pondělí 2. října 2017

Velkommen til Norge

Během babího léta jsme podnikli výlet do Fredrikstadu, který leží co by kamenem dohodil od Haldenu, Mekky orienťáků celého světa. Možnost zaběhnout si během "indiánského" léta v norských bažinkách, borůvčí, na žulových kamenech a v hustníčkách byla zkrátka neodolatelná. Stejně tak uvažovala i spousta dalších Čechů, kteří okolí Fredrikstadu znají z lyžařských závodů, a tak na závodě byla hojně slyšet čeština.
Zádumčivé terény v okolí Fredrikstadu (foto: pořadatel)
V závodě Kamča srdnatě bojovala a s místními specialistkami vybojovala 4. místo. Se svým umístěním 40. ze 83 mezi muži "lang" musím být také spokojen. Alička si také vyzkoušela severský terén, naštěstí trať D10 byla výlučně po cestičkách v okolích lyžařského areálu místního lyžařského klubu.
Mimořádně pěkná střední pasáž mužského závodu
Nejvíc pohádkově ale zní, že závod byl dobře dostupný autem - na rozdíl od 14 hodin do skutečného Fredrikstadu je to sem z centra Čech jen o něco více než hodinu. Teď už jste se asi dovtípili, že je nutné si norštinu přeložit do češtiny a že Fredrik = Frederic = Bedřich; tudíž že myslím epesní závod v Bedřichově

Kdo nevěří, ať tam běží; anebo se alespoň podívá na video, které poetikou vůbec nepřehání.

pondělí 25. září 2017

Bahno a mlha

Poslední tři víkendy jsem měl možnost objevit se v Jizerkách. A pokaždé pršelo. Po mistrovském víkendu by se mi skoro chtělo použít i jiné, o dost barvitější slovo.

Na podzimní mistrovství na klasice ale takové počasí asi zkrátka už patří; bez mlhy by v bučinách byla jinak zbytečně velká viditelnost. Celkově je bučina nad Raspenavou, lemující Jizerky ze severu, o dost jiný než smrkový zbytek. Průběžnost je poměrně velmi dobrá a nálet není ani tak hustý. Ve svazích se navíc rychle tvořily pěšinky, což dost zjednodušilo orientaci. I proto odstupy v řadě kategorií nebyly nijak velké a bylo potřeba se nebát a valit.

To nicméně platilo hlavně pro semifinále, které pro mne veterána v H40 znamenalo o trochu delší middle na 47 minut a 12. místo. Ve finále se hlavní kategorie zpotily o dost víc, když v mužích jen 6 mužů dal závod pod 110' a jen 2 ženy pod 80'. Stejně jako loni jsem měl velkou část fakticky téměř stejnou jako elita žen a tak bylo dobré se porovnat - zatímco na prvním dlouhém postupu se mi cesta spíše nevyplatila, na druhém postupu to byla zlatá volba, která mne vynesla v té chvíli na průběžné 7. místo. S ženami jsem měl navíc společných posledních 6 kontrol, kde jsem dost chyboval a od Kamči dostal dvě minuty, což byla škoda, protože každé vítězné porovnání s mojí drahou polovičkou se počítá. (I když pro rodinnou pohodu je možná lepší pravý opak.)
Část mužské elity, dlouhé postupy jsme měli velmi podobné
Nakonec jsem doběhl spokojeně 11. a pár posledních chybek by mi stejně mnoho nevyřešilo. Takže spokojenost, vlastně jde o můj možná nejlepší výkon v konkurenci mých dávných soupeřů, na které jsem se vždycky díval z uctivé vzdálenosti. Moje drahá polovička závod rozeběhla špatně první delší volbou, pak ji doběhla Vendula Horčičková a v tandemu si doběhly pro 1. a 4. místo. Pro Kamču to znamenalo pár bodíků pro cenné celkové 3. místo v Českém poháru. Nicméně i kdyby doběhla poslední, o bronz by nepřišla, protože měla stále ještě jeden dobrý výsledek v rezervě.

neděle 17. září 2017

Trilogie

Jelikož se do Dejvického divadla nedá dostat jinak než hacknout servery Ticketpro, nezbývá než si ansámbl užít při štacích na jiných jevištích. 

