pátek 19. července 2019

Milíř a Uhlířská skála

Komu se v Jizerkách zajídají profláklé destinace a vyhledává netradiční cestičky a výhledy, neměl by vynechat Milíř (1003 m.n.m.), což je hřbet nad Josefovým dolem, označovaný často jako Mariánskohorský hřbet. Pro orientaci - jde o hřbet, který leží naproti Kasárenské cesty a právě při lyžování na této části magistrály mne zaujal. Na hřbetě se vyjímá slibná výrazná horská paseka a na ní rozptýlené, nepříliš zarostlé skalky, které si přímo říkají o rekognoskaci terénu.

V rámci svých dobrovolnických výběhů pro Discovery Channel, kdy pravidlem je jít nekompromisně terénem, co to jde, jsem se odhodlal dobojovat se až tento vrcholek. Třešničkou na tomto terénním dortíku byl objev kousku bažinatého Švédska. Mimochodem z tohoto místa je vidět i Ještěd.
Haschak Sisters and Brother
Posledních pár stovek metrů k Milíři je dostupných po průseku, který je dokonce sjízdný i na bajku. Od vrcholového posedu lze průsekem postupovat i dále směrem ke Knajpě, ale doporučuji raději už jen po svých.
Občas se objeví i cestička, většinou je ale při šlapání nutné poohlížet se po zmijích
Majda se jaksi připletla do focení výhledu na Jizeru
Dokud svahy nezarostou, budou odsud královské výhledy od Knajpy přes tyčící se Bukovec až do západních Krkonoš
Milíř je kvazitisícovka - geodetický bod leží v 999 m.n.m., ale nejvyšší skalka má 1003 m.n.m.

pondělí 15. července 2019

Danajské dárky

Být na bedně na Botasu, to je vždycky důvod k hrdosti a radosti, i když jde jen o podřadnou béčkovou kategorii. Je ale nutné se nedívat do taštičky s výhrou, aby si člověk nezkazil dojem z hezkých a vydařených vícedenních.

Letošní návrat Botasu do Svratouchu byl pro mne nostalgickou vzpomínkou na soustředění z roku 1992. Pamatuji si Radana Kamenického, který nám tehdy vyprávěl, jak absolvoval Železného muže a málem usnul na kole. Jako tehdejší vrcholový eliťák byl pro nás hrdinou dne. Dodnes mám ještě schované mapy a pamatuji si i náročný paměťák v hustnících, večerní táboráky a závěrečný úklid, během něhož se Fanda Vacek převlíkl za uklízečku a vytíral záchody. Prostě paráda.

I proto letošní Botas zvítězil nad těžkou konkurencí v podobě třídenních v Dolomitech.

Po téměř třiceti letech ale následuje střih. Punkový Botas roku 2019 nemá samozřejmě mnoho společného se soustředěním roku 1992, nicméně i tak je zajímavé konfrontovat vzpomínky na těžký les se současností. Z mého dnešního pohledu - bráno optikou předcházejících závodů (Čížkovy kameny, Mariánské lázně) - mne překvapilo, že zdejší les je ve skutečnosti skoro placka. Navíc je velmi čistý a - s občasnou výjimkou pár těžších hustníků - hodně běhavý. 
V tomto terénu se často klasika zvrhne v dlouhou middle, ale Kubovi Hledíkovi se podařilo postavit i pěkné delší postupy, kde byla řada mikrovoleb (zde H21A, velmi podobná mé H21B)
A právě díky rychlosti a přehlednosti se každá chyba hrubě nevyplácela. Toho jsem si byl vědom hlavně před startem E3, kde jsem šel ze 3. pozice a za mnou v několika minutách hned pět vlčáků. Díky tlaku zezadu (ne, nemyslím tlak odspodu zezadu) tak pro mne byl Botas do poslední chvíle dramatický. A když jsem kousek před cílem seběhl na jinou kontrolu a vyrobil minutovou chybu, už už jsem se viděl v propadlišti dějin kategorie H21B. Ale vydržel jsem a na sběrce mi už bylo jasné, že mne šinkanzen nedojel. A tak jsem se mohl v klidu došourat do cíle, čímž se stalo, že můj doběh do cíle byl možná nejpomalejší z celého startovního pole.

