznou Kamčou (16:09) doběhla jen o 2:15 později a mimochodem pěkně sprintovala na úrovni 6. místa v ženách. Mareček stejně jako loni zazářil mezi mlaďáky.
I když stojí od vítězky vpravo, ve skutečnosti má bronz
V neděli jsme využili možnosti prosvištět se mezi břidlicovými lomy nad Železným Brodem, konkrétně v prostoru Dupandy. Prostor byl skvostný, tratě pro novice v tomto terénu byly poměrně těžké. Na trati H21L jsem vymetl snad všechna pěkná místa v širokém okolí. Nejlepší z nás byl Mareček, který dosáhl na 2. místo v kategorii H10, což pro něj byla hezká rozlučka s touto kategorií vůbec.
I když stojí od vítěze vlevo, má ve skutečnosti stříbro (a v neděli se už na stupně postavil správně)

A došlo i na kuriozitu, o které píše protokol: "Na základě stížnosti závodníka Dariusze Pachnika hlavní rozhodčí po konzultaci s jury diskvalifikoval dle článku 3.1 pravidel OB (Fair play) účastníka závodu Martina Škorpila pro nevhodné chování po doběhu závodu. Zároveň Martin Škorpil nastoupil do závodu neoprávněně, protože se před svým startem neodprezentoval a neuhradil vklad (což učinil až dodatečně po závodě)."

neděle 22. září 2019

All's Well That Ends Well

Odlétat ve 12 hodin z Amsterdamu, když jste v 7 hodin ráno v Groningenu, vypadá jako hračka. Ale jen do doby, kdy do plánu hodí vidle holandské České dráhy.

7:00 Groningen: Jako první z hotelu nastupuji v 7:00 na snídani, abych stihl odjezd v 7:48. Chtěl jsem původně jet později, ale tento spoj jede přímo na letiště, bez jakéhokoli přestupu. Plánovaný příjezd 9:55, odlet 12:05. Plán tedy veskrze dobrý. Těsně před checkoutem ještě řeším detaily na faktuře. Recepční ale změnu v klidu zvládá a žádné zdržení se zde nekoná.

7:36 Nádraží: Kupuji lístek a vidím, že hned několik vlaků jede v 7:48, žádný ale není ten můj. To přece nemůže souviset se stávkou na letišti, kterou jsem si zažil dva dny předtím... Hodně vlaku je zcela zrušených. Na informacích nikdo. V 7:48 jede vlak do Zwolle, což je místo, kde se jinak běžně přestupuje. Říkám si, že tam bude stačit jen přestoupit a pak už se pojede přímo na letiště.

8:45 Zwolle: Na tabuli žádný vlak na letiště. Na informacích pán radí nástupište 10, pak 3. zastávka a zachrchlá nějaké město na L, které zní jako Lelystad. Jdu tam, stojí tam vlak, který jede doslova za pár vteřin. Žádné město na L tam není, nemluvě o Lelystadu. Průvodčí nikde. Váhám a pak se rozhodnu nenastoupit. To se ukazuje jako chyba, protože jiná paní na informacích mne pak ubezpečuje, že skutečně mám jet z 10. nástupiště a na 3. zastávce přestoupit. Jen se to město jmenuje Deventer... A navíc, mám pak jet na Amsterdam Centraal a odtud na letiště. Mohl bych prý také ještě jet busem a pak si zase přestoupit na vlak. Ne, prosím, ne.

9:30 Deventer: Čas začíná docela ubíhat a ještě mne čeká přestup přímo v centru Amsterdamu. Naštěstí v telefonu mám offline mód bez mapy Holandska, takže ani nevím, že jsem docela stranou původní trasy - asi jako když na cestě z Brna do Prahy se podíváme do Hradce Králové. Čekám na vlak do centra Amsterdamu, který přijíždí docela plný – že by také někdo další chtěl na letiště? 

Najednou slyším, že průvodčí hlásí něco o tom, že si lze vystoupit na vlak směrem k letišti. Dokonce ve třech jazycích. Trochu váhám, ale akčně ve vísce Hilversum vystupuji – říkám si, lepší tohle než jet do rušného centra. Vidím letušku s kufry, která také vystupuje. Takže ok. Po chvilce ale zmateně nastupuje zpět. Tak jak? Moc času na rozhodnutí nemá ani ona ani já. Naštěstí jí někdo poradí a ona zase vystoupí.

