Richard III. aneb Lukáš I. Příkazský

Shakespeare v Dejvickém - co víc může být záruka stoprocentního zážitku?

Lukáš Příkazký v této skvělé hře odkrývá odpornou povahu Richarda III. postupně - začíná s uvěřitelnou polohou otloukánka, aby se něho časem vyvinul mocichtivý duševní mrzák. Jedna intrika a zrada střídá druhou a skrz ně se vyjevuje, jak obrovské zlo je ochoten páchat nejen na svých soupeřích, ale i na svých nejbližších. 

Typicky Dejvické je malý sekáček, který Příkazký drží prakticky celé představení. Používá ho jako vražedný nástroj, jako hřeben, zrcátko či mobil na focení selfie.  Vývoj Richarda III. pak akceleruje vtipný nápad, kdy na sebe postupně navléká části oděvů svých obětí. Z hada se pomalu mění v obtěžkaného medvěda, což skvěle předpovídá jeho finální neúspěch na bojišti.

K Dejvickému patří i spodní prádlo Príking

I ostatní role jsou zajímavé a netradičně hrané, protože Shakespeare do Dejvické až tak často nezavítá. Nejsou ale podobně dramatické a někteří herci - např. Václav Neužil - mají partii, která jen sekunduje Lukáši Příkazkému. Do této hry se také velmi dobře hodí Tomáš Jeřábek, pro něhož - zdá se mi - je přetvářka jeho druhá přirozenost. Skvělý je - jako obvykle - i junior Vladimír Polívka.  

Richard III byl mimořádně silný zážitek, letos jeden z nejsilnějších. Bylo zajímavé i vidět, jak Lukáš Příkazký touto rolí ukazuje, jak platným je členem souboru a jak skvěle zvládá role, který by si dříve člověk zcela bez diskuse spojil s Jaroslavem Pleslem (vzpomeňme si na Hamleta při Shakespearovských slavnostech). Navíc právě k němu se skvěle hodila ilustrují drobná postižení - přihrbení a kulhání dané tím, jak jedna bota má výrazně vyšší podrážku - přičemž tyto detaily nebyly více než jemná dokreslení povahy, ne samotný zdroj jeho zlotřilosti.

To nejlepší ze sezóny 2022

Borci a borkyně, nesmějte se mi za mé výkony - i já si občas potřebuju trochu nostalgicky zavzpomínat.  

Liga Vysočiny, Bílecký les, H21C, 7. místo. Ťukačka na pestrém proužku mapy mi vyhovovala a jakkoli jsem už ve svém věku dost pomalý, podařilo se mi na Lize Vysočiny zcela nečekaně vyběhnout nejvyšší rankingové boky za celý rok.

Pražský žebříček, Lužná u Rakovníka, H35, 1. místo, 3 minuty před juniorským mistrem světa Kazdičem. Tento typ smíšeného lesa mi vyhovuje, neklade mi až takový odpor a umožňuje mi držet solidní tempo. 

5 Days Italy E2, Madonna di Campiglio. Mimořádný zážitek díky bouřce na členité horské planině. Hned z úvodní pasáže bylo jasné, že tady bude zapojit techniku na maximum. Naštěstí členitost ulehčovala vysoká viditelnost - s opatrností se dal sledovat reliéf a to i na poměrně velkou vzdálenost. Běžel jsem to svoje navzdory pokračující bouřce, i když místy jsem se musel hodně korigovat. Na druhé straně mapy jsem doběhl jsem Jardu Vítka o 10 minut, aby nás hned poté - prakticky již po bouřce - pořadatelé zastavili na trati. Škoda, náskok z této etapy by se mi hodně hodil.

