čtvrtek 19. ledna 2017

Spálavka 2017

"Když už do Železných hor, tak na železný závod," uvažovala Kamča o minulém víkendu, když se vydala na Spálavku. Po loňském lehkém mrazu nabídl závod letos oživení v podobě sněhové vánice. Už na startu se tak závodníci krčili v nákrčnících a kuklách a Kamča tak letos nemohla, na rozdíl od loňska, podnikat módní výpady v podobě dobíhání borce s lehkou slušivou zmijovkou.
Měla jsem si rovnou vzít lyže a zpátky dolů se sklouznout...
Není pak s podivem, že za podmínek jak pro Hanče a Vrbatu byly časy o pět minut horší než loni. Mimochodem, komu by podobné počínání přišlo mírně pošetilé, nechť si nalistuje Stopy v oblacích, třebas i jen krátkou ukázku z této "kroniky masochistické touhy".

Následující den jsme vyrazili lyžovat na Ransko. Když si moje drahá polovička stěžovala, že musíme projíždět zavátou stopu, vzpomněl jsem si, jaké to na Ransku bylo naposledy, když jsme tam s mým bratrem šlapali stopu. Tehdy - někdy v roce 1992 - jsme skútry a upravené stopy znali nanejvýš z Československé televize.

čtvrtek 12. ledna 2017

Ohlédnutí za K. sezónou

Po loňské pauze je tu opět vizuální přehled loňské Kamčiny závodní sezóny

čtvrtek 5. ledna 2017

Kopytem sem, kopytem tam

Letošní Hustníkovo zakončení byl opět výlet do filmové historie, tentokrát s mapou Kopytem sem, kopytem tam. Na ČSFD.cz získal originál 72%. Já bych repríze dal alespoň 90%.

Ale popořadě. Sraz na nádraží v Chotěboři. Po nástupu do vlaku se dozvídáme, že už stojíme v předstartovním koridoru, podle jízdního řádu ČD má 5 minut. Výklad pravidel je jasný: scorelauf, start i cíl ve dveřích vlaku, limit 47 minut, ale to jen pokud bude příznivý FSČD (faktor spolehlivosti ČD). Teď už i nedovtipní pochopili, proč v pokynech stálo, že "přes limit vlak nejede...".

Na startu v Bílku mám v hlavě trochu žloudek. Volím dobrou a originální stopu, ale na místech, kde jsem v životě nebyl a kde 20 let stará mapa nezachytila změnu pole na vzrostlý hustník. Lapen v detailech ztrácím několik minut a dokonce rezignuji na jednu dohledávku, která jinak z mapy vypadá triviálně. Pokračuji do až skandinávsky nádherné pasáže s rybníčkem, která mi spraví chuť a pak hurá do odvážného průběhu kanálem pod tratí. Skorelauf volím solidně, i když přehlédnu jednu kontrolu a v závěru díky tlaku (ne, skutečně to nebyl tlak zespodu) vynechávám další tři kousky. Což je škoda, protože jsem si mohl dopočítat, že mé hodinky jsou přece jako obvykle o 3 minuty posunuté...
K23 nacházím jako první, ale nevěřím jí a myslím si, že jsem na K28
Na peróně dobíhám těsně za svým bratrem, který neuvěřitelným výkonem nasbíral stejný počet kontrol, čímž mne odsunul na 3. místo. Náš cíl nakonec přijel načas, což znamenalo DNF pro dva kousky, Matěje a Alču. Byli jsme proto krapet překvapení, když jsme je po dojezdu do Chotěboře potkali na nádraží. Jejich teleport ale proběhl bez magie, hned první auto za závorami v Bílku je solidárně vzalo, čímž získali náskok nad námi, prostým plebsem.

pátek 30. prosince 2016

neděle 11. prosince 2016

Hrby a hrobeček

Opět jako loni jsem se vydal na Pražskou zimní ligu na Čertovy hrby, tentokrát ale na severní stranu od Malých Přílep směrem ke koňským farmám, kam jsme s Aličkou v kočárku chodívávali na četné procházky. (První fotečka v devět let starém odkazu je z místa nedaleko letošní sběrky.) 

