pátek 23. června 2017

Ukázala Kamča v Africe všem akademičkám záda?

Prolog k článku: V předchozím příspěvku jsem citoval názor, že běh do vrchu je "sport na poblití". Když jsem článek psal, jaksi jsem opomenul, že totéž platí i pro orienťák, pokud se nepovede dát do cíle nezávadnou vodu. Abych si uvědomil svoje novinářské opomenutí, skutečnost se mne rozhodla krutě potrestat a se mnou i další pokolení; opakované vyprázdňování zákeřných bakterií jsem si vyzkoušel na vlastní kůži a se mnou dalších šest členů naší rozšířené rodiny. Nu, aspoň jsem před létem zhubl do plavek (58 kg). 

Nedělní hromadnou otravu v Litošicích přežila z naší rodiny bez úhony jen Kamča. Což se jí hodilo, neboť hned v úterý a ve středu následovaly České akademické hry na Suchdole. Jelikož se letos neběží Akademické MS, obsazení špičky mělo daleko k úplnosti, ale i tak se závodu účastnila řada reprezentantek. Sprint v prostoru Lysolaj a Suchdola byl poměrně jednoduchý a Kamča ho - v rámci veřejného závodu - vyhrála, 10 vteřin před Denisou Kosovou. Proto se dostala do netradiční upoutávky na článek v O-news, totiž do otázky, zda všem akademičkám ukázala záda. 
Úvodní partie mužského sprintu
Middle proběhl na Vrabcovi, nicméně se využil i prostor skalek na Kozích hřbetech a i jižní svah směrem k Úněticím (Alšova vyhlídka). Díky vyprahlosti si ho závodníci přejmenovali na Afriku. V trochu už zřídlém poli (bakterie skolila další kusy) došlo k historickému úspěchu děvčat z CTB, kdy Kamča byla 2. (23 vteřin za mistryní ČR Vendulou Horčičkovou) a Alča 3., v pořadí Akademického MČR tedy Alča brala cenné stříbro. Děvčata, klobouk dolů.

neděle 18. června 2017

Po pěti letech opět na MS

"Je to sport na poblití," řekla o běhu do vrchu Kamča v roce 2010 v památném rozhovoru pro časopis Orientační běh. To jí ale nezabránilo, aby se letos nevydala do České Třebové na kvalifikační závod na MS v běhu do vrchu. Budíž jí omluvou fakt, že letos se MS běží nahoru/dolů, což je přece jen o něco stravitelnější než jen čistě nahoru.

V okolí sjezdovky Peklák bylo větrno, 12°C a k tomu ostrá konkurence děvčat vrchařek, které kromě síly v nohách mají i rychlost, např. Lucie Maršánová, aktuální vicemistryně ČR na 5000m, která letos zaběhla 3000m za 9:24. Tomu odpovídal i start, kdy po prvním kopci byla Kamča mezi ženami poslední.

Nahoře tedy pochopila, že by bylo záhodno přidat. A tak nezbylo než pustit to bezhlavě dolů, s cílem využít hřeby a k tomu letité zkušenosti z orienťáku. Téhle taktice nahrávaly blátivé pasáže a traverzy ryzím terénem, kde se Kamča cítila jak ryba ve vodě. Zisk ze seběhu byl klíčový pro získání náskoku, který se pak už jen navyšoval, až v cíl dal minutu na druhé místo. Nakonec 10km (600m převýšení) Kamča zvládla za 49:33; mezi muži by skončila 10.
Blahopřání od fenomenálního Vítka Pavlišty

Původně jsem čekal, že mi moje drahá polovička z České Třebové přiveze maximálně nějaké ty železniční pražce. Jsem rád, že jsem se mýlil a že - vlastně po pěti letech - přivezla nominaci na MS v běhu do vrchu. Pokud tedy všechno poběží, jak má, pak Kamča vyběhne v italské Promeně 30. července od 10:30 na trať 13km s převýšením 860m.

