Kdo je vynálezcem distanční výuky?

Nebojte děti, touto pandemií dějiny neřekly své poslední slovo. Vy se ještě dožijete jiných časů... Teď ale přecházíme na distanční výuku.

PF 2021 od Tomáše Holuba, t.č. mého kolegy a člena Bankovní rady ČNB

Hledání meteoritu v kupce sena

Pád bolidu nad Jizerskými horami před několika dny musel být fantastický zážitek pro všechny, kteří se v tu dobu nacházeli venku v horách nad úrovní inverze. Nám ostatním zbylo jen hledat po něm stopy.

Bolid EN081120 byl zachycen několika automatickými celooblohovými bolidovými kamerami v Čechách, zejména na stanicích Frýdlant, která leží jen několik kilometrů od dopadu meteoritů. Objekt o hmotnosti 20 kilogramů začal svítit ve výšce 88 km nad Hejnicemi, přičemž se v té době pohyboval rychlostí 16 km/s. Maximální jasnosti, která odpovídala jasnosti Měsíce v úplňku, bolid dosáhl ve výšce 33 km. V této fázi letu v atmosféře brzdil a také se rozpadal; zhasl ve výšce pouhých 20 km.

Astronomický ústav po několika dnech marného hledání v těžkém terénu zveřejnil dopadovou mapu meteoritů, včetně podrobného popisu úlomků a doporučení, kde hledat.

Marečkovi samozřejmě nedalo a jal se hledat 100g meteorit, který dopadl někde nedaleko Fuchsova kříže u Černé Desné. Samozřejmě šance najít záhadný kámen je podobná jako najít jehlu v plném seníku, ale jeho hledačské nadšení - alespoň zpočátku - neznalo mezí. Výsledkem hledání černých kamenů byl nakonec krásný zakulacený tmavý kámen, který je dokonce větší a těžší než hledaný meteorit.

Mark has a bolid, it's heavy and solid.

Vzkříšení jako déja vu

Na jaře jsme pár dní před zavřením divadel těsně stihli Interview v Dejvickém divadle. Když jsme si před pár týdny zařídili návštěvu odloženého představení Vzkříšení, netušili jsme, že o půl rok později zažijeme prakticky totéž.

I když se opět jednalo o představení zobrazující věčné téma napětí mezi mužem a ženou, tentokrát bylo obsazení širší a naladění inscenace mnohem lehčí a přístupnější. Za vděčnými variacemi na témata neopětované lásky a bezmezné lásky byla spousta vtipných a neprvoplánových zvratů, ironie a absurdity. Vskutku ideální rozptýlení do téhle nevlídné doby.

V této - slovy kritiků - "jímavé frašce o hledání lásky" potěšilo vidět klasické a perfektně sehrané herce Dejvického divala - Ivana Trojana, Václava Neužila, Marthu Issovou, Zdeňku Žádníkovou, Pavla Šimčíka, Hynka Čermáka a Janu Holcovou - a vedle nich Matěje Hádka, který skvěle zahrál zneuznaného a životem potrefeného spisovatele-alkoholika.

Do písmene bych podepsal následující recenzi Vladíra Mikulky: "Vzkříšení sice nenabídlo nic extra převratného, ale je to špičková inscenace; nejlepší, s jakou Dejvičtí přišli od (rovněž Vajdičkova) Racka. Virtuózně napsaná hra s paradoxy, ve které se vše a všechno několikrát převrátí ve svůj opak, okázale bizarní zápletky, nenápadně přesná režie, virtuózní herectví. Mimořádně zábavné rozdávání karet v první polovině, nenásilné naťukávání vážnějších témat po přestávce."

Atletická sezóna

Nejlepší způsob, jak nepropadnout v nouzovém stavu trudnomyslnosti, je vzpomenout si na pěkné momenty posledních pár týdnů. Třeba na momenty z Aliččiny atletické sezóny.

Alička mne nedávno upozornila, že na bločku neaktualizuji její postupná zlepšení na trati 800m. Říkám jí sice, že u Sergeji Bubky si také nikdo nepamatuje každý jeho světový rekord, ale budiž, má to mít. 

V září se podívala do Edenu, kde probíhalo Finále A přeboru Prahy družstev mladších žáků a mladších žákyň. Díky 5. místu si zaběhla cenný osobáček 2:34.84.

