Kutululu

Hrášku, kuli, kulilíč, kutálej se jako míč (František Hrubín)

Kulturní konzervy

Občas se nějaký imbecilní novinář zeptá debilní celebrity, co je jejím největším kulturním zážitkem roku. Naštěstí nejsem ani novinář ani celebrita, ale kdyby se někdo zeptal mne, tak můj největší kulturní prožitek bude ten, který se opakuje. Opakováním se stává mým vnitřním hitem. A každý cítí, jaká je role „hitu“: člověk si spojí předchozí emoce s těmi současnými, zpřítomní si minulost a zpřítomnit si tak i sám sebe. Podnět pro původní zážitek přitom nemusí mít až tak fantastickou kvalitu.

K téhle prostinké úvaze mne dovedl poslech jednoho starší CD od Divokého Billa. Divoký Bill opravdu není echt vyladěná muzika. Bráno těmito měřítky má průměrná hudba mít ryze průměrný efekt. Jak je ale možné, že si ji tak užívám? Respektive, jak je možné, že si užívám celé desky na stejné vlně, nejen vybraných skladeb? Ta hudba je klíč a dalekohled do mé minulosti a tím je tak cenná.

Tohle uvažování zní sice konzervativně, ale je vlastní i ryzím nekonformistů a lidem, kteří zážitky teprve nasávají. Každý chce mít nějaký sediment, na který se dá postavit nebo si na něj aspoň dřepnout. I mistr dialektiky Jörgen Jansa, který vládne rétorickým uměním mít čtyři názory za tři minuty.

V tom se nelišíme dospělí od dětí. Alička si teď náramně užívá, když cituje zpaměti Palečka. Užívá si nejen schopnost zapamatování, ale i zážitek z opakování. Přitom si tzv. „čte“ – obrací si odpovídající stránky a dělá, jako že básničku vzorově předčítá. Celkově bych řekl, že do 25 let jsme násosky a pak už jen ryzí kulturní konzervy. V tom mám docela sympatie k ostalgii. A také k tomu, jak se dříve tradovala kultura – bylo jí obsahově mnohem méně, ale znovuprožívala se a zpřítomňovala neustálým opakováním.

Kutná Hora

Podej prst a chňapneme ti celou ruku. Takže když se lednový sraz OB reprezentace otevřel i pro nečleny, Kamča se v cukuletu přihlásila. Špičkové parametry sliboval zejména dvoukolový sprint v Kutné Hoře v podání orienťáckého velkovezíra Radovana. Ideální příležitost vytáhnout celou naši smečku ven.

A byla to pěkná neděle. Do jezuitských kolejí se opíralo sluníčko, dopoledne jsme strávili v závětří, děti si absenci jiné zábavy vynahradili rýpaním klacíčků do mezírek mezi dlažebními kostkami a v neposlední řadě kuchyně v restauraci v Ruthardce byla výborná (doporučujeme - krásná zimní zahrada a fajn obsluha). 

Obě tratě byly zajímavé na volby postupů. Doporučuji město navštívit a alespoň jedno ze dvou kol se proběhnout. Hora Kutná ale bezesporu zaujme i ty, co nemají na nohách tenisky od Denisky. My, až zase na jaře pojedeme z Vysočiny do Prahy, si určitě dáme odbočku s cílem zažít si místní gotickou atmosféru. To město si vyloženě říká o román Miloše Urbana.

Pětka, ne moc turbo

Chotěbořský běžecký oddíl Turbo Chotěboř uspořádal novoroční turbo-pětku. Když se řekne Turbo, mladší generace si řekne turbodiesel, moje generace si vzpomene na Turbo Pascal, v Chotěboři je to ale záruka preteku s vyladěnou organizací a spoustou tratí pro děti.

Novoroční pětka má sice 4,6 km, zato dvakrát táhlý kopeček a vražednou rovinku ulicí Železnohorská, kde na obzoru zjeví jako fata morgána linie cíle. Ale pozor, v té chvíli nespurtovat! Cíl je ve skutečnosti 500m daleko. Vzpomínám si, že když legendární Pepa Schwarz okruh vymyslel, nečekali jsme, že tak psychicky drtící a brutálně asfaltový okruh kolem benzínky si vyslouží až takovou popularitu. I když úplným vrcholem sebetrýzně je běžet okruh čtyřikrát v podobě tzv. chotěbořské desítky.

Letošní výsledky nejsou oslňující: Kamča se od svého traťového rekordu z roku 2010 16:36 vzdálila o minutu a vteřinu, já se od svého osobního rekordu z roku 2000 16:57 vzdálil o víc než dvě a půl minuty. Jen Alička se o jedno místo zlepšila - nebyla poslední, ale předposlední (aspoň si demonstrativně nestrhávala číslo jako minule). Chyběl jen mistr asfaltu Hubánek, který v roce 2000 zaběhl dokonce za 16:31.