Na daná místa moc rád vzpomínám, takže jsem je během závodu dokonale prošmejdil. Což mi usnadnilo podzimní roční období, kdy tenhle jinak docela divoký les není extrémně zarostlý. Trať zdolávala napříč všemožné kopce, pak se trochu srovnala a za sluníčka byla vyloženě k užívání. Časem 96:37 jsem porazil svoji drahou polovičku, která (nezávisle na mne) doběhla za 96:38 (sic!).

O týden později jsme vyrazili na Oryho hrobeček do srdce Vysočiny u Větrného Jeníkova. S Kamčou jsme se rozhodli běžet ve dvojici. Žravý scorelauf (sbírají se body, kdo dřív přijde, ten víc bere) byl pro nás taktickou lekcí. Vyrazili jsme totiž hned zkraje na blízké kontroly do oblasti, kam pak ale nikdo nešel, čímž jsme vlastně nezískali příliš výhodu a naopak ztratili tím, že jsme se napojili na trať, kudy šel velký počet závodníků. 
Jediná mapová chyba, kterou jsme na schematické "hrobečkové" mapě udělali, byla na K11, kde jsme traverzovali naslepo náročnou oblastí. Na cestě nám ale nebyla jasná poloha. Správně jsme seběhli, ale zmátla nás nezmapovaná cesta; kousek před kontrolou jsme to otočili a šli na druhou stranu, což mohla být chyba až na pět minut.  


Naše občas nelítostné tempo nicméně znamenalo, že všechny kontroly jsme v čase 2:14 sesbírali těsně jako první. Našich 694 bodů stačilo nakonec na 2. místo za Honzou Čechem, který byl sice o 20 minut pomalejší, ale měl 709 bodů díky tomu, že zvolil lépe začátek. Pěkná lekce z parádního proběhnutí.

úterý 22. listopadu 2016

Data z Velké Pardubické steeplechase

O datové revoluci, o které se nyní horečně mluví, jsem před dávnými lety přemýšlel v souvislosti s daty z běhání. Při každé příležitosti, kdy bylo možné vytvořit si nová data, jsem si říkal, nakolik je budu chtít a umět používat, nakolik pečlivý budu v jejich správě a organizaci a nakolik se vůbec chci zavázat k samotnému sběru dat. Ať už šlo o kilometráž, data o tepech, sledování osobních rekordů, distribuci výkonů na tréninkových tratích atd.

Jedna libůstka, kterou nabízí systematičtější sběr dat, je porovnání časů různých lidí v různých časových obdobích. Řekněme jakési srovnání ve stylu časosběrného dokumentu. V případě Velké Pardubické mám hned tři časy ke srovnání - můj 19 let starý čas 40:07 na původní trati cross-country s oranicí, Kamčin čas z roku 2009 na kratší a náročné trati, který je po přepočtu na 10km 39:20 a nakonec aktuální fenomenální čas 37:11.
Irské počasí na irské lavici
K letošnímu pardubickému závodu ze série RunTour lze dodat hlavně to, že se Kamča ještě v prvním okruhu držela kousek za olympionikem Davidem Svobodou a s časem 37:11 by byla celkově 5. v mužích, kdy za ní skončilo 400 dalších závodníků a závodnic. Určitě nezní špatně ani fakt, že Dan Orálek ji porazil jen o cca dvě minuty.

sobota 19. listopadu 2016

Sexuální perverze v Chicagu

Ne, skutečně se nejedná o záznamy z našeho cestovního deníčku  ani o pojednání z nedávných prezidentských voleb, ale o hru v Činoherním klubu, kam jsme zavítali s cílem přerušit dlouhou divadelní abstinenci.
Dámy řekněte, nejsou to slaďoušci?
Hra je poměrně přímočará, nabízející - přesně jak uvádí popis - humornou kombinace neschopnosti vybudovat vztah se sebevědomou sexuální rétorikou. Obsazená je populárními herci - nejvíce ční (postavou, prostorem a i výrazem) Jaromír Dulava a s ním Ivana Chýlková, která si jednodušší roli vyloženě užívá. Dlouho za nimi následuje Marek Taclík se svým typickým prosťoučkým taclíkovským výrazem. Lucie Pernetová je sympatická, vedle známých tváří to ale nemá lehké.

