Xterra O-See 25K Trail

Podzim je nejlepší čas pro trail. A když jsem zjara zvažoval, na jaký trail zavítat a nejet přitom na hony daleko, vzpomněl jsem si na Oybin.

Po dvou pěkných zkušenostech se štafetou Run Berounka a po absolvování nespočetně vydání legendárního Dušičkáče se mi podzim spojuje s potřebou dát si nějaký delší závod; běh naostro, kde bych zúročil celoroční běhání, kde budu v kontaktu s terénem, ne ale až v tak intimním jako během čistého orienťáku. 

Při plánování a letmém projíždění webů jsem byl ale lehce rozčarován z nedostatečné nabídky atraktivních trailů na 20-25km; jakoby se vše zajímavé odehrávalo až na štítech Alp. Až jsem si pak vzpomněl na Martina Lacinu. On, jako vášnivý lovec UTMB bodů, běžel přece na podzim Xterra závod na Oybinu! To by mohlo být přesně, co bych ocenil - okouzlující kraj světa, skvěle dostupný a navíc netradiční - zatím jsem ho znal jen okrajově ze dvou závodů Saxba.

Hřibovitá skála, která je symbolem celého závodu; vítězové ji získají vytesanou ze dřeva

Bez váhání jsem z nabídky volil 25K, protože mám bezpečně odzkoušeno, že 2+ hodinová výzva v podobě trialového půlmaratonu je přesně, co má pro mne smysl. Téměř celou dobu se dá intenzivně závodit a nešetřit se; není ani třeba složitě řešit energii. Na podzim vím, že mi zcela stačí se cestou párkrát napít, tj. zvládám běžet extrémně nalehko. 

V původním plánu bylo, že poběží i sparring Honza, kterého ale přepadlo zranění a tak nastoupila Kamča. Což samozřejmě značilo automatický posun listinou o 1 místo dolů, tak už to ale zkrátka bývá. V původním plánu také bylo, že půjde o přirozený dojezd mé letní a podzimní sezóny. Jelikož mi ale v červnu začal problém s hamstringem a úponem, léto se stalo sérií plánovaných avšak dost bolavých aktivit (fáze popírání), až jsem v září na radu fyzioterapeuta vysadil (fáze smlouvání). V říjnu se sice intenzita bolesti mírně zlepšila, ale napětí je stále na místě a prakticky nevím, co s ním dělat dále (fáze deprese). 

Ve stavu nulových očekávání tak stojím na startu, slyším výstřel a jde se do kopce. Pole se hodně rychle trhá a mně nezbývá než jít rychleji, než jsem chtěl, protože za mnou je už dost velká díra. V prudším kopci u krásných skal mi nastupuje jedna běžkyně a říkám si - sice ti to záhadně běží, ale neblázni; nechávám ji být a potkávám ji pak v těžkých sebězích po další 40 minutách. Pěkná pasáž pak začne po 3-4km nad Lückendorfem, kdy se jde po stezičce podél skal. Zde trhám a sbíhám pár lidí, které školím svojí technikou, zejména kamzíkovským poskakováním po kamenech a seběhem v nejtěžších pasážích.

První (kratší) polovina závodu je skutečně skvostná; skály, kameny, občas i plotny, k tomu břízky a pestrý les. Vedle toho občas i velmi svižné cesty. Část vrcholí seběhem v úvozu, kde se díky kůrovci hodně kácelo, tj. v podstatě jde o skeleton bahnitým korytem. Mám sice hladké boty (záměrně: na cestách potřebuji měkko), ale alpský sjezd zvládám ve stylu no-brain-no-control. 

Masivní kapradí, občas břízky, občas modříny

Pak následují prudké kopce, kde je potřeba chodit. Závodnice ze Salomon Running Teamu, se kterou se míjím velkou část závodu (ona mi uteče do kopce, já ji z kopce) poctivě šlape za mnou, pak ale začne výběh po cestě, kde je mé tempo už pro ni moc volné; poděkuje mi, dá mi palec nahoru a pak udělá frnk ... a do cíle mi dá 7 minut.  