10:57 Hilversum: Odjíždíme a místní cestovatel mi říká, že na letišti budu chvilku před půl dvanáctou. Hm, 35 minut do odletu není úplná rezerva, ale měl bych to snad stihnout.

11:25 Amsterdam Schiphol: Vyskakuji na konečné a běžím do haly na self check-in. Automat hlásí – kdepak chlapče, tebe neodbavím, najdi si agenta. Běžím nahoru k přepážkám, ale brzdí mne davy. Na tabuli vidím, že se stále ještě můžu odbavit, ale jen na 1a, což je ve vedlejší hale. Není to úplně blízko a tak běžím.

11:35 Check-in 1a: Dobíhám a na tabuli už visí, že můj odlet je closed. Říkám paní, že to museli zavřít před minutou a že to letadlo určitě stihnu. Pouští mne k přepážce. Tam mi ale ukážou, že už nemůžou nic udělat a mám prý jít na Travel Services – tam vyřeší další let. Tak jsem to těsně nestihl.

11:40 Travel Services: Paní vidí, že jsem zdravý mobilní muž v nejlepším věku a říká, že to můžu zkusit stihnout. Zatelefonuje letuškám, aby mne čekaly. Ale je to prý na moje riziko. Tak běžím. Je to přece moje přirozenost.

11:42 Security: Starší pár mne obětavě pouští. Na prohlídce se security něco nelíbí a tam mne prošahávají. Aha, nelíbí se jim jen posmrkaný kapesník v kapse. Teď už chápu, proč se jim hodí mít rukavice. Ani batoh se nelíbí. Nicméně projdou si kabely a ok.

11:45 Gate D71: Běžím, není nijak blízko a v polobotkách to docela klouže. Hlavně se nezabít a nesklouznout do těch parfémů. V závěru mne čekají schody dolů. Že by se ještě jelo busem? Dole už nikoho nevidím a propadám skepsi. Ale na konci místnosti vidím světlo v konci tunelu – čekající letušky. Pane, tak vy jste to stihl? Uf. A evidentně nejsem sám, protože si mysleli, že jsem jiný nešťastník.

středa 18. září 2019

Aličky hvězdný štafetový víkend

Říká se, že sdílená radost je dvojnásobná radost. Ve štafetě je radost ale minimálně trojnásobná.

Aličce a i ostatním děvčatům z Kotlářky se parádně vydařily štafety v Jizerských horách. V Kořenově nastoupily v sestavě Amálka-Bětka-Alička. Na posledním úseku Alička soupeřila s Káťou Bělouškovou (výběr Vysočiny) a podařilo se jí doběhnout pro 1. místo poté, co štafeta Ještědské oblasti běžela mimo soutěž. Tuhle radost ještě znásobila Kamča, když na posledním úseku z těsného 9. místa stáhla díky finiši až na 3. místo.
Alička dobře reprezentuje oddíl silných žen a krásných mužů
Druhý den nastoupila Alička na 1. úsek, což bylo pro mne pikantní, protože startovala i s mojí kategorií H135. Přiznám se, že jsem na dlouhém postupu k mapovému startu trochu makal, aby mi hned neutekla. Dokonce jsem vydržel s hvězdným Erikem Heczkem až na společnou 1. kontrolu. (A tímto se definitivně výkonnostně vracím na úroveň kategorie H12.) 

Alička opět předvedla souboj s kamarádkou Káťou Bělouškovou. A opět jí to vyšlo a dokázala doběhnout na vedoucí pozici. Na dalších úsecích jejich štafeta sice ztratila kontakt s čelem; to ale samozřejmě nevadí - hlavní je, že byla dobrá nálada.
Kdo z koho? (foto: Vojta Illner)
Obecně druhý den byl celkově těžší - délkou, profilem, rozdílností farst, nepříjemným pytlíkem na závěr a i tím, že kluby na rozdíl soboty sestavily své týmy dle výkonnosti, takže v hlavních kategoriích šlo o takové malé Mistrovství ČR.

