pátek 17. listopadu 2017

Kdo běží v oboře, nožky má nahoře

Spadané dubové listí, štiplavý chladný vzduch a všudypřítomná napružená atletická tělíčka - takové podzimní atrakce nabízí obora Hvězda při tradičním běhu 17. listopadu, který je zároveň Akademickým mistrovstvím ČR.

Kamča se po čtyřech letech vrátila na místy kluzkou, ale jinak do puntíku vymetenou trať 4400m. Na startu byla řada závodnic, které letos zaběhly pěkné časy - kromě fenomenální Kristiiny Mäki i Lucka Maršánová (9:24 na 3000m), Adéla Stránská (35:45 na Běchovicích) nebo Bára Jíšová (9:52 na 3000m).

V prvním kole se vyběhlo solidním tempem; Kristiina odběhla zbytku, za ní kousek Lucka Maršánová a za ní trojice, kde byla i Kamča. Na konci prvního kola, tj. kolem poloviny závodu, se zrychlilo a Kamča se propracovala na druhé místo; v závěru se jí podařilo zrychlit a nakonec doběhla za 14:56.2, což znamenalo pěkné mezičasy 7:39 a 7:17

Na čase je skvělé, že šlo o zlepšení osobáku z roku 2009 hned o 20 vteřin, tj. o cca pět vteřin na kilometr. Pro srovnání, předchozí časy byly 15:17-15:20-15:36-15:32.
Že by na čtvrtém místě doběhl lev???
Na téhle trati je také zajímavé, že Kamča se ochomýtá vždycky kousek pod nejvyšším stupínkem - 2. v roce 2009, 4. v roce 2011, 2. v roce 2012, 3. v roce 2013 a 2. v roce 2017.

neděle 12. listopadu 2017

Mizuno vs. Inov-8, 3:0

Mizuno tým to při letošní Velké Kunratické natřel týmu Inov-8 3:0, když vyhrál všechny tři hlavní kategorie: muži, ženy a ženy Hrádek.

Kamča se postarala hned o úvodní vítězství týmu a to na hlavní ženské trati, když na loni inovované trati vyhrála o 13 vteřin nad Adélou Stránskou. Obě si tak zopakovaly loňské pořadí. Čas bylo sice o 3 vteřiny horší než loni, nicméně na trati ležel spadlý strom, který trať kosmeticky prodloužil.
Na vyhlášení u pánů vládly teplé verze "klackáčů"; Nike konečně pochopilo, že je potřeba běloskvoucí model prodat pomocí Jakuba Koháka a jeho kulicha
Necelé dvě hodiny poté se postavila na start vedly Pavly Schorné a bok po boku vyrazily směr Hrádek. Pavla jako špičková vrchařka šla do kopce hodnů aktivně, Kamča ji pak sbíhala, ale do závěru už to nestačilo. Díky tomu kalupu si zaběhla osobák 13:57.1 - Pavla se těsně na 0.7 vteřiny přiblížila ke svému ženskému traťovému rekordu 13:55.2. Jak jsem psal už loni, obě jsou tak historicky jediné dvě české ženy, které se kdy dostaly pod 14 minut.
Vítězka a vítězka
Třetí vítězství pro Mizuno dal Honza Janů, který zaběhl historicky 6. nejlepší čas. Měl tak i pěkný prostor v reportáži na ČT. Letos potěšil i Běhej.com pěkným informativním článkem.

sobota 11. listopadu 2017

Ohlédnutí za MČR klubů

O letošním mistrovství klubů jsem zatím psal jen na oddílovém bločku. A myslím že ten text za CTRL-C + CTRL-V stojí.

Letošní mistrovství klubů předznamenalo hektické ladění naší dospělé sestavy, kdy bylo potřeba vyřešit Alčino nachlazení, Pavlovu naraženou nohu a k tomu všeobecný respekt mužů z úvodního úseku. Nakonec černý Petr 1. úsek zůstal v ruce mně.

Hned úvod byl zajímavý - smečka byla zahnána paspulemi do lehce zeleného hustníku, kde se lokty určovalo pořadí ke startovnímu lampionu. Pak pokračoval delší postup na K1, kde jsem se záhy objevil na cestě a zjistil jsem, že jsem úplně sám, že ostatní jdou úplně jinam.