V druhé polovině už není tolik magie v lese, ale stále jde o mimořádně hezký trail, kde se postupně stoupá na Hochwald/Hvozd. Ve stoupání mi tělo jasně říká: holenku, na tohle jsi nenatrénoval a tak se dostávám ma vrchol s o kus menší kuráží než v celém dosavadním závodě. Pak následuje rovinka a velmi lehké, snad jen 200m dlouhé stoupání. Tohle stoupání mi sebralo mentálně možná více energie než několik kopců - zde jsem pochopil, že mne od brutálního stop-lossu zachraňuje fakt jen to, že další kopec už v závodě není.

Celý závod jsem běžel s tím, že z Hochwaldu je prakticky souvislý sešup, tj. závod končí na kopci. Úplně pravda to ale není. Zaprvé je seběh místy docela prudký, což chce hodně energie na kontrolu; dále je součástí vracečka s kopečkem po cestě, kde jsem také něco poztrácel. Úplně na konci si mne vychutnal jeden mladík (o 30 let mladší), ale jak říkám orienťákům, když vidí můj ležérní doběh - já nemůžu spurtovat, protože závod pro mne končí už na sběrce.

V mužích to vyšlo na celkové 17. místo ze 188, 1. v kategorii 45-49 a přede mnou jen čtyři ženy (včetně Kamči, která vyhrála jasně stylem start-cíl). Získal jsem první UTMB i ITRA body a vyběhl si i nominaci (osobní pozvánku) na Xterra Mistrovství světa v trailu na Maltu. Na to, s čím jsem na start nastupoval, fantazie. A hlavně krásný závodivý zážitek z míst, jejichž esprit člověkem úplně proudí.

Numerologicky i nenumerologicky vrcholný kros sezóny

Někdo v listopadu na kamna vleze. Jiný ze sebe vyšťourá poslední zbytky celoroční formy. 

Velká Kunratická má sice své mouchy, stala se ale už pravidelnou zastávkou našeho dámského krosově-atletického týmu. Přičemž každou členku letos odměnila špičkovým zážitkem, pokaždé z trochu odlišného důvodu.

Majda zažila numerologické déja vu. Když si loni vylosovala startovní číslo 5555, říkali jsme si, že má fakt štěstí, odpovídající pravděpodobnosti cca 1: 280. Pro srovnání, to je pravděpodobnost, že zahynete při dopravní nehodě ve Švédsku, což je dopravně nejbezpečnější země (v ČR je četnost 1:125). (Číslo ve startovce se uděluje dle pořadí ve webové frontě přihlášek, v její kategorii konkrétně od čísla 5501.)

"Opakovaný výskyt 5555 naznačuje, že na vaši cestu míří finanční požehnání a příležitosti."

Když získala číslo 5555 i letos, kdy měla pravděpodobnost zisku tohoto čísla 1: 250, nastal tedy sled událostí, který má pravděpodobnost 1: 70 000. A to už je fakt vzácná věc. Její pravděpodobnost je kupříkladu 3x vyšší, než že v Sazce vyhrajete alespoň v jednom tahu 3. pořadí (tj. že trefíte 5 čísel ze 6).

I pro Alici šlo o skvělý vrchol krosové sezóny. Již potřetí v řadě doběhla 2., přičemž každým rokem se na trati o kousek zlepšuje. Letos šlo o repete předloňského souboje s Haničkou Vítkovou, kamarádkou, špičkovou orienťačkou a letošní členkou juniorské reprezentace.

Druhé místo bylo zaslíbené i pro Kamču; získala ho na delší trati na Hrádku (3100m), kromě toho vyhrála i bronz v hlavní ženské kategorii (1900m). Letošní časy sice mají odstup od historických maxim, medaile se ale počítají. Navíc v prestižním rodinném souboji s Markem, který běžel stejnou trať jako dorostenec, vyhrála o parník.

12. ročník, dohromady na stupních již po osmnácté 

Kamča si na šňůrku podzimních medailí tímto navázala korálky nejem k stříbru z Motolských jamek, ale i k vítězství z tradičního krosu na Suchdole (kde si korálek navázala až s odstupem 2 týdnů, než k ní cena doputovala skrze Majdu a jednu její kamarádku, zapomnětlivou holčičku z Dukly).