sobota 7. září 2019

Ohlédnutí invalidy za letní sezónou

Letošní prázdniny trvaly pro normální lidi 62 dní. Pro mne trvaly 20 závodů. A tak si zaslouží podrobný záznam do deníčku hipochondra.
  • Botas: Běžím s tím, že prakticky nejím, protože řeším nějakou záhadnou střevní reakci. Kupodivu půst funguje a na úvod sezóny mám nejlepší výsledky (čti: nejvyšší rankingové body). Celkově 3. v H21B. (Etapy 5-4-10.)
  • Bohemia: Horko jak k zalknutí. Z toho v lese pocity jak při úpalu, občas až k nevolnosti. Celkově 5. v H40A. (Etapy 3-5-4-5-11.)
  • Loko Tour: Pěkná klasika v H40 (2.), poté middle v H21L (46.) ozvláštněná zmijím uštknutím, rozeznaným od vosího bodnutí až po závodě.
  • Orienteering Adventure: Pro mne vrchol sezóny z turistického, závodního i estetického hlediska. Až na rekonvalescenci z jedu mne nic neomezuje. Ale ono to přijde... Etapy 1-10-4-1 v H21B.
Veteránský či normální ranking - to je, oč tu běží
  • Pěkné prázdniny: E1: 3. místo v H40 na middle, ale ve svahu si v botech bez hřebů opět oslabuji kotník. E2: Ač úporně hlídám kotník, na K4 přichází díra zapadaná listím v momentu mapování a uch... a sotva chodím.
  • Interkompas: Po týdnu oddychu se kotník lepší, musím ale běžet extrémně opatrně (47. v H21A). V E2 ale vazy natékají a absentuji. V E3 je kotník opět klidnější a běžím opatrněji, navíc během závodu ztrácím, když nějakou dobu hledám čip (37.).
Závěr léta a začátek září pak trávím snahou 3 týdny léčit zánět dutin, který mi dovezli děti hned po Orienteering Adventure. K tomu sporadická (a občas marná) snaha zpevnit vazy v kotníku.

A tak opět platí: Lepší být v lese zdravý a (na trénink) bohatý než (duchem) chudý a nemo(hou)cný.

pondělí 12. srpna 2019

Česko - země extrémů podruhé

Když jsem kdysi před lety v Harrachově sbíhal metrovým borůvčím z Čertovy hory, říkal jsem si, že nic extrémnějšího a pestřejšího v Čechách nezažiju. Mýlil jsem se.

Orienteering Adventure byly na domácí poměry zcela mimořádné pětidenní. Tomášovi Leštínskému se podařilo zajistit bezprecedentní přístup do ochranného pásma KRNAPu (a pokud to vidím dobře, možná i do 3. zóny), navíc s prostorným shromaždištěm přímo pod lanovkou na Pláně ve Špindlerově mlýně. Relativně úsporným a chytrým způsobem uspořádal fantastické závody a už teď se těším, jaký další pořadatelský husarský kousek se mu vydaří v dalších letech.

E1 sprint: Kamča si pochvalovala pestrost sprintu "parkového" typu s průběhy v členitějších svazích mezi penziony a s ochutnávkami terénu; sprint, kde netradičně prohloupil každý, kdo si neobul boty s hřebíky.

E2 Klacky Open: Na malém prostoru kolem vleku Krakonoš byly stovky tisíc až miliony klacků po těžbě, což přinášelo zajímavý prvek hledání "nano-voleb" v podobě stopy mezi hromadami klacků. Zařazení této etapy bylo strategické - aby člověk další den neskočil přímo po hlavě do toho nejtěžšího, co okolí mohlo nabídnout.
Nejen orienťáckým dobrodružstvím živ jest člověk - zde Mareček boulderuje na cestě z Kozích hřbetů
E3 downhill: Královská etapa v podobě seběhu 440m převýšení z Plání. Naše kategorie dokonce zvládla přeběhnout kolem výhledu pod Hromovkou. Střídaly se rozličné partie lesa, od horského hustníku, který zamotal hlavu hned po startu, po plantáže borůvčí jen pod kolena až po svahy s metrovým borůvčí a kameny, kde člověk jen padal střemhlav a borůvky mu lítaly nad hlavou. Došlo i na prudké horské svahy a horskou obíhačku jak z italských vícedenních.
Pořadatelé zvládali i parádní fotečky (foto: pořadatel)
E4 jak od Járy Hustníka: Netradiční middle, kde velká část závodu probíhala v poměrně průběžném (řekněme občas klopýtavém), nicméně málo průhledném horském hustníku. Díky kvalitním podkladům si mapař mohl dovolit přidat i malé světlé skvrnky, které pak při citlivém čtení hodně pomohly při orientaci. Další úspěšnou taktikou byla prohlásit buzolu za svatý nástroj a při postupech zcela rovně si odříkávat nějakou tu modlitbičku. 