Na hře je ještě zajímavá fragmentace, jednotlivé obrazy se střídají velmi rychlým tempem, což je dobré pro rychlé vypointování, na druhé straně tempo neumožňuje delší výstupy. Hru bych celkově hodnotil jako pěkné vyplnění konce pracovního dne. A už se těším, až někdy potkám Jaromíra Dulavu venčit psa a vybavím si jeho knírkovité výstupy.

pátek 18. listopadu 2016

Kdo je in, čte Ženu IN

Rozhovor je super, ale v sekci Bulvár je i spousta jiných lákavých článků, např. "společné bydlení s přítelem odhalilo jeho vlastnost, kterou asi nevydejchám"

úterý 15. listopadu 2016

Kunratické déja vu

Letošní Velká Kunratická je pro Kamču fakticky repete roku 2014. Opět na hlavní trať vybíhá s Pavlou Zahálkovou, opět poráží Moiru Stewartovou, opět končí 1. na hlavní trati a 2. na trati přes Hrádek, a to opět za Pavlou Schornou. A opět v údolí pěkná zima, zatímco nahoře příjemné sluníčko.

Dva rozdíly, které ukazují na Kamčinu morálku, by se ale našly. Trať hlavního ženského závodu je delší a náročnější, přičemž ale Kamča na Hrádku jako na svém druhém závodě dobíhá jen s odstupem 10 vteřin za Pavlou Schornou. 

V té souvislosti je zajímavé rozdělení tempa závodnic na kopce (70%) a pak na rovinatý doběh (30%). Letos měla Kamča mezičas 4:03 v druhé, rovinaté části - Pavla 4:12 a předloni 4:10, Kamča 4:07 v letech 2012 a 2014 a 4:02 v roce 2010. Rekordmankou pro druhou část je vrchařka Pavla Fričková s časem 3:57, o které se nedá říct, že by byla "atletka" s mimořádnou rychlostí.

To je velmi zajímavý podklad pro závodnice, které by si troufaly zlepšit traťový rekord nebo alespoň se dostat pod 14 minut, což se v historii podařilo zatím jen Pavle (13:55) a Kamče (13:58). Zdá se, že není třeba běžet v kopcích až na krev na čas okolo 9:45 (Pavla Schorná 2014 a 2016, Eva Skalníková 2011), ale stačí i 9:50-55, pokud se pak závěr rozeběhne ke 4:00.
Z plakátů VK mne nejvíce zaujal ročník 1994

Kamčina řada umístnění za posledních 7 let si samozřejmě zaslouží statistiku:

Hlavní trať: 2 - 3 - 1 - 3 - 1 - 13 - 1
Ženy Hrádek: 1 - 3 - 1 - 2 - 2 - 3 - 2

Kapitolou samo o sobě je mediální pokrytí Velké Kunratické. Česká televize se jako vždy věnovala hlavně nejstarším, kteří samozřejmě zasluhují obdiv, ale na druhou stranu pro tento sport mnoho lidí nenalákají. Někde se píše hlavně o kuriozitách typu "Kohákovy družiny". Na Moravě se o závodě nepíše vůbec, když si místní v Ostravě vymysleli náhražku v podobě "Starobělských Lurd". Což mne nepřekvapuje a řekl bych, že může být jen otázkou času, zda zdatná konkurence časem nevyroste i v Praze.

pátek 11. listopadu 2016

Špekáčky na Praze 6

Špekáčky s výhledem na katedrálu