Nitero

Ministerstvo zdravotnictví varuje: Absence občasného pitvání vlastního nitra vážně škodí Vám i lidem ve Vašem okolí. 

Na rozdíl od jiných představení Dejvického divadla není Nitero - a to už od prvního pohledu - trhák, který by měl lákat davy. Není ani představením pro "náročného diváka"; jde o poměrně klasickou činohru, která se snaží odvyprávět ucelený osobní příběh jen s málem, zde s prostou vězeňskou scénou a nepočetným obsazením. Koncept psychologické hry v Dejvickém není novinkou; z posledních příkladů bych vzpomenul na Ibsenovy Přízraky a hlavně na Terapii (v tomto případě řekl bych až v extrémní podobě).

Zdá se, že podobné pokusy fungují zejména tehdy, když konkrétní role sedí na konkrétní herce. V tomto případě měl Martin Myšička všechny trumfy v ruce - připravil si hru, aby si v ní zároveň zahrál i hlavní roli člověka, který se dostane do kritického bodu a potřebuje si jej v sobě zpracovat.

Při pohledu na vykachličkovanou celu jsem si nemohl nevzpomenout na umývárky na koleji Hvězda

Způsob zpracování je až překvapivě podobný představení Kde je ta ryba?. Podobnost není náhodná zejména v obsazení osudového kamaráda z dětství. Opět jím je Pavel Šimčík a opět se v něm mísí mohutnost s trochou jednoduchosti. Tenhle stereotyp mne až lehce překvapil. Nyní nicméně nešlo o kamarádství s Jaroslavem Pleslem, ale s Martinem Myšičkou; přičemž oba jsou pro introspekci podobně přesvědčiví herci.

Obsazení se vydařilo i v ženských rolích, resp. dvojrolích. Myšičkovu manželku a v druhé roli i psychoterapeutku skvěle zahrála Lada Jelínková; u ní jsem si mimořádně užil její eso-vystoupení s vyháněním špatné energie. Dobře zvládla svoji dvojroli Anna Fialová - přeskakujíce mezi postavou rázné, aktivní a ambiciozní advokátky na jedné straně a lehce stahané avšak v jádru hravé Myšičkovy maminky na straně druhé.

Není vhodné prozrazovat více, ale v každém případě představení (které jsem měl štěstí vidět jen deset dní po premiéře) doporučuji pro každého, kdo si chce trochu poškádlit svoje nitro. Co si člověk v sobě nosí, co člověk zažil a co stále v sobě zpracovává sice nezmění, ale minimálně není od věci si uvědomit, co je spouštěčem a pozadím našich současných aspirací, potřeb a představ; ať už to naše "cílení" změní či nezmění.

Fifty

Smíchejte nenáročné téma, osvědčené duo Petra Zelenky a Ivana Trojana a bude výsledkem Cena divadelní kritiky jak za herecký výkon tak za českou divadelní hru.

Fifty je zábavná hra, která si evidentně neklade nějaké širší ambice. Je znát, že jde o text - slovy Petra Zelenky - "inspirovaný mými kamarády a známými"; tudíž musí být lehce tragikomický, ale se závěrem, který nakonec věci urovná, až by člověk řekl, že "normalizuje". První polovina Fifty se hlavně týká snahy Ivana Trojana (v roli postaršího rozvedeného architekta) zrealizovat "švédskou trojku"; velmi povedená část plná skvělých hlášek, ale velmi evidentní a s plochou zápletkou. V druhé polovině se pak lechtivý příběh rozvíjí a dramatizuje, aby došlo na očekávané důsledky jeho vztahovým kaskapád. 

Ivan Trojan je naštěstí bez vousů, které by jinak z jeho role udělaly architekta-Krakonoše 

Fifty je groteska, kde se člověk neubrání pocitu, že jde o zakázku psanou přímo pro herce Dejvického a dále pro (přímo či nepřímo) karikované přátele. V tom smyslu je zajímavé i obsazení, které ukazuje na posun rolí v dejvickém ansámblu. Zatímco roli uštěpačného Davida Prebingera, architekta na volné noze, si nelze představit obsazenou nikým jiným než Ivanem Trojanem (ani Martin Myšička by nebyl autentický), roli jeho mladé milenky přebrala Anna Fialová (resp. Denisa Barešová) od "tradiční" femme fatale Veroniky Khek Kubařové; její role je právnička, která je sice živá, ale etablovaná a mnohem více formální než byly její předchozí role. Pěkně zahranou dámskou rolí je Ruska "Poly" v podání Elizavety Maximové; opět je vidět, jaká je výhoda, když se hra píše pro již určenou postavu.

Celkově příjemná hra, lehce banální a doslovná, ale na konci pracovního dne se mix skvěle sehraných herců a lechtivého humoru zkrátka sejde.