O dva týdny později vyrazila do Hostivaře na Přebor Prahy mladšího žactva. I když měla v úterý za sebou dlouhé víkendové orienťácké soustředění, zaběhla si čas 2:35.44.

Kromě toho se o pár dní později na Oddílových závodech a pětiboji na Dukle zlepšila 60m na 9.2, i když její oblíbenější disciplína je 60m překážek (12.25). Teď jen doufáme, že koncem října a v listopadu bude mít možnost zaběhat si krosy, které sice bolí, ale jinak je má Alička docela v krvi.

Elegance Dejvického divadla

Náhoda přeje připraveným. Když jsem náhodně pročítal občasník Nadace Neuron, všiml jsem si mimoděk, že součásti předání Cen Neuronu bylo i divadelní představení. Představení o proslulém českém chemikovi Antonínovi Holém. Představení Dejvického divadla. Elegance molekuly.

 

I když divadlo naživo a divadlo přes bity a bajty jsou dvě odlišné disciplíny, byli jsme nadšeni. Protože shlédnout po koronapauze (a před další očekávanou koronapauzou) Dejvické divadlo a navíc na jevišti Státní opery, se počítá - a ani nevadilo, že pouze ve 2D.

Petr Zelenka se tímto představením vrátil do Dejvického divadla a návrat to byl v mých očích mimořádně povedený. Scénář kreslí příběh chemiků a léků jako cestu od zcela fundamentálního výzkumu až po řešení "problémů na tepu doby", včetně AIDS a epidemií 21. století; příběh je navzdory složitosti samotného výzkumu dynamický a skutečnost, kterou poměrně věrně postihuje, až neuvěřitelná.

Na představení byla zajímavá i přestávka, kde se potkali v diskusi Petr Zelenka, Martin Myšička a biochemik Jan Konvalinka. I zde bylo vidět mistrovství Petra Zelenky. Samozřejmě výtečný byli i klasičtí herci Dejvického  - Ivan Trojan, Martin Myšička a Zdeňka Žádníková. Skvělí byli ale i "mladé pušky" Václav Jiráček jako Donald Rumsfeld a Vladimír Polívka jako Michael Riordan z Gilleadu.

Třešničkou na závěr bylo předání Ceny Neuron Tomáši Cihlářovi z Gileadu, který je aktuálně všeobecně známý mj. díky remdesiviru. Mimochodem Tomáš Cihlář má za sebou v 80. letech i pěknou orienťáckou kariéru.

Kdo bojuje, boduje

I když se většina našeho rodinného běžeckého života postupně přesunula na Zdravou Stravu, neškodí nahlédnout na běhání v běhu všedních dní i přes tento kultovní bloček.

Konkrétně hezkým příkladem byly dnešní žákovské závody na Dukle, kde Alička běžela 60m překážek, 800m a štafetu 4x60m. Podařilo se jí zlepšit si osobní rekord na 800m na 2.37.76 a mezi děvčaty skončila na 1. místě.

V prvním kole zkušeně, na 500m nástup a vítězství uhájeno ve finiši

Relikvie

Přišel mi od Petra Přikryla z Brna nádherný email:

Podstatná část čipu 51663 Tvé dcery Magdaleny je nalezena, zůstala po loňských pětidenních Orienteering Adventure u posedu, na kterém jsme měli start tréninkových okruhů na Přední Planině. Jakmile se potkáme někde na závodech, tak Ti ji jako relikvii předám.

Nebyl to ani rok a den, co se na světlo boží znovu vyloupnul můj úplně první SI-čip

A moje odpověď:

Díky moc za tuhle detektivní práci. Určitě si s tím prosím tě už nedělej další práci a pohřbi relikvii do jakéhokoli místa, kde bude její věčný spánek ničím nerušený. Vzhledem k její dlouhé pozemské pouti nepochybuji, že už má v SI-nebíčku místo rezervované.

Sen stavitele a trenéra

Kráčím si takhle s Marečkem na start třetí etapy víkendových závodů a vidím před sebou tři borce, jak kráčí v dresu, který má na zádech mapu. A ta mapa je mi povědomá... Jasně, vždyť jde o les nad Sokolohrady u řeky Doubravky. 

Ale pozor, ta trať je mi taky povědomá - klikaté tahy fixkou, šišatá kolečka... "Marečku, koukej, to je trať mého tréninku!"

