čtvrtek 4. srpna 2005

Norská odyssea

středa 6.7.2005

Po poledni
vyrážejí Martin s Kamčou přes Jihlavu, kde jsem se nalodil já a krátce po 15. hodině nabíráme v Praze Tomáše. Vzhledem ke státnímu svátku u nás a ke všednímu dni v Německu je provoz poměrně slabý, takže bez větších problémů jsme chvíli po půlnoci v Sassnitz.

čtvrtek 7.7.2005

Asi po čtyřech hodinách se probouzíme před švédskými břehy. V Trelleborgu se opět chopil volantu Martin a ostatní nás probouzí asi po hodince. Na odpočívadle snídáme, Martin s Kamčou vymýšlejí první trénink v orientačním běhu. Po poledni se vydáváme do lesa u Göteborgu, Martin běží sám, mně a Tomášovi dělá průvodce Kamča. Kromě mapy mi dělají problémy i klíšťata, která jsou celkem dotěrná, jedno se stačilo během našeho výklusu i přisát… K autu jsme dorazili těsně před sprškou.

Odpoledne trávíme v Göteborgu. Konal se zde zrovna házenkářský turnaj, takže se všude hemžili sportovci. Do centra starého města se dostáváme až na konci naší procházky. Ještě jednou jsme prokroužili trasu autem a namířili si to k norským hranicím.

Kolem 19. hodiny přejíždíme přes první z norských fjordů. Počasí je příjemné. Zatím nám nedochází, že večer bude dlouhý, světla mají Norové na rozdávání i kolem půlnoci.

Jak ve Švédsku, tak v Norsku je podél cest řada golfových hřišť.


Za Haldenem koukáme po únikové lesní cestě, kde by se daly postavit stany. Narážíme na chatovou oblast, nenápadně jí procházíme a vybíráme místo. Průvodce píše, že se dá kempovat všude. Praxe je však jiná, naši první večeři narušila dvojice starších Norů. Ani není potřeba znalost norštiny, jejich gestikulace je jasná, takže balíme. Naštěstí hned u silnice nacházíme nenápadný brdek, za kterým jsou stany dost dobře maskovaný, takže nocujeme celkem v klidu. Jen to světlo nechce nějak zhasnout. Aspoň Tomáš ušetří za baterky ve svítilně:-)

pátek 8.7.2005


V 7.00 budíček. Je jasno, poměrně teplo, takže zkoušíme vodu ve fjordu. Dá se v pohodě plavat, užíváme ranní pohodu. Po doplnění zásob vody vyrážíme na prohlídku hraniční pevnosti v Haldenu. Tamní opevnění je první, které obdivujeme, možná i proto asi nejpůsobivější.

Na benzínce se z titulních stránek novin dovídáme o atentátu v londýnském metru.

Teplota se zvyšuje. Celkem nás překvapuje, že i v Norsku zavlažují pole. Nějak jsme byli naladěni na deštivou variantu, místo toho polední výheň přečkáváme v Hamaru. Vedle olympijské rychlobruslařské haly je pěkný jezírko, kde obědváme.

Počasí vypadá nadějně, takže jsem se rozhodli nechat Oslo až na konec naší cesty a co nejrychleji se dostat do hor.

V podvečer jsme dojeli do olympijského střediska Lillehammeru. Nejdřív jsme šli do místního skanzenu. Měli jsme smůlu, že hlavní atrakce asi po půlhodině končily, ale i samotná procházka skanzenem byla celkem působivá. Před odjezdem jsme ještě obdivovali pohled na okolí Lillehammeru z místních skokanských můstků.

Na odpočívadle večeříme a koukáme po nějakém sjezdu do lesa. Máme štěstí, nocujeme mimo hlavní tah.

sobota 9.7.2005

Po průjezdu Ottou se serpentinami přibližujeme prvnímu cíli: národnímu parku Rondane. Tentokrát průvodce nelže. To, že pokud je pěkné počasí, vyrážejí Norové na víkend do přírody je patrný z plnýho parkoviště. Z Megana vytahujeme krosny, nabalujeme je a vyrážíme.