A teď k té danajské výhře: Dlouhé podkolenky v pastelově oranžové barvě jsem naštěstí udal a nemusel jsem s jimi jet až Lidového domu, ústředí sociální demokracie. L-dres v ostře žluté barvě by se mi toto léto možná hodil na lákání sršňů, nicméně nakonec jsem se jej rozhodl osobně vrátit Jaromíru Hánělovi. Evidentně nepochopil moji mírně ironickou poznámku, že tohle mi opravdu k ničemu není. Nevadí, třeba si tento deset let neprodaný vzorek ještě najde výherce na dalším Botasu. Tyto dary-nedary mi připomněly předchozí ročníky, kde Kamča v elitě dostala neprodejné nesmysly typu 20 let starého XXL overalu nebo zcela neatraktivního puzzle, na které nám doma sedá prach.

Na druhou stranu musím objektivně přiznat, že reputace HSH stále nedosahuje reputace pana Konopáče, se kterým jsem tři čtvrtě roku neúspěšně řešil reklamaci VJ Bold 8. Pro ilustraci, na pravé botce z osmi předních hřebů zbyly čtyři, ze čtyř zadních hřebů dokonce jen jediný, se zbylými se utrhly dokonce i kusy podrážky. Až bude Pokáč připravovat svoji novou desku, zašlu mu dva texty, jeden punkový "Konopáč, to je ..áč" a druhý popový "Konopáč, zbydou ti oči pro pláč". Třeba se něco uchytne.

Ale nekažme si vzpomínky na Botas. I ten se třeba někdy v budoucnosti zbaví zátěže v podobě svého sponzora a na shromaždišti bude možné koupit si něco jiného než jeho předražené a zastaralé zboží.

středa 10. července 2019

Dvě, případně jedno kolo při zdi

Dvě kola při zdi je dle obeznámených zdrojů údajně nejhezčí letní závod v matičce stověžaté. Atrakcí je zde habakuš: kofola pro děti, sladké bezlepkové kuličky pro biozávodnice, chleba se slaninou a pivem pro většinového voliče, moderátor Jakub Bažant, reportáž v ČT Sport a také možnost projet se na krásných konících, které se jinak používají pro hipoterapii. 
Tomu se říká nefalšovaná radost z vítězství nad Kamčou jako držitelkou traťového rekordu
Kamča se stejně jako předloni vydala na kratší trať 4,1km. Čas 15:27 sice už není skvostných 14:50 jako před dvěma lety, ale stále šlo o pěkný kvapík a nakonec o 2. místo za Petrou Kotlíkovou.
Alička měla radost i z toho, jak těsně ve finiši předběhla nejlepšího kluka
Hlavními hrdiny vyhlašování se nicméně staly naše dětičky - Marek první mezi kluky do 10 let (59 vteřin na cca 300m), Majda druhá mezi děvčaty do 10 let (66 vteřin, parádní výkon), Alička dokonce nejlepší z kluků i holek nad 10 let (1:30 na cca 500m).

