úterý 26. července 2016

Týden v údolí Valsugana

Při pětidenních v Itálii samozřejmě nebylo cílem zevlovat na shromaždišti u cíle. A když už tedy zevlovat, tak aspoň co nejvýše to je možné. (Varování: Následující text má charakter rodinné kroniky. Pro nezainteresovaného čtenáře je nyní ideální příležitost přeskočit na další příspěvek.)

Opět se nám potvrdilo, že směřovat na jih přes noc je logisticky nejlepší řešení, protože odpadají hodiny netrpělivého poskakování dětí se sedačkami na zadních sedadlech. Zpestřením nočního přejezdu byla nakonec jen zastávka před Salzburgem, kde jsme zaparkovali přímo v houfu aut s bulharskými značkami, kolem nichž pobíhaly zvláštní existence i s celými rodinkami. Že by nějaké známky koordinace těsně před hranicí Rakouska a Německa?
Lehce vzdušná ukázka Kaiserjägerweg (Zdroj: klemensbont.ch)
Odměnou za ranní příjezd byla možnost projet si v klidu "Kaiserjägerweg", cestu vytesanou vojáky během 1. světové války, kde se v dlouhých úsecích jede v šířce 2,5 metru bez jakékoli šance na vyhnutí se s protijedoucím autem. Poté, co jsme takto vystoupali kilometr převýšení, následovala procházka z Passo Vezzena na Pizzo di Levico (1908 m.n.m.). Děti hrdinně zvládly 500m převýšení, ale kousek před vrcholem to Majdička otočila (což vysvětluje, že pak prospala nepřetržitě 13 hodin). 
Tudy to bude o krapánek rychlejší
Rozdělení na dvě skupiny nijak nevadilo, alespoň zbyla energie na trénink v Lavarone na mapě z roku 2007. Zde se mi podařila pikantní paralelní chyba. Na start jdu z místa mimo mapu, start na sjezdovce přece nemůžu minout. Sjezdovku nacházím, k tomu i konkrétní místo se skalním srázem, nacházím i K1 a i když maličko mi tvary nesedí, pokračuji na K2 a hle - dobíhám na další sjezdovku! Koho by napadlo, že za devět let vykácejí novou sjezdovku a na ni přesunou i lanovku...

Další den před závody následovala kratší procházka na Monte Lefre (1305 m.n.m.), odkud je výhled z prudkého štítu (1000m převýšení) přímo do Valsugany. Největší atrakcí byly chodby se střílnami, vyhloubené do skály, kde se Mareček konečně projevil jako ryze verbální hrdina (tj. reálný strašpytel). Procházka v temných chodbách tematicky souvisela i s podvečerem, kdy si po zhasnutí děti začaly stěžovat, že jim v pokoji létá netopýr. Co to je za nesmysl, jaký netopýr, byla naše odpověď až do chvíle, než na nás začal také nalétávat.
Pohled na svět doslova z černé díry
Výstup na Monte Mezza (1679 m.n.m.) začal u romantického jezírka v závodním prostoru druhé etapy. Pozávodní ad hoc výšlap 400m převýšení sice byl pro děti motivačně náročnější, ale poté, co jsme se dostali na skalní hřebínek s vřesovišti, jsme si cestičku náramně užívali. Výhledy do Valsugany byly ještě vyšší a lepší (a hlavně zaslouženější) než den předtím.
Passo Manghen
Passo Manghen (2047 m.n.m.) nabídlo nejromantičtější lehký trek, jehož součástí byly rozkvetlé azalkové zahrádky okolo plesa, kde srdce jen plesá. Navíc v okolí prakticky nikde nikdo. Místa připomínala nejhezčí části Roháčů, jen těch štítů na obzoru bylo zřetelně více a polských turistů zřetelně méně. Mimochodem výjezd na passo Manghen je testem řidičské opatrnosti; naštěstí dobrodružná úzká silnička je pod sedlem seshora přehledná přes serpentiny, což situaci zjednodušuje zejména sjíždějícím autům.
Vítejte v Hobitíně
Passo Brocon (1616 m.n.m.) nabídlo po delším závodním dni (pro mne končící nataženými vazy v kotníku) kratší výšlap na ostrý hřeben, odkud jsou výhledy 360° (a když se zatočí hlava, klidně i 1080°) na štíty masivu Lagorai a dokonce až i na Marmoládu. Další den se v dané oblasti pod Monte Agaro ale honí mlha, takže volíme sestup do Levico Terme, kde centrum procházíme ve stopách Kamčina sprintu. Kamča se stává naší průvodkyní, jejíž předchozí zaškolení by mohlo být vzorem pro turistický průmysl - trvalo vskutku jen několik minut sprintového závodu.
Cadini del Brenton
Na cestě dále přes Belluno zastavujeme na kaskády Cadini del Brenton u Lago del Mis; série 15 jezírek pod sebou je nečekaně zajímavým zpestřením. I sousedící kaskády Cascatta della Soffia zaujaly, když nabídly cachtání v prostředí jak z romantického filmu. A celkové shrnutí italského týdne? Valsugana sice není známá a turistická jako jiné části v Trentinu, ale pro pěší výlety s dětmi splnila očekávání. I orienťák nabídl pěkné italské pasáže, jinými slovy technicky i fyzicky hodnotné výzvy. Navíc kvalitní potraviny a k tomu pěkný rodinný penzion znamenal dovolenou, na kterou budeme rádi vzpomínat.
Políbíš mne či nepolíbíš mne?