úterý 13. června 2017

4. místo ve Světovém poháru

O víkendovém MČR v malebné Lipnici se mne hodně lidí ptalo, co že je s Kamčou. Žádné obavy, užívá si na Světovém poháru v běhu do vrchu. A koneckonců proč by ne - kdo z vás by nezvolil víkendový výlet na hezké místo s výhledy na Savojské Alpy, s trochou francouzské kuchyně a k tomu poměrně snesitelný výběh (9km, 820m převýšení), i když v těžké konkurenci zkušených (a vyschlých) soupeřek?

I díky respektu ke zkušeným (a vyschlým) soupeřkám Kamča zahájila svůj závod opatrně. Pak se slušně rozeběhla a začala mohutně stahovat, přičemž se v závěru dostala až na dohled ke stříbrnému místu. A finiš to byl mimořádně těsný. Nakonec se Kamče jen o vteřinu nepodařilo dotáhnout Pavlu Schornou (3. místo) a ani tuhnoucí Valentine Belloti (2. místo), která doběhla jen o další dvě vteřiny dříve. 
Pavla s Kamčou na výklusu po závodě
Skončit 4. na Světovém poháru v běhu do vrchu je ale i tak obrovský úspěch. A to vzhledem k tomu, že drtivá většina Kamčiných tréninků (dráha a cestičky ve Stromovce) má převýšení v jednotkách metrů. Pro srovnání jak je orienťák náročnější si vezměte, že kdyby Kamča hypoteticky chtěla být 4. ve Světovém poháru v OB, pak by se musela zlepšit tak, aby na klasice byla o parník lepší než naše reprezentantky; jak ukázal poslední závod SP, rozdíl na 4. místo by znamenalo mít minimálně 16 minut k dobru.

středa 7. června 2017

Memoriál Josefa Odložila

Na rozdíl od loňska jsme na hlavním pražském atletickém klání nesbírali autogramy, ale rovnou účasti. Do předprogramu se na 60m dostala nejen Alička (TJ Dukla Praha), ale i přespolní Magdalenka (SK Chotěboř).
Alička v čele v oddílovém tričku
O dvě hlavy menší Majdička jako David mezi Goliáši
A nakonec si zazávodil i Mareček

pondělí 5. června 2017

Tak kampak, do Řitky?

Pořadatelský oddíl OK Kamenice se na svém dresu ptá "KAM?"; a v neděli nám jako pořadatelé konečně odpověděli, co tím myslí - do Řitky. Ale neplatilo nomen omen, ba naopak. Konečně se mi podařil závod bez "červeného políčka v ORISu", a bylo z toho na klasice v H21B 11. místo. 

Navíc mne kromě jedné výjimky porazili jen kluci o 10-20 let mladší. Mezi nimi mimochodem i tací mudrlanti jako Štěpán Mudrák, který den předtím doběhl 5. v elitě, aby druhý den doběhl 3. v béčkách. Díky němu mi tedy jednoduchým přepočtem (jedno místo na jednu kategorii dolů) vychází, že jsem vlastně nebyl 11. v béčkách, nýbrž 9. v elitě.
Mami, ty jsi první! A mimochodem, koupíš mi další kopeček zmrzky?
Když už je řeč o heroických výkonech, musím zmínit Kamču, která se na klasice opět na úvod trochu vychybovala, aby pak sbíhala ztrátu a vytvořila pro diváky v aréné drobné drama. Když jsme se shodou náhod seběhli na sběrce, tak jsem v očekávání, že určitě zase půjde o vteřiny, jí maličko vyhecoval. Čímž jsem možná pomohl tomu, že dlouhý úsek do cíle dala za 1:38 (stejně jako Baptiste Rollier), zatímco já za 2:13 (a další holky na bedně za 1:54). Tudíž podobně jako na Paprsku nakonec o jejím vítězství rozhodly pravidelné úseky na dráze na Olympu. A pak že to lízání tartanu k ničemu není.
Poznáte, čí dres je na stupních aneb jak si aspoň moje oblečení konečně užilo pocity vítězství v elitě
Mimochodem perlička: Kdyby gel od Enervit potřeboval reklamu, tak by se mohl použít příběh o jeho odolnosti - stačí nespotřebovaný přeložený sáček nechat omylem v kapsičce kalhot a pak jen zírat, jak přežije praní a odstředění na 1200 otáček. Ten den byl zkrátka plný příběhů o odolnosti.