pondělí 10. června 2019

Exkurze do kamenolomu

Organická architektura mne vždycky zajímala o hodně více než například organická chemie a tak jsem si během pracovní návštěvy Barcelony nemohl odpustit návštěvu některé z Gaudího fantastických staveb. Zvítězila nakonec dobře dostupná Casa Mila alias "La Pedrera" (tj. kamenolom), poslední Gaudího světská stavba.
Model 1:25 nabízí pochopení, jak chytře byly vytvořeny dva vnitřní dvory a i mohutná, fakticky na domě statická nezávislá fasáda z vápence
Hned úvod prohlídky sebere dech. Výtah vyveze přímo na terasu, kterou Gaudí mínil jako výsledek boje přírodních živlů, což skvěle potrhuje hudba v audioprůvodci. Audio je mimochodem strhující a výborně naprogramované dle místa, kde se návštěvník zrovna pohybuje.
Amatérské panorama; mimochodem v bezprostředním okolí je výhled na spoustu klimatizačních jednotek - holt nic není tak dokonalé jako pohled z Hradu na červené střechy Malé Strany
Impozantní žebroví v podkroví připomíná mohutnou kostru velryby, brána má dekor motýlího křídla, celý dům lze vizualizovat jako skálu ošlehanou větrem a deštěm. Zajímavé jsou i modely dalšího Gaudího staveb, ať dostavěných či vizualizovaných. Nakonec stálo za to si i projít samotné obývací prostory a pochopit, jak už té době byly úžasně světlé a jaké inovace z hlediska bytové architektury se mu podařilo vymyslet před více než sty lety.
Není to ani křídlo motýla Emanuela od Makové panenky, ani křídlo nočního motýla Roberta z Včelky Májy, nýbrž křídlo vstupních dveří
Dalším logickým krokem by měla být Sagrada Familia i s ohledem na to, že právě minulý týden dostala stavební povolení. (Což není špatné pro stavbu, která trvá už 137 let.) Nicméně lístky online jsem už nesehnal a tak si raději počkám na dostavbu v roce 2026.

neděle 9. června 2019

Běh přes Tanvaldský Špičák

Každý běh do kopce bolí. A když se jde hned od startu do sjezdovky, bolí to pořádně. 

Nicméně na běhu přes Tanvaldský Špičák je sympatické, že po úvodním výběhu následuje postupný seběh až pod Mariánské schody, poté prudce po 365 schodech nahoru a pak už jen opět hurá nazpět dolů pod sjezdovky (viz přehled na Mapy.cz.) Této legrace se z naši rodiny zúčastnila jen drsná (tj. ženská) část - Majda na 300m, Alička na 1000m a Kamča na 9000m.
Majda běží vždy s úsměvem - runners are beautiful!
Alička se poctivě poprala s místními lyžařkami. V závěru díky finiši předběhla jednu soupeřku a vybojovala pěkné 7. místo.
Největší odměnou byla možnost nakrmit a pohladit koníky
Fotografie ukazuje, že pořadatelům se kromě krásného závodu vyvedly i krásné čelenky. Letos navíc iniciativně prodloužili Mariánské schody o pět schodů. Příští rok se údajně chystá dalších šest.
Odměna za 9km a 450m převýšení

čtvrtek 16. května 2019

Mladý šampion

Máme doma už dvě Lvíčata. První Lvíče je Majda, která má lví rodokmen od narození, když se jí podařilo trefit se do znamení Lva. Druhým Lvíčetem je Alička, která se Lvíčetem stala díky pořadu Lvíčata na České televizi.
Alička na úvod předvádí ladný průběh lesem
 V pořadu měla Alička dokonce vlastní profil v rubrice "Mladý šampion".
Na kameru byla Alička moc šikovná
Natáčení trefně zachytilo skvělou atmosféru mezi děvčaty a trenéry v Kotlářce.
S velkou kamarádkou Julčou
Krásné počasí během Pražských Velikonoc a nádherný borovicový les rozhodně přispěl k tomu, že šot vypadá velmi vydařeně.
Došlo i na Káju a další talentované kamarádky z Modrobílé síly
Pořad začíná v minutě 16:20 a profil Aličky cca ve 20:55.

pondělí 29. dubna 2019

Kanadské tance

Nebývá na oblastních závodech Vysočiny obvyklé zažít middle ve stylu tance mezi kamínky. Ale prostory na hranici České Kanady právě toto nabízejí, navíc v lesích, kde se zajímavě mísí borovice, listnáče a smrky - a mají tak občas výraz úplně jiných lokalit, např. Lužických hor. Podobné lahůdky mi velmi konvenují, ať už jde o tradiční prostory Hradiště, Zvůle nebo Kunějovských samot.  

