Kdysi jsem byl na Ibsenově inscenaci, na které mi moje IQ 148 úplně nestačilo. Naštěstí ale Dejvické vybralo srozumitelnou hru, která patří mezi divadelní klasiku. A kde sílu vytvářejí především silné výkony hlavních postav.
Postav je pouze pět, ale každá z nich přispívá k silnému zážitku. Skvěle je sehraná dvojice Klára Melíšková jako lehkomyslná, posléze však až zoufalá "secesní krasavice", a Martin Myšička, moralizující pastor, který má ale své postranní úmysly. Pavel Šimčík hraje nezáviděníhodnou roli truhláře, který je vypočítavý směrem k vrchnosti, zároveň ale působí hloupě až ňoumovitě. Veronika Khek Kubařová je trefně obsazena do role poněkud drzé dívčiny; její role je ve srovnání s ostatními poměrně jednoznačná a spíše k dokreslení.
 |
| Hra spěje k finále mezi Oskarem a jeho matkou |
Velmi těžkou úlohu má Vladimír Polívka jako Oskar, kterého sužuje postupně se zhoršující duševní choroba. Role se ujímá s vlastním - řekl bych velmi silným - výrazem a ukazuje, že divadlo neudělalo chybu jeho obsazením do ansámblu, ba naopak. Na mne zapůsobila kombinace jeho duševní slabosti a fyzické konstituce; kontrast je impresivnější než by byl například u Jaroslava Plesla, typického herce rozervaných a hamletovských rolí.
Recenze oceňují, že Dejvičtí uvedli divadlo v klasickém překladu s minimem úprav a pouze s drobnými doplňky, na které se zdejší diváci zde tak těší. Nejvíce bych se shodl s tímto následujícím stručným hodnocením: "I v současné post-postmoderní době lze uspět s velmi, ale velmi tradicionalistickým pojetím divadla. Stačí k tomu skvělí herci a dobrý režisér. V Dejvickém divadle do sebe navíc zapadá i vše ostatní - scéna, kostýmy i hudba."