čtvrtek 14. července 2016

Proč to má Evropská unie tak těžké

Všichni mluví o brexitu, ale opravdové výzvy pro Evropu začínají už na parkovišti.

Dva Italové řídí dopravu stylem - jeďte tam a nějak si poraďte. Pokud je řidič Ital, najde si malý chlíveček a nechá i malé místečko ostatním (které Italům stačí) na vyjetí. Pokud je ale řidič Švéd, do detailu následuje nedbalý Italův pokyn rukou a umisťuje auto na krajnici, kde přepadne asi o 30cm do trávy a visí v úhlu ze svahu dolů. Naopak si představte, jakou zlou krev by přineslo, kdyby Ital ve Švédsku nesledoval parkovací instrukce až do posledního detailu.

I když situace, kterým čelí ekonomiky, může být totožná, v každé evropské zemi jsou jiná očekávání, jak se daná situace má vyřešit. A zkoordinovat různá očekávání napříč jednotlivými zeměmi, aby přinesla žádoucí výsledek, to věru není žádný med.

neděle 10. července 2016

Poučení z italského vývoje

Přesně po devíti letech jsme opět zavítali do okolí Trenta na italské pětidenní. Pěkný orienťák na krásných místech, navíc menší akce s menšími ambicemi. A tak bylo i vidět o něco více prázdninového relaxu a improvizace, než na co je člověk z Čech zvyklý.
Ukázka dorostenecké tratě
Českým perfekcionistům proto přivážíme hned několik italských poučení:
  1. Parkování 700 lidí v klidu zvládne dvojice pořadatelů.
  2. Cedulky na parkování stačí rozmístit, až když je polovina lidí na místě. (Pro vysvětlení stačí jen dodat, že v noci se hrál zápas Německo-Itálie, který Itálie prohrála až na penalty.)
  3. Pokyny není třeba tisknout a vyvěšovat, vždyť jsou na internetu.
  4. Výsledky netisknout, stačí 2 LCD obrazovky, kde poběží v reálném čase, třeba i pod palbou poledního sluníčka.
  5. Startovky netisknout a nevyvěšovat, ani na shromaždišti, ani na startu.
  6. Shoda 17 kontrol z 20 s jinou kategorií není omyl. Jedna trať zkrátka inspirovala jinou.
  7. Když klasiku v horách, tak z velké části po loukách. Neposečených.
Kamča důstojně reprezentovala svůj klub, když vyhrála dámskou elitu a to navzdory velmi těžké 4. etapě na mapě Maranda (viz obrázek), kde vyrobit chybu na 9 minut nebyl až takový problém.
Na trofej pro vítězku se okamžitě vrhli hladoví psi