Rozkaz zněl jasně. Zamluvit lístky do Dejvického divadla. Nebyl čas lámat si hlavu, na co a na kdy. Ano, rovnou dvě dávky.
První dávkou byla Vina od Daniela Majlinga, který napsal již třetí hru přímo pro Dejvické divadlo (z nichž nezapomenutelný je především Ucpanej systém). A protože ji režíruje Ivan Trojan, jde o esenci Dejvického, jak ji má člověk zažitou a pod kůží. Nápad spojit s Utrpení mladého Werthera s vlastním příběhem hereckého souboru je navíc nápad, který odpovídá civilnímu herectví a navíc si podobný nápad (divadlo na divadle) už dříve vyzkoušeli v Karamazovech. Jakkoli je příběh hodně vážný, opět dojde i na drobné odchylky od běžného divadelního "protokolu", které rozptýlí a vlastně i umožní soustředit se více na hlavní poselství.
 |
| Goethe velmi dobře seznal, co se odehrává uvnitř "zelených vdov" |
Martha Issová a Václav Neužil ve Vině skutečně předvádějí souhru, na kterou se člověk vždycky do Dejvického náramně těší. Možná jde o to, že oba herce už člověk má zažité v tolika situacích, že ho při každém dalším představení potěší, že kamínky do sebe skutečně zapadají. Zcela skvělý je ale i Lukáš Příhazký. Nejsem si stále jistý obsazením Tomáše Jeřábka, ale v tomto případě mu role provokatéra výborně vyhovuje.
Terapie je naopak až experimentální divadlo, kterým si Dejvické zkouší prošlápnout více melancholickou a poetickou cestu, než by se od něj tradičně čekalo. Jde o autorský projekt choreografa, tanečníka a režiséra Petra Zusky. Experimentem je snaha spojit poezii s činohrou, tancem, hudbou a zpěvem. Musím se přiznat, že jakkoli nešlo o vyloženě nepřístupné divadlo (čili bolehlav), probíhalo v úplně jiné dynamice, než na kterou je člověk zvyklý. Zejména tanec ale byl impresivní a i když celek mohl být trochu nesrozumitelný, jednotlivé prvky nakonec rozhodně stály za vidění.
 |
| Hlavní role: Pavel Šimčík a Klára Melíšková (v roli, která jí odpovídá mnohem lépe než být komisařka v české kriminálce) |
Terapie je skvěle obsazená a je zážitek vidět, co za tanečně-gymnastické kreace na sobě (jednotlivě i navzájem) herci zkouší, ale v 90 minutých přízraků je až moc nejasných a záměrně zastřených obrazů. Velmi vysoko ale hodnotím nápad se složitými vzájemnými přesuny herců, které byly až baletními kreacemi, a samozřejmě bohaté obsazení, přičemž se ukazuje, jak skvěle do souboru zapadá Vladimír Polívka.