Ztratili jsme Stalina

"Rusko je krásné, moudré a vyspělé." Ano, pane europoslanče Blaho. Platí to dnes, platilo to včera a bude to platit i zítra.

Nemůžu si na úvod nevzpomenout na faktografickou soutěž "O zemi, kde zítra již znamená včera", které jsem se účastnil jako malý pionýr. Fakta o Sovětském svazu si samozřejmě už nevybavuji, ale vzpomínám si, jak mne překvapila detailem a co všechno bylo považované za hodné zapamatování a testování; ať už šlo o politiku, historii či geografii. Přitom ruskou politiku a historii pregnantně shrnul rodák z Borové (tj. jen pár kilometrů od mé rodné Chotěboře) již v roce 1844: "Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu."

Chruščov a Žukov, strůjci úspěšného puče proti Malenkovi, Berijovi a Molotovovi

U další grotesky z Dejvického divadla jsme čekali parodii na hodnostáře ze sovětské politické historie, jak na ty mimořádné kruté, tak i na ty spíše pitoreskní figurky sovětských politbyr. A hra nezklamala. Od začátku nasadila extrémní tempo s nímž chrlila nepřerušovanou smršť zábavných politických her všech proti všem a komických krkolomných intrik. V nich čněl Jaroslav Plesl jako Nikita Chruščov (ano, došlo i na mlácení botou o stůl ve stylu jeho legendárního vystoupení v OSN) a excelovala i dvojice Lukáš Příkazký jako Georgij Malenko (tajemník Stalina) a Tomáš Jeřábek jako Lavrentij Berija. 

Berija jako šéf NKVD je jednou z klíčových postav a Jeřábek si ho vyloženě užívá. Skvělý je i Petr Vršek v roli generála Žukov. Samotná hra se odvíjí poměrně očekávaným směrem a jde o ryzí (řekl bych až crazy) komedii. Povedené jsou detaily - masivní dřevěné obložení s tajnými východy, špatně padnoucí saka a kalhoty s extrémně vysokými pasy, zvonění metálů Žukova při příchodu (a la rolničky). V podání Malenkova dojde i na ryze českou inspiraci v podobě zdánlivě mimoděčné krádež propisky. 

I když jde "jen" o adaptaci komiksového románu, Michal Vajdička skutečně svoji práci umí. Jen člověka trochu zamrazí v zátylku, když si představí, že na Východě mají podobného diktátora i teď a že i nyní se kolem něj pohybuje sestava podobných figurek. A ještě více děsí, že se najdou i tací, které jeho moudro a vyspělost adorují z jiného než čistě sebezáchovného důvodu.

Kde je ta ryba?

Hra "Kde je ta ryba?" z Dejvického divadla je o muži středního věku, který umírá. Ostatně, slovy autora a režiséra, co s mužem ve středním věku?

Jako muž středního věku narozený ve znamení Ryb mne osud nevyhnutelně donutil - dříve či později - shlédnout tuto novou muzikálovou grotesku z pera Davida Ondříčka. Ano, toho Davida Ondříčka, který jinak hry pro divadlo nepíše a ani nerežíruje. Zde ale dostal možnost, koneckonců k divadlu má díky partnerství s Martou Issovou hodně blízko. V tom kontextu je zajímavé, jak hra vznikla: "Na začátku zkoušení jsme si ji s herci přečetli. Nikdo se nezasmál. Takže jsem ji hodil do koše a začali jsme znova."

Kdo z vás umí rozlišit hudební komedii, muzikál a muzikálovou grotesku?

Pro vysokou míru improvizace hraje to, že jde o muzikálový a velmi hravý kus. Není v něm příliš složitá či dlouhá linka, jde o grotesku, ve které se skládají na sobě fakticky nezávislé skeče. Některé jsou poměrně dost ostré, jako když celoživotní přátelství dvou postav vznikne tím, když Jaroslav Plesl a Pavel Šimčík jako dva malí špunti společně počůrají a zapálí malé kotě, které najdou v kanálu, a vzápětí si z něj udělají fotbalový míč. V každém případě mimořádně povedená jsou muzikálová vystoupení, kde se jako hlavní zpěváci střídají prakticky všichni z herců - Václav Neužil, Simona Babčáková, samozřejmě i klíčový Jaroslav Plesl, ale i Anna Fialová či Denis Šafařík. Speciálně nemůžu nezmínit Toničku Formanovou tančící hip hop v kostýmu pandy - jakoby na jeviště vyskočila naše Majda ve svém legendárním pyžamovém kostýmu.

Přiznejme si, že nejde o nijak závratně hluboký a promyšlený kus. Pro některé recenzenty má slabší předlohu, banální zápletky a občas až pokleslý humor. Absence hlubšího vedení autorem ji ale možná nakonec prospělo; její přitažlivost stojí hlavně v tom, že jde o výrobek šitý přímo na míru Dejvickému, který si herci nakonec přešili sami pro sebe.

Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně

Za rok stihnu v průměru jednu knížku. Nezbývá mi tedy, než si dobře vybrat. 

O žítkovských bohyních jsem povrchně slyšel před lety, kdy kniha získala Magnesiu Literu. Vybavil jsem si, že jejich příběh měl obrovský úspěch a že v knize jde o perzekuci lidových léčitelek ze strany komunistického režimu. Neměl jsem ale ani zdaleka páru o tom, jak zajímavě autorka vystavěla příběh, co všechno dokázala dát do souvislosti a jak detailně zvládla popsat praktiky a uvažování žítkovských bohyň a jejího okolí.

Nečekal jsem navíc ani silné paralely s perzekucemi ze zcela odlišných dějiných dob, ani (jakkoli lehce románově nadsazenou) roli bohyní za druhé světové války, která příběhu dodala barvitost. Nečekal jsem knihu, která zasáhne plynulostí děje i svým jazykem. Nečekal jsem až detektivní strukturu, kdy se v románu krok za krokem rozplétají všechny původně jen mlhavé souvislosti.

Bez toho, aby člověk prozradil, kam se příběh vyvíjí, nelze skutečně říci mnoho. Nicméně knihu doporučuji díky schopnosti popsat osobní oběť, řetězící se neštěstí a neustálý boj s okolím, vše vykreslené poutavě a s ženským smyslem pro detail. A to v horském prostředí, které voní romantikou, ale ve skutečnosti obsahuje spoustu alkoholu a autorkou zdůrazněné všeobecné "tuposti". Nezdálo se mi jen zařazení i tématu sexuální identity (jakoby zařazené "na objednávku" současné době), ale i to bylo nakonec zpracované citlivě.

Ne, skutečně neprozradím, kam se příběh vyvíjel a co všechno obsahoval. Jen vzpomenu na knihu uzavírající most do současnosti, vystavěný krátkým aktuálním obrazem obsazení jedné z chalup (kopanice) bio rodinou, kde "každý má v barevném šátku na těle jedno dítě" a všichni jsou "až nepřirozeně pozitivní". Tenhle závěrečný výjev neuvěřitelně kontrastoval s historií obtištěné do stěn chalupy, s dojmem z drsné vesnice a jejími zvyky.

VT Schladming

Existují u Vás nějaké rozdíly mezi rodinnou dovolenou a vysokohorským tréninkovým kempem? Ptám se pro kamaráda.

1. den: Kleiner Priel (2136). Pěkný vrchol, nejvýchodnější výrazný štít celých Totes Gebirge. Strategicky výhodný díky snadné dostupnosti do Čech. Vrátili jsme se na něj čtyři roky poté, co se výstup pro naše děti ukázal jako nerealistický.

Nevýhodou stezky je nejen velké převýšení (cca 1550m), ale hlavně to, že převýšení se po krátkém úvodu na asfaltce a šotolince zdolává prakticky napřímo. Což je jak na výstupu, tak na sestupu poměrně nepříjemné. Vegetace na vápenci je navíc dost hustá, jde se dlouho bez výhledu a cesta je v jižním svahu, kde bylo hodně silné vedro.

Kýžená odměna za pekelnou dřinu

Z blízkých alternativ bych doporučoval zřejmě Bosruck (1992), na který se stoupá jen 1000m a o něco více atraktivní cestou. Ten jsme si s Kamčou před čtyřmi lety prakticky vyběhli. Na hřebenu (do něhož ústí dálnice z obou stran, ale není nijak rušivá) jsou velmi pěkné výhledy. Na druhé straně zde je na konci poměrně delší nepříjemný hřeben bez jištění - pro zkušené lezce bez problémů, pro kancelářské krysy lehce vzdušný.

2. den: Reiteralm. Cílem bylo využít lanovku, odpočinout si a nakonec i neriskovat díky ne zcela příznivé předpovědi, která se ale nakonec zlepšila. Na klasickém a (možná až moc) populárním okruhu má člověk v moři azalek pocit, že se ztratil v botanické zahradě. Konkrétně: Preunegg Jet - Schober (2133) - Rippeteg - Gasselhöhe; a propos kam jinam, když se náš apartmán jmenoval Gasselhöh? 

Gute Rast! Toť na soustředění heslo každého sudého dne.

3. den: Přechod Ursprungalm - lanovka Hochwurzen. Strategické využití autobusu, který je v ceně Sommercard. Ráno na 8:30 na parkoviště pod lanovku Hochwurzen, odtud busem vystoupat krásnými serpentinami do Ursprungalmu. Zde si řidič z důvodu plánování obsazení mimochodem ověří, kam cestující směřují a zda budou či nebudou využívat dva odpolední spoje. Údajně obdobně dokážou ráno přistavit operativní posilu, pokud se jim objeví na zastávce příliš mnoho zájemců.