O pár kontrol dále mne překvapilo, že vidím z jiné strany přibíhat poměrně silné týmy (např. Tomáš Dlabaja - Turnov 1) - tím mi bylo jasné, že farsty jsou musí být velmi nevyrovnané. Pokračoval jsem fakticky stále sám a nejvíc mne překvapilo až vyděsilo, když jsem před polovinou závodu potkal loni bronzový tým Luhačovic 1. V druhé části jsem šel opatrně a po "profesorském výkonu" jsem přivedl tým na slušném 29. místě, jen pár vteřin za Honzou Kopáčkem z Chrasti, našeho hlavního rivala.

Na 2. úseku naše nová akvizice Jana bezpečným výkonem stáhla na 23. místo (19. na úseku). Nejkratšího úseku se tentokrát ujal Pavel, který trochu bojoval s některými dohledávkami (34. na úseku). Z 27. místa to Alča stáhla až na 22. místo (15. na úseku a tím vůbec nejlepší výkon z nás všech). Hubánek na nejdelším úseku zaběhl velmi solidně (37. na úseku mezi vlčáky) a udržel 28. místo. 

Cíl bylo dostat se do třicítky a v téhle chvíli jsme si mnuli ruce, že to díky Kamče určitě tak bude. Nicméně na dalším úseku Kamča neměla svůj den (20. na úseku) a Karlosovi předávala 26. Naštěstí Karlos běžel s přehledem (32. mezi finišmeny), což nás udrželo na 28. místě. Což krásně vyjadřuje naši vyrovnanost - v okolí tohoto umístění jsme byli po každém z mužských úseků. Navíc, věřte nebo nevěřte, je to na chlup stejný výsledek jako loni. Na naše rekordní 24. místo nám přitom chybělo jen sedm minut.

Můžete se podívat i na dokument České televize, kde tři vážně se soustředící týmy Vysočiny jsou hrdiny pěti vteřin začínajících od 23:59.
Cituji komentář: "Nicméně přípravy elitních běžců probíhaly se stejnou porcí vážnosti a soustředění jako den předešlý..."

úterý 7. listopadu 2017

Trocha bolavé inspirace: tři roky poté

Blíží se zimní období s tréninky kopců v Tiché Šárce. Před třemi lety jsem zde zveřejnil mapku největších laskominek a určitě nebude na škodu si je připomenout.
Další z variant je prodloužit 3. trať až k silnici na Horoměřice, OR 7:39
Našel jsem i ošuntělý papírek s časy ze zimy 2013/14. Z nich vyjímám nejlepší časy:

1. Červená - prudké, po letech ještě o kus vymletější koryto, závěr pevný, OR 3:48
2. K Matěji - pozvolné, nyní dost kamenité, závěr prudší, finále schody, OR 2:56
3. Krátká sjezdovka - začátek sjezdovka, pak krásná stezička, OR 2:17
4. K Hanspaulce - střídavé, pro delší trénink do kopců nejlepší cesta, OR 3:58
5. Soborská - terénem - začátek prudký a bahnitý, zbytek po asfaltu, OR 4:00
6. Soborská - asfaltem - pro atlety; pozvolná, celá po asfaltu, OR 3:37
7. Betonovka - asfalt a beton, extrémně prudké, echt test žaludku, OR 3:13

Ač o čtyři roky starší, doufám, že se jim na jaře dokážu přiblížit.

pondělí 6. listopadu 2017

Weekendové double

Kamče se podařil majstrštyk, když epesně zvládla dvě travnaté desítky ve dvou dnech.

První byla RunTour v Pardubicích na závodišti; závod, který byl o dost příjemnější, slunečnější a teplejší než loni. Kamča díky přízni počasí a také díky kontaktnímu průběhu závodu zvládla zlepšit svůj loňský čas o minutu na 36:08 (17:53 a 18:15). Což nezní vůbec špatně, když si na trati představíte překážky, trávu a k tomu nutnost předbíhat masu hobíků.