Pěkné prázdniny s OB v Českém ráji E2, H45, 1. místo. Vyzkoušel jsem si, jaké to je běžet papírově "mezi svými" (tj. reálně s těmi, co jsou o 5-10 let starší). V E2 jsem předvedl docela solidní závod, když jsem v druhé rovinatější polovině zrychlil, zvolil pár skluzných postupů a ustál pár zákeřných míst. Kejmil za mnou na shromaždišti přišel a byl doslova konsternován mým výkonem - říkal, že když doběhl, tak své vítězství bral jako jistou věc. Dostal ode mne ale 2:36, navíc prakticky jen na posledních 25 minutách. Celkově mne ale v PP porazil - což nevadilo, zrovna Kejmilovi jsem s potěšením udělal radost.

Žebříček B-Čechy 11.9., H40B, 2. za Lauičem. Pro mne příjemný běhavý les okolí Odlezelského jezera, kde jsem i volil dobré postupy. Kopce mi ale příliš nechutnaly. Výrazně jsem ztratil ve všech výbězích, jinak to bylo velmi solidní. V lese jsem znal směrný čas, ale když jsem byl na druhé straně lesa a prakticky nejníž, nijak jsem ho neřešil. Až poté, co jsem vystoupal, jsem si řekl, že bych mohl zamakat a závěr jsem předvedl jak z dob největší slávy. Dost také pomohlo, že "klasika" byla jen na 60 minut.

Dalším letos cenný zážitkem bylo MČR v middle v H21 (díky solidnímu i když zdaleka ne perfektnímu nominačnímu pražskému závodu u Rakovníka); ve výsledku jsem i pár duší porazil, což se počítá. Za velmi slušné považuji i trio delších podzimních závodů (long H21L u Plané n. Lužnicí, long H21C na Maliníku a Dušičkový závod) - jakkoli by se chybičky našly, podařilo se mi závody morálně zvládnout a potvrdit si, že zvládám i závody kolem 90 minut.

Kolik že stojí energie?

Energie se zdají být drahé...

Podle mne je to jen otázka správné perspektivy...

Dvě trefy do černého

Generace naší Alice to nemá snadné. Dětí je hodně a jejich boj o místo na slunci je velmi intenzivní už od mateřské školky. Jedna bitva střídá druhou - bitva o místo do školky, na kroužky, o úspěch v početných kategoriích, o vstupenku na  gymnázium. A k tomu ještě rodiče, také zvyklí na početnou konkurenci, do nich promítají své sny a snaží se je - všemi možnými způsoby - posunout k úspěchu. 

Konkurenci si Alice zažívá intenzivně v atletice a orienťáku. A vyrovnává se s ní velmi zdařile. Letošní podzim se zaměřila nejvíc na zlepšení ve své hlavní atletické disciplíně, totiž na steeplu na 1500m. Tyčka je další její oblíbená disciplína, ale v tomto věku a s touto stavbou těla je tato disciplína pro děvčata spíše ve stadiu seznamování se, jakkoli techniku už má teď Alice docela pěknou.

Začátkem září zvítězila na Přeborech Prahy v Edenu v čase 5:33.87. Pak jí čekalo MČR v Jablonci nad Nisou, které se přesně krylo s MČR na klasice v OB; přednost z rozumných důvodů dostala atletika. Závod jsme sledovali na streamu a bylo to drama; Alice začátek běžela v klidu, aby se v posledním kole posunula prudkým finišem z 8. místa na 4. místo, jen těsně za medailí. Čas 5:26.56 byl velmi pěkný - řečeno klasikem: dámy a pánové, kdo z Vás ho má?

Ale hlavní majstrštyk přišel až při MČR družstev žákyň. Alice věděla, že musí bodovat co nejlepším umístěním. A také že s časem pod 5:25 má šanci dostat se do atletického sportovního centra SCM Praha. Závod se jí podařil,  kontrolovaně si doběhla pro 1. místo a hlavně doběhla v cenném osobním rekordu 5:21.77.