Letos byla příležitost zažít Jaroslava Plesla při Hamletovi v rámci Letních shakespearovských slavností. A jelikož jsme na divadle venku a dokonce před Míčovnou Pražského hradu nikdy nebyli, volba byla jasná. Navíc si člověk mohl připomenout pouze rok starou oslavu padesátin pana Nejedlého, kde se mastnými tácky likvidoval Letohrádek královny Anny. (Mimochodem si tipněte, kolik z hostů je nyní subjekty trestního řízení.)
Jedním z prvků Dejvického divadla bylo využití mobilního telefonu, anebo sborové sledování hodinek poté, co na nedaleké věži začaly odbíjet hodiny
Jaroslav Plesl ukázal, že je skutečně zdatným nástupcem Ivana Trojana a že zvládá široký rejstřík poloh, zejména labilní, vyděšené, zmatené a nenávistí svírané typy. Jeho expresivní výjevy, které v Černé díře vypadaly až přehnaně, se na velkém jevišti vyjímaly výborně. Hodně se mi líbila i Lenka Vlasáková jako Hamletova matka; krásně se stylizovala do role matky, čímž navázala na docela velkou tradici českých dam-hereček. Hynek Čermák byl trochu schematický, ale co čekat od role, kde se v zásadě jen postává opodál. Nicméně pro zážitek z Hamleta bylo nakonec zásadní jiné - to, že organizátoři měli dostatečnou zásobu dek a podušek pod zadek.

Druhým divadelním zážitkem byla Pýcha a předsudek v Národním divadle. Ve srovnání s komorními scénami, kam běžně chodíme, zde byly impresivní kulisy velkého jeviště; dokonce v jedné části hry, kdy se využívala hloubka jeviště, byly vzadu postavené mikrofony. Pavel Batěk jako Darcy měl neuvěřitelný účes a s tím spjatý i neuvěřitelně aristokratický projev. Magdalena Borová, kombinující křehkost a temperament, potvrzuje, že se v roce 2004 zcela zaslouženě stala Talentem roku. Celkově jde o lehčí repertoár, s koncem trochu jak z červené knihovny, ale s vtipnými detaily, třeba když si David Prachař jako pan Bennet neustále čte v knížce, přičemž její velikost symbolizuje jeho aktuální ekonomickou situaci.
Cíl zněl jasně - provdat pět dcer, a to za každou cenu
Jen o několik dní později nás čekala audience u Jejího Veličenstva, královny Alžběty II. Představení jsme si užívali z krajní řady na 3. galerii, což bylo fakticky jak z ptačí perspektivy. Hra je poměrně netypická svým jednoduchým formátem, kdy se střídají jednotlivé audience, záživná je myslím zejména pro ty, kdo si dobře pamatují reálie poválečné britské politiky, včetně posledních několika premiérů. Iva Janžurová navzdory svému věku (76) a nedávné operaci srdce hraje neuvěřitelně s přehledem a na postavě královny ukazuje, jak se "normálnost" a čistota charakteru dokáže kombinovat s obrovským tlakem její funkce. Myslím, že nejzajímavější je část s princeznou Dianou, která byla i ve skutečnosti kritickým bodem pro celou monarchii a možná by si proto zasloužila delší zpracování; málokdo z nás plebsu dobře chápe, o jak složitý problém se jednalo. Na závěr si Iva Janžurová zasloužila standing ovation celého Stavovského divadla.
Co kdybychom tu lednovou šaškárnu zrušili a vrátili se k monarchii, když už máme tak úžasnou královnu?

neděle 3. září 2017

Pěkné prázdniny 2017

Po přečtení profilu legendy českého OB Jany Cieslarové na O-news mi došlo, že by bylo záhodno své reportáže osolit či opepřit retrospektivami do minulosti. Protože legendy budou žít, jen když se o nich bude vyprávět.

Dnes dojde na Honzu Vokurku. O něm Vám, děti, Google mnoho nepoví, pokud si nespojíte, že právě tento Honza Vokurka je úspěšný a odvážný zakladatel značky sirupů Kitl. Ale pojďme na něj oklikou. Připomeňme si, že příští rok se poběží Světový pohár na Petříně (nebo na Vyšehradě). A kdeže se v roce 1995 konala "oficiální světová premiéra" parkového orienťáku? Na Petříně! (viz str. 14)

K závodu se váže studentská legenda, kdy se v jedné z menz Honza Vokurka s kamarády vsadil, že si závod také zaběhne. Ale jak to vykoumat? Jednoduše. Ze svého kamaráda z ciziny udělal cestovního agenta, který do Prahy údajně přivezl závodníka z Jižní Afriky. V té době nebylo tak jednoduché provětrat Internet a něco z nějak dostat, nemluvě o tom, že Jižní Afrika nebyla naší optikou úplně spořádané místo na zemi; Nelson Mandela byl tehdy prezidentem sotva rok a mimochodem ještě dalších 13 let si pobyl na americkém seznamu teroristů.