Hodinu jdeme k výchozímu bodu do hor, míjíme i několik českých turistů. U jezera Rondvatnet zahajujeme výstup do dvou tisíc. Chata Rondvassbu leží 1173 metrů nad mořem . Cesta? Počáteční obdivování okolních vrcholků mírně tlumí monotónnost povrchu, po kterým šlapeme: kameny, kameny, kameny. Jdu obezřetně, přece jen nohy budu asi v následujících dnech ještě potřebovat. Zdoláváme Rondslottet (2178 m.n.m.). Poslední úsek při scházení je zážitek: sbíháme asi po kilometrovým sněhovým poli. Paráda!

Při hledání nocležiště jsem narazil na pěkný místečko chráněný kamennou zídkou. Ostatní byli roztroušení skoro na kilometrový ploše. Než jsme se domluvili, tak jsem viděl, že směrem k „našemu místu“ si to šinul další nešťastník. Tak jsem nasadil větší rychlost a místo nám zablokoval. Kolem bylo spousta ramen potůčků, břehy porostlý měkkým mechem. Jako v pohádce.

Po sedmihodinové štrece vaříme večeři – polívku s knedlíčky.

neděle 10.7.2005

Svátečně si přivstáváme v 6.00. O hodinu později už s plnou polní stoupáme do kopce. Asi po dvou hodinách jsem na vrcholu Hodgronden (2114 m.n.m.). Kamenitá cesta nahoru dolů. Začíná to být nuda. Před polednem jsme u chaty Doralsben (1060 m.n.m.). Dopoledne je oblačno, chladněji. Pro Nory však další z teplejších dnů. Jeden domorodec jen tak v trenkách si vyrazil na túru. V dlouhým rukávu jsme mu asi připadali jako polárníci… Jinak na rozdíl od soboty míjíme míň turistů.

Napojujeme se na cestu k jezeru Rondvatnet. Martin se svým vztahem k vodě chce překonat jeden z brodů suchou nohou. Jde dál podél potoka, ten se ale zrádně větví. Nechal jsem se zmást, a tak z uctivý vzdálenosti sleduji, jak Tomáš s Kamčou jsou už dávno za vodou:-) Nakonec volím cestu suchých bot. Sundávám obuv a zkouším teplotu a sílu vody. Při prodírání se keřisky jsme vyplašili sněžné koroptve s mladými. Takže nakonec to brodění přineslo i nějaké zážitky.

Za jezírky Bergedalstjornin jsem se odpojil a rozhodl se přes jezero Rondvatnet přejet lodí. Než lodník přistavil bárku a ta přejela na druhý konec jezera zvládli ostatní prozkoumat pasti na soby pod Vaslesmeden . Chvilku drobně pršelo, ale od chaty Rondvassbu k parkovišti zase sluneční paprsky nabíraly na síle.

Na parkovišti nám česká rodina, která končila třítýdenní pobyt v Norsku, doporučila, jakou cestu máme zvolit. Potvrdili nám, že jet do Jotunheimenu je správné rozhodnutí. Nedaleko od parkoviště jsme zakempovali u říčky a načali jsme víno z domova.

pondělí 11.7.2005

Kolem sedmé hodiny se probouzím díky intenzivnímu sálání slunce. Cítím se jako v sauně, využívám toho a hned ze spacáku sprintuji do říčky. Abych tam musel dvakrát, tak se pro jistotu poprvé namydlím. Brrrrrrrrrr. Dlouhý rukáv na sebe a pádíme vařit snídani.

Dopoledne přejíždíme do Jotunheimenu. Auto necháváme asi dva kilometry od jezera Gjende, odkud se vychází do „Domova obrů“, takový je překlad Jotunheimenu. Výstižný název pro víc než dvě stě dvoutisícovek.

Kamča navrhuje zabalit věci na dvě noci, rozuměj tři dny. Asi po hodině u mapy zjišťujeme, že se trek možná protáhne na tři noci (čtyři dny).