Ale zde reportáž nekončí. Alice se zároveň zúčastnila testů do TSM Praha v orienťáku, se kterým byla letos na dvou soustředěních ve Švédsku a na dalších soustředěních v ČR. V testu na 3km byla v D16 čtvrtá nejlepší v ČR. Po započtení dalších orienťáckých testů a dosavadních výsledků se jí podařilo dostat se do tréninkového střediska i letos. 

Alice tak pokračuje ve stopách své maminky, která se ve svém nejlepším období také rozkročila hned do několika sportů. Takže jí přejeme hlavně hodně zdraví ... a především pevný charakter a pevné kotníky!

Go, Berounka go!

Dycky hec! Aneb cílem sportu pro nás, hobíky a veterány, není nic jiného než se zdravě vyhecovat.

Když se naskytla příležitost zapojit se do fakultní běžecké štafety, zbystřil jsem. Run Berounka Run, to zní dobře - na Křivoklátsko jsem se už dlouho nepodíval a podzim je zde zdaleka nejlepší období. Navíc ve štafetě jsem dostal možnost vybrat si úsek s malým podílem asfaltu (a velkým podílem kopců). A bonusem bylo, že šlo o prestižní souboj vyučující vs. studenti.

Už samotná perspektiva závodu mne zdravě vyhecovala. Klíčem v přípravě bylo odpočítávání na Stravě, které mi pokaždé připomínalo, jak neúprosně se štafeta blíží. Den -13 přinesl terénní výběh na jizerskohorské Milíře a v bažinách podél Bílé Desné na 100 minut; po této štrece jsem pokaždé jak znovuzrozený. Testem připravenosti pak byl Den -6, chlapská klasika v rovinatém a velmi pěkném prostoru u Plané n. Lužnicí. Páté místo a těsné soupeření s chlapci o 25 let mladšími potvrdilo, že ještě nepatřím úplně do šrotu.

V samotném týdnu před závodem jsem ale cítol tradičně bolavé achilovky, kde ztuhnutí paradoxně zesílilo po návštěvě fyzio. Když nastal Den 0 a ráno jsem bolestivě scházel schody, říkal jsem si, že jediné, co mne zachrání, mohou být injekce adrenalinu, který se vyplaví vybuzením ze závodu. Ale na poraženecké nálady nebyl čas.

Když jsem vybíhal z Hracholusk, čekal mne lehce houpavý úvod. Vyběhl jsem a hle - nohy šlapou jak hodinky. Nasadil jsem tempo, kterým jsem tak 15 let neběžel a byl jsem v lehkém šoku, o co se pokouším. Po prvním výšvihu do vesnice mne najednou sbíhá mladý atletický mladík, kterého raději nechávám vpředu. Poté následuje prudké stoupání indiánským během na vyhlídku na Nezabudické skály, které mne samozřejmě vrátilo do reality.

Do Roztok u Křivoklátska se sbíhá serpentinami po asfaltu a vzpomínám hned na to, jaký kalup býval seběh serpentin při Běhu Chotěbořskem. Místy běžím dle Stravy 3:15-20 na km a je to úžasný pocit. Přes most se nechávám zvěčnit a pokračuji opatrně - vím, že závod je v polovině a prakticky začíná nanovo, protože nyní se poběží 250m nahoru na 2.5km.

Foto: pořadatelé

Nahoru mi kopec úplně nechutná a některé části musím pěšky. Ale strategie je jasná - až se vyhrabu nahoru, pořádně si užiju konec. A strategie se daří. Od Leontýnského zámku následuje rovinka a pozvolný seběh měkkými křivoklátskými cestičkami. Na tohle jsem se těšil nejvíc. Daří se mi běžet místy i pod 4 min. na km a les si užívám, i když tedy tempo je na mne občas zběsilé. Největším šokem pak je, když úspěšně sbíhám toho atletického mladíka. 