Mapa z doby předkůrovcové

Borci se otáčejí, smějí a hned se ptají - odkud že ta mapa vlastně je a proč tam jsou kolečka vedle sebe? A sami se diví, že jeden z nich nechal vyrobit dres na základě mapy z internetu a ještě k tomu z místa, které je 200km od jejich domova.

Borci z Liberce

Tohle nebyla jen příhoda, kterou zkrátka nevymyslíš. Vidět trať svého ručně namalovaného tréninku vytištěnou na dresu, toť zhmotněný sen stavitele i trenéra zároveň.

Graham Greene vs. Simon Mawer

Graham Greene: Moc a sláva a Simon Mawer: Evangelium podle Jidáše jsem si těsně před odjezdem vybral z naší útlé knihovničky jako své čtivo na dovolenou; pokud tedy na čtení bude čas. A čas na pláži naštěstí zbyl.

Náhodou mají oba příběhy stejnou hlavní postavu - kněze, který se provinil své roli mnoha poklesky - a proto jsou si v mnohém až neuvěřitelně podobné. Na to, že výběr proběhl fakticky mimoděk, jde docela o zarážející náhodu. A tak jsem se rozhodl ji využít jako unikátní příležitost porovnat si v několika málo dnech styl obou anglických autorů, které od sebe dělí řada desítek let; a porovnat také překladatelský styl let 1990 (Hana Žantovská) a 2014 (Filip Hanzlík).

První výrazný rozdíl tkví ve stavbě příběhů, které se liší díky rozdílu v délce děje; zatímco Graham Greene posouvá děj prakticky přímou linií, u Simona Mawera se odehrává více dějů z různých období zároveň. Dále Greenův příběh pojímá jeden z hlavních a skutečných problémů moderní Latinské Ameriky - obrovských sociálních rozdílů, zatímco Mawer vytváří fiktivní záhadu legitimity evangelií, jakkoli ji časově velmi přesně situuje do konce 20. století.

Na druhé straně nelze říci, že by Greene byl více vypovídající či přínosnější; Mawer má široký záběr tím, že velká část děje se odehrává v Římě. Kniha prochází detailně historií, související s "Věčným městem", což je historie dlouhá, komplikovaná, zkrátka naše - evropská. I proto mi zařazení samotného "Evangelia podle Jidáše" nakonec přišlo jako trochu reklamní tah mimoděk, jakkoli ale tedy pro obsah zásadní a neoddělitelné.

Mawerův příběh mi také evokoval jeden přibližně 20 let starý film, kde byla - pokud si dobře pamatuji - prakticky identická část o sebezničujícím sblížení německé hoch Frau a italského mladíka během války v Itálii. Nicméně tento příběh je okrajový a dramatičností se vůbec nedá srovnat s tím, co prožíval hlavní hrdina. Mimochodem až po přečtení jsem se dozvěděl, Simon Mawer byl většinu svého života učitelem biologie a že hned tři jeho knihy souvisejí s Čechami a Moravou (Skleněný pokoj, Gregor Mendel: Planting the Seeds of Genetics, Pražské jaro).   

Obě knihy lze určitě doporučit - Simon Mawer je zárukou bohatého a barvitého čtení a Graham Greene je především pro ty, koho více a hlouběji zajímají zkušenosti ze Střední, případně celé Latinské Ameriky.

Pula/Pola

Druhá největší gladiátorská aréna na světě; uvnitř právě probíhá zápas Marečka a Fídi s alpskými vycházkovými holemi

Volný průlez po zbytcích malého římského amfiteátru z 2. století (zde si s památkovou ochranou moc hlavu nedělají)

Augustův chrám s korintskými sloupy (jak nás Alička - díky Percy Jacksonovi znalkyně starého Řecka a Říma - správně upozornila)

Jiří Marold: Vražda ve stínu stadionu (1980)

Říká se, darovanému koni na zuby nehleď, a tak jsem letní čtenářskou sezónu zahájil detektivkou, kterou Kamča kdysi vyhrála na běžeckém závodě.

Nepokrytým cílem kriminálního příběhu se špionážní zápletkou bylo ukázat rejdy americké tajné služby ve vrcholovém sportu a polopatě tak čtenářům osvětlit, kdo měl pravdu ohledně bojkotu olympiády v Moskvě a následného bojkotu olympiády v Los Angeles. Aby bylo poselství blbuvzdorné, část příběhu se odehrává právě v Los Angeles, kde na UCLA studuje černošský sprinter, který podporuje pro-socialististický převrat ve své rodné zemi. Přitom nostalgicky vzpomíná na svoje studia v Praze, na malostranské hospůdky a i svoji milovanou (bělošskou) architektku Lenku.