Motolské jamky

Když se v Motole vydaří počasí, bývá to divácky nejvděčnější podzimní kros.

V nejlepších svých letech bývaly Motolské jamky majestátním finále Salomon Trail Running Cupu, kde se na konci roku potkávala esa vrchařské reprezentace a další špičkoví univerzálové. Letos se obdobná přehlídka elitních běžců a běžkyň nekonala, díky statutu Přeboru Prahy v přespolním běhu se ale na golfovém hřišti potkaly stovky dětí a ze závodu tak udělaly skvělou podívanou.

Majda předvádí drtivý závěr a kosí jednu rozkývanou mladou žákyňku za druhou

V naší rodině ctíme emancipaci a tudíž šlo plně o dámskou jízdu. Speciální pochvalu si v našem týmu zaslouží Majda, která se nezalekla kopcovité trati 1500m. Na rozdíl od ostatních holčiček si na ní dobře rozvrhla síly a  nepředvedla tak v posledním kopci žádné fňuky, chození, natož slzičky, jako jsem to zaznamenal v případě řady jejích soupeřek. Mohutný finiš jí vyšel na výsledek těsně za půlkou. Alice se dokázala v průběhu velmi dlouhého a kopcovitého závodu na 5km posunovat v pořadí a uhájila nakonec pěkné 5. místo.

Go Ali go!

Skvělou podívanou předvedla Kamča, která ve stylu své hvězdné minulosti doběhla na bedně, konkrétně jen o šest vteřin druhá. Mimochodem o Motolských jamkách jsem psal už před 12 lety, dále před 11 lety a mimořádné zajímavý byl i Kamčin velmi těsný souboj až do pásky před 10 lety.

Sluníčko a modrá obloha nejen na plakátě, ale i ve skutečnosti

Je čas letět

Francouzské boty mají v naší rodině dlouhou tradici. 

Kamča v době, kdy byla ambasadorkou Salomonu, byla expertkou na výhody jejich jednotlivých modelů. Jako běžecký obojživelník (či spíše víceživelník), který zvládal kombinovat les, trail, hory, dráhu i silnici, měla možnost odzkoušet si do detailů všechny jejich parametry a některé modely Salamonu - hlavně díky schopnosti zvládnout pohodlně více funkcí - si opravdu oblíbila. Nemluvě o skvěle šitém oblečení s mnohdy nápaditým designem.

Stejně jako bývalí pracovníci Salomonu - Nicolas Mermoud a Jean-Luc Diard - ale i ona pocítila potřebu zkusit něco nového. A není překvapivé, že zvolila stejnou trajektorii jako výše dotyční, autoři bot Hoka, které v maorštině znamenají "je čas letět". 

Botky Hoky se z naší zkušenosti ukázaly být vhodné pro všechny holky (a i kluky). Což mi nedalo a zkrátka jsem si musel zahrát na kreativce, i za cenu trochu zpitvořeného oficiálního loga.

Doufám, že za trest mne Francouzi nepošlou do cizinecké legie

První. A jedno jak!

Není důležité zúčastnit se, ale nevyžlutit to a pokud možno i vyhrát. A - jak říká klasik - jedno jak.

Naše fakulta vypsala májovou běžeckou výzvu, kterou jsme si s kolegy - jako členové legendarně kompetitivního institutu - samozřejmě nemohli nechat ujít. Zásadní bylo v prvé řadě pořádně zamakat, s čímž každý z nás počítal. Jako odborník na soutěže a teorii her jsem ale věděl, že klíčové bude i využít podmínky, protože jak říká populární tričko, "samo se to neudělá".

Do not nám hrálo, že výzva obsahovala nejen běh, ale i chůzi a kolo, což nám pomohlo účinně rozptýlit soupeře a soupeřky. (Toť první lekce z volební aritmetiky.) Za další byla výzva primárně pro jednotlivce a řada lidí se nedokázala zkoordinovat - opět bod pro nás. Například běhu se zúčastnila jedna ultramaratónkyně, která zvládala v jednom týdnu závod na 100km a další víkend zase maraton; té by možná stačilo založit si i jednočlenný tým. 