E5: Pestré finále zkombinovalo tři části. Na úvod se využily detaily v borůvčí přímo ve Špindlerově mlýně, zejména u stezekh podél Labe; následoval traverz svahem přes krásná kamenná moře a nakonec jsme se vrátili přes klackovou oblast u Svatého Petra.  

Tím, jak šlo o finále a handicap, předváděli i zkušení závodníci různé veletoče - pro mne byl zážitek vidět v přímém přenosu chybujícího fantoma Máru Prášila, zážitek umocněný tím, že jsem v té chvíli zároveň běžel i s jeho (také mírně chybujícím) bratrem Alfim. Koneckonců i já jsem své druhé etapové vítězství v H21B okořenil neuvěřitelnou "chybičkou" na předsběrku, kdy ve snaze ušetřit půl vrstevnice výběhu jsem se rozhodl nejít rovnou (po téměř rovné cestě!) z kontroly na kontrolu. Vrhl jsem se raději do svahu, jenže příliš nízko, což znamenalo traverz celého postup jen kousek podél cestičky a ztrátu 40-50 vteřin.

V každém případě bylo stěžejní, že Alička si doběhla pro celkové vítězství a že si s Kájou Mullis opět skvěle zazávodily.
Kája Mullis se ještě musí naučit, že 2. místo je po pravé ruce vítězky (anebo holt bude všechno v D12 vyhrávat, k čemuž nemá ve svých deseti letech moc daleko)

pondělí 5. srpna 2019

Česko - země extrémů

Jendovi Schulhofovi vděčím za inspiraci, když svoji klasiku na LokoTour za 151 minut popsal ve stylu reklamního letáku z Kauflandu "Česko - země příběhů". 

LokoTour byl víkendový zážitek, na který se nezapomíná. Přinesl příběhy silné, někdy až extrémní. Hlavní tratě byly extrémně zajímavé a pestré, dosyta využily skandinávské bažinky, balvanová pole, borůvčí a prudké seběhy a výběhy.

Extrémně dobrý výkon podala Alička, když vyhrála v D12 oba závody. Extrémní chyby předvedl v sobotu můj bratr, když se mu podařilo vyběhnout mimo mapu do balvanového pole. O to extrémnější zážitek šlo, že právě díky tomuto zpoždění si v lese zažil prudkou bouřku s kroupami (a samozřejmě bez mapníku).  
Sobotní vyhlášení D12 mělo nádech dramatu, kdy lidé napůl fotili a napůl utíkali před bouřkou do aut
A koneckonců extrémní zakončení má i moje nedělní "štípnutí" na 8. kontrole, které jsem původně přisuzoval vose či divoké včele. Přišlo mi ale podivné, že místo vpichu během závodu neoteklo stejně, jako se stalo minulý týden po poštípání od vos na Bohemii. Noha ale začala postupně víc a víc brnět. V pondělí ráno jsem ránu prohlédl a vidím jasné dva vpichy od zmije - a odpoledne i příznaky malátnosti a otok kotníku daný tím, jak se jed odbourává. 
Cop na druhé straně, ale jinak je to stejně šťastná vítězka
Ale ani křest ve zmijím království nic neubírá na extrémně pozitivním hodnocení celého víkendu, koneckonců jako každého o-víkendu ve Fredrikstadu.

pátek 19. července 2019

Milíř a Uhlířská skála

Komu se v Jizerkách zajídají profláklé destinace a vyhledává netradiční cestičky a výhledy, neměl by vynechat Milíř (1003 m.n.m.), což je hřbet nad Josefovým dolem, označovaný často jako Mariánskohorský hřbet. Pro orientaci - jde o hřbet, který leží naproti Kasárenské cesty a právě při lyžování na této části magistrály mne zaujal. Na hřbetě se vyjímá slibná výrazná horská paseka a na ní rozptýlené, nepříliš zarostlé skalky, které si přímo říkají o rekognoskaci terénu.