Hlavní postavou hodně čtivého příběhu se špionážní zápletkou je poručík Ditrich - perfekcionista s bezchybným charakterem, který ale na rozdíl od majora Zemana zvládne stovku na dráze za 10.28. Při popisu takové dokonalosti jsem se občas nemohl ubránit úsměvné vzpomínce na Jean-Paul Belmonda v Muži z Acapulca.

Na úvod je propaganda v knize spíše k pousmání na okraj, jakkoli již od počátku podporuje hlavní linii děje. Posléze se ale velmi rychle vybarvilo, že (nevyřčenou) protistranou je CIA; a v tu chvíli si člověk nemohl nevzpomenout na Pepanosovu písničku "Já jsem agent cí-aj-ej, jsem nebezpečnej a jsem zlej." Propagandistické zadání parodovat neviditelného nepřítele postupně vytlačí ostatní prvky příběhu, což byla škoda, protože jinak je knížka prakticky na všech místech čtivá. Lehký styl kriminálky jako udělaný pro letní čtení.

Na některých místech jsem si říkal, zda některé trefné popisy reálií skutečně vyzněly prorežimně nebo nakonec spíše proamericky. Například: "Hned vedle Macy's, největší obchodní mamut světa. Bílá labuť by mu mohla svým rozměrem sloužit tak za příruční sklad." Také se mi líbilo ironizování americké byrokracie - viz dotazy pasového úředníka, zda dotyčný hodlá zavraždit prezidenta USA; ironii z byrokracie bych u propagandy nečekal. 

Celkově ale černobílost příběhu byla až na úrovni parodie (či pod její úrovní) a občas jsem si říkal, zda tak průzračné peripetie byly skutečně plánem autora nebo šlo o hodně svěrající kazajku zadavatelů či cenzorů. Hodnocení na závěr? Čtivá a nenáročná lekce připomínající neuvěřitelnou propagandu 80. let a tehdejší propojení politiky a vysokého sportu.

Totes Gebirge

Schrocken (2281m)

Hochmölbing (2336m)

Kreutzspitze (2327)

Lahnerkogel (1854 m)

Boscruck (1992)

Kitzstein (1925 m)

Hinterstoder

Totes Gebirge: navzdory koronaviru konečně dovolená v kopcích

Prudký výstup na vápencový hřeben Kleiner Prielu týmu B nechutnal

Pro přežití v přírodě je zcela zásadní být zcela sladěný s okolím

Cirkusové cvičení s liánou

I když Kleiner Priel nezdolal nakonec ani tým A, všichni jsme se na závěr dne odměnili koupáním v Glinkersee (810 m.n.m., voda 20 stupňů). Koupání nám zpestřil policejní vrtulník, neúnavně se cvičící v nabírání vody do bambi vaku.

Majda na filmovém pásu

Holčiček hon na 200m

13 měsíců zpět

Jelikož se na orienťácké scéně neděje až tolik zajímavého, je alespoň příležitost užít si některé hezké momenty z nedávné historie.

Prvním ohlédnutím budiž áčkový sprint v Šumperku, který proběhl na den přesně před třinácti měsíci. Náhodou jsem narazil na tuto fotografii, která jasně říká, že při tomto závodě se dalo lehce a levně nakoupit.

Slevy na obzoru (foto: Kade.cz)

Kamča tehdy nakoupila jen 1:04 a doběhla 8., což nakonec byl vynikající nákup a fakticky nejvyšší rankingové body za celou sezónu.

Odložilův memoriál

V pondělí zažila naše děvčata svůj atletický Den D. Jejich trenéři je pozvali na předzávody v rámci Odložilova memoriálu; ten se letos navzdory všem omezením podařilo uspořádat.

Nejprve se Majda vydala na sprint v rámci přípravky. A jako vždycky zabojovala s grácií a úsměvem.

Sprintový záběr celým tělem - že by nějaké geny z Jamajky?

Poté nastoupila Alička do žákovského závodu na 800m, kde soupeřilo 7 týmů z Prahy a okolí. Aličce se podařilo výrazně se zlepšit na 2:38.86. A díky 3. místu vybojovala cenné body do týmové soutěže.