Cesta začíná nadějně. Norští dělníci zrovna dláždili cestu, kterou jsme se vydali. Prvních sto metrů si teda užíváme - po schodoch, po schodoch… I dál se jde příjemně. Na rozdíl od Rondane jsou cesty pevnější, průchodnější. Navíc je na co koukat. U jezera Russvatnet se chvíli sluníme a osvěžujeme. Počasí slunečné, jdeme v krátkých rukávech, mažeme na sebe opalovací krém. Z domova máme zprávy, že v Čechách prší. Asi dvouhodinová štreka podél jezera je kýčovitě romantická – modrá obloha, modrá hladina jezera, zeleň keřů, prostě pastva pro oči. Cestou jsme vyplašili pár ovcí, minuli ještě míň turistů. Pohoda. Jeden z potoků překonáváme po čtyřech přes provizorní žebřík, most je zničený. I těch pár kroků přes žebřík je zážitkem. S báglem přece jen koordinujeme tělo trochu nepřirozeně.

Kolem osmé kempujeme nedaleko chaty Glitterheim, vaříme gulášovku, kterou zajídáme chlebem.

úterý 12.7.2005

A budíček zase v šest hodin. Místo rozcvičky vybíháme nalehko na Glittertind. V roce 1931 naměřili 2481 metrů, od roku 1984 se udává 2464 metrů. Táním ledovce tak přišel o vrchol o titul nejvyšší hory Skandinávie, sousední Galdhoppingen má totiž o 5 metrů víc. Nahoře je fakt zima. Uprostřed července si tak na chvilku připadáme jako v zimě. Kolem samý sníh. Hodí se rukavice. Zpáteční cesta je rychlá, po sněhu to jde samo.

Po sbalení stanu siestíme u chaty, kde taky nabíráme zásobu vody.

Směrem ke stanovišti Spiterstulen vyrážíme ve 12.30. Cíle dosahujeme po sedmi hodinách. Tomáš zásadním řezem upravuje boty, aby se mu líp šlapalo.

Cesta je celkem pestrá: v okolí jezer Veslegluptjönen a Leirtjorna spousta vody – sníh přecházející v jezírka. Občasné brodění a skákání přes kameny je příjemným rozptýlením. Vrcholky před námi opravdu hodné obdivu. Zato nekonečný, zdlouhavý sestup k Spiritstulenu proklínám.

K večeři vaříme kaši přímo uprostřed kempu, rekreanti naše počínaní sledují, jako kdybychom spadli z Marsu.

Po večeři hledáme nocležiště, Martin ve snaze překonat suchou nohou vodu, opět míří mimo stezku. Teď už ale svou taktikou nezmátl nikoho.

středa 13.7.2005

Noc byla celkem větrná. Dokonce pro jistotu kontrolujeme stan, abychom neulétli:-) Ráno se nám ze stanu moc nechce, je zataženo, drobně mrholí. Takže nezvykle dlouho ležíme. Krátce před osmou v rychlosti balíme. Pošmourné ráno aspoň projasňuje zážitek v podobě stáda sobů. Desítky jich jdou podél řeky společně s námi.

Úvodní část je hodně po sněhu. Postupně vysvítá sluníčko. Takový aprílový počasí, takže donekonečna sundávám a nandávám bundu, čepici, rukavice...

Kolem poledního se počasí ustálilo, takže šlapeme zvesela dál. Asi ve tři dopoledne zastavujeme na krátký oběd v Rjendebu. Posilňuji se sýrem a racio chlebem. Snad dostatečná energetická dávka před zdoláváním řetězů. Ale nahoře následuje asi nejkrásnější pasáž. Osobně jsem si připadal jako na ostrově: víc než voda v jezeru asociují nekonečnost moře okolní vrcholky hor. Paráda.

V 18.30 večeříme v Mumurubu. Odtud to je do našeho výchozího bodu, chaty Gjendebu podle průvodce šest hodin. Kamča zavelela, zalehla do hůlek a vydala se na cestu k autu!

Kolem půlnoci už mám hor plný kecky, takže s Tomášem stanujeme kousek pod vrcholkem. Viditelnost přece jen je už po půlnoci menší. Ve stanu si připadáme jako v tunelu, pěkně profukuje.