Jako bývalý mladý požárník z malého města přesně vím, co v češtině znamená pojem "hasič"

Určitě nebylo vůbec náhodou, že do plnění výzvy spadla i mnou plánovaná a organizovaná pracovní cesta do Anglie, kam si členové týmu (až na mne) vzali boty a nadšeně běhali po pláži nehledě na kruté anglické počasí. 

Konec dobrý, čokoládová medaile je v kapse a už se těším na další podobnou akci; příště budu mít doufám nohy a koleno v malinko lepším stavu a budu moci přidat na váhu trochu větší porce. I když je pravda, že některé mé kilometry zaběhnuté v bažinách, kamenech a kopcích, byly solidně odpracované a koeficient zážitků mám v květnu mimořádně vysoký.

Ohlédnutí za sezónou

K tradicím je záhodno se vracet, včetně tradic rodinné sebechvály.

V drtivé většině pocházejí letošní cenné skalpy od Alice (z atletiky i orienťáku), ve sbírce máme ale i diplom za motivaci udělat každý den 100 kliků (Marek), diplom za vítězný koloběh (Kamča), diplom pro "nejlepší kamarádku a náhradnici ségry, když tu nebyla" (Majda) a diplom za úspěšné řešení matematické olympiády (opět Majda).

Návrat k tradici rodinné kroniky kterou nám přerušily covidové pauzy

Samozřejmě centru pozornosti zcela záměrně a neskromně vévodí moje skvostné 2. místo na Pěkných prázdninách v H40.

Květnové atletické zážitky

Zažít si atmosféru pražského maratonu a porovnat se i s velmi dobře běžícími závodníky, to vše nabízí Juniorský maraton. Alice měla možnost se zúčastnit za "Nerudné běžce" z Gymnázia Jana Nerudy, jakkoli letos byla nominace těžká - v Praze (a Středočeském kraji) měly první tři týmy čas 2:38 a s čas 2:39 vyšel až na 5. místo. Nicméně divoké karty zafungovaly a Alice získala skvělý zážitek, jakkoli běžet v podstatě jen mezi kvapícími muži bylo pro ni hodně náročné. Pochvalovala si ale i svůj netradiční čtyřkilometrový úsek podél Karlína.

Tři dny poté Majda sbírala na Olympu body do souboje družstev. Zaslouží si obrovskou pochvalu, protože se neváhala postavit se i na hod krikeťákem, kde - jak potvrzují moje i Kamčiny školní výkony - jsme jí skutečně nepředali ty správné geny.

Vrcholem soutěže byl běh na 800m, kde jsem měl tu čest zaznamenat (společně s Markem Svačinou z ČT, který měl také svoje želízko v ohni) její hrdinný souboj s o hlavu vyššími soupeřkami. Ve svém běhu Majda skvěle vyběhla a držela se dlouho hodně vpředu jen kousek za vedoucí závodnicí. Až ke konci ostatní hodně zasprintovaly, nicméně stále šlo o skvělé 4. místo. 

Majda je ve znamení Lva a tak se nebojí soupeřkám trhnout

A samozřejmě došlo i na osobní rekord naší gazelky mezi o rok staršími žirafami.

Dvě trefy do černého

Generace naší Alice to nemá snadné. Dětí je hodně a jejich boj o místo na slunci je velmi intenzivní už od mateřské školky. Jedna bitva střídá druhou - bitva o místo do školky, na kroužky, o úspěch v početných kategoriích, o vstupenku na  gymnázium. A k tomu ještě rodiče, také zvyklí na početnou konkurenci, do nich promítají své sny a snaží se je - všemi možnými způsoby - posunout k úspěchu. 

Konkurenci si Alice zažívá intenzivně v atletice a orienťáku. A vyrovnává se s ní velmi zdařile. Letošní podzim se zaměřila nejvíc na zlepšení ve své hlavní atletické disciplíně, totiž na steeplu na 1500m. Tyčka je další její oblíbená disciplína, ale v tomto věku a s touto stavbou těla je tato disciplína pro děvčata spíše ve stadiu seznamování se, jakkoli techniku už má teď Alice docela pěknou.