středa 31. května 2017

3000m za 9:49.87

Po dvou dnech, opět jen pár kroků od Petřína, ale tentokrát na Stadionu Evžena Rošického, se odehrávala Praga Academica. Před třemi lety zde Kamča ve slušné konkurenci zaběhla 10:09.41. Letos se závod posunul ještě na vyšší úroveň - prize money, černošky v závodě, k tomu online video přenos a navrch raketa Simona Vrzalová, která na závodech působí, jakoby si odskočila v pauze z večerky.
Opět konkurence děvčat i o 18-20 let mladších (zdroj: atletika.cz)
Bouřky notně zkropily tartan, ale samotnému závodu na 3000m se vyhnuly. Kamča v dusném počasí a dusné konkurenci vyrazila opatrně a postupně stupňovala tempo. Poslední km šla za úctyhodných 3:11 a celkově 9:49, poprvé v životě pod 9:50. Navíc cenné 6. místo. Opravdu skvělý výkon. Další úspěšnou matkou byla Kamčina sparingpartnerka, jen o rok mladší Daniela Havránková, která se výrazně zlepšila na 10:05.

úterý 30. května 2017

Jak Kamča honila missky

Když už se vyautovat ze Světového poháru, tak alespoň s grácií a s nějakým výsledkem. Něco podobného si říkala Kamča, když se hlásila na závod Kilpi Trail Running Cup na Petříně. Právě na Petřín je právě uvalené embargo pro orienťácký Světový pohár 2018; Kamča realisticky zvážila, že jí se asi týkat nebude a tak bude lepší se s roční pauzou opět podívat na trailové závody, které úspěšně pořádá Martin Dvořák.
Letos teprve podruhé v barvách Mizuno (zdroj: ktrc.cz)
Trať byla o něco mírnější a pro hobíky stravitelnější než před 2 lety. Zpestřením byla účast missek, které si člověk alespoň mohl prohlédnout zblízka, včetně nějakého toho kila na citlivých partiích navíc. Kamče se na delší trati (9.5 km) běželo parádně, vítězství bylo drtivé a v cíli ji předběhlo jen 10 mužů. A stejně jako vítěz mužů Ondřej Fejfar se při honění missek zvládala i dívat na Pražský hrad.

středa 17. května 2017

Paprsky formy na Paprsku

K Jeseníkům máme vskutku ambivalentní vztah. Na straně jedné, komu by se chtělo v té naší kotlince jezdit někam 4 hodiny autem? Na druhou stranu Jeseníky vyvolávají hodně formativních zážitků - první Kamčino vítězství v dámské elitě při závodě Českého poháru (u Vrbna pod Pradědem v roce 2009), první Kamčina nominace na MS v běhu do vrchu (běh na Kralický Sněžník v roce 2010) a nakonec i můj zoufalý boj s kupkami na Kunčické hoře (v roce 2013 na MČR v middle, poprvé jako veterán).

