„Nastala na světě neomezená hojnost všeho, čeho je lidem třeba. Všeho je však lidem třeba, jenom ne neomezené hojnosti.“ Karel Čapek
Čapkova "Továrna na absolutno" vznikla před téměř 100 lety jako seriál zábavných fejetonů psaných pro Lidové noviny. Když je Karel Čapek spojil, vznikla lehce roztříštěná kompozice, které se uchopilo Dejvické divadlo v inscenaci Absolutno. A s fragmentovanou strukturou si poradilo vskutku po svém.
Začátkem je nejasný, zejména pro ty z nás, kdo jdou na představení s čistou myslí a bez jakékoli informace. Pak se ale zápletka i linie příběhu vyjasní a člověk ocení snahu Dejvického kombinovat transcendentno s kabaretem. Ono kde jinde čekat povedený pokus o tuto prakticky nerealizovatelnou kombinaci než v Dejvickém.
 |
| Esoterická Simona Babčáková |
Některým recenzentům se nelíbilo, že Čapkovo dílo bylo proměněno v sérii skečů, v nichž výrazný je "afektovaný konferenciér" Lukáš Příkazský. Nicméně taková forma možná mnohem více zapadá do doby Instagramové a TikTokové než jiné, více klasické formy. Podobně bych spíše ocenil než kritizoval kontrast sebezpytu vynálezce Jaroslava Plesla s poměrně "ulítlými" výstupy, jako když se Simona Babčáková považuje za druhé vtělení Krista, nebo když se papež pokusí zatraktivnit církev tancem v nedbalkách v rytmu italského šlágru. A to konkrétně na zprofanovanou písničku L'italiano (od Salvatore Tuto Cutugno), kterou Češi znají spíše jako "Ital nezná ten zázrak...".
Není snadné hrát o určitých tématech, zejména pokud inscenace vychází z dobře promyšleného díla a každý jej s ním přímo konfrontuje. I když v paměti zůstanou především výrazná výtvarná složka a expresivní výstupy a díky tomu skeče splní funkci nosičem Čapkových myšlenek a postřehů, které byly poněkud v pozadí.