Začátkem září zvítězila na Přeborech Prahy v Edenu v čase 5:33.87. Pak jí čekalo MČR v Jablonci nad Nisou, které se přesně krylo s MČR na klasice v OB; přednost z rozumných důvodů dostala atletika. Závod jsme sledovali na streamu a bylo to drama; Alice začátek běžela v klidu, aby se v posledním kole posunula prudkým finišem z 8. místa na 4. místo, jen těsně za medailí. Čas 5:26.56 byl velmi pěkný - řečeno klasikem: dámy a pánové, kdo z Vás ho má?

Ale hlavní majstrštyk přišel až při MČR družstev žákyň. Alice věděla, že musí bodovat co nejlepším umístěním. A také že s časem pod 5:25 má šanci dostat se do atletického sportovního centra SCM Praha. Závod se jí podařil,  kontrolovaně si doběhla pro 1. místo a hlavně doběhla v cenném osobním rekordu 5:21.77.

Ale zde reportáž nekončí. Alice se zároveň zúčastnila testů do TSM Praha v orienťáku, se kterým byla letos na dvou soustředěních ve Švédsku a na dalších soustředěních v ČR. V testu na 3km byla v D16 čtvrtá nejlepší v ČR. Po započtení dalších orienťáckých testů a dosavadních výsledků se jí podařilo dostat se do tréninkového střediska i letos. 

Alice tak pokračuje ve stopách své maminky, která se ve svém nejlepším období také rozkročila hned do několika sportů. Takže jí přejeme hlavně hodně zdraví ... a především pevný charakter a pevné kotníky!

Go, Berounka go!

Dycky hec! Aneb cílem sportu pro nás, hobíky a veterány, není nic jiného než se zdravě vyhecovat.

Když se naskytla příležitost zapojit se do fakultní běžecké štafety, zbystřil jsem. Run Berounka Run, to zní dobře - na Křivoklátsko jsem se už dlouho nepodíval a podzim je zde zdaleka nejlepší období. Navíc ve štafetě jsem dostal možnost vybrat si úsek s malým podílem asfaltu (a velkým podílem kopců). A bonusem bylo, že šlo o prestižní souboj vyučující vs. studenti.

Už samotná perspektiva závodu mne zdravě vyhecovala. Klíčem v přípravě bylo odpočítávání na Stravě, které mi pokaždé připomínalo, jak neúprosně se štafeta blíží. Den -13 přinesl terénní výběh na jizerskohorské Milíře a v bažinách podél Bílé Desné na 100 minut; po této štrece jsem pokaždé jak znovuzrozený. Testem připravenosti pak byl Den -6, chlapská klasika v rovinatém a velmi pěkném prostoru u Plané n. Lužnicí. Páté místo a těsné soupeření s chlapci o 25 let mladšími potvrdilo, že ještě nepatřím úplně do šrotu.

V samotném týdnu před závodem jsem ale cítol tradičně bolavé achilovky, kde ztuhnutí paradoxně zesílilo po návštěvě fyzio. Když nastal Den 0 a ráno jsem bolestivě scházel schody, říkal jsem si, že jediné, co mne zachrání, mohou být injekce adrenalinu, který se vyplaví vybuzením ze závodu. Ale na poraženecké nálady nebyl čas.

Když jsem vybíhal z Hracholusk, čekal mne lehce houpavý úvod. Vyběhl jsem a hle - nohy šlapou jak hodinky. Nasadil jsem tempo, kterým jsem tak 15 let neběžel a byl jsem v lehkém šoku, o co se pokouším. Po prvním výšvihu do vesnice mne najednou sbíhá mladý atletický mladík, kterého raději nechávám vpředu. Poté následuje prudké stoupání indiánským během na vyhlídku na Nezabudické skály, které mne samozřejmě vrátilo do reality.

Do Roztok u Křivoklátska se sbíhá serpentinami po asfaltu a vzpomínám hned na to, jaký kalup býval seběh serpentin při Běhu Chotěbořskem. Místy běžím dle Stravy 3:15-20 na km a je to úžasný pocit. Přes most se nechávám zvěčnit a pokračuji opatrně - vím, že závod je v polovině a prakticky začíná nanovo, protože nyní se poběží 250m nahoru na 2.5km.