V závěru dochází na orienťák bez mapy, protože si nejsem úplně jistý napojením z lesa do vesnice a nevšiml jsem si značek - tento úsek byl jediný, který se mi do vytištěné mapy nevešel, protože proč bych si měl tisknout triviální poslední kilometr etapy, že. Předávám po 100 minutách, 19.4 km a 540 m převýšení a říkám si - jo, tohle byl laufík, který stál za to. 

A bonusem bylo, že achilovky nebolí a zázračně nebolely ani po závodě. Asi se stejně jako já potřebovaly pořádně hecnout.

Ibsenovy Přízraky

Kdysi jsem byl na Ibsenově inscenaci, na které mi moje IQ 148 úplně nestačilo. Naštěstí ale Dejvické vybralo srozumitelnou hru, která patří mezi divadelní klasiku. A kde sílu vytvářejí především silné výkony hlavních postav.

Postav je pouze pět, ale každá z nich přispívá k silnému zážitku. Skvěle je sehraná dvojice Klára Melíšková jako lehkomyslná, posléze však až zoufalá "secesní krasavice", a Martin Myšička, moralizující pastor, který má ale své postranní úmysly. Pavel Šimčík hraje nezáviděníhodnou roli truhláře, který je vypočítavý směrem k vrchnosti, zároveň ale působí hloupě až ňoumovitě. Veronika Khek Kubařová je trefně obsazena do role poněkud drzé dívčiny; její role je ve srovnání s ostatními poměrně jednoznačná a spíše k dokreslení.

Hra spěje k finále mezi Oskarem a jeho matkou

Velmi těžkou úlohu má Vladimír Polívka jako Oskar, kterého sužuje postupně se zhoršující duševní choroba. Role se ujímá s vlastním - řekl bych velmi silným - výrazem a ukazuje, že divadlo neudělalo chybu jeho obsazením do ansámblu, ba naopak. Na mne zapůsobila kombinace jeho duševní slabosti a fyzické konstituce; kontrast je impresivnější než by byl například u Jaroslava Plesla, typického herce rozervaných a hamletovských rolí.

Recenze oceňují, že Dejvičtí uvedli divadlo v klasickém překladu s minimem úprav a pouze s drobnými doplňky, na které se zdejší diváci zde tak těší. Nejvíce bych se shodl s tímto následujícím stručným hodnocením: "I v současné post-postmoderní době lze uspět s velmi, ale velmi tradicionalistickým pojetím divadla. Stačí k tomu skvělí herci a dobrý režisér. V Dejvickém divadle do sebe navíc zapadá i vše ostatní - scéna, kostýmy i hudba."

A to je show!

Majda završila svůj roční kurz street dance a hip hopu vystoupením v divadle Image. Na tomto odkazu sami posuďte, jak skvěle se vyvedla sestava skupinky 8-12 let pod vedením fenomenální Mirky "Miru" Mankové.

Majda a její kamarádky řádí (a září)

Jarní sezóna Alice: II. díl, orienteering

Neškodí se ohlédnout za jarem a připomenout si Aliččinu úspěšnou jarní sezónu. (Díl 2.)

Štafety mají vždycky mimořádný náboj. A když jde navíc o spojené kategorie mladších a starších dorostenek, je konkurence dvojnásobná. A s ní i boj, napětí a radost z dobrého výsledku. Na úvodních jarních štafetách v Novém Městě n. Moravě rozeběhla na skvělém 4. místě a přispěla tak k bronzu Kotlářky, pro který bylo dále klíčové i 3. čas na posledním úseku Viki Škáchové.

V prestižním souboji sice až za Tretrou, ale před Pragovkou

MČR sprintových štafet: Díky svým rychlým nohám byla Alice nasazena na prestižní post finišmenky ve štafetě DKP2 ve smíšených štafetách DH18. A úkolu se zhostila skvěla - startovala 22. a díky 6. místu na svém posledním úseku (a i ostrému finiši) stáhla štafetu DKP2 až na 12. místo. Mimochodem v tomto závodě bylo 15 týmů diskvalifikováno. Opět připomínám, že jde o společný závod mladších a starších dorostenek, tj. soupeřky mohou být až o 3 roky starší. 

