Za rok stihnu v průměru jednu knížku. Nezbývá mi tedy, než si dobře vybrat.
O žítkovských bohyních jsem povrchně slyšel před lety, kdy kniha získala Magnesiu Literu. Vybavil jsem si, že jejich příběh měl obrovský úspěch a že v knize jde o perzekuci lidových léčitelek ze strany komunistického režimu. Neměl jsem ale ani zdaleka páru o tom, jak zajímavě autorka vystavěla příběh, co všechno dokázala dát do souvislosti a jak detailně zvládla popsat praktiky a uvažování žítkovských bohyň a jejího okolí.
Nečekal jsem navíc ani silné paralely s perzekucemi ze zcela odlišných dějiných dob, ani (jakkoli lehce románově nadsazenou) roli bohyní za druhé světové války, která příběhu dodala barvitost. Nečekal jsem knihu, která zasáhne plynulostí děje i svým jazykem. Nečekal jsem až detektivní strukturu, kdy se v románu krok za krokem rozplétají všechny původně jen mlhavé souvislosti.
Bez toho, aby člověk prozradil, kam se příběh vyvíjí, nelze skutečně říci mnoho. Nicméně knihu doporučuji díky schopnosti popsat osobní oběť, řetězící se neštěstí a neustálý boj s okolím, vše vykreslené poutavě a s ženským smyslem pro detail. A to v horském prostředí, které voní romantikou, ale ve skutečnosti obsahuje spoustu alkoholu a autorkou zdůrazněné všeobecné "tuposti". Nezdálo se mi jen zařazení i tématu sexuální identity (jakoby zařazené "na objednávku" současné době), ale i to bylo nakonec zpracované citlivě.
Ne, skutečně neprozradím, kam se příběh vyvíjel a co všechno obsahoval. Jen vzpomenu na knihu uzavírající most do současnosti, vystavěný krátkým aktuálním obrazem obsazení jedné z chalup (kopanice) bio rodinou, kde "každý má v barevném šátku na těle jedno dítě" a všichni jsou "až nepřirozeně pozitivní". Tenhle závěrečný výjev neuvěřitelně kontrastoval s historií obtištěné do stěn chalupy, s dojmem z drsné vesnice a jejími zvyky.