neděle 19. března 2017

Veni vidi vici

I když moje drahá polovička za zimu nasbírala orienťáckých tréninků, co by se vešlo na prsty jedné ruky, zahájení orienťácké sezóny jí zatím vychází doslova na jedničku.

Už minulý týden na Jarních skalách, kam jsme zavítali po roční pauze, doběhla první; nicméně do čistého závodu bylo velmi daleko i a pajdajícímu veteránovi, jako jsem já, nadělila jen tři minutky. Na druhé straně priority na Kosti bývají jinde - užít si jarního sluníčka, skal a vůní lesa a koneckonců i pokochat se retro webovými stránkami, jejichž vznik se rozhodně datuje do přechozího milénia.

Na Jarním poháru nebyla priorita vůně lesa, jako spíše nepokazit dámskou štafetu CTB. V loňské edici doběhl tým dvanáctý; po letošním posílení v podobě Jany Benešové (čímž většinu dámského chotěbořského týmu tvoří rodačky z města Adama Michny z Otradovic), byly ambice na úrovni první desítky. 

Alča rozeběhla pěkně, jen díky farstě a chybce běžela dost osamoceně a doběhla 17. s mírnou ztrátou na balík. Jana pak zaběhla výtečně a stáhla na 10. místo, což bylo pro celkové pořadí klíčové. Pak vyběhla Kamča a začala tvrdit muziku.
A brambora je v kapse (foto: kade.cz)
Když jí na průběhu komentátor hlásil 5. místo, ještě zrychlila a na předsběrce doběhla Lenku Mechlovou. Ta se pokusila o spurt, ale v té chvíli jsme už věřili, že naše dámy mají historicky fantastické 4. místo. Škoda jen, že závod nebyl o trochu delší, protože Ivetka za Pardubice doběhla pouhých 14 vteřin před Kamčou. Nicméně radost ze skvělého týmového výsledku znásobil i fakt, že Kamčin čas byl nejlepší ze všech závodnic z celého dne.

Nedělní hromadný start velmi připomínal loňský dostih, na rozdíl od loňska ale i s favorizovanou Denisou Kosovou. Běželo jen 18 žen a proto systém, kdy v lese byly jen 2 okruhy (přičemž jeden obsahoval motýlek) pomohl k efektivnímu rozdělení. Kamča běžela jiný okruh než Denisa; bylo až neuvěřitelné, že na uzlové kontrole v čase 43 minut se setkaly téměř na vteřinu, čímž vlastně hromadný start pro tyto dvě a ještě pro Aničku Štičkovou, která stínovala Kamču, začal fakticky nanovo. Pak už nebylo v lese mnoho co řešit a rozhodovalo se až v závěru, kde si Kamča doběhla pro obhajobu loňského vítězství.

Kuriozitou dne z opačného konce výsledkové listiny byl výkon člena našeho oddílu Jaromíra Jelínka, který za 3:25 hodin doběhl elitu, se ztrátou 83 minut. Čím nemyslím ztrátu na vítěze, ale na předposledního závodníka. Pořadatelé zřejmě chtěli něco sdělit, když mapu 1:10 000, použitou pro dětské tratě, nazvali Jelínek.

čtvrtek 16. března 2017

3000m za 9:50.7

Kamča si ve středu odskočilo od práce, kroužků a domácnosti do haly, aby zaběhla 1km za 2:59 a poté 3km v osobním rekordu za 9:50.7. A to vše v "keckách" od Mizuno. Na veteránku docela slušný výkon.

Zkrátka, jak říkával Jiří Paroubek: Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?

čtvrtek 23. února 2017

Moldava podruhé

Téměř na den po šesti letech jsme zavítali do okolí Moldavy vyzkoušet si krušné podmínky, na které jsme se během zimy natěšili jako věrní příznivci detektiva Kuneše. Hory krušné nakonec ukázaly tvář jarních monzunů, což znamenalo lyžování na poměrně široké škále podmínek, od ledu, vody, kaše až po luxusní německý manšestr.
Pěkná projížďka po trati bývalé železnice, poté luxusním Německem a nakonec po magistrále od Žebráckého rohu 
Ostatně porovnání českého a německého pohraničí bylo tématem četných úvah. Ať už šlo o lyžařské stopy, infrastrukturu, ochotu místních (chleba? nevím, jestli bude) a obecně o vzhled a pořádek, rozdíly byly propastné jak Macocha. Cituji ostatní - v Německu je snad i tráva zelenější, nemluvě o výši sociálních dávek. Na druhé straně špetku optimismu zavdala příroda, na které byly vidět už jen minimální znaky imisní kalamity.