Na závody na Paprsku jsme se skutečně těšili; bylo za tím asi to pnutí a svrbění, které má každý orienťák, který si ve velkoměstě vzpomene na to, že ho čeká víkend v horách. Těšili jsme se dvojnásobně vzhledem k tomu, co závodům předcházelo - na začátku května, pouhé 2 týdny předem, byly ještě v okolí centra rolbou upravené stopy. A jelikož se do centra musela vyjít sjezdovka, závody nakonec téměř připomínaly italské či švýcarské vícedenní.
V pohodě do cíle (foto: Hubánek)
Skutečnost ještě předčila očekávání: výhledy krásné, počasí příznivé, les parádní a mapa i závody perfektní. Co se týče tratí, klasika byla v dámské elitě poměrně zajímavá; v H21B byla citelně horší, i když i tam se daly vyrábět chyby. Takticky zajímavým prvkem bylo vysoké borůvčí, které výrazně zpomalovalo běh a které se nacházelo jen v části prostoru; při volbě postupů bylo dobré ho vzít v potaz, pokud si člověk dokázal udělat z omezených informací relevantní odhad. Co se týče nedělní middle, nastupoval jsem do ťukačky mezi kupkami s velkým respektem, ale nakonec stavba byla výrazně jednodušší než např. middle v Kunčicích. 

Víkendové výsledky mé drahé polovičky připomínaly hod mincí. V sobotu jí padl orel (pouhá vteřina za bronzem), aby jí v neděli naopak padla panna (bronz o pouhých 10 vteřin). Ale jen ona sama ví, jak málo by stačilo k ještě lepšímu umístění... Oba výsledky jsou v každém případě skvělou vzpruhou po jejím mapovém propadáku na MČR ve sprintu (kdy jí alespoň nemuselo být líto, že pro polovinu startovního pole šlo - slovy Kenta Olssona - o přebor v zahrádkaření na domácí zahrádce).
Pro děti to vypadá docela těžké a ono to asi také bylo těžké.
Za hlavní hrdinku víkendu bych ale prohlásil Aličku. V sobotu zvládla D10C s úsměvem a v neděli se s Terkou Kamenickou odvážně vydaly na trať P (příchozí), která děti skutečně nešetřila. Za hodinu byly zpátky, bohatší o zážitky boje s horským lesem. A my jen zíraly, jak zkušeně si počínaly: "Jak jste našly tu jedničku? Normálně, daly jsme si azimut..."
Na rozdíl od mnoha bezhlavých ratolestí se naše děvčata detailně orientují hned na startu
Úplně nakonec: do kategorie lesních legend lze zřejmě zařadit i prohlášení pořadatelů, že v lese zřejmě viděli losa. Kdo ví, faktem je, že do Jeseníků los občas z Polska zavítá. Co se týče nás, vzhledem k tomu, že Paprsek nám evokuje toužebně očekávané paprsky slunce (a formy), losem se někdy brzy rádi necháme zase inspirovat.

čtvrtek 4. května 2017

Mločí trojúhelník

Po neuvěřitelných sedmi letech jsme opět zavítali do Mariánských lázní, kde místní mloci v květnu pravidelně pořádají komorní třídenní. A jako vždy jsme si v nádherných terénech západních Čech lebedili.

Úvodní sprint na stadionu pro plochou dráhu byl poměrně nápaditý, nabízel varianty díky plotům a i probíhání ve stopách motorek mělo netradiční nádech. Pak následovaly dvě etapy na Kameništi, kde se nacházely nádherné (a trochu kapří) bažinaté pasáže; přesně kvůli takovým místům stojí zato si s Pet Shop Boys zazpívat "Go West!".

Zde jsem si náramně užil tandem s Honzou Škrabálkem, který za mnou od 1. kontrol letěl, jako kdyby měl padák na zádech. To byla mimochodem kuriozní situace - dva dny za sebou jsme měli sice zcela odlišný start, ale první kontroly byly od sebe 10 metrů. A hned na K1 jsem Honzu doběhl o 8 minut, poté co on běžel na posed, který si pamatoval z předchozího dne (ten byl ale o 200m jinde).
Marečkův protokol ze závodu; obrázek je výjimečný tím, že na něm není žádná bojová formace
Finále proběhlo v Maršových Chodech, v nádherném terénu Českého lesa, odkud si ještě živě pamatuji, jak předloni v září foukalo. A podobné drsnější počasí panovalo i nyní, takže si alespoň můžu do bločku zapsat, že i v květnu se stále mají nosít zimní péřové bundy. Což nám ale nebránilo užít si místních krás - zříceniny hradu Kynžvart, rašeliniště v Kladské a pálení čarodějnic v Michalových Horách, kde Mareček dával místním pubertálním pobertům lekce z katy Heian Shodan.

sobota 22. dubna 2017

Prague Easter 2017

I když letošní Pražské Velikonoce spadly až do poloviny apríla, opět se nesly v duchu nerozhodnosti. Chce počasí říct, že začíná jaro, nebo že končí zima?