Tu dám!

MČR middle bylo vrcholem jara, na kterém Alice rozhodně neměla žádná velká očekávání. V semifinále doběhla až 8., což bylo skutečně o vlásek - postupovalo jen 9 závodnic z každé ze dvou skupin. Na začátku finále běžela skvěle na 2. místě, pak ji série chybek katapultovala na 6.-7. místo. Viki ji ke konci doběhla o 2 minuty, ale Alice předvedla ostrý finiš a doběhla si pro nečekané a hlavně zcela zasloužené 5. místo. Konec dobrý, všechno dobré; hlavně jí tím odpadl jakýkoli stres ve zbytku sezóny ohledně obhajoby licence A.

Vzhůru k velké bedně

Vražda krále Gonzaga

Některé hry se časem stanou nečekaně - až prorocky - aktuální.

Příležitost zajít na další hru Dejvického divadla se nečekaně objevila dva týdny po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. O samotné hře jsme si v době rezervace neuměli představit, jak intenzivně bude bít do tepu doby; jakkoli je už téměř pět let stará.

Vražda krále Gonzaga je divadlo velmi netradičního formátu. První polovina hry je vystavěna na základě zápletky známé z Shakespeara: Hamlet zadává hercům úkol, aby sehráli představení Vražda krále Gonzaga s několika úpravami, které jim tam připíše. Chce takto předvést hru, která zrcadlí zločin a věří, že viník se pod tíhou divadelního zážitku prozradí. 

Zde zápletku herci používají k introspekci na řadu témat. A když myslím řadu, nemyslím tím jednociferné čístlo - v anonci hry na webu divadla si autor klade hned 58 otázek. Netradiční formát, jehož účel není od počátku zcela zřejmý. Nicméně introspekce na řadu témat, například "Můžou herci Dejvického divadla být jiní než jejich mediální obraz" jejich věrné fanoušky samozřejmě nemohou než zaujmout. 

V druhé polovině přichází pro ty z nás, co nečteme nic o obsahu hry předem, překvapivá zápletka. Režisér Jiří Havelka nechává herce zahrát dokumentární drama o zavraždění Alexandra Litviněnka. Několik týdnů po zahájení ruské války je to téma až mrazivé a sledovat hru je jako číst si v aktuálním vydání novin. Uvědomit si, že toto není hra, ale autentická skutečnost (veškerá fakta pocházejí z vyšetřovacích záznamů) a že tento příběh je o hmatatelném a až nečekaně čistém zlu, znamenala, že jsme si z divadla odnesli tentokrát něco úplně jiného, než jsme čekali.

Jarní sezóna Alice: I. díl, atletika

Neškodí se ohlédnout za jarem a připomenout si Aliččinu úspěšnou jarní sezónu. (Díl 1.)

Halové MČR žáků a žákyň, 1500m: Těsné 6. místo za svoji oddílovou kolegyní. Čas 5:03.74 je mimochodem lepší než Kamčin osobák na dráze (mimo halu, kde je 4:41). Alici se podařilo dost razantně zlepšit svůj čas a hlavně dostat se ve své kategorii na velkou bednu na atletickém MČR - a to se počítá. 

MČR v přespolním běhu: Dalším kamínkem do mozaiky pěkných výkonů bylo MČR v krosu v Táboře. V zámeckém parku bylo na startu neuvěřitelných 98 žákyň. Na trati se běželo neskutečně rychle a Alice se podařilo doběhnout 12. a to v čase 11:38. Porazilo svoji velkou soupeřku, která jí ještě před pár lety utíkala o několik parníků (Daniela Mandíková) a také například šikovnou orienťačku Haničku Vítkovou.

Jarní běh Olympu: Velkou radost si Alice udělala vítězstvím na krosu ve Stromovce, kde dříve tradičně vítězila Kamča. Čas 8:26 na trati 2200m pro nás především znamenal, že jsme celý večer trnuli, kdy už konečně přijde z vyhlášení výsledků.