Nečekaně pěkné zpestření přinesl výlet do Osseggu (Oseku), kde se vyjímá cisterciánský klášter, včetně vlastního pivovaru, nad městem rozsáhlá zřícenina hradu Rýzmburk a kam se jede po krušnohorském Semmeringu. Neméně pěkná byla i rozhledna na Geisingbergu a vůbec okolí Altenbergu, kde jsou fantastické výhledy po okolí.
Cituji Kanta: Modré nebe nad hlavou a návštěvní řád ve mně

neděle 29. ledna 2017

Maska a tvář

Do třetice návštěva Činoherního divadla, a do třetice na činohru o vztazích mezi 51,5% polovinou a 48,5% polovinou populace. A do třetice jedno z nejlepších obsazení - Petr Nárožný, Jaroslav Dulava, Ivana Chýlková, Ondřej Vetchý, Nela Boudová, Otmar Brancuzský, Petr Meissel a Jitka Ježková.
"Je nás přece tolik, co jsme na tom stejně. A jakmile je nás hodně, máš pocit, že je to normální... Já jsem prostě normální manžel."
Při úvodním oslovení z reproduktoru od Michala Pavlaty člověka trochu zamrazilo, protože už týden si hoví v hereckém nebi. Pak už ale následovala ryzí groteska v tempu hokejového zápasu.  Role bezmezně tolerantního stárnoucího bankéře s mladou zalétávající manželkou v podání Petra Nárožného byla pro mne jednoznačně nejzábavnější, zejména díky jeho mistrovství ve "střihovém výrazu" a i díky textu s často peprnými glosami. Poté, co jsem letos v autě strávil s Machem a Šebestovou desítky hodin, jsem si skutečně vychutnával každý detail jeho hlasu a intonace. 

Advokát v podobě Jaroslava Dulavy byl sice obsahem menší role, ale výškou postavy i efektem samozřejmě nepřehlédnutelná velká role. Nakonec je docela překvapivé, že díky takto čitelné komedii si Ivana Chýlková odnesla cenu za nejlepší ženský herecký výkon (a to už v sezoně 2002/2003!), ale možná to vidím tou perspektivou, že Ivana Chýlková mi během posledních deseti let fakticky s rolí Saviny Graziové splynula.

čtvrtek 19. ledna 2017

Spálavka 2017

"Když už do Železných hor, tak na železný závod," uvažovala Kamča o minulém víkendu, když se vydala na Spálavku. Po loňském lehkém mrazu nabídl závod letos oživení v podobě sněhové vánice. Už na startu se tak závodníci krčili v nákrčnících a kuklách a Kamča tak letos nemohla, na rozdíl od loňska, podnikat módní výpady v podobě dobíhání borce s lehkou slušivou zmijovkou.
Měla jsem si rovnou vzít lyže a zpátky dolů se sklouznout...
Není pak s podivem, že za podmínek jak pro Hanče a Vrbatu byly časy o pět minut horší než loni. Mimochodem, komu by podobné počínání přišlo mírně pošetilé, nechť si nalistuje Stopy v oblacích, třebas i jen krátkou ukázku z této "kroniky masochistické touhy".

Následující den jsme vyrazili lyžovat na Ransko. Když si moje drahá polovička stěžovala, že musíme projíždět zavátou stopu, vzpomněl jsem si, jaké to na Ransku bylo naposledy, když jsme tam s mým bratrem šlapali stopu. Tehdy - někdy v roce 1992 - jsme skútry a upravené stopy znali nanejvýš z Československé televize.

čtvrtek 12. ledna 2017

Ohlédnutí za K. sezónou

Po loňské pauze je tu opět vizuální přehled loňské Kamčiny závodní sezóny

čtvrtek 5. ledna 2017

Kopytem sem, kopytem tam

Letošní Hustníkovo zakončení byl opět výlet do filmové historie, tentokrát s mapou Kopytem sem, kopytem tam. Na ČSFD.cz získal originál 72%. Já bych repríze dal alespoň 90%.

Ale popořadě. Sraz na nádraží v Chotěboři. Po nástupu do vlaku se dozvídáme, že už stojíme v předstartovním koridoru, podle jízdního řádu ČD má 5 minut. Výklad pravidel je jasný: scorelauf, start i cíl ve dveřích vlaku, limit 47 minut, ale to jen pokud bude příznivý FSČD (faktor spolehlivosti ČD). Teď už i nedovtipní pochopili, proč v pokynech stálo, že "přes limit vlak nejede...".

