Vánoční testy

Kamča se zapojila do dlouholeté tradice Kerteamu spočívající ve Vánočních testech v hale. Časy nejsou špatné, zvýšeným příjem železa zřejmě rychle pomáhá řešit anémii, kterou Kamča nedávno objevila, bohužel až s půlročním zpožděním.

Časy: 2km 6:36 (3:25+3:11), 1km 3:05, 500m 85', 300m 47'.

Pekelné výzvy

Letošní sezóna Pražské zimní ligy (dle počasí Pražské podzimní ligy) nabízí jeden příjemný výběh za druhým. Poslední víkend patřil Tour de Prokopáku, který byl komplexním výletem po Praze 5; závod pokrýval řadu kontrastních míst, od krásných unikátních stepních společenství v Prokopském údolí po bezdomovecká doupata, rozespalé sobotní sídliště Stodůlky, vily v Jinonicích a Malvazinkách až po vrch Děvín a samozřejmě i obligátní kontrolu na rozhledně na Cibulce.

Červená = můj postup, modrá = alfabetická varianta

Pro mne osobně byla ještě o chlup zajímavější a sentimentálnější "Pekelná výzva" v Malých Přílepech. Konala příznačně přesně na Mikuláše a to v oblasti, kde jsem dříve poměrně často a rád běhával. Pořadatelé připravili past v podobě scorelaufu v prudkých kopcích směrem k Berounu, kterou jsem zřejmě nevyřešil ideálně a zvolil postup YXZ namísto alfabeticky návodného XYZ.

Případová studie charitativního lobbyingu

Můj profesní zájem o teoretickou ekonomickou analýzu lobbyingu mne nemohl dovést jinam, než do suterénní kanceláře Tondy Blaníka. Výborné je, že třetí série pokračuje alespoň v podobě občasných bonusových dílů.

Shlédnutím prozatím posledního bonusového dílu přispíváte Nadaci Konto Bariéry.

Náhodná procházka

Nedávno jsme vedli diskuse o tom, jaké GPS hodinky zvolit. Garmin či Suunto, toť životní volba skoro jako Sparta či Slávie nebo Apač či Sioux. Můj mobil mi ale ukázal, že nejpůvabnější je nakonec přístroj, který mi na skutečné trati vyrábí estetickou náhodnou procházku.

Průměr 4:09 na km v brdském terénu mi přišel hned zkraje poněkud podezřelý

Moderní češtin

Zoo Prha: Ankoda, lma, čvek, vebo

Na tomhle závodě vypustíte duši

Dušičkový závod, moderním newspeakem Halloween race, je pojem. A první kategorie při Dušičkovém závodě, toť pojem na druhou. 

Naposledy jsem se odvážil I. kategorii běžet v roce 2009, kdy trať byla pekelně dlouhá (3:13) a kdy mne za 6. místo i stavitel pochválil: "... zvláště u posledně jmenovaného je čelní pozice překvapivým výsledkem, jelikož se nejprve hlásil do dětské a veteránské kategorie – trati II." Rok předtím šlo naopak spíše o "sprintík" (2:09) a pak už jsem zvládl jen II. kategorii v roce 2013.

Letos jsem se po šesti letech odvážil nastoupit na hlavní 23 km trať. S tím, že ono to asi nějak dopadne. Na startu jsem neřešil pochroumaný kotník, nevyspání, únavu z dopolední dopravy z Prahy a celkové svrbění v žaludku, zkrátka cíl byl nehodit flintu do křoví, nýbrž dokončit se ctí.