Bilance treku Jotunheimenem: Kamča s Martinem v horách nakonec spali dvě noci, my s Tomášem tři.


čtvrtek 14.7.2005

Celý den věnujeme lenošení. U říčky, kde parkujeme auto, podnikáme očistu těla, přepíráme propocené svršky i spodky, vaříme několikero chodů. Usínáme nad knížkou. S Kamčou a Martinem vyrážíme odpoledne k chatě Gjendebu. Čtu Harryho Pottera. Začíná se zvedat vítr, který přivál dešťovou přeháňku. Takže naším večerním sedánkem zatěžkáváme Megana.


pátek 15.7.2005

Zastavujeme v civilizaci!!! I když má horská víska Lom jen něco málo přes 2500 obyvatel místní dřevěný kostel je turisty vyhledávanou památkou. Sami se o tom přesvědčujeme: během hodinky, kterou tu trávíme, tu společně s námi korzují japonští turisté i školáci z Finska.

V supermarketu vybíráme pečivo (dost dobrý celozrnný chleba). Martin si musí hlídat, v čem chodí do obchodu. Jeho bunda je šitá do hor, navíc označkovaná z Hudy sportu pípákem , takže při pokusu vstoupit do obchodu Martin na sebe upoutává pozornost. Naštěstí v Infocentru není signalizační zařízení, takže nerušeně můžeme všichni nabírat infomateriály.

Obloha je zatažená, poprchává. Přejíždíme do národního parku Dorrefjel. Cesta k místní Sněžce (Snohetta) je nepřístupná. Vede vojenským prostorem, přesto i zde jsou závory a za projetí dál platíme mýtné.

V pusté krajině najednou míjíme skupinku tří čtyř aut, vystoupivší autoturisté postávají u cesty. Co asi obdivují? Pižmoně! Průvodce zase nelhal. Když vidíme, že se pižmoň pase za říčkou, tak na rozdíl od ostatních přihlížejících jdeme k vodě, prohlížíme si ho zblízka. Fotíme. Jen co si ale pižmoň odfrkl, stahuji se zpět k autu. Jistota je jistota.

Ve tři odpoledne podnikáme výlet na Sněžku. Počasí sice není ideální, ale neprší. Po kilometru Tomáš zjišťuje, že v sandálech to asi na 2286 metrů vysoký kopec nepůjde. Přece jen těch říček a sněhových polí je vidět celkem dost. Takže pádí pro vhodnější obuv.

Sněhová pole ukázala svou zrádnější tvář: při jednom z přechodů jsem se těsně při nástupu ze sněhu na kamennou suť propadl. Bota sice odpérovala nohu nahoru, ale cítil jsem mírné štrejchnutí. (Jizva se moc nehojila. Při dojezdu domů jsem musel za doktorem, takže na levé noze mám památku na Norsko.)

Na vrcholku jsme obešli opuštěnou hlásku, v mlze jsme se ani nepokoušeli o nějaké fotky, obdivovat panorámata dost dobře nešlo.

U auta jsme uvařili hrnec těstovin a posilnili se před hledáním noclehu. Zastanovali jsme nedaleko za Dombasem, přímo na parkovišti. Kamča mně přesvědčila, že když tam přespávají v karavanech, tak je to stejné, jako když tam my nocujeme ve stanech. Budiž. Český učitel nocuje v Norsku na parkovišti. (To ještě netuším, co nás čeká následující dny/noci:-)


sobota 16.7.2005

Ráno pokračujeme v autoturistice. S Tomášem autem jedeme vzhůru do oblak se vinoucí Trolí stezkou. Sedmikilometrová klikatící se úzká silnička plná zatáček vede kolem 180 metrů vysokého vodopádu Stigfossen. Ten míjíme zahalený částečně v mlze. Několikrát zastavujeme na divácky atraktivním místech, fotíme se u značky Pozor trol. Než vyjedeme nahoru, Kamča s Martinem tam v rámci tréninku lehce vybíhají.