První kolo na jistotu, v druhém kole na pažbě dva zářezy

V týmové soutěži pak pokračovala štafetou na 4x200m. Její tým Dukla Praha A sice doběhl čtvrtý, ale celkově skončil na skvělém 3. místě.

Vzhůru do boje!

#SpoluNaStartu #BackOnTheTrack

Projekt "Spolu na startu" byl pondělní dáreček ke dni dětí, které baví atletika. Děti konečně mohly vyrazit závodit na stadiony. A jelikož atletické soutěže probíhaly na 173 místech zároveň, dokonce se mohly i poměřit navzájem přes celou republiku.

Alička běžela na Dukle 600m za 1:54.04 a ve své tréninkové skupince nenašla přemožitelku. Majdička běžela na Hanspaulce 50m - a jak se nadšeně pochlubila, svůj rozběh vyhrála (ze dvou).

Alička tvrdí muziku

Takže veskrze povedený den. A zároveň oddechnutí, že současná gerontokratická garnitura konečně pustila děti na stadion.

Příští týden si děti závody zopakují, tentokrát ale na Odložilově memoriálu, kde poběží  v předprogramu hlavního programu. I tentokrát půjde o závody před prázdnými tribunami.

Who is Who, edice 2020

• Epidemiolog (český): Odborník, který svá data a modely s nikým jiným nesdílí, aby je náhodou nedezinterpretoval.
• Epidemiolog (švédský): Odborník, který svá data a modely sdílí se širokou odbornou veřejností, aby je náhodou nedezinterpretovala.
• Lingvista: Odborník, který rozlišuje úmrtí na virus od úmrtí s virem.
• Majitel aerolinek: Klient detašovaného pracoviště centra Naděje na adrese: Ministerstvo průmyslu a obchodu, Na Františku 32, Praha 1. 
• Majitel autobazaru: Osoba prodávající zboží, které by se mohlo rychle zkazit, proto je potřeba umožnit mu co nejdříve otevřít krámek.
• Makroekonom: Ekonom vzrušený podobně jako astronom, který právě vyfotil černou díru. Konečně v životě zažije pořádný hospodářský cyklus způsobený negativním technologickým šokem! 
• Optimista: Kdokoli nadšený z faktu, že populace se před virem účinně ochránila (takže není promořená).
• Pesimista: Kdokoli zděšený z faktu, že populace není promořená, takže před virem není ochráněná.
• Učitel: Člověk, který chodí kontrolovat své žáky do kin, posiloven, obchodů, knihoven, zoo a autoškol - hlavně ale ne do škol.

Breaking news aneb může či nemůže se to stát?

Česká národní banka (ČNB) dle interního zdroje z banky zvažuje podpořit kampaň proti pandemii stažením tištěných peněz z oběhu. Jednalo by se o přechod k bezhotovostní ekonomice pomocí stažení bankovek, tj. platidel s hodnotou 100Kč a vyšší. U zbylé hotovosti by obchodníci měli povinnost dávat mince do igelitových sáčků s dezinfekčním roztokem. Nyní se údajně řeší již jen drobnosti, například zapečetěné charitativní sbírky.

Aby se usnadnilo bezhotovostní placení a zvýšila konkurence na tomto trhu, poskytlo by dále ministerstvo financí ČR podporu novému hráči na trhu s platebními kartami. O vstup má zájem domácí kapitál z agrochemického průmyslu, a to navzdory možnému nesouhlasu s nedovolenou vládní podporou ze strany Evropské komise.

Dále centrální banka hodlá již neodkládat projekt vlastní digitální měny, o kterém se v odborných kruzích šušká již řadu měsíců. Měna by se mohla jmenovat "koin", čímž by odkazovala na korunu i koronavirus a zároveň byla mezinárodně blízká slovu "coin" (mince).

Ze strany obou dotčených ministerstev (financí a zdravotnictví) a i ze krizového štábu má projekt plnou podporu. Spustit by by se měl poté, co vláda koncem března zhodnotí účinnost aktuálních opatření.

Konkrétně lze očekávat zveřejnění 1. dubna 2020.

Interview

V éře koronavirové se zdát být lehce odvážné vyrazit do divadla, zejména když jde o divadlo na Praze 6, kde se virus během týdne objevil hned dvakrát.