Hop a je tu lidoop

Alici se poté podařilo uzmout pět dalších vítězství a dvě další medaile na závodech v Praze, a to hned v pěti disciplínách: 800m, 1500m, 1500m překážek, 3000m, tyčka. Určitě za zmínku stojí osobák 2.40 v skoku o tyči skočený prakticky z nulového tréninku. Vtipné byly zejména její "dvojboje", kdy po sobě těsně následoval běh a skok o tyči a závodní pole na tyčce dost záviselo na tom, jak se zrovna časově vyvíjely běžecké závody.¨

A nakonec perlička a hádanka nakonec - kohože to napsali ve Stromovce na diplom, když Alička získala 3. místo na Přeboru Prahy? 

Těžké jest překročit stín svých rodičů...

Fousek 25.4.2020 - 11.6.2022

Dnes ráno odešel za Chloupkem do pískomilového nebe i Fousek. Hodně se mu stýskalo po vybírání blech a tak si přesně po dvou týdnech rezolutně řekl, že v nebíčku mu bude podstatně lépe.

Chloupek a Fousek byla nerozlučná dvojka. Pravidelně si navzájem čistili kožíšky. Odpočívali spolu doslova na jedné hromadě. Zahřívali se a dodávali si i pocit bezpečí. I když se občas škorpili o oříšky a další laskominky, nakonec se vždycky dokázali bratrsky podělit. Když dostali něco většího, zahryzli se každý do opačné strany a tak se o úlovek nemuseli přetahovat. A to platilo i pro ruličky toaleťáku, oblíbenou to kratochvíli pískomilů.

Doplňovali se i osobnostně. Chloupek byl kliďas, více šedý a drobnější konstituce. Nechal se nosit na dlani, odkud se rozhlížel po okolí. Fousek byl z více divokých vajec, měl více pískovou srst a byl o něco mohutnější. Také neměl moc rád Markovu pozornost - když si ho vzal do ruky, dost často škrábal a neváhal ani kousnout vetřelce do prstu.    

Fousek byl také větší průzkumník - několikrát nám vyskočil z nedokonale zabezpečeného akvária a pravidelně nám předváděl divadlo v podobě nekonečného hrabání ve skleněných rozích; až jsme si říkali, že to sklo jednou rozhrabe. 

Je moc hezké, že se rozloučili těsně po sobě a že mohou spolu (a i se svými blechami, které si doufám odnesou k ostatním pískomilům) i nadále trávit čas.

Chloupku a Fousku, doufám, že jste si to s námi užili tak, jako jsme si to užili my, a že vám ani nevadilo, když jsme vás občas převezli do studené chalupy (kde jste ale měli horu sena na zahrabání).

Díky za Vaši společnost!

Chloupek 25.4.2020 - 27.5.2022

Včera se s námi rozloučil Chloupek, který nám během covidu dělal výborného společníka. 

Přejeme mu, ať si užívá pískomilové nebe, ať má v něm spoustu oříšků, bobulek a větviček na hryzání a hlavně ať má spoustu kamarádů, kteří mu budou vybírat breberky z kožichu. 

Chloupku, myslíme na Tebe!

Fousek, dospěláci a děti

Marek a Majda jako Jožinové z bažin

Nestává se úplně často, aby se ve zpětné vazbě k závodu objevilo "... tenhle stavitel by už nikdy neměl nic postavit". 

Když jsme děti hlásili na nepodstatné a v zásadě okrajové kategorie D12C a H14C v rámci Českého poháru a Žebříčku A v Krušných horách, čekali jsme, že je čeká točení se v bílém lese na průsecích od lesní techniky a pak hurá s kopce dolů na shromaždiště. Ve skutečnosti si stavitelé řekli, že děti nemohou okrást o zážitky z bažin Krušných hor a nechají je okusit divočinu bez příkras.