Pro každého z našeho oddílu šlo letos tak trochu o premiéru. Pro mne v H40A. Pro Aličku v D10. Pro Janu Benešovou šlo o jeden z prvních závodů v dresu SK Chotěboř. A pro Kamču návrat ke kořenům, když nám úkryt před nevlídným severákem poskytl stan Jindřichova Hradce.
Tak trochu čekáme, kdy se Alička na své buzole uškrtí, ale bláhový, kdo zkouší radit svému dítěti.
Před dvěma lety jsem zmínil závěrečnou etapu a na mojí K8, připomínající himalájskou K2. Letos pro Kamču byla zajímavá K4, kterou si spletla s K6, čímž krásně doplnila sekvenci sudých čísel. Mapovat na K6 (viz žluté kolečko) pro ni znamenalo vydat se na přímou (modrou) variantu namísto poměrně jednoznačné (červené) obíhačky. Až na kopci si chybu uvědomila a správně se rozhodla dokončit postup obíhačkou a vyhnout se neúprosné stěně. I tak dostala na postupu od Louise Oram z Bakkelagetu jen 18 vteřin.
K3 vlevo dole, K4 vpravo nahoře
Pruský kámen, kde proběhla druhá i třetí etapa, je z hlediska výletů parádní destinace. Jde spíše o pozapomenutou vyhlídku, odkud je výhled jak na severní kopce k Ralsku, tak jižně do Kokořínska. Nahoře se nachází plošinka se zvětralým pískovcem, přičemž zvětrání má unikátní tvar pyramid.

neděle 9. dubna 2017

4-4-4

Tento víkend potvrdil, že 4. místo našeho dámského týmu z Jarního poháru nebyla náhoda. Po 4. místě opět 4., což znamená i 4. v prozatimním pořadí Českého poháru. Kdo by to byl před sezónou řekl?

Český pohár štafet má mimochodem dva zajímavé aspekty. První je bodování v závodě. Pro většinu závodů (tzv. úrovně B) v ženách platí, že boduje 35 týmů, kdy od 7. do 35. místa každé lepší místo přinese 1 bod navíc. Pak je do 4. místa přínos 2 body, do 2. místa 3 body a vítěz získává o 4 body více než druhý. Což znamená, že nárůst "prémie" je u 6., 3. a 1. místa - to jsou místa, o která se vyplatí bojovat, což si děvčata zejména na třetích úsecích musí uvědomit.

Druhý zajímavý aspekt se týká velkoklubů. Pokud chtějí co nejvíce svých týmů dostat na MČR, které je finální a nejvíce bodovaný závod celé série, pak musí stavět vyrovnané týmy. Je to z toho důvodu, že body se týmům dávají bez ohledu na označení týmu - vždy nejvyšší oddílový tým ve výsledkové listině získává body pro oddílový A tým, druhý tým pro oddílový B tým atd. Což je taktika, kterou lze pozorovat zejména na podzim, kdy je nejvíce jasné, kolik bodů je potřeba k postupu. Tato taktika pak může na podzim pomoci menším klubům, které by se jinak nejlepším týmům velkoklubu nepřiblížily. Na druhou stranu to činí závodní pole vyrovnanější, což závod dělá méně předpověditelným.

