Některé hry se časem stanou nečekaně - až prorocky - aktuální.
Příležitost zajít na další hru Dejvického divadla se nečekaně objevila dva týdny po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. O samotné hře jsme si v době rezervace neuměli představit, jak intenzivně bude bít do tepu doby; jakkoli je už téměř pět let stará.
Vražda krále Gonzaga je divadlo velmi netradičního formátu. První polovina hry je vystavěna na základě zápletky známé z Shakespeara: Hamlet zadává hercům úkol, aby sehráli představení Vražda krále Gonzaga s několika úpravami, které jim tam připíše. Chce takto předvést hru, která zrcadlí zločin a věří, že viník se pod tíhou divadelního zážitku prozradí.
Zde zápletku herci používají k introspekci na řadu témat. A když myslím řadu, nemyslím tím jednociferné čístlo - v anonci hry na webu divadla si autor klade hned 58 otázek. Netradiční formát, jehož účel není od počátku zcela zřejmý. Nicméně introspekce na řadu témat, například "Můžou herci Dejvického divadla být jiní než jejich mediální obraz" jejich věrné fanoušky samozřejmě nemohou než zaujmout.
V druhé polovině přichází pro ty z nás, co nečteme nic o obsahu hry předem, překvapivá zápletka. Režisér Jiří Havelka nechává herce zahrát dokumentární drama o zavraždění Alexandra Litviněnka. Několik týdnů po zahájení ruské války je to téma až mrazivé a sledovat hru je jako číst si v aktuálním vydání novin. Uvědomit si, že toto není hra, ale autentická skutečnost (veškerá fakta pocházejí z vyšetřovacích záznamů) a že tento příběh je o hmatatelném a až nečekaně čistém zlu, znamenala, že jsme si z divadla odnesli tentokrát něco úplně jiného, než jsme čekali.