Horkou novinkou v letošním běžeckém kalendáři byl Hruboskalský půlmaraton v režii Honzy Mrázka a Romana Skalského. Horký o to víc, že připadnul na letošní horké dubnové počasí.
Jak už to s traily bývá, na startu bylo plno orienťáků, i když mohlo by jich být více, kdyby prostor nebyl embargovaný kvůli podzimnímu Světovému poháru. Navíc ochranáři si toto superatraktivní místo hlídají jako oko v hlavě a proto se trať vine převážně údolími bez přímého kontaktu s pískovcem. Člověk si pak nemůže odpustit myšlenku, proč běhat po cestách, které např. během Pěkných prázdnin na Skaláčku nanejvýš překříží tam a zpět.
 |
| Konečně pěkný trail! |
Horký závod se běžel poměrně svižně a čas 92:37 nejlepší ženy - Pavly Schorné - je vzhledem k převýšení přes 500 m úctyhodný. Kamča měla odstup jen dvě minuty, daný záměrně opatrným startem a pak i maličkou krizičkou v průběhu trati. Dvanáctá v absolutním pořadí, takže super výkon.
 |
| Rovnoprávnost především aneb soudek i pro ženy |
Pro děti byla atmosféra ryze prázdninová - došlo na krmení koníků Jonáše a Ramba, stavění vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros v písku, koupání ve (trochu smrdutém) rybníku a hry na pirátské lodi.
Naopak nedělní závod byl čistý pohled do minulosti. Konkrétně šlo o Chotěbořsko, pro moji generaci kultovní silniční závod na 10 mil, kde člověk zažil nejednu krizi (zejména v závěrečném stoupání v serpentinách) a propotil nejedno tričko. Při letošním 40. ročníku se dokonce trať přeznačila tak, že fakticky vedla okolo mého rodiště.
Ale zamáčkněme nostalgickou slzu. Již po startu bylo zřejmé, že si pro solozávod běží solokapr Leoš Pelouch. Za ním se vydala Kamča. S bratrem nám to nedalo a z hecu jsme si s ní zkusili závěrečné serpentiny. Dopadlo to dle očekávání - nahoře jsme málem vyplivli plíce a čas 6:11 byl o minutu pomalejší než v mých nejlepších časech... Kamča mne pak ale odměnila tím, že mi v tombole vyhrála kultovní poživatinu s názvem Chotěboř.