Jinak člověk si tak nějak uvědomil, jak málo toho naběhá na asfaltu a jak mu to vlastně ani moc nechybí. Až se bude novoroční pětka odehrávat v lese, úplně mimo cesty, dá se tam 15 kontrol a nazve se to middle, pak to bude echt zahájení nového roku.

Silvestrovský běh Jardy Štercla

My mladí, odchováni Českou sodou a Monty Pythonem, si sice komika Jardu Štercla nepamatujeme, ale pamatujeme si hlavní pražský silvestrovský běh, který nese jeho jméno. Probíhá v Riegrových sadech, které nabízejí (rodiče pozor!) parádní dětské hřiště se skvostnými vyhřívanými záchodky, dále (turisté pozor!) pěkný výhled na centrum Prahy a (všichni pozor!) kolekci psích hovínek na cestách a zejména mimo ně.

Běh má až takovou reputaci, že si vysloužil vlastní článek a  i krátkou TV reportáž se vstupem Josefa Somra (začíná ve 26:14). 

Josef Somr jako divák na svém již 30. ročníku

Nechyběl ani rozhovor s veteránským démonem Milošem Smrčkou. Ženská kategorie ale nabídla nejhezčí finále. Kamča předvedla s Terezou Šedivou (juniorská MČR 2004 na 800m) souboj o prsa a v takových soubojích kojícící maminky zkrátka neprohrávají. Traťový rekord padl o pár vteřin, a to 4:33 na 1350m s nezanedbatelným převýšením.

Kamča se mihla před kamerami v roli čisté statistky

PF 2012

Vydařený nový rok přeje medvídek Bummi a jeho autorka Alička

Ohlédnutí za K. sezónou

Letošní posledním až předposledním Kamčiným závodem (možná nakonec i předpředposledním) byl dnešní předvánoční běh triatlonistů okolo přehrady Asuán ve Stodůlkách. Kros mimořádně divácky vděčný, jelikož na 2/3 tratě je vidět z místa startu, navíc hráz nádržky byla namrzlá a my si s Alicí mohli v pauze poctivě zaklouzat. Takže paráda. S poslední adventní nedělí zároveň nastal čas k ohlédnutí za sezónou. Letos byla extrémně krátká, s prvním regulérním běžeckým závodem až na začátku října. Ve srovnání s loňskem a předloňskem kvalitou nedomrlá, na počty plaket a jejich celkové rozměry v cm2 ale plnokrevná. Může za to i pravidlo zmíněné pod obrázkem: méně znamená více a více znamená méně.

Tímto předkládám další přesvědčivé důkazy o nepřímé úměrnosti mezi diplomu a velikostí závodu

Úsměv, prosím

Tři kulíšci

Navzdory básník zpívá (včetně pokračování)

Naštěstí obě vlny neštovic se zdají být definitivně za námi, střevní chřipka a další viry také už nekosí celou naši smečku a Kamča tak může pokračovat ve své podzimní epopeji.

• Hostivařský kamzík není navzdory svému názvu až tolik alpským závodem. Díky tomu, že profil obsahuje jen dva větší kopce a k tomu spoustu pěkně broušeného asfaltu se Kamča dostala na 5,8km na 21:20.

• Běh cyklistů v Prokopském údolí si dokonce vysloužil vlastní článek na běhy.cz. Kamča v něm hraje roli mistra, který v brutálním seběhu vyučuje učedníka - maratonce "Mirečka" Serbessu - jak se správně obout. Kros si zasluhuje podtrženou jedničku s hvězdičkou a mašličkou. Pamatuji si ho ještě před deseti lety, kdy jsem se na něm cítil jak na echt orienťáku. Prudký seběh lesem mimo cestu, bahenní stoupání, člověk si rochnil jak divočák, pokud se tedy v lese neprochází myslivec.

• Běh lyžařů Senohraby se těší popularitě nejen mezi omladinou Pragy Praha, ale i celkově. K pěknému krosu vznikl dokonce (vzhledem k významu) mírně naddimezovaný článek na Běhy.cz, ale ono se zkrátka potvrzuje, že když zasvítí sluníčko, závody chutnají jako cukrkandl.

  honzaherdarajče.net

• Svatojánská "dvacítka" má  v podání žen jen 11,2 km a jde o spíše placatý běh svědčící plochodrážníkům, ale zato s kochacími pasážemi. Byli jsme zde ještě s Aličkou v kočárku v roce 2007. Kamča je s časem 42:18 a odstupem minuty za vítěznou Olgou Firsovou v této fázi docela spokojená.
• Zbraslavský běh H.S.H. je jeden z nejhezčích kopečků v pražském okolí, kdy se stoupá na keltskou Závist a následuje sešup dolů. Letos proběhl v trošku slabší sestavě, ale za jinak velmi teplého počasí (krátká noticka). Na fotce níže je snížená kvalita obrazu, vyvážená zvýšenou kvalitou obsahu, kdy čtenář má celou naši výpravu v jednom balení.

  honzaherdarajče.net

Video z Velké Kunratické

Kamča se mihla pár vteřin na startu, reportáž na ČT4 se věnuje spíš zasloužilým veteránům a hobíkům