Závod probíhal ve stylu běží Kamča, za ní její ukrajinský stín a kolem milionový kompars (na rozdíl od filmu si ale kompars za účinkování zaplatil). V závěru Valentyna Kiliarska vystoupala z Kamčina stínu a finišem si doběhla pro zlato. Což zamrzelo, ale alespoň si Kamča před dalšími závody mohla vyzkoušet, jaké je to finišovat s rychlonožkami.
Nevaž se, zavaž se!
Nedělní Kilpi Trail Running Cup na golfové trati na Motole je pro nás už tradiční zastavení. Před třemi lety se tu Kamče podařilo na pěkně obsazeném závodě získat medaili. Letos se závod o další kolo prodloužil. Trať na 10km má nyní cca 250m převýšení a na profilu je vidět, že prakticky jediná rovinka na dvoukilometrovém okruhu má délku 100m. Zkrátla okruh, před kterým má každý smrtelník respekt.

Kamča se na úvod nechala strhnout k velmi ostrému začátku (první kola za 7:33, 7:52). Pak jsme jí s Aličkou museli trochu napumpovat gelem (8:10, 8:07). V posledním kole ji začal sbíhat olympionik David Svoboda, který - ač sympaťák - nechtěl Kamče ponechat třetí místo v absolutním pořadí.

Nekompromisně nastoupil v posledním kopci, Kamču předběhl, ale aspoň se vybičovala k velmi rychlému závěru (7:45) a celkovému času 39:26. Což je impresivní, když si uvědomíte, o jaké kopečky se jednalo. Pěkný závod, pěkná trať, k tomu pěkné počasí a pěkné výkony.
Standa Bartůšek hecoval diváky slabikováním sloganu "Ka-mi-la!!!" (foto: KTRC)

neděle 5. listopadu 2017

Zkouška morálky

Po roční pauze mi letos vyšla účast na Dušičkovém závodě. A stejně jako předloni bylo krásně, což byla zásadní vzpruha pro tři těžké hodiny úprku.

Tentokrát byla I. kategorie - slovy stavitele - "zkouška morálky". A Honza Krejsa si nás vskutku prosvištěl do detailu. Může se zdát, že na 30 kontrolách (22,6 km) toho nelze moc předvést, ale opak je pravdou. Navíc když se člověk snaží neustále zvyšovat tempo, aby dohnal své předchozí chybky, je každý další kilometr solí do mokvajících ran. Ale po pořadě.

Mapa I aneb Masochismus. Hned od startu zahajují bratři Martin a Vládík Krejsové úprk. My ostatní se snažíme v ostružinovém království u Skutče najít si vlastní, co nejméně bolestivu stopu. Jde se trhavě, skupinky se neustále prolínají. Na K4 volím dřívější sestup do velkého lomu, čímž se odpoutávám a sbíhám si efektně Martina Krejsu - a s ním jsem až na drobné volby v kontaktu až do konce mapy. Po průběhu téhle krvavé části závodu vypadám jak nedokončený impresionistický motiv od laciného tatéra.
Dokonce jsem se dostal i na stránky O-news
Mapa II aneb Kluci, najděte mi mé oči! Po povinném úseku mám Martina už kus za sebou. První delší postup volím odvážný traverz, přece nepůjdu trapně po vršku; mám ale nakonec neodbytný pocit, že to nebylo dokonalé. Na dalších kontrolách dohledávám, zejména na K11, kde ztrácím dvě minuty a pak na K12, kde volím postup zespodu. A hle, dobíhají mne bratři v triku a s nimi i Karlos. Na K13 je zajímavá volba, volím silnici, pak sešup ke kontrole - ale ouha, větev prásk, a kde mám brýle? Po chvilce hledání ve čtyřech je nachází Vládík - díky všem za pomoc! Na místě slavnostně slibuji, že až spolu budeme svorně dobíhat do cíle, tak nebudu spurtovat.

Mapa III aneb Není čára jako čára. Na první občerstovačce si Vládík bere camelbak, což z vraníka udělá velblouda a tak se snažím trošku přidat plynu na pile. Na kopii staré mapy se vydávám suverénně směrem k černé čáře, která vypadá jako jasná transportní cesta. Ale ouha, ona je to jen čára vzniklá z kopírování původně přehlé mapy... Na konci mapy mi lidé z kratších tratí nicméně říkají, že jsem zřejmě první. Což je fajn, odpovídám, ale zatím jsme v půlce závodu.