Navíc čistě náhodou jsou oba dosavadní případy z Prahy 6 nám docela blízké - první byly rodiče jednoho dítěte ze školy, kam chodí i náš Mareček; druhý případ dokonce Kamča zná osobně. Jak ale říkáme my orienťáci: kdo se bojí, nesmí do lesa, natož do Dejvického divadla.

Interview je na Dejvické divadlo poměrně netradiční komorní hra dvou herců, zde Jaroslava Plesla a Veroniky Khek Kubařové. Samotné téma rozhovoru novináře s herečkou zní dost banálně a úvod hry je opravdu trochu ve stylu komerčního divadla, postupně se ale hra rozjíždí a konverzační hra mezi novinářem a herečkou nabírá obrátky.

Tato herečka už není naivní jako Nina Zarečná v Rackovi, naopak

Na podobných hrách je vždycky ošidné naplánovat dějové zvraty tak, aby měly alespoň špetku logiky. Díky oběma zkušeným hercům se to daří, nicméně i oni mají občas trochu problém zahrát trochu vyumělkovaný důvod ke změně chování. Ale je fakt, že emoce mají velmi složitou logiku a emoce - to oba zvládají dokonale.

Před třemi lety byly recenze na hru spíše průměrné, kritizoval se koncept a i výkon Veroniky Khek Kubařové. Můj dojem ale je, že svoji roli zvládá bravurně a že ji Martin Myšička obsadil zcela právem, protože ten její všudypřítomný úsměv se dá skutečně vykládat na tisíc způsobů - a zahrát díky němu herečku tak pro ni zřejmě vůbec není složité.

Celkově jsme z divadla odcházeli spokojeni - samozřejmě nešlo o fenomenální hru jakým byly např. Teremin, Dealer's Choice, Racek nebo Ucpanej systém, ale oba herci jsou třída a ještě teď cítím to napětí, které měli v sobě - a i mezi sebou.

Komplic

Náhoda přeje připraveným, například těm, kteří náhodně prohlížejí rezervační systém Dejvického divadla. Pak se jim podaří zamluvit lístky do 1. řady na hru, která se hraje teprve dva týdny.

Komplic je nová hra Dejvického divadla, nastudovaná Davidem Šiktancem z ústeckého Činoherního divadla. Z tradičního osazenstva Dejvic je na place pouze Jaroslav Plesl a Pavel Šimčík, oba tradičně velmi dobří; zejména Pavel Šimčík má v jednom místě výstup, který vysoko ční nad rámec jeho obvykle málomluvných postav. Ale i Martin Pechlát jako hlavní postava výborný.

Hra je přesně tak stará, jako jsem já, takže žádná novinka. Nicméně v Čechách byla poprvé teprve před 12 lety a tehdy lákala velmi přímým odkazem na tzv. Kubiceho zprávu. Náboj všeobecné korupce a mafie, pro které je obchodním tématem jak elegantně odstraňovat mrtvoly, ale není dnes tak šokující, jako mohlo být před 40 lety v autorově Švýcarsku. O korupci bychom mohli vyprávět a pro naší generaci, která sledovala série Gomory, už těžko může jakékoli ztvárnění mafie nějak víc otřást.

Tomáš Jeřábek hrál stejně svoji postavu téměř stejně jako bankéře v reklamě na Airbank

Hru jsme si užili, protože být v tak těsném kontaktu s jevištěm je vždycky zážitek. Samotná kombinace noir a komiksu mne ale až tolik nezaujala, minimálně ve srovnání se skvosty z minulých let. Člověk si také u těchto herců nemůže odpustit nedávné české krimiseriály, ať jde o Rapla (Lukáš Příkazký, Tomáš Jeřábek), Princip slasti (Martin Pechlát) nebo Bez vědomí (Tomáš Jeřábek). Takže bych souhlasil s recenzí z Lidovek: "Možná ale také Dürrenmattova hra přece jenom zestárla, v podstatě ji šílená realita už překonala, vlastně nic až tak šokujícího a překvapivého nenabízí."

Mimochodem, kromě Komplice jsme získali i lístky na herecká cvičení studentů 3. ročníku DAMU, která se konala o den později. Dejvické divadlo dvakrát za dva dny, pro nás docela kuriozita.

Záhada hlavolamu

Náš příběh se odehrává v dávné době, kdy prabáby vašich prabáb byly ještě ... hoši.