Pro velkokluby je taktika nasazení vyrovnaných týmů výhodná pro celkové bodování hned ze dvou důvodů: zaprvé, MČR je nejlépe bodovaný závod a mít více týmů znamená, že jejich slabší týmy vytlačí ostatní týmy a tím jim výrazně sníží body. Zadruhé, i když mít vyrovnané týmy znamená bodovou ztrátu, je možné ji zanedbat, protože týmu se počítá jen 5 výsledků z 8 závodů.

neděle 26. března 2017

Bavlna - režná nit - dederon

Pořadatelé Prague Park Race se letos nadechli k organizaci hned trojice závodů, které mají ukázat pěkná přírodní místa v Praze. A prvním z nich byl Průhonický park, kam jsme se zatím nikdy nepodívali a kde (vzhledem k ochraně UNESCO) je přitom na co se dívat.

Dámský závod nabídl srovnání textilií - vyhrála bavlna (atletka Kristiina Mäki), za ní režná nit (vrchařka Pavla Schorná) a třetí dederon (moje drahá orienťačka Kamča). Pro Pavlu s Kamčou šlo i o premiéru v barvách nově vzniklého Mizuno teamu, kam ještě patří špičkový vrchař Honza Janů a Roman Skalský. V jarním povětří  a sluníčku se jejich nové oblečky pěkně vyjímaly.
První a druhé místo v ženách 30-39 pro nově vytvořený Mizuno tým

neděle 19. března 2017

Veni vidi vici

I když moje drahá polovička za zimu nasbírala orienťáckých tréninků, co by se vešlo na prsty jedné ruky, zahájení orienťácké sezóny jí zatím vychází doslova na jedničku.

Už minulý týden na Jarních skalách, kam jsme zavítali po roční pauze, doběhla první; nicméně do čistého závodu bylo velmi daleko i a pajdajícímu veteránovi, jako jsem já, nadělila jen tři minutky. Na druhé straně priority na Kosti bývají jinde - užít si jarního sluníčka, skal a vůní lesa a koneckonců i pokochat se retro webovými stránkami, jejichž vznik se rozhodně datuje do přechozího milénia.

Na Jarním poháru nebyla priorita vůně lesa, jako spíše nepokazit dámskou štafetu CTB. V loňské edici doběhl tým dvanáctý; po letošním posílení v podobě Jany Benešové (čímž většinu dámského chotěbořského týmu tvoří rodačky z města Adama Michny z Otradovic), byly ambice na úrovni první desítky. 

Alča rozeběhla pěkně, jen díky farstě a chybce běžela dost osamoceně a doběhla 17. s mírnou ztrátou na balík. Jana pak zaběhla výtečně a stáhla na 10. místo, což bylo pro celkové pořadí klíčové. Pak vyběhla Kamča a začala tvrdit muziku.
A brambora je v kapse (foto: kade.cz)
Když jí na průběhu komentátor hlásil 5. místo, ještě zrychlila a na předsběrce doběhla Lenku Mechlovou. Ta se pokusila o spurt, ale v té chvíli jsme už věřili, že naše dámy mají historicky fantastické 4. místo. Škoda jen, že závod nebyl o trochu delší, protože Ivetka za Pardubice doběhla pouhých 14 vteřin před Kamčou. Nicméně radost ze skvělého týmového výsledku znásobil i fakt, že Kamčin čas byl nejlepší ze všech závodnic z celého dne.

Nedělní hromadný start velmi připomínal loňský dostih, na rozdíl od loňska ale i s favorizovanou Denisou Kosovou. Běželo jen 18 žen a proto systém, kdy v lese byly jen 2 okruhy (přičemž jeden obsahoval motýlek) pomohl k efektivnímu rozdělení. Kamča běžela jiný okruh než Denisa; bylo až neuvěřitelné, že na uzlové kontrole v čase 43 minut se setkaly téměř na vteřinu, čímž vlastně hromadný start pro tyto dvě a ještě pro Aničku Štičkovou, která stínovala Kamču, začal fakticky nanovo. Pak už nebylo v lese mnoho co řešit a rozhodovalo se až v závěru, kde si Kamča doběhla pro obhajobu loňského vítězství.