Na parkovišti necháváme auto a procházíme místním „Václavákem“: po dvou obchůdcích s trolími suvenýry na každé straně, plno turistů. Jdeme kousek cestou ke skalní stěně. Cesta je lemovaná kamennými trolíky.

Sjíždíme do Valldal, míjíme jednoho Čechošvéda, přímo ve Valldal nás oslovují dva Češi provozující na řece Otta rafting. Na základě triatlonových triček se tak poznávám s bratránkem Rudy Slaby od nás z Tálína.

Ve Valldal siestíme nad dvoulitrovým balením zmrzliny. Za 25 noků dlabeme lžícemi mraženou smetanovou stračatelu.

Trajektem přejíždíme do Eidstadalu. Kamča si před placením trajektu odskočila na toaletu, takže nám napočítali jen cenu za tři lidi:-) Později si z toho děláme legraci a zkoušíme, jestli by „lehce naložený“ Megan odbavili na trajekt jen s řidičem, s tím, že zbylé trio by se nalodilo nenápadně po zaplacení.

Pokračujeme serpentinami ke Geirangerfjordu, který je proslulý vodopády „Sedm sester“, „Ženich“ a „Nevěstin závoj“. Jedno z nejfotografovanějších míst z Norska si tedy zvěčňujeme i my.

Při cestě do letoviska Geiranger, které je v zimě odříznuté od světa, se na nás lepí auto s Japončíky. Věřili nám tak, že zajeli i do kempu, kam jsme jeli dozásobit vodu. Takže si udělali okružní jízdu norským kempem a pokračovali dál.

Jedenácti dlouhými úzkými zatáčkami jsme stoupali z Geirangeru směrem do hor. Výhledy z auta byly skvostné a při rychlosti 20 km za hodinu jsme si je mohli plně vychutnat. Několikrát se během „cesty Trolů“ a „Orlí stezky“ míjíme s cykloturistkou, která je taky pořádně nabalená. Až v tisíci metrech nad mořem pod horou Dalsnibba odbočujeme. Projíždíme nesčetný počet tunelů než před jedním z nich zastavujeme a míříme odpočívat k jezeru. Voda je osvěžující, sluníčko až do půl sedmé hřeje, takže akumulujeme teplo. Na protější straně silnice nacházíme v lomu přijatelné místo na stanování. Načínáme další láhev vína a hrajeme Amose.


neděle 17.7.2005

Sváteční den využíváme ke zdolání ledovec. Zavrhujeme turisticky profláknutý Jostedalbreen, kam údajně autobusy vjíždějí na pořadník. Za městečkem Loen necháváme u jezera auto a nenáročnou procházkou vyrážíme k ledovci. Polovina z přibližně desetikilometrové štreky vede podél jezera po asfaltce, pak je nástup trošku ostřejší, ale máme za sebou už Jotunheimen, navíc jdeme bez zátěže.

Závěrečný tříkilometrový úsek je mezi křovinami, potůčky a dobytkem, takže se hodí jít v kraťasech, nebo vyhrnutých nohavicích. Kolem je několik ledovců. Slyšíme dokonce, jak v nich praská – jako při bouřce. I když je teplo, slunečno, tak od ledovce jde chlad jako z ledničky. Ale na fotku pózujeme odvážně bez trik. Snažíme se blíže prozkoumat strukturu ledovce, ale udržet se na něm oběma nohama je nemyslitelné.

Při zpáteční cestě sbíráme jahody. Před kempem, kam zase jedeme pro vodu, se potkáváme s českými turisty, kteří zde jsou s cestovkou. Půjčili se dokonce kola a jako správní Češi si vybrali starého favorita. Dokonalé mimikry:-) I když při bližším pohledu na favorita my bylo jasné, že na něm se dá opravdu bezpečně projíždět tak maximálně do 5 km od kempu. Pak musí člověk spoléhat na vlastní nohy…

Za Loen vaříme u jezera večeři. Při ochutnávce se mi daří obsah rajské polívky vylít, naštěstí mám dlouhé kalhoty, takže to je bez úrazu. Ale boty a kalhoty musím propláchnout a několik následujících dnů se je snažím sušit.