Dostat se do Divadla Minor začíná být stejné internetové dobrodružství jako získat lístky do Dejvického divadla. Anebo přihlásit se na Pěkné prázdniny. Nám se ale podařilo získat lístky na Záhadu hlavolamu. Dost jsme se na představení těšili, včetně Majdy, která se školou byla v Minoru nedávno na muzikálu Perníková chaloupka a dále na skvělé hře Zá-to-pek!, během které si děti prožily, čím dokázal být komunismus.

I když představení pro 8+ začínalo poměrně temně a dramaticky, nakonec bylo skutečně 8+. Což ale nebylo na úkor občasných vtípků a postřehů určených spíš pro dospělé, například když na závěr všichni z Rychlých šípů jednotlivě odtancují s půvabnými Vontkami - tedy až na Mirka Dušína.

Naše prase všechno spase ... aneb kniha přání a stížností

Představení mělo spád a z Foglarovy předlohy zůstalo to hlavní, totiž neoddělitelné sepětí dobrodružství a kamarádství.

Rychlé šípy a Vonti/Vontky (foto: Minor)

Mareček možná nejvíc ocenil postavu Širokka, který předváděl parkuristické výstupy, včetně závěrečného salta. Kdo by byl řekl, že jeho kroužek parkuru je ve skutečnosti skrytým náborem na postavu Velkého Vonta.

B5h 2020

Letošní Bedřichovská pětihodinovka slibovala boj se sněhem, ale den předem nasněžilo a i když rolby nevyjely, podmínky pro závod byly nakonec velmi dobré.

Strategie letošní B5H byla pro dámský tým Alča+Kamča jasná: 

1. Stejně jako loni v žádném případě nejet na Maliník (31-34). 
2. Rozdělit si trasu na hlavní osu a k ní mít volitelné větve/smyčky/okruhy, které se dají přidat dle potřeby. 
3. Dále mít jeden menší okruh ke konci jako rezervu, která se může - ale nemusí - využít, když se na hlavní trati pojede pomaleji než se čekalo.

K plánování se přitom hodilo, že den před závodem byla známá mapa, pouze u ní nebyly bodové hodnoty.

Tak kudy z nudy? Zdroj: Sporticus

Ze startu se nabízelo jet buď na V kolem přehrady nebo na S na Hřebínek. Děvčata zvolila severní variantu (38-43), což bylo logické díky tomu, že nabízí na rozdíl od východní varianty pozvolnější stoupání ke Knajpě.

Pak se děvčata poměrně spontánně rozhodla posbírat větev pod Olivetskou horou (39-42), což nabízelo hodně bodů (120 z 690, které sebraly celkem), ale za cenu kopce a trochu sedřených nových lyží. Také se tím fakticky eliminovala možnost absolvovat jiné větve v jiné části tratě.

Na Knajpě byly pak 3 varianty nahoru a dolů; prakticky všichni volili jen dvě z nich. Kromě variant kolem Jizery bylo možné ještě pustit se na Mariánské boudy, což by znamenalo 140 bodů. Nicméně byla by to velmi dlouhá a proto i riskantní varianta, vhodná spíše pro hodně drsné lyžaře. Hrozilo by pak riziko, že by se nezvládlo dojet na Jizerku. Na druhou stranu byla to konkurenceschopná varianta, pokud by se předtím nejelo pod Olivetskou horu.

Na Jizerku pak postupem přes Kiosek sebraly, co se dalo. (Zcela rozumně jen vynechaly větev směrem k Polubnému.) Pak následovala objížďka ze 64 sjezdem k 63 po lepší cestě směrem na J (místo horší na Z) a jely tedy celou dlouhou cestu od Souše ke Smědavě. Zda tohle bylo optimální by ale mohl člověk rozhodnout je tehdy, pokud by detailně znal, jak to v daném místě v tu chvíli vypadalo.

Stejně jako loni byl návrat dramatický, kdy šlo o každou minutu. Nakonec z 300 minut závodu zbyly minuty tři. Díky tomu nebyl čas vzít ani 50 (30 bodů), ani případně kontroly 45 či 46. Ale tak to ostatně bylo v plánu - mít je jako případnou rezervu při dojezdu do cíle.

A tak shrnuji: Alča s Kamčou to vymyslely velmi pěkně, zvolily ideální osu závodu, vybraly si bezpečnou a cennou větev hned na začátku pro uklidnění a zvládly kontroly na Jizerce i Souši. A protože kromě pěkné volby trati vykázaly i pěkné tempo, zcela zaslouženě dámskou kategorii vyhrály.