Kuriozitou dne z opačného konce výsledkové listiny byl výkon člena našeho oddílu Jaromíra Jelínka, který za 3:25 hodin doběhl elitu, se ztrátou 83 minut. Čím nemyslím ztrátu na vítěze, ale na předposledního závodníka. Pořadatelé zřejmě chtěli něco sdělit, když mapu 1:10 000, použitou pro dětské tratě, nazvali Jelínek.

čtvrtek 16. března 2017

3000m za 9:50.7

Kamča si ve středu odskočilo od práce, kroužků a domácnosti do haly, aby zaběhla 1km za 2:59 a poté 3km v osobním rekordu za 9:50.7. A to vše v "keckách" od Mizuno. Na veteránku docela slušný výkon.

Zkrátka, jak říkával Jiří Paroubek: Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?

čtvrtek 23. února 2017

Moldava podruhé

Téměř na den po šesti letech jsme zavítali do okolí Moldavy vyzkoušet si krušné podmínky, na které jsme se během zimy natěšili jako věrní příznivci detektiva Kuneše. Hory krušné nakonec ukázaly tvář jarních monzunů, což znamenalo lyžování na poměrně široké škále podmínek, od ledu, vody, kaše až po luxusní německý manšestr.
Pěkná projížďka po trati bývalé železnice, poté luxusním Německem a nakonec po magistrále od Žebráckého rohu 
Ostatně porovnání českého a německého pohraničí bylo tématem četných úvah. Ať už šlo o lyžařské stopy, infrastrukturu, ochotu místních (chleba? nevím, jestli bude) a obecně o vzhled a pořádek, rozdíly byly propastné jak Macocha. Cituji ostatní - v Německu je snad i tráva zelenější, nemluvě o výši sociálních dávek. Na druhé straně špetku optimismu zavdala příroda, na které byly vidět už jen minimální znaky imisní kalamity.

Nečekaně pěkné zpestření přinesl výlet do Osseggu (Oseku), kde se vyjímá cisterciánský klášter, včetně vlastního pivovaru, nad městem rozsáhlá zřícenina hradu Rýzmburk a kam se jede po krušnohorském Semmeringu. Neméně pěkná byla i rozhledna na Geisingbergu a vůbec okolí Altenbergu, kde jsou fantastické výhledy po okolí.
Cituji Kanta: Modré nebe nad hlavou a návštěvní řád ve mně

neděle 29. ledna 2017

Maska a tvář

Do třetice návštěva Činoherního divadla, a do třetice na činohru o vztazích mezi 51,5% polovinou a 48,5% polovinou populace. A do třetice jedno z nejlepších obsazení - Petr Nárožný, Jaroslav Dulava, Ivana Chýlková, Ondřej Vetchý, Nela Boudová, Otmar Brancuzský, Petr Meissel a Jitka Ježková.
"Je nás přece tolik, co jsme na tom stejně. A jakmile je nás hodně, máš pocit, že je to normální... Já jsem prostě normální manžel."
Při úvodním oslovení z reproduktoru od Michala Pavlaty člověka trochu zamrazilo, protože už týden si hoví v hereckém nebi. Pak už ale následovala ryzí groteska v tempu hokejového zápasu.  Role bezmezně tolerantního stárnoucího bankéře s mladou zalétávající manželkou v podání Petra Nárožného byla pro mne jednoznačně nejzábavnější, zejména díky jeho mistrovství ve "střihovém výrazu" a i díky textu s často peprnými glosami. Poté, co jsem letos v autě strávil s Machem a Šebestovou desítky hodin, jsem si skutečně vychutnával každý detail jeho hlasu a intonace. 

Advokát v podobě Jaroslava Dulavy byl sice obsahem menší role, ale výškou postavy i efektem samozřejmě nepřehlédnutelná velká role. Nakonec je docela překvapivé, že díky takto čitelné komedii si Ivana Chýlková odnesla cenu za nejlepší ženský herecký výkon (a to už v sezoně 2002/2003!), ale možná to vidím tou perspektivou, že Ivana Chýlková mi během posledních deseti let fakticky s rolí Saviny Graziové splynula.