Když nám tedy nedávno vyznavač mapařského impresionismu Arnošt Komárek prozradil, že prostor pro oblastní závod, který mapuje, bude plný zajímavých detailů, nemohli jsme si ho nechat ujít. Nicméně se přiznám, že jsme byli zvědaví, jak si pořadatelé poradí s místní živou vegetací. Ač jen několik kilometrů od Jindřichova Hradce, byli jsme zde jen jednou před mnoha lety a dodnes si pamatuji, jak jsme s rezervovaným odstupem z asfaltky sledovali záplavy ostružin.

Proto jsme byli připraveni na prakticky cokoli. Ale skutečnost byla úplně jiná - po zimě a suchu podrost v defenzivně, nejzelenější oblasti navíc zcela mimo prostor závodu. Ano, sice se hned od startu se musel člověk rozhodnout zda jít rovně do Saigonu (moje volba) anebo volit obíhačku po fáborkách, ale to bylo jen takové lehké zastrašení na úvod.
Devil is in the details...
Hned poté totiž následovala sekvence parádních postupů, kde jsem se nechal párkrát zmást zejména na dohledávce. Nemluvě o tom, když jsem hned z K1 odběhl na druhou stranu a s otočenou mapou měl trochu problémy zjistit, co se to proboha děje. Celé to ale byl nakonec výborný zážitek. A speciálně oceňuji stavitele za koncepci závodu, která nutí člověka promapovat se i ke sběrce...

Proto mi nezbývá než všechny pozvat na srpnový Interkompas, který má být echt retro vzpomínkou na vícedenné závody Interkompas. Ty se na Jindřichohradecku pořádaly v 70. a 80. let a pokaždé trvaly - podržte se - deset dní. V detailním prostoru Moravova lomu bude pro změnu klasika; middle bude naopak posazena do SV části Řas, kde se loni při ŽB Čechy pouze lehce probíhalo.

neděle 24. března 2019

Čo bolí, to prebolí

Loňskou sezónu jsem zakončil zvrtnutím kotníku v Českém ráji. Letošní sezónu jsem zahájil prošlápnutím kotníku v Českém ráji, naštěstí ale ne zásadním. I tak jsem dnes do poslední chvíle nevěděl, jestli závod mezi borovicemi pod Řípem vůbec zvládnu. Nemluvě o tom, že neprozřetelně jsem se přihlásil do H21L a prozřetelnost mi nadělila 14.8km.

Závod zahajuji rozklusem na fáborcích s Majdou. Belhám se k mapovému startu a říkám si, že bych potřeboval, aby se to celé běželo ideálně na nějaké neudusané mlatové cestě. Jelikož jsme ale ve srážkovém stínu Krušných hor, kde bylo (a opět je) rekordní sucho, čeká nás něco jiného - natvrdo udusané cesty, mezi nimi suchá tráva a spousta ostružinek, zatím naštěstí hodně slehlých.

Nějakým zázrakem se časem kotník zpevňuje a zvládám se na start bez bolesti i rozklusat. To považuji za první vítězství. Na počátku volím obíhačky, abych kotník šetřil. A trať se mi líbí - připomíná mi borovicové lesy v Polabí mého mládí, kde kilometry až tolik nebolí.

Na K6 dobíhám Davida Hansliana. Mít za sebou bývalého eliťáka, toť druhé vítězství. Vybíháme ale na chmelnici, kde je krásně ztvrdlá louka a lup - kotníček opět bolí. Ale kašlu na to, snažím se ho na cestě mít zpevněný, což pomáhá. Následuje dlouhý postup, kde volím rovný postup spodem kolem střelnice. To je docela adrenalin - kousek ode mne val a hned za valem jedna ostrá rána za druhou.

Cestou si odkládám dres a nechávám jen tričko. Dres nechávám na křižovatce. Snad mi ho nikdo nesebere...