Mareček jako čerstvý držitel 7. kyu - žlutého pásku v karate se nebezpečenství nezalekl. První den dokonce vyhrál v čase 68:24 (ano, dokončili pouze dva). Majda se vykoupala v bažině po pás a přišla s mapou, která vypadala, jakoby jí na ToiToice došel toaletní papír. 

Vykoupat se v bažině, to byl jen slabý čajíček vůči druhému dni.

V neděli se stavitel rozhodl, že si děti užijí úplně stejnou oblast, kde běhala elita a další hlavní kategorie. I nejmenší kategorie D10C a H10C měly postup kolem kleče s bažinami, kde se pak šířily zkazky o zapadlých dětech a hledání ztracených bot v bažinách. (Dominik, kterého jsme vezli, ztratil v jedné bažině obě dvě, aby je pak po několika minutách úspěšně vylovil.) Marek měl v H14C K1 stejnou jako D21E a K2 stejnou jako H20A. Majda měla v D12C K1 konec vodoteče, přičemž D21E měla o kousek dál posed. Naštěstí startovní pole v těchto kategoriích se v lese potkávalo a děti šly spolu jako na táborovém výletě. ("Hele, já ještě nemám pětku, nepočkáš na mne? Ne, já závodím! Tak já na ni kašlu.") Naštěstí to Majda i Marek vzali jako stezku odvahy a dobrodužství si užili. 

Nedělní výsledky nahradí jakékoli komentáře:

D10C

1. Růžičková Zuzana         KSU1250 82:36
2. Kozáková Zuzana TBM1352 101:01 + 18:25
3. Teringlová Veronika         VCB1251 109:56 + 27:20

+ 3x DISK

D12C

1. Šunková Sára         LOU1051         73:01
2. Gregorová Magdalena DKP1158 79:00 + 5:59

+ 2x DISK

D14C   2x DISK

H10C 

1. Binar Vít                     STE1201 70:37
2. Křenek Martin             VPM1301         73:45 + 3:08
3. Rauch Tobiáš             VPM1300 98:54 + 28:17
4. Beran Matouš             LBE1301 101:59 + 31:22
5. Šunka Hubert             LOU1200 108:08 + 37:31
6. Kolín Jonáš             JIL1500 115:43 + 45:06

+ 1x DISK

H12C

1. Janata Matěj             TJN1111 46:13
2. Lučan Ondřej             LPU1101 62:26 + 16:13
3. Kozák Vojtěch             TBM1101 64:53 + 18:40
4. Jedlička Josef             VPM1102 74:32 + 28:19
5. Štěrba Lukáš             SKV1001 82:44 + 36:31
6. Kapoun Jáchym     LBE1002 105:54 + 59:41
7. Křenek Jan             VPM1101 153:54 + 107:41
8. Ševčík Vít             ONO1100 165:59 + 119:46

H14C

1. Lučan Matěj             LPU0903 98:48
2. Gregor Marek             DKP0914 110:20 + 11:32
3. Růžička Matěj             KSU0901 157:01 + 58:13
4. Kapoun Matěj             LBE0801 177:07 + 78:19

+ 2x DISK

Byla to zkrátka pomsta veteránům, kteří tahají své ratolesti na Áčka a ještě k tomu si někteří dovolí lézt na stupně vítězů v elitě, že Osine a Zdenčo. V každém případě ale všem doporučuji West Cup na konci prázdnin, protože podobné prostory v Čechách stěží najdete (nejblíž je snad jen prostor u Klikvové louky nad Bedřichovem).

Vina a Terapie

Rozkaz zněl jasně. Zamluvit lístky do Dejvického divadla. Nebyl čas lámat si hlavu, na co a na kdy. Ano, rovnou dvě dávky.