Foto: pořadatelé

Nahoru mi kopec úplně nechutná a některé části musím pěšky. Ale strategie je jasná - až se vyhrabu nahoru, pořádně si užiju konec. A strategie se daří. Od Leontýnského zámku následuje rovinka a pozvolný seběh měkkými křivoklátskými cestičkami. Na tohle jsem se těšil nejvíc. Daří se mi běžet místy i pod 4 min. na km a les si užívám, i když tedy tempo je na mne občas zběsilé. Největším šokem pak je, když úspěšně sbíhám toho atletického mladíka. 

V závěru dochází na orienťák bez mapy, protože si nejsem úplně jistý napojením z lesa do vesnice a nevšiml jsem si značek - tento úsek byl jediný, který se mi do vytištěné mapy nevešel, protože proč bych si měl tisknout triviální poslední kilometr etapy, že. Předávám po 100 minutách, 19.4 km a 540 m převýšení a říkám si - jo, tohle byl laufík, který stál za to. 

A bonusem bylo, že achilovky nebolí a zázračně nebolely ani po závodě. Asi se stejně jako já potřebovaly pořádně hecnout.

Jarní sezóna Alice: I. díl, atletika

Neškodí se ohlédnout za jarem a připomenout si Aliččinu úspěšnou jarní sezónu. (Díl 1.)

Halové MČR žáků a žákyň, 1500m: Těsné 6. místo za svoji oddílovou kolegyní. Čas 5:03.74 je mimochodem lepší než Kamčin osobák na dráze (mimo halu, kde je 4:41). Alici se podařilo dost razantně zlepšit svůj čas a hlavně dostat se ve své kategorii na velkou bednu na atletickém MČR - a to se počítá. 

MČR v přespolním běhu: Dalším kamínkem do mozaiky pěkných výkonů bylo MČR v krosu v Táboře. V zámeckém parku bylo na startu neuvěřitelných 98 žákyň. Na trati se běželo neskutečně rychle a Alice se podařilo doběhnout 12. a to v čase 11:38. Porazilo svoji velkou soupeřku, která jí ještě před pár lety utíkala o několik parníků (Daniela Mandíková) a také například šikovnou orienťačku Haničku Vítkovou.

Jarní běh Olympu: Velkou radost si Alice udělala vítězstvím na krosu ve Stromovce, kde dříve tradičně vítězila Kamča. Čas 8:26 na trati 2200m pro nás především znamenal, že jsme celý večer trnuli, kdy už konečně přijde z vyhlášení výsledků.

Hop a je tu lidoop

Alici se poté podařilo uzmout pět dalších vítězství a dvě další medaile na závodech v Praze, a to hned v pěti disciplínách: 800m, 1500m, 1500m překážek, 3000m, tyčka. Určitě za zmínku stojí osobák 2.40 v skoku o tyči skočený prakticky z nulového tréninku. Vtipné byly zejména její "dvojboje", kdy po sobě těsně následoval běh a skok o tyči a závodní pole na tyčce dost záviselo na tom, jak se zrovna časově vyvíjely běžecké závody.¨

A nakonec perlička a hádanka nakonec - kohože to napsali ve Stromovce na diplom, když Alička získala 3. místo na Přeboru Prahy? 

Těžké jest překročit stín svých rodičů...

Není Gregorová jako Gregorová

Pěkným výkonem 5:14.27 na 1500m získala Alice 3. místo v Přeboru Prahy starších žákyň. Jak ale dokazuje fotografie, v hale ve Stromovce žádnou Alici Gregorovou neznají - pokud mají někoho z naší rodiny vyhlásit, pak jedině Kamilu Gregorovou.  

Je to Kamila či není? Před očima se nám mění...

Nepochybuji ale, že ve Stromovce i jinde se rychle přeučí a že to bude naopak Kamča - pokud se jí povede nějaký závod - kdo si bude domů odnášet dvojitý diplom. 

A ještě dodatek: Díky umístění v Přeboru Prahy mohla Alice startovat na halovém MČR žáků a žákyň. V čase 5:03.74 si dnes (v sobotu 26.2.) doběhla pro parádní 6. místo.