Mapa IV aneb Tomíkův stín. Začátek probíhá dobře, tempo vysoké, i když často se prodírám podrostem a nemám ideální mikrovolby. Na občerstvovačce se hlásím o svoje gely, ty ale nikdo nemá - kdybych ale chtěl cukr v podobě rumu, tak není problém - volím ale jen cukry bez rumu. Což se později ukazuje jako zásadní chyba. Na K21 dohledávám dvě až tři minuty v pasece zašitou kontrolu, pak nevidím ani K22 a hle, někdo je za mnou. Aha, Vládík - ale kdepak, je tady Tomík. Toho jsem, díky tomu že běží jen pár měsíců po operaci, skutečně nečekal. Na další kontrolu nasazuji, ale už cítím deku pana Ivoše Nováka. A je pěkně těžká. Tomík mi v kopci nastupuje a já se proměňuji na duchaprázdné čisté lepítko. Modlím se, abych se už našel na občerstvovačce. A slibuji si, že tam sežeru, na co přijdu. Naštěstí, když se tam dobelhám, moje gely na mne čekají! Pak už stačí jen pár minut, až se dostanou do krve. No a pak se rozbíhám dolů jak křtem znovuzrozený.

Mapa V aneb Z cíle rovnou do léčebny? Cíl byl zvolený těsně vedle léčebny u Košumberku, kde se léčí nemoci pohybového ústrojí. To se po Dušičkáči může hodit. Když vybíhám kopec v Luži, štěkající psi pod kopcem mi ještě nedávají signál, že by se Tomík blížil a tak dobíhám v klidu za 2:58 do cíle. 

Dušičkáč se mi opět nesmazatelně zapsal do paměti - ne ani díky celkovému umístěním, ale tím, o jaký boj šlo. Bylo to těžké tím, že závod byl trhavý, plný chybek, že jsem běžel velkou většinu sám a pak že mi i dost došlo. Holt poučení do další sezóny, pokud čtyřicetiletého veterána vůbec lze ještě poučovat.

neděle 29. října 2017

Kdo se bojí, nesmí do lesa...

... natož do lesoparku. Konkrétně myslím do Prokopského údolí, jednoho z geologických a botanických království Prahy.

Nicméně opatrnost během Prague Park Race v Prokopském údolí byla namístě - ranní vichřice Herwart a pokračující silný vítr budil skutečný respekt, přece jen pojem "letecký závod" se obvykle nebere až tak doslova. Pořadatelé naštěstí vyšli obavám vstříc a posunuli start o dvě hodiny; dokonce i velkoryse váhajícím účastníkům nabídli přeložení na jeden ze závodů příštího roku.
Z obou stran paneláky, ale mezi nimi skvostné výhledy na pestrém profilu
Kamča sice na rozdíl od loňska nebojovala s Pavlou, které se přes spadlé stromy nepodařilo dojet do Prahy, i tak si ale zaběhla svižně díky kontaktu se Zuzkou Krchovou, která reprezentuje ve skyrace a zvítězila o 1:40. I když její čas je o něco horší než loňský, podmínky byly nesrovnatelné; a hlavně, v absolutním pořadí (mužů i žen) by stačil na 5. místo (loni 7. místo) a v kategorii mužů nad 30 let by znamenal, pánové držte se, stříbro.

Vtipné je, že všichni čtyři před ní jsou nebo nedávno byli reprezentanti, každý navíc z jiného sportu (sic!): 1. Janů - vrchy, 2. Procházka - orienťák, 3. Holuša - atletika a 4. Remeš - běžecké lyžování.

čtvrtek 26. října 2017

Teremin

Hra, která měla premiéru před 12 lety a stále se hraje, je buď fenomén nebo odrhovačka. V případě Teremina v podání Dejvického divadla není žádných pochyb, do jaké kategorie ho zařadit.

Lev Těrmen je až tak neuvěřitelná osoba, že jsem si musel v detailu projít internet, zda na nás Petr Zelenka neušil nějakou mediálně dobře pokrytou fikci. Kus úspěchu téhle hry spočívá v tom, že se našla postava, která kombinuje genialitu, špionáž, pokroky v elektronické hudbě a to navíc v rámci historických zvratů meziválečného období.