Cesta kolem vrcholů je vskutku fotogenická, nabízí výhledy na různé strany a různé typy horského terénu. Na úvod jezera Giglachsee s pasoucími se stády koní, poté hřebenovka s dalším jezerem a možností odskočit si na Kampspitze (2390) a Schiedeck (2339), které jsme díky časovému presu vynechali. Ke konci bylo přehopsat několik vrcholů, které jsme znali z loňska; nejvyšší z nich je Hochfel (2139). S dětmi jsme museli pak přidat, nicméně do poslední lanovky jsme stále měli hodinovou rezervu. Z Ursprungalmu se mimochodem dá jít i výrazně kratší cestou, ale ta je čistě transportní a nedává mi fakticky moc smysl.

Některá místa evokovala Norsko či skalnatější pohoří na severu

Mnohem lepší alternativou je podniknout v Ursprungalm okruh přes Lungauer Kalkspitze a jet zpět opět busem. Z vrcholu budou bezpochyby krásné výhledy zejména jižním směrem. Samozřejmě by se to celé dalo spojit i s přechodem, ale to by musel být akční výběh nalehko a bez dětí.

4. den: Ledovec Dachsteinu je zkrátka povinnost každé návštěvy Schladmingu se Sommercard. Zde se naše cesty rozdělily. Kamča s Márou šli na klettersteig Grosser Kappenkarstein (2863), kde si Mára užil lanový žebřík, zatímco já s děvčaty si vyrazil po hřebínku nad ledovcem na Hoher Gjaidstein (2794). Zde se také nacházejí želízka, ale skutečně nejsou exponovaná, pomáhají jen zdolat trošku prudší svah, navíc v některých místech je kopíruje stezka. Pouze jediné místo je více vzdušné, ale skutečně nic obtížného i pro někoho, kdo nemá lezení s baťohem příliš v lásce. 

Někde na hřebínku právě lezou Mára a Kamča

Mimochodem na rozdíl od loňska byla oprava horní stanice lanovky dodělaná, takže jsme sice neměli atraktivní nálety helikoptér s nákladem, ale zato byla hotová nádherná a prostorná vyhlídková terasa.  

5. den: Cílem závěrečného dne bylo zdolat jeden z vyšších místních vrcholů, Höchstein (2543), který je zároveň dobře dostupný ze stanice lanovky ve výšce 1850 m.n.m. A šlo vskutku o skvostné zakončení kempu. Na vrchol jsme stoupali podél Zwielingscharte, kde bylo pár železných lan, nicméně nic obtížného. V jednom místě se přecházelo ztvrdlé sněhové pole, kde bylo riziko skluzu a stopy k nášlapu nebyly úplně hluboké, ale i to se zvládlo. Z vrcholu byl úžasný nerušený výhled; nicméně (zřejmě díky ovcím pod vrcholem) i nečekaně hodně otravných mušek, takže jsme si ho až tolik neužili. Sestup jsme zvolili přímou cestou (760) přes želízka, která byla na sestup trochu nepříjemná (tato část je mnohem vhodnější pro výstup, tj. nabízí se jít okruh opačně); další klidnější alternativou bylo obejít železa přes 779a. Zaslouženým intermezzem před odjezdem bylo koupání (jen pro otrlé!) v Moaralmsee.  

Dokumentace míry otrlosti jednotlivých členů výpravy

Retro lanovka Schladminger Tauern Seilbahn si zaslouží samostanou kapitolu. S téměř nezměněnou technologií z roku 1960 je považována za jednu z nejstarších lanovek, které jsou v Rakousku stále v provozu. Vnitřek je z retro látky podobné semiši, tlačítka a nápisy mají neuvěřitelný retro nádech. Je maličká a má i poměrně malou kapacitu, 6 lidí jede každých 6 minut; z hlediska provozu je brutálně neekonomická. Mimochodem zde se naplno ukázala výhoda Sommercad - tato lanovka by nás vyšla na 112 euro.

Štíhlá, elegantní a k tomu slušivý obleček, a to už je jí 60 let

Zvlášností je například i to, že dveře zamyká a odemyká obsluha velkým klíčem. Lanovku tak obsluhují lidé dole, nahoře a i i při povinném přesedání v polovině, neboť lanovka je rozdělena na dvě na sebe navazující sekce. Licence jí údajně vyprší během několika let a poté už nebude obnovena. Svézt se v tomto technickém skvostu bylo jedním slovem (vlastně dvěma slovy) fantastický zážitek.