čtvrtek 19. ledna 2017

Spálavka 2017

"Když už do Železných hor, tak na železný závod," uvažovala Kamča o minulém víkendu, když se vydala na Spálavku. Po loňském lehkém mrazu nabídl závod letos oživení v podobě sněhové vánice. Už na startu se tak závodníci krčili v nákrčnících a kuklách a Kamča tak letos nemohla, na rozdíl od loňska, podnikat módní výpady v podobě dobíhání borce s lehkou slušivou zmijovkou.
Měla jsem si rovnou vzít lyže a zpátky dolů se sklouznout...
Není pak s podivem, že za podmínek jak pro Hanče a Vrbatu byly časy o pět minut horší než loni. Mimochodem, komu by podobné počínání přišlo mírně pošetilé, nechť si nalistuje Stopy v oblacích, třebas i jen krátkou ukázku z této "kroniky masochistické touhy".

Následující den jsme vyrazili lyžovat na Ransko. Když si moje drahá polovička stěžovala, že musíme projíždět zavátou stopu, vzpomněl jsem si, jaké to na Ransku bylo naposledy, když jsme tam s mým bratrem šlapali stopu. Tehdy - někdy v roce 1992 - jsme skútry a upravené stopy znali nanejvýš z Československé televize.

čtvrtek 12. ledna 2017

Ohlédnutí za K. sezónou

Po loňské pauze je tu opět vizuální přehled loňské Kamčiny závodní sezóny

čtvrtek 5. ledna 2017

Kopytem sem, kopytem tam

Letošní Hustníkovo zakončení byl opět výlet do filmové historie, tentokrát s mapou Kopytem sem, kopytem tam. Na ČSFD.cz získal originál 72%. Já bych repríze dal alespoň 90%.

Ale popořadě. Sraz na nádraží v Chotěboři. Po nástupu do vlaku se dozvídáme, že už stojíme v předstartovním koridoru, podle jízdního řádu ČD má 5 minut. Výklad pravidel je jasný: scorelauf, start i cíl ve dveřích vlaku, limit 47 minut, ale to jen pokud bude příznivý FSČD (faktor spolehlivosti ČD). Teď už i nedovtipní pochopili, proč v pokynech stálo, že "přes limit vlak nejede...".

Na startu v Bílku mám v hlavě trochu žloudek. Volím dobrou a originální stopu, ale na místech, kde jsem v životě nebyl a kde 20 let stará mapa nezachytila změnu pole na vzrostlý hustník. Lapen v detailech ztrácím několik minut a dokonce rezignuji na jednu dohledávku, která jinak z mapy vypadá triviálně. Pokračuji do až skandinávsky nádherné pasáže s rybníčkem, která mi spraví chuť a pak hurá do odvážného průběhu kanálem pod tratí. Skorelauf volím solidně, i když přehlédnu jednu kontrolu a v závěru díky tlaku (ne, skutečně to nebyl tlak zespodu) vynechávám další tři kousky. Což je škoda, protože jsem si mohl dopočítat, že mé hodinky jsou přece jako obvykle o 3 minuty posunuté...
K23 nacházím jako první, ale nevěřím jí a myslím si, že jsem na K28
Na peróně dobíhám těsně za svým bratrem, který neuvěřitelným výkonem nasbíral stejný počet kontrol, čímž mne odsunul na 3. místo. Náš cíl nakonec přijel načas, což znamenalo DNF pro dva kousky, Matěje a Alču. Byli jsme proto krapet překvapení, když jsme je po dojezdu do Chotěboře potkali na nádraží. Jejich teleport ale proběhl bez magie, hned první auto za závorami v Bílku je solidárně vzalo, čímž získali náskok nad námi, prostým plebsem.