Celý kanadský žertík dopadl na výbornou a Honza Vokurka (jméno jeho alter ega si už bohužel nepamatuji) se skutečně postavil na start a závod docela slušně zaběhl vedle světových hvězd, včetně tehdy famózního Rudolfa Ropka. O tom všem píše časopis Orientační běh z roku 1995, který tehdy perfektně (řekl bych až legendárně) vedl Kamil Arnošt.

A jak že to souvisí s Pěknými prázdninami 2017? Téměř nijak, ale právě proto o tom píšu. Pro mne nebyly Pěkné prázdniny příliš pěkné - chytil jsem střevní chřipku, která s rodinou cestovala z Plzně přes jižní Čechy, do Prahy a pak do Jizerek. A tak jsem se dostal do akce až na E3. Protože tedy nemám o víkendu o čem jiném psát, musíte vzít zavděk jen tím, že zmíním perličku související s mojí startovní pozicí; startoval jsem - a teď přichází dramatická pauza - dvě minuty za Honzou Vokurkou.

Jelikož jsem terénem cestoval polopěšky, překvapilo mne, když jsem na K18 zaslechl rytmické hekání jak od tenistky Moniky Selešové. Ha, Honza Vokurka a takový projev? To hekání asi nevydržím, říkal jsem si. Naštěstí se ale vydal postupem přímo ke kontrole, přičemž mně bylo z detailního přečtení jasné, že skalní sráz je zrádně souvislý. Postup šikmo napřímo pak znamená velkou obíhačku až dozadu. Zvolil jsem tedy výstup zprava a kochal se tím, jak jsem nad reprezentantem Jižní Afriky vyzrál. Když jsem se blížil ke kontrole, měl jsem jako zadostiučení ještě jednou akustický kontakt, tentokrát ale zespodu od skal.

To byl ve zkratce můj hlavní, a přiznám se bez mučení, poněkud bizarní zážitek z Pěkných prázdnin. Zbývá jen dodat to hlavní: Aličce se podařilo v E1 být na 2. místě v D10 a Kamča celkově vyhrála elitu, i když v E1 i E2 běžela v útlumu, daném agresivní (zřejmě) rotavirózou. Jen škoda, že místo elity neběžela H55, mohla vyhrát krásnou sekeru. Na druhé straně, kdyby běžela D55, dostala by jen slipové vložky - a mohla by řešit, k čemu je dámy v tomto věku potřebují.

neděle 27. srpna 2017

Potřetí do stejné řeky, respektive na stejný kopec

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale skutečně to znamená, že do ní nelze vstoupit třikrát?

Kamča se letos potřetí (po letech 2012 a 2015) rozhodla opět se zúčastnit závodu mezi třemi chatami (3 rifugi), kde trojice závodnic soutěží o ceny na prvních třech místech. Závod je v severní Itálii populární, účastní se ho mj. Giorgio Di Centa.

Tým prošel jen drobnou obměnou; na úsek nahoru byla opět Pavla, na úseku v traverzu a po feratě opět Kamča, jen náročného seběhu se na poslední chvíli ujala Alča Voborníková. Cíl byl jasný - zlepšit chronické bramborové umístění.

Závod se vyvíjel nadmíru dobře - nahoře Pavla dobíhala na čele s Britkou. Kamča získala na Britky náskok a Alča hrdinně vyrazila dolů do Colliny (Forni Avoltri). I když stíhající britská finišmenka byla nad její síly, konečné druhé místo pořád bylo historicky nejlepší pro tento tým. Navíc Kamča získala i cenu za druhý nejlepší čas na svém úseku. 
Zleva bývalý špičkový sjezdař, 13x vítěz závodu Světového poháru Kristian Ghedina
Teď zbývá jen otázka, zda příští rok bude či nebude platit heslo "třikrát a dost". Ale vzhledem k tomu, jak dobře to letos šlo a že s Britkami mají děvčata otevřené účty, bych si na to heslo nevsadil ani tři kopějky.

středa 2. srpna 2017

Třetí o jediný bod!