Bitva o Hernaniho

Po Vraždě krále Gonzaga, kterou jsme shlédli před dvěma lety (a mezitím měli štěstí vidět tři další hry), se do Dejvického vrací Jiří Havelka. S generační "bitvou", která nemá vítěze.

Pro ty z nás, co zásadně nečtou program předem, měla generační bitva na úvod dost nečekaný prolog. "Klasicistní" výstup Martina Myšičky začaly narušovat hlasité poznámky rozjívených adolescentů, až se na ně v jeden moment Myšička obrátil a požádal je, aby přestali. Možná díky tomu, že poznámky byly asertivní a přehrávané, nám došlo, že musí jít o plánovanou součást představení; i tak ale v pozadí zůstal malý zbytek z prvotního pocit trapnosti.

Poté se velmi rychle ukázalo, že adolescenti jsou ve skutečnosti studenti DAMU, kteří se zapojili do představení jako rovnocenní partneři; s cílem předvést látku představení (Hugovu romantickou hru "Hernani") vlastní formou.

Hovořit vznešeným alexandrinem či nehovořit vznešeným alexandrinem, toť oč tu běží

Obsazení bylo skvělé; kombinace Martina Myšičky a Lenky Krobotové s mladými herci zafungovala navzdory nezkušenosti mladých a možná i proto, že právě Myšičku a Krobotovou bych rozhodně nedefinoval jako typické reprezentanty "myšlením staré generace". Přechodový prvek sehrávala Antonie (Tonička) Formanová, která získala v Dejvickém stálé angažmá; v ní se skloubil její věk 26 let s dlouholetou zkušeností s kočovným Divadlem bratří Formanů. Občas vlastně nebylo jasné, do které tábora ve skutečnosti patří.

Samotná Hugova hra dávala scénáři a nápadu pěkný rámec, takže zážitek z představení byl veskrze pozitivní, jakkoli samotný generační "střet" mne osobně zase až tak nezaujal. Některé kritické výstupy mladých, zejména v oblasti genderové rovnováhy v obsazení rolí, navíc vyráběly z normálního tématu rozdílu generací kulturně-ideologické klišé.

Za cenu jednoho představení jsme získali dvojí inscenaci Victora Huga s možností porovnat, jak se v čase mění představa romantismu, jak se mění generační konfrontace a jak to vypadá, když se rodí něco nového; pokaždé přitom neodbytně a nevyhnutelně zároveň něco odumírá.

Herr Bruder

Kdo má bráchu, zřejmě tuší, o čem zde bude řeč.

Kromě pošťuchování, hecování a lehkém podrážení si nohou je bráchovství hlavně o neustálém porovnávání životních cest. V řadě případů jde o neustálé křížení se, potýkání se a řešení neřešitelného dilematu, zda z bratrských cest budou rovnoběžky či mimoběžky. (I proto velmi nerad s bratrem na běžky - vždycky mi ujede!) 

Na letní scénu divadla Ungelt jsme zavítali již poněkolikáté; letní scéna v Novém světě kousek od Pražského hradu je místo veskrze romantické a pro nás i dobře dostupné. A nebyli jsme sami. Představení Brácha mělo premiéru před pouhými třemi týdny a proto upoutalo pozornost nejen (nečekaně dlouhé) řady našich známých, ale i hned několika zvučných hereckých jmen, včetně Ivy Janžurové či Terezy Kostkové. 

Z představení si odnáším dva dojmy. První dojem, nebo spíše rébus, byl z Igora Ozoroviče - tuhle dikci, vzhled a uvažování jsem přece už někde viděl! Ano, postava Mika se chvílemi jevila jako alter ego Arnošta Komárka, profesora statistiky na Matfyzu, originálního mapaře a pořadatele a našeho známého oscilujícího na ose Jindřichův Hradec - Praha. I Kamču podobnost zarazila a po chvilce váhání si Arnošta sama vybavila; oba dva jsme tedy rébus zvládli vyluštit nezávisle na sobě.

Marek Němec bravurně cituje Williama Wordsworthe

Nejsilnější dojem jsem pak odnesl z Marka Němce alias Jamese. On je hybatelem, který z bratrské úsečky udělal milostný trojúhelník a který se stal i jeho nejvýraznějším vrcholem. Hra se zásadně vyvíjí kolem něj, místy hru kontroluje, řídí až diktuje. Veronika Khek Kubařová svoji role tradičně zvládá perfektně, ale v podobných rolích rozervaných žen je už víceméně stylizovaná. Igor Ozorovič má roli, která zprvu jen sekunduje, nicméně ke konci se rozvíjí a získává prostor pro zajímavý projev. 

Zápletka nijak složitá, ale téma zásadní; výkony výrazné a zejména detaily Marka Němec skvěle propracované. A když se počasí vydaří a přeháňky přijdou až další den, tak nelze říct než skvělá volba pro letní program.

