Po roční pauze jsem se zúčastnil legendárního Dušičkového závodu, tj. zakončení chrasteckých orienťáků a jejich kamarádů. Tentokrát na 21,2km (460m převýšení). A řízením osudu jsem utrpěl vítězství.
Na rozdíl od loňského ročníku na Milovech, který přilákal spoustu ambiciozních závoďáků, letos šlo o klasiku z hospůdky od Skaly. Několik favoritů se na poslední chvíli odhlásilo, dramatičnosti startu to ale neubralo, protože hlavní trať byla zároveň tratí dvojky. A tak bylo v lese od počátku hodně rušno.
Chléb se lámal hned na K3, kde jsme se rozdělili na čele - já zvolil drsný sestup hustníkem a pasečkou a pak přímý traverz. Paseka byla ale plná šlahounů, díky čemuž jsem ztratil kontakt s čelem závodu, které nyní tvořilo jen duo Martin Krejsa (hlavní trať) a Karlos (dvojka).
 |
| Červená - moje a Kamčina varianta; modrá - Karlos a Martin K. |
Následně jsme v trojici s Kamčou (hlavní trať) a Vládíkem Krejsou (dvojka) pokračovali společně až ke konci 1. mapy. Odtud následoval 3km azimut přes vrstevnicovku (což byla prakticky slepá mapa s údolím uprostřed). Vládíka na občerstvovačce vybudila informace, že na Karlose ztrácí tři minuty. Přemotivovanost se mu ale nevyplatila - v jednom místě se stočil a zmizel zcela mimo směr - a tím jsme zbyli s Kamčou na 2. mapu zcela sami.
Trať dvojky (12km) končila s druhou mapou, nás ale ještě čekaly další dvě mapy, které byly pro úsporu zároveň tratí trojky (5,9km) a čtyřky (3,3km). Zde byla možnost výběru pořadí tratě, což byla letošní inovace. Zvolil jsem kratší trať, protože jsem cítil, že v dané chvíli nemám vůli jít do skalnatých svahů nad potokem Žejbro. Což bylo dobré nejen pro udržení tempa a morálky, ale i proto, že jsem pak měl šanci doběhnout ty, kteří šli nejprve trojku; obráceně by to bylo těžší.
Na trojce jsme s Kamčou skutečně začali potkávat ty, co na nás ztráceli cca 25 minut. Pak následovala volba (opět na K3), kde jsem zvolil defenzivní obíhačku. Kamča zvolila přímou variantu, nicméně skončila na kraji louky v ostružiní - a díky obíhání se dostala na moje záda. Od té chvíle si pak udržovala prakticky neměnný postup.
 |
| Červená - moje varianta; modrá - Kamčina (optimální) varianta |
Na úplném konci závodu přišla hlavní kuriozita. Přibíhám v poklidu směrem k poslední kontrole a hle - z jiné strany (z trati čtyřky) kluše Martin Krejsa. Co tady děláš, vyklusáváš? Kdepak, zaúřadovaly mi křeče v lýtkách. A tak si nečekaně dobíhám pro vítězství, podobně nečekaně jako předloni. Vtipné na našem "souboji bez souboje" je, že ze 160 minut jsme se neviděli 150 minut a do poslední chvíle jsme o sobě vůbec nevěděli. A také zřejmě rozhodl malý detail, totiž že Martin se při výměně map více občerstvoval, zatímco já se před poslední mapou neobčerstvoval vůbec.
Byly to pěkné a úsporné závody. Jelikož nestartoval žádný čínský reprezentant, běželi jsme všichni na fair-play bez ražení. Tratě byly hodně orienťácké, využívalo se minimum cest a dohledat některé lampionky nebylo úplně zadarmo. Navíc jelikož jsme běželi osamoceně, nebyl to přepálený závod jako obvykle a druhý den se tak necítím jak invalida, jako tomu bylo v některých předchozích ročnících.