Trajekt z Laviku v 21.30 stíháme akorát. Kamča přišlápla na pedál, takže nemusíme pak čekat na další trajekt. Stany stavíme asi hodinu před půlnocí přímo u hlavní silnice. Naštěstí trajekt v noci jezdí jen málo, takže i provoz na silnici je slabý.


pondělí 18.7.2005

Ráno je vyčaseno, i když trošku mokro po nočním dešti. Jedeme do Bergenu. Neustálé vjíždění do tunelů (až 5 km dlouhé) je už unavující. Je celkem nevšední, že dopravní značení je až v tunelech, navíc se tam smí dokonce i předjíždět.

Bergen je jedním z norských měst, které má nad sto tisíc obyvatel (230 000). Parkujeme v okrajové části města u univerzity. Parkoviště vypadá pustě. Vlastně jediné auto je tam to naše.

Ve středověku byl Bergen sídelním městem králů, působili zde i hanzovníci.

Dnes láká proslulými rybími trhy. Pověstné je i místní klima, průvodce uvádějí, že 365 dnů v roce tady prší. No, my máme azurovou oblohu, slunečno. Takže si vychutnáváme atmosféru. Špacírujeme na vyhlídku Floien (320 metrů nad mořem), odkud koukáme na přímořské město. Dolů procházíme úzkými uličkami, které jsou lemovány malými zahrádkami.

Trhy jsou všehochutí. Nejen rybí pochoutky a další mořské příšery, ale i pohledy, textil se severskými motivy. U každého stánku nám prodávající nabízejí ochutnávku ryb. Asi u třetího stánku nás prodávající černošská divoženka okouzlí. Pohotově se vyptává, odkud že jsme. Na naše „Česko – Praha“ reaguje klasicky – „Pívo“ a servíruje nám jednu dobrotu za druhou. Velrybu přibližuje jako Moby Dicka (navíc je teda sečtělá, takže u mě má vyhráno). Kupujeme si tedy oběd a vychutnáváme každé sousto dobře marinované ryby.

Na závěr procházíme historickou hanzovní čtvrtí Bryggen, parkem i moderní částí.

Po šestnácté hodině se s Bergenem loučíme. Večeříme na parkovišti a jedeme dál směrem k Hardangeviddě. Místa ke spaní jsou přebraný. Nakonec nocujeme nouzově na odbočce do lesa.

úterý 19.7.2005

Klasický norský den. Celý den propršelo. Většinu jsme strávili v autě: chvílemi jsme četli, chvílemi spali. Navečer, když déšť zmírnil, jsme se trošku rozpohybovali: já šel prozkoumat okolí (nahoře je jakési sportovní centrum, asi lyžařské tratě. Naproti chatová oblast. Ale kolem je celkem pusto, okolí moc upravené není), ostatní hráli s Kamčinou zdravotní loptičkou vybíjenou. Do stanu šla nocovat Kamča a já, kluci spali v autě.

středa 20.7.2005

Rozhodli jsme se před deštěm ujet. Na benzínce se pokoušíme naposled vyzjistit, jaká je předpověď na další dny. V novinách je univerzální předpověď, pro místní je mrholení naprosto normální jev, takže nevidí důvod, proč bychom neměli jít do hor.

Odpoledne přestalo pršet, tak jsme to využili k výšlapu na poutní horu Gaustatoppen, za Rjukanem. Martin s Kamčou běhali v podhůří, my s Tomášem vyrazili k vrcholku. Cestou jsme míjeli procesí. Průměrná denní návštěva byla kolem 200 lidí. Zvládli jsme 1883 metrů, já otáčel kousek pod vrcholkem, při sestupu jsme viděli „rozlitý mlíko“, ale protažení stálo za to.

Nocovali jsme přímo v parku. Martin s Kamčou v autě, my ve stanu, který postupně ztrácel svůj tvar. Vítr byl neskutečný.