Parkovací rébus

Představte si malé parkoviště, které je za závorou a díky tomu je permanentně neobsazené. A na parkovišti za závorou je další závora.

Chápu to tedy správně, že vozíčkář přijede k místu, vyndá vozík, nasedne, popojede a odemkne závoru, přijede zpět k autu, naloží vozík, popojede na parkovací místo a teprve pak vyndá vozík a odjede pryč?

Dle Alice jde o akci Zn. Big brain

A chápu to správně, že vozíčkář při odjezdu nejprve přijede k autu, nasedne, naloží vozík, popojede pryč z parkovacího místa, vyndá vozík, nasedne, zamkne závoru, vrátí se zpět k autu, naloží vozík a až pak odjede?

Máš styl Čendy?

Absolutním hitem a nejlepší rodinnou zábavou dnešních dní je úderná písnička, u které si člověk říká - ještě štěstí, že Elton John neumí česky.  

Nesmrtelnou se stala zejména následující pasáž:

Podívej – mám styl Čendy
Nevím, kde ho Čenda vzal

A já ho sebral od něho
A on si ho moc nehlídal

Někteří považují text za nejhloupější píseň Karla Gotta. Podle mého názoru ale Michal Bukovič, dvorní textař Karla Zicha, spíše vykazoval odvahu a nedoceněný smysl pro absurdní humor. Což potvrzují další jeho legendární překlady, zejména přetextování hitu Rasputin od Boney M do verze "Žena točí globusem". Přesně jak říkal Jiří Dědeček v jednom předrevolučním vystoupení, kde hraje překladatele: "Bral jsem co mi dali. Ale pak jsem si překládal, co jsem chtěl."

Absolutní kabaret

„Nastala na světě neomezená hojnost všeho, čeho je lidem třeba. Všeho je však lidem třeba, jenom ne neomezené hojnosti.“ Karel Čapek

Čapkova "Továrna na absolutno" vznikla před téměř 100 lety jako seriál zábavných fejetonů psaných pro Lidové noviny. Když je Karel Čapek spojil, vznikla lehce roztříštěná kompozice, které se uchopilo Dejvické divadlo v inscenaci Absolutno. A s fragmentovanou strukturou si poradilo vskutku po svém.

Začátkem je nejasný, zejména pro ty z nás, kdo jdou na představení s čistou myslí a bez jakékoli informace. Pak se ale zápletka i linie příběhu vyjasní a člověk ocení snahu Dejvického kombinovat transcendentno s kabaretem. Ono kde jinde čekat povedený pokus o tuto prakticky nerealizovatelnou kombinaci než v Dejvickém.

Esoterická Simona Babčáková

Některým recenzentům se nelíbilo, že Čapkovo dílo bylo proměněno v sérii skečů, v nichž výrazný je "afektovaný konferenciér" Lukáš Příkazský. Nicméně taková forma možná mnohem více zapadá do doby Instagramové a TikTokové než jiné, více klasické formy. Podobně bych spíše ocenil než kritizoval kontrast sebezpytu vynálezce Jaroslava Plesla s poměrně "ulítlými" výstupy, jako když se Simona Babčáková považuje za druhé vtělení Krista, nebo když se papež pokusí zatraktivnit církev tancem v nedbalkách v rytmu italského šlágru. A to konkrétně na zprofanovanou písničku L'italiano (od Salvatore Tuto Cutugno), kterou Češi znají spíše jako "Ital nezná ten zázrak...". 

Není snadné hrát o určitých tématech, zejména pokud inscenace vychází z dobře promyšleného díla a každý jej s ním přímo konfrontuje. I když v paměti zůstanou především výrazná výtvarná složka a expresivní výstupy a díky tomu skeče splní funkci nosičem Čapkových myšlenek a postřehů, které byly poněkud v pozadí.

Richard III. aneb Lukáš I. Příkazský

Shakespeare v Dejvickém - co víc může být záruka stoprocentního zážitku?

Lukáš Příkazký v této skvělé hře odkrývá odpornou povahu Richarda III. postupně - začíná s uvěřitelnou polohou otloukánka, aby se něho časem vyvinul mocichtivý duševní mrzák. Jedna intrika a zrada střídá druhou a skrz ně se vyjevuje, jak obrovské zlo je ochoten páchat nejen na svých soupeřích, ale i na svých nejbližších. 

Typicky Dejvické je malý sekáček, který Příkazký drží prakticky celé představení. Používá ho jako vražedný nástroj, jako hřeben, zrcátko či mobil na focení selfie.  Vývoj Richarda III. pak akceleruje vtipný nápad, kdy na sebe postupně navléká části oděvů svých obětí. Z hada se pomalu mění v obtěžkaného medvěda, což skvěle předpovídá jeho finální neúspěch na bojišti.