V rámci svých dobrovolnických výběhů pro Discovery Channel, kdy pravidlem je jít nekompromisně terénem, co to jde, jsem se odhodlal dobojovat se až tento vrcholek. Třešničkou na tomto terénním dortíku byl objev kousku bažinatého Švédska. Mimochodem z tohoto místa je vidět i Ještěd.
Haschak Sisters and Brother
Posledních pár stovek metrů k Milíři je dostupných po průseku, který je dokonce sjízdný i na bajku. Od vrcholového posedu lze průsekem postupovat i dále směrem ke Knajpě, ale doporučuji raději už jen po svých.
Občas se objeví i cestička, většinou je ale při šlapání nutné poohlížet se po zmijích
Majda se jaksi připletla do focení výhledu na Jizeru
Dokud svahy nezarostou, budou odsud královské výhledy od Knajpy přes tyčící se Bukovec až do západních Krkonoš
Milíř je kvazitisícovka - geodetický bod leží v 999 m.n.m., ale nejvyšší skalka má 1003 m.n.m.

pondělí 15. července 2019

Danajské dárky

Být na bedně na Botasu, to je vždycky důvod k hrdosti a radosti, i když jde jen o podřadnou béčkovou kategorii. Je ale nutné se nedívat do taštičky s výhrou, aby si člověk nezkazil dojem z hezkých a vydařených vícedenních.

Letošní návrat Botasu do Svratouchu byl pro mne nostalgickou vzpomínkou na soustředění z roku 1992. Pamatuji si Radana Kamenického, který nám tehdy vyprávěl, jak absolvoval Železného muže a málem usnul na kole. Jako tehdejší vrcholový eliťák byl pro nás hrdinou dne. Dodnes mám ještě schované mapy a pamatuji si i náročný paměťák v hustnících, večerní táboráky a závěrečný úklid, během něhož se Fanda Vacek převlíkl za uklízečku a vytíral záchody. Prostě paráda.

I proto letošní Botas zvítězil nad těžkou konkurencí v podobě třídenních v Dolomitech.

Po téměř třiceti letech ale následuje střih. Punkový Botas roku 2019 nemá samozřejmě mnoho společného se soustředěním roku 1992, nicméně i tak je zajímavé konfrontovat vzpomínky na těžký les se současností. Z mého dnešního pohledu - bráno optikou předcházejících závodů (Čížkovy kameny, Mariánské lázně) - mne překvapilo, že zdejší les je ve skutečnosti skoro placka. Navíc je velmi čistý a - s občasnou výjimkou pár těžších hustníků - hodně běhavý. 
V tomto terénu se často klasika zvrhne v dlouhou middle, ale Kubovi Hledíkovi se podařilo postavit i pěkné delší postupy, kde byla řada mikrovoleb (zde H21A, velmi podobná mé H21B)
A právě díky rychlosti a přehlednosti se každá chyba hrubě nevyplácela. Toho jsem si byl vědom hlavně před startem E3, kde jsem šel ze 3. pozice a za mnou v několika minutách hned pět vlčáků. Díky tlaku zezadu (ne, nemyslím tlak odspodu zezadu) tak pro mne byl Botas do poslední chvíle dramatický. A když jsem kousek před cílem seběhl na jinou kontrolu a vyrobil minutovou chybu, už už jsem se viděl v propadlišti dějin kategorie H21B. Ale vydržel jsem a na sběrce mi už bylo jasné, že mne šinkanzen nedojel. A tak jsem se mohl v klidu došourat do cíle, čímž se stalo, že můj doběh do cíle byl možná nejpomalejší z celého startovního pole.

A teď k té danajské výhře: Dlouhé podkolenky v pastelově oranžové barvě jsem naštěstí udal a nemusel jsem s jimi jet až Lidového domu, ústředí sociální demokracie. L-dres v ostře žluté barvě by se mi toto léto možná hodil na lákání sršňů, nicméně nakonec jsem se jej rozhodl osobně vrátit Jaromíru Hánělovi. Evidentně nepochopil moji mírně ironickou poznámku, že tohle mi opravdu k ničemu není. Nevadí, třeba si tento deset let neprodaný vzorek ještě najde výherce na dalším Botasu. Tyto dary-nedary mi připomněly předchozí ročníky, kde Kamča v elitě dostala neprodejné nesmysly typu 20 let starého XXL overalu nebo zcela neatraktivního puzzle, na které nám doma sedá prach.

Na druhou stranu musím objektivně přiznat, že reputace HSH stále nedosahuje reputace pana Konopáče, se kterým jsem tři čtvrtě roku neúspěšně řešil reklamaci VJ Bold 8. Pro ilustraci, na pravé botce z osmi předních hřebů zbyly čtyři, ze čtyř zadních hřebů dokonce jen jediný, se zbylými se utrhly dokonce i kusy podrážky. Až bude Pokáč připravovat svoji novou desku, zašlu mu dva texty, jeden punkový "Konopáč, to je ..áč" a druhý popový "Konopáč, zbydou ti oči pro pláč". Třeba se něco uchytne.