Implikace

Dnešní rozhovor po krosu na dostihovém závodišti v Chuchli:

• "Hele Alice, tvoje mamka porazila tvoji trenérku."
• "No a... to přece vím."
• "A víš co z toho vyplývá?"
• "Co???"
• "Jelikož svoji trenérku posloucháš na slovo, nezbyde ti teď než poslouchat na slovo i svoji maminku."

Zátopek na třetí

Už téměř rok čekal náš šatmík na premiéru Zátopka, filmu, jehož shlédnutí je pro českého běžce národní povinnost.

Film zaujal svoji výpravou, kostýmy a detaily z historie. Hlavně ale stál na výkonu Václava Neužila, jehož proměna ve sveřepého běžce byla až neuvěřitelně přesvědčivá. Dobový politický tlak byl sice podaný trochu Hřebejkovsky/strejcovsky, určitě byl ale o dost méně dramatický než třeba v představení Zá-to-pek! v divadle Minor, které naše děti obrovsky zasáhlo. Celkově fajn zážitek, který potěšil a neurazil.

Tak kdo z těch tří je největší Zátopek?

Navíc film se tento týden hodil do krámu i s ohledem na malého Zátopka, kterého máme doma. Alička se nám vrátila ze soustředění a hned v pondělí dopoledne musela na testy Střediska talentované mládeže. Moc se jí v únavě na 3000m nechtělo, ale nakonec zaběhla prozatím nejrychlejší čas mezi všemi holčičkami D14, které zatím běžely.

Alička na FTVS tvrdí muziku

Mimochodem Alička přivezla ze soustředění v Budislavi i prestižní dres nejlepší vrchařky ve svém družstvu. Jak ale budeme tento cenný dres prát, aby fixky nezmizely, je mi záhadou. 

Atletické ozvěny

Doba Covidová aktualizaci bločku příliš nepřála. Žádné sportovní víkendy, kde bychom mohli zazářit, naopak spousta dalších povinností spjatých zejména s nefunkčností školství. A navíc jelikož jsme izolaci brali seriózně, nakonec mentálně největší výzvou bylo děti aspoň trochu zaměstnat, aby z nich nevyrostly gaučové brambory.

Světlem na konci tunelu (nicméně pozor, trať vede stále v horách a pár tunýlků nás asi ještě čeká) byla Aličky (a posléze i Majdy) možnost trénovat a závodit v atletice. Před prázdninami zvládla hned několik velmi pěkných srovnání, ať oddílových nebo na úrovni Prahy. První akcí bylo MČR v krosu v Táboře, které proběhlo za velmi ostrých restrikcí - dali jsme za rychlý PCR test 1750Kč, ale za tu legraci (a 15. místo z 87) to stálo. Navíc zaběhnout čas 12:31 na 3km na krosu s překážkami se určitě počítá.

Následovaly další akce, jimž vévodila Majdina účast na předprogramu Odložilova memoriálu. Díky času 10.97 na 60m se jí podařilo porazit oddílovou soupeřku Liliu Gaaloul.

Během června se pak Alička začala specializovat na překážky. Pěkný čas 34.20 si zaběhla na 200m překážek už začátkem června. Pak přišla příprava na delší překážky a s ní spjatý populární trénink ve vodním příkopě, ke kterému červnové vedro přišlo docela vhod. Vrcholem jarní sezóny se tak stal Přebor Prahy, kde Alička získala stříbro na trati 1500m překážek ve skvělém čase 5:40.

Atletická sezóna

Nejlepší způsob, jak nepropadnout v nouzovém stavu trudnomyslnosti, je vzpomenout si na pěkné momenty posledních pár týdnů. Třeba na momenty z Aliččiny atletické sezóny.

Alička mne nedávno upozornila, že na bločku neaktualizuji její postupná zlepšení na trati 800m. Říkám jí sice, že u Sergeji Bubky si také nikdo nepamatuje každý jeho světový rekord, ale budiž, má to mít. 

V září se podívala do Edenu, kde probíhalo Finále A přeboru Prahy družstev mladších žáků a mladších žákyň. Díky 5. místu si zaběhla cenný osobáček 2:34.84.