První dávkou byla Vina od Daniela Majlinga, který napsal již třetí hru přímo pro Dejvické divadlo (z nichž nezapomenutelný je především Ucpanej systém). A protože ji režíruje Ivan Trojan, jde o esenci Dejvického, jak ji má člověk zažitou a pod kůží. Nápad spojit s Utrpení mladého Werthera s vlastním příběhem hereckého souboru je navíc nápad, který odpovídá civilnímu herectví a navíc si podobný nápad (divadlo na divadle) už dříve vyzkoušeli v Karamazovech. Jakkoli je příběh hodně vážný, opět dojde i na drobné odchylky od běžného divadelního "protokolu", které rozptýlí a vlastně i umožní soustředit se více na hlavní poselství.

Goethe velmi dobře seznal, co se odehrává uvnitř "zelených vdov"

Martha Issová a Václav Neužil ve Vině skutečně předvádějí souhru, na kterou se člověk vždycky do Dejvického náramně těší. Možná jde o to, že oba herce už člověk má zažité v tolika situacích, že ho při každém dalším představení potěší, že kamínky do sebe skutečně zapadají. Zcela skvělý je ale i Lukáš Příhazký. Nejsem si stále jistý obsazením Tomáše Jeřábka, ale v tomto případě mu role provokatéra výborně vyhovuje. 

Terapie je naopak až experimentální divadlo, kterým si Dejvické zkouší prošlápnout více melancholickou a poetickou cestu, než by se od něj tradičně čekalo. Jde o autorský projekt choreografa, tanečníka a režiséra Petra Zusky. Experimentem je snaha spojit poezii s činohrou, tancem, hudbou a zpěvem. Musím se přiznat, že jakkoli nešlo o vyloženě nepřístupné divadlo (čili bolehlav), probíhalo v úplně jiné dynamice, než na kterou je člověk zvyklý. Zejména tanec ale byl impresivní a i když celek mohl být trochu nesrozumitelný, jednotlivé prvky nakonec rozhodně stály za vidění.

Hlavní role: Pavel Šimčík a Klára Melíšková (v roli, která jí odpovídá mnohem lépe než být komisařka v české kriminálce)

Terapie je skvěle obsazená a je zážitek vidět, co za tanečně-gymnastické kreace na sobě (jednotlivě i navzájem) herci zkouší, ale v 90 minutých přízraků je až moc nejasných a záměrně zastřených obrazů. Velmi vysoko ale hodnotím nápad se složitými vzájemnými přesuny herců, které byly až baletními kreacemi, a samozřejmě bohaté obsazení, přičemž se ukazuje, jak skvěle do souboru zapadá Vladimír Polívka.

Není Gregorová jako Gregorová

Pěkným výkonem 5:14.27 na 1500m získala Alice 3. místo v Přeboru Prahy starších žákyň. Jak ale dokazuje fotografie, v hale ve Stromovce žádnou Alici Gregorovou neznají - pokud mají někoho z naší rodiny vyhlásit, pak jedině Kamilu Gregorovou.  

Je to Kamila či není? Před očima se nám mění...

Nepochybuji ale, že ve Stromovce i jinde se rychle přeučí a že to bude naopak Kamča - pokud se jí povede nějaký závod - kdo si bude domů odnášet dvojitý diplom. 

A ještě dodatek: Díky umístění v Přeboru Prahy mohla Alice startovat na halovém MČR žáků a žákyň. V čase 5:03.74 si dnes (v sobotu 26.2.) doběhla pro parádní 6. místo.

Tatcoin

Dnes jsme zavedli novou měnu pro domácí práce - tatcoin. Tatcoin je ryze papírová měna, krytá moji autoritou a moji peněženkou. Kurz TAT-CZK ještě není dán, ale zatím to vypadá na 1:5. Zatím má tatcoin velký úspěch, ale uvidíme, zda jeho popularita vydrží, až si děti uvědomí, že na našem domácím zařízení máme doma k dispozici kopírovací mód.

Autor tatcoinu: Marek Gregor, 2022