čtvrtek 21.7.2005

I na návštěvu Osla (v překladu Louka bohů) se nám vyčasilo. Takže nejdřív vyrážíme za norskou metropoli. Jdeme asi tři kilometry za město - do muzea. Z praktických důvodů jsou hlavní muzea mimo město, směrovky tam navigují mobilizované turisty. Vybíráme si vikingské muzeum, kde hlavní atrakcí je 21,5 m dlouhá oseberská loď, v níž byla v 9. století pohřbena královna Asa i se svou služkou. Procházím na novinářskou průkazku, Kamča s Martinem si vyměňují jeden lístek. Za víc to opravdu nestálo. To po dlaždicové podlaze pobíhající bosý cca roční Nor je větší zážitek.

Míříme do hlavního norského parku – Vigelandspark, obdivujeme sousoší, odpočíváme na lavičce.

V centru Osla sedíme u fontány a sledujeme atmosféru: kejklíře na jednokole, skateaboristy snažící se zdolat bez doteku nohou skok ze zídky. Procházíme podél hradeb a míříme i do centra, které je stejně rušné jako pražský Václavák. Na jedné z obrazovek sledujeme dojezd etapy Tour de France. Zklamalo nás místní íčko – v prostorách hlavního vlakového nádraží se musela vystát fronta,abychom zjistili, že žádný zajímavý materiál nemají.

Z Osla vyjíždíme na dálnici, na jednom z odpočívadel večeříme. Nocležíme v lese, u jezera nedaleko Fredrikstadtu.

pátek 22.7.2005

Borůvková pohoda u Fredrikstadtu. Kamča s Martinem běhají podle map. Já jsem se osvěžil v jezeře, parádní voda. Potom jsme s Tomášem plenili místí borůvkový plantáže. Obědové menu bylo jednoduché – borůvky na různé způsoby.

Odpoledne jsme prošli Fredrikstad. Historické centrum příhraničního městečka bylo kouzelný. Nakoupili jsme dárky, podnikli tradiční tažení za vodou v kempu.

Navečer jsme zaparkovali u hřbitova, kde byla jedna z výchozích orienťáckých tras. Dorazila tam i skupinka norských orienťáků. Vegetili jsme kousek od hřbitovního plůtku, po soumraku (22.30) jsme postavili stany přímo na měkké trávě kousek od hřbitovní brány. Večer jsme hráli Ámose, poslední návštěvník ze hřbitova odjel kolem 22. hodiny.


sobota 23.7.2005

Ráno vybíhají Martin s Kamčou ještě na trénink. S Tomášem jdeme po Martinově doporučení okouknout nedaleké moře.

Opouštíme Norsko a v pomalu se po dálnici přibližujeme k Göteborgu. Zase parkujeme na východisku orienťáckých stezek. Uprostřed místního lesoparku je jezero. Na parkoviště přijíždějí běžci, ale i pejskaři. Jeden z běžeckých okruhů zkouším i já. Koupačka v jezeru osvěží, ale po objevení borůvkových plantáží mám jasno o nedělním programu…

Večer stanujeme uprostřed lesa, Kamča s Martinem přespávají v autě.


neděle 24.7.2005

Za dopoledne jsem naďobal necelý čtyři litry borůvek, který převážím je do Čech. Švéďáci vůbec nechápali, co v tom borůvčí lovím. Asi nikdy nejedli borůvkový knedlíky.

Navečer se zastavujeme na procházku v Malmö. Kamča chce vyzkoušet místní záchodky, ale nevěří technice a raději odbíhá do křoví. Přece jen adaptace na civilizaci musí být postupná:-)

Půlnoc přečkáváme v Trelleborgu. Na rybí zápach si postupně zvykáme. Zbavujeme se plastových lahví, zásoby vody už nebudeme potřebovat.


pondělí 25.7.2005

Kolem sedmé hodiny jsme v Německu. Svištíme po dálnici směrem domů. Před českými hranicemi provoz tuhne. Chvílemi jedeme krokem. Za Dubí (pro jistotu mimo obec) stavíme na benzínce. Po 17. hodině jsme v Praze.

červenec, říjen/ listopad 2005
-jm-