Stejně jako před pěti lety Kamča opět reprezentovala na mistrovství v běhu do vrchu. Opět na trati nahoru-dolů. Opět byla z českého týmu třetí, díky čemuž přinesla cenné body pro tým. Je tu ale přece jen malý rozdíl - před pěti lety na bronz chyběl jediný bod, zatímco letos jediný bod na bronz přebýval. A právě ten jediný rozhodl o tom, že si děvčata domů přivezla medaile, o kterých referuje i atletika.cz.

Minule bod na medaili chyběl, nyní bod přebýval. A pak že na světě neexistuje spravedlnost.
Děvčata, jste hvězdy (foto: atletika.cz)
Mimochodem, ten jediný bod znamenal pro Kamču s časem 71:59 pouhých 15 vteřin náskoku. Což ilustruje, o jak náročný závod šlo; běžela se dvě kola, každé na 6,5km s 430m převýšením, včetně velmi prudkých výběhů a technických seběhů po kořenech. A proč tak dlouhá trať? V rámci rovnoprávnosti mužů a žen letos došlo ke sjednocení tratí mužů a žen. Což fakticky znamenalo, že pořadatelé jen prodloužili ženskou trať na úroveň mužské.
Doběh shodou náhod pod českou vlajkou
Jinak okamžiky štěstí se prolínaly se surrealistickými zážitky s italskou organizací, kdy týmy jely z vyhlášení policejním autobusem, který zkrátka nehodlal dělat přestávky, takže do cíle přivezl důkladně pozvracený interiér. Nebo nepochopitelná logistika, kdy zatímco Italové byleli na místě, Češi bydleli v hotelu vzdáleném 80 minut autobusem, přičemž závod juniorů začínal už v 9 hodin ráno. Vtipné byly i služby maséra, který nemasíroval, protože byl tak trochu unavený.

Kamča se na svém druhém MS v běhu do vrchu zlepšila od minula o 22 míst ze 44. na 22. místo. Trend tedy napovídá, že při svém dalším startu v další pětiletce (v roce 2022) by měla doběhnout na nultém místě.

pondělí 17. července 2017

The Wall 2017

Pražský kros Dvě kola při zdi je stálicí pražského krosového nebe. Možná je za jeho oblibou tombola s nářadím, možná tekutý chléb, nelze vyloučit ani podprahový efekt rozdávaného chleba se slaninou.

Pro nás jde hlavně o tradici, kdy si zaběhnou i naše děti a kdy se Kamča porovná se svými historickými časy, ať už jde o rok 2010, 2012 či 2013. Letos je potěšitelné, že se jí - opět na kratší trati jednoho kola - podařilo o 8 vteřin vylepšit skvělý čas z roku 2010; na trati cca 4,2 km s kopcem je 14:50 slušný kalup.
Na prvním místě je úsměv pro média
Ještě o stupínek větší radost nám udělala účast Majdy a Marečka na trati 200 metrů. Jak je již v naší rodině tradicí, děti tento závod běžely v sandálkách; Magdalenka dovedla úborovou etiketu k dokonalosti, když k sandálkům přidala i šatičky.
Mareček chlapce o dvě hlavy vyššího do cíle přespurtoval ve stylu Petera Sagana (ani k tomu nepotřeboval lokty)

čtvrtek 13. července 2017

Bez dětí se šlape líp

Oberbergensee - Grubenjoch (2337): První zastávkou na cestě do Dolomit byl kultovní terén u Oberbergensee. Hned u jezera vidíme startovní lampionek; holt místo orienťáku vskutku zaslíbené. Nicméně sami jsme usoudili, že lopuchy jsou příliš vlhké a kameny příliš četné na to, abychom z tréninku "na tušáka" něco měli a tak jsme lopuchy nechaly vlastnímu osudu. Na vrcholu, kde ostře fičelo, jsme podle vrcholové knihy byli první po 3 dnech a pod vrcholem potkali jen stádo koz a kozlů. Ti na nás šli stejně urputně, jako dole v údolí mladí býčci u napajedla. Že by se jim nelíbila červená reprezentační bunda od Nike?
Grubenjoch nabídl výhledy hned na několik různých alpských ledovců
Karerpass - Pas dal Vaiolon (2560) - Rif. Rod di Vael: Pochodem okolo Rotwandu v masivu Rosengartenu zahajujeme túry s hlavním cílem vyzkoušet kvalitní capuccino na horských chatách. Ještě předtím se ale rozehříváme orienťákem lety v kamenitém labyrintu pod Latemarem. Mapa z roku 2010 (já běžím na střídačku WE, Kamča MA) je úžasně spolehlivá, jen je kuriozní, že se lesem posouvají štěrkovité splazy, dokonce až o stovky metrů. Dělat zde revizi mapy může být pěkná lekce z geologie a ze studia erozních procesů.
První dny bylo trochu více akce v povětří
Passo Rolle - Mt. Mulaz (2906): Tento trek doporučuji, nabízí ojedinělou možnost dostat se na jeden z vrcholků impozantního masivu Pale di San Martino. Nahoře se nabízejí krásné panoramatické výhledy. Poblíž na Rif. G. Volpi di Misurata je i dobré capuccino.
Zvon na vrcholu Mt. Mulazu
Passo di Vallés - Cima della Venegiotta (2401): Krátká procházka, která ale nabídla podobně skvostné výhledy jako Mt. Mulaz, jen výrazně více zadarmo; pěkný cíl pro děti. Pěkný je i kříž na Cima Vallés o Venegiota. V jezírku neváháme a dáváme krátkou očistu. Jinak zde jsme si potvrdili, že se Italové překvapivě málo věnují značení odboček na menší vrcholy, kam nezavítá tolik lidí. Minimálně tři odbočky nebyly - na rozdíl od mapy z roku 2013 - vyznačené.  