Na startu v Bílku mám v hlavě trochu žloudek. Volím dobrou a originální stopu, ale na místech, kde jsem v životě nebyl a kde 20 let stará mapa nezachytila změnu pole na vzrostlý hustník. Lapen v detailech ztrácím několik minut a dokonce rezignuji na jednu dohledávku, která jinak z mapy vypadá triviálně. Pokračuji do až skandinávsky nádherné pasáže s rybníčkem, která mi spraví chuť a pak hurá do odvážného průběhu kanálem pod tratí. Skorelauf volím solidně, i když přehlédnu jednu kontrolu a v závěru díky tlaku (ne, skutečně to nebyl tlak zespodu) vynechávám další tři kousky. Což je škoda, protože jsem si mohl dopočítat, že mé hodinky jsou přece jako obvykle o 3 minuty posunuté...
K23 nacházím jako první, ale nevěřím jí a myslím si, že jsem na K28
Na peróně dobíhám těsně za svým bratrem, který neuvěřitelným výkonem nasbíral stejný počet kontrol, čímž mne odsunul na 3. místo. Náš cíl nakonec přijel načas, což znamenalo DNF pro dva kousky, Matěje a Alču. Byli jsme proto krapet překvapení, když jsme je po dojezdu do Chotěboře potkali na nádraží. Jejich teleport ale proběhl bez magie, hned první auto za závorami v Bílku je solidárně vzalo, čímž získali náskok nad námi, prostým plebsem.

pátek 30. prosince 2016

neděle 11. prosince 2016

Hrby a hrobeček

Opět jako loni jsem se vydal na Pražskou zimní ligu na Čertovy hrby, tentokrát ale na severní stranu od Malých Přílep směrem ke koňským farmám, kam jsme s Aličkou v kočárku chodívávali na četné procházky. (První fotečka v devět let starém odkazu je z místa nedaleko letošní sběrky.) 

Na daná místa moc rád vzpomínám, takže jsem je během závodu dokonale prošmejdil. Což mi usnadnilo podzimní roční období, kdy tenhle jinak docela divoký les není extrémně zarostlý. Trať zdolávala napříč všemožné kopce, pak se trochu srovnala a za sluníčka byla vyloženě k užívání. Časem 96:37 jsem porazil svoji drahou polovičku, která (nezávisle na mne) doběhla za 96:38 (sic!).

O týden později jsme vyrazili na Oryho hrobeček do srdce Vysočiny u Větrného Jeníkova. S Kamčou jsme se rozhodli běžet ve dvojici. Žravý scorelauf (sbírají se body, kdo dřív přijde, ten víc bere) byl pro nás taktickou lekcí. Vyrazili jsme totiž hned zkraje na blízké kontroly do oblasti, kam pak ale nikdo nešel, čímž jsme vlastně nezískali příliš výhodu a naopak ztratili tím, že jsme se napojili na trať, kudy šel velký počet závodníků. 
Jediná mapová chyba, kterou jsme na schematické "hrobečkové" mapě udělali, byla na K11, kde jsme traverzovali naslepo náročnou oblastí. Na cestě nám ale nebyla jasná poloha. Správně jsme seběhli, ale zmátla nás nezmapovaná cesta; kousek před kontrolou jsme to otočili a šli na druhou stranu, což mohla být chyba až na pět minut.  


Naše občas nelítostné tempo nicméně znamenalo, že všechny kontroly jsme v čase 2:14 sesbírali těsně jako první. Našich 694 bodů stačilo nakonec na 2. místo za Honzou Čechem, který byl sice o 20 minut pomalejší, ale měl 709 bodů díky tomu, že zvolil lépe začátek. Pěkná lekce z parádního proběhnutí.

úterý 22. listopadu 2016

Data z Velké Pardubické steeplechase

O datové revoluci, o které se nyní horečně mluví, jsem před dávnými lety přemýšlel v souvislosti s daty z běhání. Při každé příležitosti, kdy bylo možné vytvořit si nová data, jsem si říkal, nakolik je budu chtít a umět používat, nakolik pečlivý budu v jejich správě a organizaci a nakolik se vůbec chci zavázat k samotnému sběru dat. Ať už šlo o kilometráž, data o tepech, sledování osobních rekordů, distribuci výkonů na tréninkových tratích atd.

Jedna libůstka, kterou nabízí systematičtější sběr dat, je porovnání časů různých lidí v různých časových obdobích. Řekněme jakési srovnání ve stylu časosběrného dokumentu. V případě Velké Pardubické mám hned tři časy ke srovnání - můj 19 let starý čas 40:07 na původní trati cross-country s oranicí, Kamčin čas z roku 2009 na kratší a náročné trati, který je po přepočtu na 10km 39:20 a nakonec aktuální fenomenální čas 37:11.
Irské počasí na irské lavici
K letošnímu pardubickému závodu ze série RunTour lze dodat hlavně to, že se Kamča ještě v prvním okruhu držela kousek za olympionikem Davidem Svobodou a s časem 37:11 by byla celkově 5. v mužích, kdy za ní skončilo 400 dalších závodníků a závodnic. Určitě nezní špatně ani fakt, že Dan Orálek ji porazil jen o cca dvě minuty.