Ale nekažme si vzpomínky na Botas. I ten se třeba někdy v budoucnosti zbaví zátěže v podobě svého sponzora a na shromaždišti bude možné koupit si něco jiného než jeho předražené a zastaralé zboží.

středa 10. července 2019

Dvě, případně jedno kolo při zdi

Dvě kola při zdi je dle obeznámených zdrojů údajně nejhezčí letní závod v matičce stověžaté. Atrakcí je zde habakuš: kofola pro děti, sladké bezlepkové kuličky pro biozávodnice, chleba se slaninou a pivem pro většinového voliče, moderátor Jakub Bažant, reportáž v ČT Sport a také možnost projet se na krásných konících, které se jinak používají pro hipoterapii. 
Tomu se říká nefalšovaná radost z vítězství nad Kamčou jako držitelkou traťového rekordu
Kamča se stejně jako předloni vydala na kratší trať 4,1km. Čas 15:27 sice už není skvostných 14:50 jako před dvěma lety, ale stále šlo o pěkný kvapík a nakonec o 2. místo za Petrou Kotlíkovou.
Alička měla radost i z toho, jak těsně ve finiši předběhla nejlepšího kluka
Hlavními hrdiny vyhlašování se nicméně staly naše dětičky - Marek první mezi kluky do 10 let (59 vteřin na cca 300m), Majda druhá mezi děvčaty do 10 let (66 vteřin, parádní výkon), Alička dokonce nejlepší z kluků i holek nad 10 let (1:30 na cca 500m).

pondělí 10. června 2019

Exkurze do kamenolomu

Organická architektura mne vždycky zajímala o hodně více než například organická chemie a tak jsem si během pracovní návštěvy Barcelony nemohl odpustit návštěvu některé z Gaudího fantastických staveb. Zvítězila nakonec dobře dostupná Casa Mila alias "La Pedrera" (tj. kamenolom), poslední Gaudího světská stavba.
Model 1:25 nabízí pochopení, jak chytře byly vytvořeny dva vnitřní dvory a i mohutná, fakticky na domě statická nezávislá fasáda z vápence
Hned úvod prohlídky sebere dech. Výtah vyveze přímo na terasu, kterou Gaudí mínil jako výsledek boje přírodních živlů, což skvěle potrhuje hudba v audioprůvodci. Audio je mimochodem strhující a výborně naprogramované dle místa, kde se návštěvník zrovna pohybuje.
Amatérské panorama; mimochodem v bezprostředním okolí je výhled na spoustu klimatizačních jednotek - holt nic není tak dokonalé jako pohled z Hradu na červené střechy Malé Strany
Impozantní žebroví v podkroví připomíná mohutnou kostru velryby, brána má dekor motýlího křídla, celý dům lze vizualizovat jako skálu ošlehanou větrem a deštěm. Zajímavé jsou i modely dalšího Gaudího staveb, ať dostavěných či vizualizovaných. Nakonec stálo za to si i projít samotné obývací prostory a pochopit, jak už té době byly úžasně světlé a jaké inovace z hlediska bytové architektury se mu podařilo vymyslet před více než sty lety.
Není to ani křídlo motýla Emanuela od Makové panenky, ani křídlo nočního motýla Roberta z Včelky Májy, nýbrž křídlo vstupních dveří
Dalším logickým krokem by měla být Sagrada Familia i s ohledem na to, že právě minulý týden dostala stavební povolení. (Což není špatné pro stavbu, která trvá už 137 let.) Nicméně lístky online jsem už nesehnal a tak si raději počkám na dostavbu v roce 2026.

neděle 9. června 2019

Běh přes Tanvaldský Špičák

Každý běh do kopce bolí. A když se jde hned od startu do sjezdovky, bolí to pořádně. 