Ansámbl divadla je po tolika letech do detailu sehraný. Vedle Ivana Trojana je perfektní především David Novotný v roli Hanse Goldberga jako židovského obchodníka a hlavního partnera Teremina. Navíc poté, co soubor loni po dvacetiletém angažmá opustil, jde o příležitost si ho stále v Dejvicích užít. 
Nejméně "dejvický" je podle mne třetí zprava Jiří Bábek, který je ve skutečnosti principálem Komorní činohry Praha
Pozitivní recenze z divadelních webů by člověk jen opakoval na x-tý způsob. Takže stačí jen zkopírovat, co o Dejvickém divadle napsala  herečka Marie Doležalová v knize Kafe a cigárko a co vděčně koluje po internetu: "Málokdo ví, že svět herců je kastován podobně jako společnost v Indii: poslední kastou jsou herci z oblastních divadel, střední třídou jsou herci ze všech pražských divadel včetně Národního, pak dlouho nic a bráhmani hereckého světa jsou herci z Dejvic."

středa 25. října 2017

Trofeo Vanoni - trofej jak na Vánoce

Před pěti lety Kamča běžela s Pavlou štafetu v běhu do vrchu v Morbegnu a zaběhly si pro stříbro. A protože platí, "never change the winning team", letos si tento "jihočeský tým" dal repete ve stejné sestavě a stejném pořadí úseků. Opět šlo o mezinárodní mistrovství Itálie; a opět konkurencí byly nejen Italky, ale i silné Britky.

Trať v Morbegnu děvčata znají, protože sem pravidelně jezdí na individuální závod; loni zde byla Pavla 1. a Kamča 3. Štafety jsou ale jiná káva. Navíc došlo za rok ke změně bot ze Salomonu na Mizuno, takže byla otázka, jak úspěšně se vypořádají s kluzkými cestičkami a seskoky ze zídek.
Ještě kousek nahoru, traverz a pak hurá neohroženě dolů
A dopadlo to na jednušku. Na 1. úseku Pavla rozeběhla výborně, nechala před sebou jen Britku, u kterých věděla, že finišmenka je výrazně slabší. Kamča na 2. úseku vyrazila a brzy se dostala na čelo závodu. V zádech ale neustále cítila fenomenální Alici Gaggi, která letos vyhrála Světový pohár v běhu do vrchu. Nicméně neustále nad ní navyšovala náskok, aby nakonec protnula pásku s minutovým náskokem.
Nejen Andrej Babiš byl v sobotu v záři reflektorů
Hlavní trofejí z Trofea byl obrovský bochník sýra. Italové nezklamali, stejně jako Češi nezklamou, když obdaří vítěze tekutým mokem. Kamča si navíc užila pár minut slávy i díky nejlepšímu času na obou úsecích.

pondělí 2. října 2017

Velkommen til Norge

Během babího léta jsme podnikli výlet do Fredrikstadu, který leží co by kamenem dohodil od Haldenu, Mekky orienťáků celého světa. Možnost zaběhnout si během "indiánského" léta v norských bažinkách, borůvčí, na žulových kamenech a v hustníčkách byla zkrátka neodolatelná. Stejně tak uvažovala i spousta dalších Čechů, kteří okolí Fredrikstadu znají z lyžařských závodů, a tak na závodě byla hojně slyšet čeština.
Zádumčivé terény v okolí Fredrikstadu (foto: pořadatel)
V závodě Kamča srdnatě bojovala a s místními specialistkami vybojovala 4. místo. Se svým umístěním 40. ze 83 mezi muži "lang" musím být také spokojen. Alička si také vyzkoušela severský terén, naštěstí trať D10 byla výlučně po cestičkách v okolích lyžařského areálu místního lyžařského klubu.
Mimořádně pěkná střední pasáž mužského závodu
Nejvíc pohádkově ale zní, že závod byl dobře dostupný autem - na rozdíl od 14 hodin do skutečného Fredrikstadu je to sem z centra Čech jen o něco více než hodinu. Teď už jste se asi dovtípili, že je nutné si norštinu přeložit do češtiny a že Fredrik = Frederic = Bedřich; tudíž že myslím epesní závod v Bedřichově

Kdo nevěří, ať tam běží; anebo se alespoň podívá na video, které poetikou vůbec nepřehání.