Na hřbítku za Kamčou je vojáky skrznaskrz provrtaná skála
Passo Rolle - Cavallazza (2324): Opět kratší "znouzectnost" po vydatném závodě. Nicméně výlet opět stál za to, nejprve průlezy chodbami z 1. světové války, potom na vrcholek a nakonec hurá do jezírek jak z Pána prstenů. Zpátky procházka magickým lesem z JWOC 2009. I když krátké, opět se nabídly pěkné rozhledy.
V pozdním odpoledni jsme měli Marmoládu jen pro sebe
Passo di Fedaia - Belvedere (2479): Na cestě domů ještě volíme atraktivní hřebínek mezi Piz Boe a "Marmeládou". Nabízí úžasné panoramatické výhledy, včetně Alp, Marmolada jak na dlani. Za málo potu hodně muziky. Jinak při dojezdu v noci na jih Čech jsem za Třeboné intuitivně zpomalil, protože jsem si vzpoměl, jak zde loni bylo v noci živo. A skutečně, i letos jsem na silnici potkal srnku a to u Horního Žďáru, prakticky na stejném místě jako při loňských návratech.

středa 12. července 2017

Třídenní v Dolomitech

Italský orienťák jsme si před 10 lety užívali na Altiplánu; před 7 lety na Karersee mezi Rosengartenem a Latermarem; a loni na Monte Agaro a nad údolím Valsugany. Letos možná přišel vrchol - zatímco se světová elita brodila v estonském bahně a rasovala v estonských křovinách, my jsme v každé ze tří etap Dolomity 3 Days běhali v luxusních italských terénech, za nádherného počasí a z arén s dechberoucími výhledy na štíty.