Nicméně na běhu přes Tanvaldský Špičák je sympatické, že po úvodním výběhu následuje postupný seběh až pod Mariánské schody, poté prudce po 365 schodech nahoru a pak už jen opět hurá nazpět dolů pod sjezdovky (viz přehled na Mapy.cz.) Této legrace se z naši rodiny zúčastnila jen drsná (tj. ženská) část - Majda na 300m, Alička na 1000m a Kamča na 9000m.
Majda běží vždy s úsměvem - runners are beautiful!
Alička se poctivě poprala s místními lyžařkami. V závěru díky finiši předběhla jednu soupeřku a vybojovala pěkné 7. místo.
Největší odměnou byla možnost nakrmit a pohladit koníky
Fotografie ukazuje, že pořadatelům se kromě krásného závodu vyvedly i krásné čelenky. Letos navíc iniciativně prodloužili Mariánské schody o pět schodů. Příští rok se údajně chystá dalších šest.
Odměna za 9km a 450m převýšení

čtvrtek 16. května 2019

Mladý šampion

Máme doma už dvě Lvíčata. První Lvíče je Majda, která má lví rodokmen od narození, když se jí podařilo trefit se do znamení Lva. Druhým Lvíčetem je Alička, která se Lvíčetem stala díky pořadu Lvíčata na České televizi.
Alička na úvod předvádí ladný průběh lesem
 V pořadu měla Alička dokonce vlastní profil v rubrice "Mladý šampion".
Na kameru byla Alička moc šikovná
Natáčení trefně zachytilo skvělou atmosféru mezi děvčaty a trenéry v Kotlářce.
S velkou kamarádkou Julčou
Krásné počasí během Pražských Velikonoc a nádherný borovicový les rozhodně přispěl k tomu, že šot vypadá velmi vydařeně.
Došlo i na Káju a další talentované kamarádky z Modrobílé síly
Pořad začíná v minutě 16:20 a profil Aličky cca ve 20:55.

pondělí 29. dubna 2019

Kanadské tance

Nebývá na oblastních závodech Vysočiny obvyklé zažít middle ve stylu tance mezi kamínky. Ale prostory na hranici České Kanady právě toto nabízejí, navíc v lesích, kde se zajímavě mísí borovice, listnáče a smrky - a mají tak občas výraz úplně jiných lokalit, např. Lužických hor. Podobné lahůdky mi velmi konvenují, ať už jde o tradiční prostory Hradiště, Zvůle nebo Kunějovských samot.  

Když nám tedy nedávno vyznavač mapařského impresionismu Arnošt Komárek prozradil, že prostor pro oblastní závod, který mapuje, bude plný zajímavých detailů, nemohli jsme si ho nechat ujít. Nicméně se přiznám, že jsme byli zvědaví, jak si pořadatelé poradí s místní živou vegetací. Ač jen několik kilometrů od Jindřichova Hradce, byli jsme zde jen jednou před mnoha lety a dodnes si pamatuji, jak jsme s rezervovaným odstupem z asfaltky sledovali záplavy ostružin.

Proto jsme byli připraveni na prakticky cokoli. Ale skutečnost byla úplně jiná - po zimě a suchu podrost v defenzivně, nejzelenější oblasti navíc zcela mimo prostor závodu. Ano, sice se hned od startu se musel člověk rozhodnout zda jít rovně do Saigonu (moje volba) anebo volit obíhačku po fáborkách, ale to bylo jen takové lehké zastrašení na úvod.
Devil is in the details...
Hned poté totiž následovala sekvence parádních postupů, kde jsem se nechal párkrát zmást zejména na dohledávce. Nemluvě o tom, když jsem hned z K1 odběhl na druhou stranu a s otočenou mapou měl trochu problémy zjistit, co se to proboha děje. Celé to ale byl nakonec výborný zážitek. A speciálně oceňuji stavitele za koncepci závodu, která nutí člověka promapovat se i ke sběrce...

Proto mi nezbývá než všechny pozvat na srpnový Interkompas, který má být echt retro vzpomínkou na vícedenné závody Interkompas. Ty se na Jindřichohradecku pořádaly v 70. a 80. let a pokaždé trvaly - podržte se - deset dní. V detailním prostoru Moravova lomu bude pro změnu klasika; middle bude naopak posazena do SV části Řas, kde se loni při ŽB Čechy pouze lehce probíhalo.

neděle 24. března 2019

Čo bolí, to prebolí

Loňskou sezónu jsem zakončil zvrtnutím kotníku v Českém ráji. Letošní sezónu jsem zahájil prošlápnutím kotníku v Českém ráji, naštěstí ale ne zásadním. I tak jsem dnes do poslední chvíle nevěděl, jestli závod mezi borovicemi pod Řípem vůbec zvládnu. Nemluvě o tom, že neprozřetelně jsem se přihlásil do H21L a prozřetelnost mi nadělila 14.8km.