K Dejvickému patří i spodní prádlo Príking

I ostatní role jsou zajímavé a netradičně hrané, protože Shakespeare do Dejvické až tak často nezavítá. Nejsou ale podobně dramatické a někteří herci - např. Václav Neužil - mají partii, která jen sekunduje Lukáši Příkazkému. Do této hry se také velmi dobře hodí Tomáš Jeřábek, pro něhož - zdá se mi - je přetvářka jeho druhá přirozenost. Skvělý je - jako obvykle - i junior Vladimír Polívka.  

Richard III byl mimořádně silný zážitek, letos jeden z nejsilnějších. Bylo zajímavé i vidět, jak Lukáš Příkazký touto rolí ukazuje, jak platným je členem souboru a jak skvěle zvládá role, který by si dříve člověk zcela bez diskuse spojil s Jaroslavem Pleslem (vzpomeňme si na Hamleta při Shakespearovských slavnostech). Navíc právě k němu se skvěle hodila ilustrují drobná postižení - přihrbení a kulhání dané tím, jak jedna bota má výrazně vyšší podrážku - přičemž tyto detaily nebyly více než jemná dokreslení povahy, ne samotný zdroj jeho zlotřilosti.

Kolik že stojí energie?

Energie se zdají být drahé...

Podle mne je to jen otázka správné perspektivy...

Ibsenovy Přízraky

Kdysi jsem byl na Ibsenově inscenaci, na které mi moje IQ 148 úplně nestačilo. Naštěstí ale Dejvické vybralo srozumitelnou hru, která patří mezi divadelní klasiku. A kde sílu vytvářejí především silné výkony hlavních postav.

Postav je pouze pět, ale každá z nich přispívá k silnému zážitku. Skvěle je sehraná dvojice Klára Melíšková jako lehkomyslná, posléze však až zoufalá "secesní krasavice", a Martin Myšička, moralizující pastor, který má ale své postranní úmysly. Pavel Šimčík hraje nezáviděníhodnou roli truhláře, který je vypočítavý směrem k vrchnosti, zároveň ale působí hloupě až ňoumovitě. Veronika Khek Kubařová je trefně obsazena do role poněkud drzé dívčiny; její role je ve srovnání s ostatními poměrně jednoznačná a spíše k dokreslení.

Hra spěje k finále mezi Oskarem a jeho matkou

Velmi těžkou úlohu má Vladimír Polívka jako Oskar, kterého sužuje postupně se zhoršující duševní choroba. Role se ujímá s vlastním - řekl bych velmi silným - výrazem a ukazuje, že divadlo neudělalo chybu jeho obsazením do ansámblu, ba naopak. Na mne zapůsobila kombinace jeho duševní slabosti a fyzické konstituce; kontrast je impresivnější než by byl například u Jaroslava Plesla, typického herce rozervaných a hamletovských rolí.

Recenze oceňují, že Dejvičtí uvedli divadlo v klasickém překladu s minimem úprav a pouze s drobnými doplňky, na které se zdejší diváci zde tak těší. Nejvíce bych se shodl s tímto následujícím stručným hodnocením: "I v současné post-postmoderní době lze uspět s velmi, ale velmi tradicionalistickým pojetím divadla. Stačí k tomu skvělí herci a dobrý režisér. V Dejvickém divadle do sebe navíc zapadá i vše ostatní - scéna, kostýmy i hudba."

Vražda krále Gonzaga

Některé hry se časem stanou nečekaně - až prorocky - aktuální.

Příležitost zajít na další hru Dejvického divadla se nečekaně objevila dva týdny po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. O samotné hře jsme si v době rezervace neuměli představit, jak intenzivně bude bít do tepu doby; jakkoli je už téměř pět let stará.

Vražda krále Gonzaga je divadlo velmi netradičního formátu. První polovina hry je vystavěna na základě zápletky známé z Shakespeara: Hamlet zadává hercům úkol, aby sehráli představení Vražda krále Gonzaga s několika úpravami, které jim tam připíše. Chce takto předvést hru, která zrcadlí zločin a věří, že viník se pod tíhou divadelního zážitku prozradí. 

Zde zápletku herci používají k introspekci na řadu témat. A když myslím řadu, nemyslím tím jednociferné čístlo - v anonci hry na webu divadla si autor klade hned 58 otázek. Netradiční formát, jehož účel není od počátku zcela zřejmý. Nicméně introspekce na řadu témat, například "Můžou herci Dejvického divadla být jiní než jejich mediální obraz" jejich věrné fanoušky samozřejmě nemohou než zaujmout. 