E1 - údolí Venegia, start 1780 m.n.m.: Middle probíhal v poměrně náročném terénu, zjednodušil ho ale malý počet kontrol v lese, tudíž se vytvářely pěšinky a v orientaci pomáhali i dohledávající veteráni. Malý počet kontrol a malá variabilita tratí byly asi jediný pořadatelský hřích, který byl nabíledni zejména v takto úžasném terénu, kde zajímavých objektů je přehršel. Ve startovním koridoru bylo ještě zajímavé staccatto v minutě, kdy probíhal zároveň clear, check a vydávání popisů. A to i proto, že popisy byly na širokém papíře a nevešly se do řady popisníků. 
I takto může vypadat volba umístění startu
Pak nás ještě pobavila organizace autobusu z hromadného parkoviště do centra - stejně jako loni se ukázal fundamentální střet italské a švédské kultury, když Švédi poctivě stáli frontu, aby je potom při vstupu do busu smetla masa předbíhajících. Italové samozřejmě ani nestíhali přepravit závodníky včas, ale to při vícedenních moc nebolí; při zpoždění se mohlo jít na krabičku. 
Nejzajímavější část E1; chyboval jsem na K7, když jsem se držel příliš nahoře a v hůře přehledném terénu se špatně dohledával na všudepřítomné vodě
E2 - Passo Rolle, start 1960 m.n.m.: V této etapě se mi opět vybavily momenty stavění kontrol při našich oblastních závodech ("Dej tam maximálně 35 kontrol, víc stojanů stejně nemáme."). Závod začínal pekelným postupem dolů-nahoru-dolů po kravské louce, kde jsem si zavařil mozek a pak z louky seběhl o 90 stupňů jinam a chvilku jsem se hledal i mimo mapu. Což bylo poučení, že nejhorší, co se může stát, je přejít z "objektového" mapování na "český styl" mapování, totiž na styl "já to přece všechno vidím".
Do této části (mapa není mé trati) jsem naběhl střemhlavě a bezhlavě
Poté hlavní část závodu proběhla v pěkném mírně zvlněném plateau. Na závěr byl servírovaný (pro pár hard kategorií) dezert, totiž přeběh do panenského horského terénu JWOC 2009, kde suché větve trhají kůži, voda v trávě je z velké části ještě původem sníh (co zde napadl v červnu) a kde se člověk zastaví 30m od kontroly zoufalý, zda dohledávka bude na minutu nebo na 5 minut.
Shromaždiště téměř jak na českých Béčkách (vpředu stan Martinky a Petra Zvěřinových)
E3 - San Martino di Castrozza, start 1500 m.n.m.: V poslední etapě jsme si s Kamčou spravili chuť, když Kamča byla 2. a mně se podařil poměrně čistý závod (3. místo, 17 vteřin za 2. místem) a jen mne trochu rozladila obíhačka spodem, kde jsem se trápil chůzí v horku a kopci. Mimochodem na závodech byl i pan Adolf Kempf, kterého potkáváme prakticky na všech evropských vícedenních, včetně Prague Easter. Jezdí ve své dodávce, na shromaždišti vytahuje solární panel a vůbec vypadá neuvěřitelně. A to jsem neřekl to nejdůležitější, totiž že jde o ročník 1926; ano, tohle číslo skutečně není překlep.

Takticky bylo zajímavé, že na čísle nebyla nikde vidět kategorie
Na závěr se přiznám, že nechápu, proč 500 Čechů dalo přednost brodění v pasekách a hustníkách pod Tatrami před pobytem ve 2000 m.n.m. Že by solidarita s "astonishingly/estonishingly" zeleném MS v Estonsku? Stačilo přitom jen přidat 19 euro na startovném, dvě a půl hodiny cesty navíc a místo Pribyliny byl člověk ve Fiero di Primiero s výhledy podobnými, jako když se startovalo před pár lety přímo pod Matterhornem. Pro mne osobně byla volba jednoznačná - s pobíháním v (mezinárodně uznaném standardu) fekálního napalmu si raději vystačím celoročně na domácí mapě U potkana.

pátek 23. června 2017

Ukázala Kamča v Africe všem akademičkám záda?

Prolog k článku: V předchozím příspěvku jsem citoval názor, že běh do vrchu je "sport na poblití". Když jsem článek psal, jaksi jsem opomenul, že totéž platí i pro orienťák, pokud se nepovede dát do cíle nezávadnou vodu. Abych si uvědomil svoje novinářské opomenutí, skutečnost se mne rozhodla krutě potrestat a se mnou i další pokolení; opakované vyprázdňování zákeřných bakterií jsem si vyzkoušel na vlastní kůži a se mnou dalších šest členů naší rozšířené rodiny. Nu, aspoň jsem před létem zhubl do plavek (58 kg). 

Nedělní hromadnou otravu v Litošicích přežila z naší rodiny bez úhony jen Kamča. Což se jí hodilo, neboť hned v úterý a ve středu následovaly České akademické hry na Suchdole. Jelikož se letos neběží Akademické MS, obsazení špičky mělo daleko k úplnosti, ale i tak se závodu účastnila řada reprezentantek. Sprint v prostoru Lysolaj a Suchdola byl poměrně jednoduchý a Kamča ho - v rámci veřejného závodu - vyhrála, 10 vteřin před Denisou Kosovou. Proto se dostala do netradiční upoutávky na článek v O-news, totiž do otázky, zda všem akademičkám ukázala záda. 
Úvodní partie mužského sprintu
Middle proběhl na Vrabcovi, nicméně se využil i prostor skalek na Kozích hřbetech a i jižní svah směrem k Úněticím (Alšova vyhlídka). Díky vyprahlosti si ho závodníci přejmenovali na Afriku. V trochu už zřídlém poli (bakterie skolila další kusy) došlo k historickému úspěchu děvčat z CTB, kdy Kamča byla 2. (23 vteřin za mistryní ČR Vendulou Horčičkovou) a Alča 3., v pořadí Akademického MČR tedy Alča brala cenné stříbro. Děvčata, klobouk dolů.