Závod zahajuji rozklusem na fáborcích s Majdou. Belhám se k mapovému startu a říkám si, že bych potřeboval, aby se to celé běželo ideálně na nějaké neudusané mlatové cestě. Jelikož jsme ale ve srážkovém stínu Krušných hor, kde bylo (a opět je) rekordní sucho, čeká nás něco jiného - natvrdo udusané cesty, mezi nimi suchá tráva a spousta ostružinek, zatím naštěstí hodně slehlých.

Nějakým zázrakem se časem kotník zpevňuje a zvládám se na start bez bolesti i rozklusat. To považuji za první vítězství. Na počátku volím obíhačky, abych kotník šetřil. A trať se mi líbí - připomíná mi borovicové lesy v Polabí mého mládí, kde kilometry až tolik nebolí.

Na K6 dobíhám Davida Hansliana. Mít za sebou bývalého eliťáka, toť druhé vítězství. Vybíháme ale na chmelnici, kde je krásně ztvrdlá louka a lup - kotníček opět bolí. Ale kašlu na to, snažím se ho na cestě mít zpevněný, což pomáhá. Následuje dlouhý postup, kde volím rovný postup spodem kolem střelnice. To je docela adrenalin - kousek ode mne val a hned za valem jedna ostrá rána za druhou.

Cestou si odkládám dres a nechávám jen tričko. Dres nechávám na křižovatce. Snad mi ho nikdo nesebere...

V další části závodu jdu zcela osamocený a jediný problém je s nejdelším postupem. Tam si na cestě opět lupnu kotníček. Zatnu zuby a řeknu si - aspoň si trochu odpočinu. Pak už mi kontroly docela odsypávají. Následuje už jen K22 a za ní je to sešup přes pár kontrolek k cíli. Tam ale vyrábím největší chybu v závodě, když stoupám jiným údolím. Vůbec nechápu, kde jsem a nakonec se najdu až na cestě. Chyba vznikla tím, že jsem se soustředil víc na tanec mezi ostružinami než na směr a tvar hřebenu.
Z toho, že mi nebyla jasná poloha na cestě, vznikla až tak velká chyba
Když probíhám kolem křižovatky s dresem, samozřejmě tam není. V cíli potkávám Janu Chumovou - hele, vzala jsem ti dres, co byl na cestě. Během těch pár minut mi ho ale pořadatelé už odnesli. Takže dres vidím až na shromaždišti a s ním i super výsledky ostatních - Alička 9. z 67 (!), Mareček 10. z 39 (viz GPS záznam), Kamča 2. a Majda běžela taky hezky. A ze sebe mám radost, že jsem to zvládl - sice díky chybě Liga 101, ale nikde mi zásadně nedošlo. 

A tak dnešní den mohu považovat za slavnostní výkop mé sezóny.

čtvrtek 14. března 2019

U Ratha

Hostivické sprintování byla série dvou sprintů, jejichž cílem bylo orienťácké obci ukázat, jak hezké se dá vybudovat městečko, když máte dlouhé prsty a umíte na svoji domácí hromádku trochu přisypat z veřejných rozpočtů. Na každém roku bylo vidět, že se tu v nemalém množství koulely - cituji - takový hezký penízky. Lesklý takový žlutě, žlutý pěkný. Takový hezký, žluťoučký.

Ale k závodům. Dopolední sprint se mi dařilo běžet svižně, 12. z téměř 120, za Kamčou jen 37 vteřin na 20 minutovém závodě. Ale hlavně jsem se - mějíc v paměti, že žlutá vede do lochu - nevyžlutil. Bylo ale 13 nešťastníků, kterým žlutá natolik učarovala, že vynechali kontrolu K16, včetně Kamči a letce Honzy Škrabálka.

Odpoledne už byly nohy velmi těžké a hlava také těžká - šlo totiž o sprintový scorelauf.
Mezi K43 a K44 bylo ještě pár kontrol, ale ty byly jednoznačné, proto jsem ji sem nedával
Po začátku mi bylo jasné, že je potřeba se vrátit ke K36. Pak jsem plánoval pokračovat dozadu ke K43, ale před mostem jsem si všiml, že musím sebrat K106 u startu. Tím jsem vyrobil docela velkou obíhačku. Pak bylo ještě ke zvážení, zda vzít K39+103 z K34 (viz fialová) nebo až cestou zpět (viz červená). Myslím, že fialová byla lepší, ale asi jen neznatelně. 19. z 65 už nebyla taková sláva, ale upřímně - po zimním spánku to není až tak hrozné.