V druhé polovině přichází pro ty z nás, co nečteme nic o obsahu hry předem, překvapivá zápletka. Režisér Jiří Havelka nechává herce zahrát dokumentární drama o zavraždění Alexandra Litviněnka. Několik týdnů po zahájení ruské války je to téma až mrazivé a sledovat hru je jako číst si v aktuálním vydání novin. Uvědomit si, že toto není hra, ale autentická skutečnost (veškerá fakta pocházejí z vyšetřovacích záznamů) a že tento příběh je o hmatatelném a až nečekaně čistém zlu, znamenala, že jsme si z divadla odnesli tentokrát něco úplně jiného, než jsme čekali.

Vina a Terapie

Rozkaz zněl jasně. Zamluvit lístky do Dejvického divadla. Nebyl čas lámat si hlavu, na co a na kdy. Ano, rovnou dvě dávky.

První dávkou byla Vina od Daniela Majlinga, který napsal již třetí hru přímo pro Dejvické divadlo (z nichž nezapomenutelný je především Ucpanej systém). A protože ji režíruje Ivan Trojan, jde o esenci Dejvického, jak ji má člověk zažitou a pod kůží. Nápad spojit s Utrpení mladého Werthera s vlastním příběhem hereckého souboru je navíc nápad, který odpovídá civilnímu herectví a navíc si podobný nápad (divadlo na divadle) už dříve vyzkoušeli v Karamazovech. Jakkoli je příběh hodně vážný, opět dojde i na drobné odchylky od běžného divadelního "protokolu", které rozptýlí a vlastně i umožní soustředit se více na hlavní poselství.

Goethe velmi dobře seznal, co se odehrává uvnitř "zelených vdov"

Martha Issová a Václav Neužil ve Vině skutečně předvádějí souhru, na kterou se člověk vždycky do Dejvického náramně těší. Možná jde o to, že oba herce už člověk má zažité v tolika situacích, že ho při každém dalším představení potěší, že kamínky do sebe skutečně zapadají. Zcela skvělý je ale i Lukáš Příhazký. Nejsem si stále jistý obsazením Tomáše Jeřábka, ale v tomto případě mu role provokatéra výborně vyhovuje. 

Terapie je naopak až experimentální divadlo, kterým si Dejvické zkouší prošlápnout více melancholickou a poetickou cestu, než by se od něj tradičně čekalo. Jde o autorský projekt choreografa, tanečníka a režiséra Petra Zusky. Experimentem je snaha spojit poezii s činohrou, tancem, hudbou a zpěvem. Musím se přiznat, že jakkoli nešlo o vyloženě nepřístupné divadlo (čili bolehlav), probíhalo v úplně jiné dynamice, než na kterou je člověk zvyklý. Zejména tanec ale byl impresivní a i když celek mohl být trochu nesrozumitelný, jednotlivé prvky nakonec rozhodně stály za vidění.

Hlavní role: Pavel Šimčík a Klára Melíšková (v roli, která jí odpovídá mnohem lépe než být komisařka v české kriminálce)

Terapie je skvěle obsazená a je zážitek vidět, co za tanečně-gymnastické kreace na sobě (jednotlivě i navzájem) herci zkouší, ale v 90 minutých přízraků je až moc nejasných a záměrně zastřených obrazů. Velmi vysoko ale hodnotím nápad se složitými vzájemnými přesuny herců, které byly až baletními kreacemi, a samozřejmě bohaté obsazení, přičemž se ukazuje, jak skvěle do souboru zapadá Vladimír Polívka.

Tatcoin

Dnes jsme zavedli novou měnu pro domácí práce - tatcoin. Tatcoin je ryze papírová měna, krytá moji autoritou a moji peněženkou. Kurz TAT-CZK ještě není dán, ale zatím to vypadá na 1:5. Zatím má tatcoin velký úspěch, ale uvidíme, zda jeho popularita vydrží, až si děti uvědomí, že na našem domácím zařízení máme doma k dispozici kopírovací mód.

Autor tatcoinu: Marek Gregor, 2022

P.F. 2022

Do roku 2022 přeji všem odvahu, rozvahu, a hlavně ne nadváhu

Dárek od Majdičky

Přiznávám, že ani letos jsem nepřijel na bílém koni. Přece jen, je to výsada Kim Čong Una spíše než moje. Navíc jízda na koni už není moderní ani v moderním pětiboji. A tak nezbývá než spokojit se s bílým tričkem.

Někdo dává dárky z povinnosti a někdo jiný zase umí překvapit a a udělat radost

Podzimní výlety

Dvoračky z Rezku po Kozí stezce, s Bafem setsakramentsky nakrátko

Na Mariánské hoře by místní rádi obnovili vyhlídku anebo dokonce vystavěli novou rozhlednu

Po letech opět na rozhledně "Máminka" na Krušné hoře v Křivoklátsku

Vraní skála u Zdic

Z Oldřichovského sedla vzhůru podél UNESCO bučin

Císařská rezidence Karla IV. s minimem zahraničních turistů