V další části závodu jdu zcela osamocený a jediný problém je s nejdelším postupem. Tam si na cestě opět lupnu kotníček. Zatnu zuby a řeknu si - aspoň si trochu odpočinu. Pak už mi kontroly docela odsypávají. Následuje už jen K22 a za ní je to sešup přes pár kontrolek k cíli. Tam ale vyrábím největší chybu v závodě, když stoupám jiným údolím. Vůbec nechápu, kde jsem a nakonec se najdu až na cestě. Chyba vznikla tím, že jsem se soustředil víc na tanec mezi ostružinami než na směr a tvar hřebenu.
Z toho, že mi nebyla jasná poloha na cestě, vznikla až tak velká chyba
Když probíhám kolem křižovatky s dresem, samozřejmě tam není. V cíli potkávám Janu Chumovou - hele, vzala jsem ti dres, co byl na cestě. Během těch pár minut mi ho ale pořadatelé už odnesli. Takže dres vidím až na shromaždišti a s ním i super výsledky ostatních - Alička 9. z 67 (!), Mareček 10. z 39 (viz GPS záznam), Kamča 2. a Majda běžela taky hezky. A ze sebe mám radost, že jsem to zvládl - sice díky chybě Liga 101, ale nikde mi zásadně nedošlo. 

A tak dnešní den mohu považovat za slavnostní výkop mé sezóny.

čtvrtek 14. března 2019

U Ratha

Hostivické sprintování byla série dvou sprintů, jejichž cílem bylo orienťácké obci ukázat, jak hezké se dá vybudovat městečko, když máte dlouhé prsty a umíte na svoji domácí hromádku trochu přisypat z veřejných rozpočtů. Na každém roku bylo vidět, že se tu v nemalém množství koulely - cituji - takový hezký penízky. Lesklý takový žlutě, žlutý pěkný. Takový hezký, žluťoučký.

Ale k závodům. Dopolední sprint se mi dařilo běžet svižně, 12. z téměř 120, za Kamčou jen 37 vteřin na 20 minutovém závodě. Ale hlavně jsem se - mějíc v paměti, že žlutá vede do lochu - nevyžlutil. Bylo ale 13 nešťastníků, kterým žlutá natolik učarovala, že vynechali kontrolu K16, včetně Kamči a letce Honzy Škrabálka.

Odpoledne už byly nohy velmi těžké a hlava také těžká - šlo totiž o sprintový scorelauf.
Mezi K43 a K44 bylo ještě pár kontrol, ale ty byly jednoznačné, proto jsem ji sem nedával
Po začátku mi bylo jasné, že je potřeba se vrátit ke K36. Pak jsem plánoval pokračovat dozadu ke K43, ale před mostem jsem si všiml, že musím sebrat K106 u startu. Tím jsem vyrobil docela velkou obíhačku. Pak bylo ještě ke zvážení, zda vzít K39+103 z K34 (viz fialová) nebo až cestou zpět (viz červená). Myslím, že fialová byla lepší, ale asi jen neznatelně. 19. z 65 už nebyla taková sláva, ale upřímně - po zimním spánku to není až tak hrozné.

středa 6. února 2019

Matematická olympiáda

Dámy a pánové, vypněte Facebook (případně Ordinaci v růžové zahradě) a zkuste si trochu oživit závity řešením 2. kola Matematické olympiády v kategorii 5. třída! (Pozor, nelistujte zadáním, na 2. straně je hned vzorové řešení.)

Alička vyřešila všechny příklady, v 1. úloze ale neměla přehledný postup a dostala jen 2 body z 6, v poslední úloze udělala drobnou chybu ve znázornění a získala 4 body z 6.

Celkově se tak umístila v první čtvrtině z vybraných 111 žáků z 19 škol obvodu Prahy 6 a ze školy byla druhá. Zajímavé je, jak dramaticky odlišné je toto umístění od jejího nedávného výsledku v testu nanečisto od Cermatu, kde se testuje něco jiného, totiž rychlost a s tím i tak trochu spjatá našprtanost.