O dva týdny později vyrazila do Hostivaře na Přebor Prahy mladšího žactva. I když měla v úterý za sebou dlouhé víkendové orienťácké soustředění, zaběhla si čas 2:35.44.

Kromě toho se o pár dní později na Oddílových závodech a pětiboji na Dukle zlepšila 60m na 9.2, i když její oblíbenější disciplína je 60m překážek (12.25). Teď jen doufáme, že koncem října a v listopadu bude mít možnost zaběhat si krosy, které sice bolí, ale jinak je má Alička docela v krvi.

Kdo bojuje, boduje

I když se většina našeho rodinného běžeckého života postupně přesunula na Zdravou Stravu, neškodí nahlédnout na běhání v běhu všedních dní i přes tento kultovní bloček.

Konkrétně hezkým příkladem byly dnešní žákovské závody na Dukle, kde Alička běžela 60m překážek, 800m a štafetu 4x60m. Podařilo se jí zlepšit si osobní rekord na 800m na 2.37.76 a mezi děvčaty skončila na 1. místě.

V prvním kole zkušeně, na 500m nástup a vítězství uhájeno ve finiši

Odložilův memoriál

V pondělí zažila naše děvčata svůj atletický Den D. Jejich trenéři je pozvali na předzávody v rámci Odložilova memoriálu; ten se letos navzdory všem omezením podařilo uspořádat.

Nejprve se Majda vydala na sprint v rámci přípravky. A jako vždycky zabojovala s grácií a úsměvem.

Sprintový záběr celým tělem - že by nějaké geny z Jamajky?

Poté nastoupila Alička do žákovského závodu na 800m, kde soupeřilo 7 týmů z Prahy a okolí. Aličce se podařilo výrazně se zlepšit na 2:38.86. A díky 3. místu vybojovala cenné body do týmové soutěže.

První kolo na jistotu, v druhém kole na pažbě dva zářezy

V týmové soutěži pak pokračovala štafetou na 4x200m. Její tým Dukla Praha A sice doběhl čtvrtý, ale celkově skončil na skvělém 3. místě.

Vzhůru do boje!

#SpoluNaStartu #BackOnTheTrack

Projekt "Spolu na startu" byl pondělní dáreček ke dni dětí, které baví atletika. Děti konečně mohly vyrazit závodit na stadiony. A jelikož atletické soutěže probíhaly na 173 místech zároveň, dokonce se mohly i poměřit navzájem přes celou republiku.

Alička běžela na Dukle 600m za 1:54.04 a ve své tréninkové skupince nenašla přemožitelku. Majdička běžela na Hanspaulce 50m - a jak se nadšeně pochlubila, svůj rozběh vyhrála (ze dvou).

Alička tvrdí muziku

Takže veskrze povedený den. A zároveň oddechnutí, že současná gerontokratická garnitura konečně pustila děti na stadion.

Příští týden si děti závody zopakují, tentokrát ale na Odložilově memoriálu, kde poběží  v předprogramu hlavního programu. I tentokrát půjde o závody před prázdnými tribunami.

Ohlédnutí za sezónou

K desátému výročí ohlédnutí za K. sezónou navrhuji předat štafetu dětem.

Alička většinu diplomů nemá doma; chybějící trofeje snad ještě přidáme

Marečkova stěna slávy, včetně diplomu za účast v resuscitační štafetě

Majda se činila závodně a byla odměněna i za odvahu v boji s nemocí během školy v přírodě

Reklama na orákulum

"Tati, já nebudu ani první ani poslední. Skončím uprostřed," odhadla Majda svůj výkon na Velké Kunratické. A v souladu s proroctvím doběhla přesně 126. z 251.

Letošní Velká Kunratická nám tedy především přinesla zjištění, že naše drahá Majdička by se mohla dobře uživit pomocí sázek. Dále jsme zjistili, že Mareček umí mezi kluky dobře pelášit (37. z 225). A že pro malé ratolesti jde o závod nadmíru atraktivní, když hned v cíli na ně čeká hodnotný dáreček.

Majdička a kamarádka Amálka

Nezahálela ani Alička, když za Duklu Praha předchozí den běžela Podzimní běh Olympu. Na trati 1260m je 7. místo a čas 5:01 fajn.

Dukla, do toho!