• 1. mapa: Všichni valí jako diví. Koneckonců jako vždycky. Zůstávám v klidu, i když těsně před výměnou chybuji a dobíhají mne ostatní taťkové. Jsme odhadem někde v třetí až čtvrté skupině kolem 10. místa.
• 2. mapa: Aleš s Kachnou mi mizí za zády někam doprava, čehož si všímám, až když zastavuji a upravuji si boty. Volím jednoduchý postup zleva na louku a hle, na louce vidím skupinu kluků Krejsových. Tak to je šok; jeden postup a jsem ve skupině kolem 5. místa. Kluci dál běží krásně vyrovnaně a i čistě a tempo je takové, že všichni zarytě mlčí.
• 3. mapa: Těsně před přeběhem nás akčně předbíhá Tomík Matras, o němž jsem myslel, že už je někde o 5 minut před námi. Ještě větší překvapení přijde, když sbíháme i Koprdu s Davidem Vedrou, tj. najednou jsme s čelem závodu. Následuje přeběh mezi vesnicemi - je horko, větřík lehce ofukuje a čelo se proklatě vzdaluje.
• 4. mapa: Nabíháme do Chrasti. Kluci Krejsovi mne postupně sbíhají. Čelo je někde v nedohlednu. Beru to sportovně, běžím na sebe s tím, že jsme v polovině a jde přece o tu flintu v žitě. Následuje ale postup ve svazích v trnitých hustnících, kde nikoho nevidím ani za sebou ani před sebou. Razím přesně, sbíhám na místo, odkud jsou díky přeběhům po loukách všichni vidět jak na Maroldově panoramatu a hle - čelo je 2 min přede mnou a kluci Krejsovi téměř 4 min za mnou. To není špatné! Po chvilce dokonce potkávám Koprdu s Davidem znovu; tyhle dva plašany bych vážně už nečekal.
• 5. mapa: Na velmi staré mapě jdu bezpečně a pomalu. V prudkém kopci sice čelo vidím, ale jdu pěšky; holt na víc nemám. U kontroly u hřbitova dokoncepotkávám Tomíka v protisměru. To mne těší, přece jen Tomík je specialista na dlouhé laufy. Na další kontrolu se bohužel dostávám do hradby maliníku a ostružiníku a musím se hodně vracet a tím ztrácím.
• 6. mapa: Naštěstí jde o krátký přeběh a kotník nemusí tolik bojovat, i když s každým opatrným došlápnutím cítím, že ztrácím 30% času oproti tempu v začátku závodu. Zásadní je ale velmi těžká kontrola v rýhách na velmi staré mapě, kde rýhy matou kresbou a okolí kontroly je protkané již zestárlým brutálním hustníkem. Doplácím na svoji nerozhodnost, když slyším Koprdu s Davidem, ale nenásleduji je a pak kontrolu musím odrážet z více míst a nechávám min. 5 minut. Doběh už je unylý a radost z dokončení obrovská, ostatně jako pokaždé.

Koncept závodu mi celkově přišel zajímavý - sice technicky šlo o jednodušší trať, ale podíval jsem se na spoustu míst s krásnými výhledy, kde jsem nikdy nebyl. To, že šlo dost o přeběhy, v krásném počasí nevadilo, naopak. Pro můj kotníček byl navíc cenný každý metr mimo terén. A mimochodem hodně se mi vyplatilo jíst gely průběžně, vůbec jsem neměl problémy s cukry a tělo bylo stabilní a v pohodě. Celkové 4. místo a dárečky za 3. místo (Tomíka jako spolupořadatele nevyhlašovali, i když by si to zasloužil) byly třešničky na podzimně zbarveném dušičkovém dortíčku.

Marečkova mapa světa

Naše 1. signální

Za spoustu dní, možná za spoustu let
až se tu rozední, budu ti vyprávět
na první signální jak jsem vobletěl svět

jak tě to omámí a nepustí zpět...

Jaký si to ^F okoukáš ^B takový to ^Dmi máš

Jak to vidí Maxmilián

Dobrý den. Vidím, že jste se přišel podívat na MČR družstev v orientačním běhu. Jak se Vám vůbec líbí to družstvo v červenomodrobílých barvách?

Všici si přehoďíłi o-haľénky přez ramena, namasťíłi vłasi a učesáłi. No a už bíłi nastrójení. Pěkňe!

Co říkáte jejich 24. místu?

Nu, tak temu rozumím jag žaba ořechám.

Nějaký dojem z jednotlivých závodníků nemáte?

Tož 1. úsek (34.): Karlos je chudé, že može polóbnót kozu mezi roški. (34. na úseku)
Tož 2. úsek (21.): Kamča skáče jag hopajda (15.)
Tož 3. úsek (22.): Hubánek má rozumu za devět hłópéch. (21.)
Tož 4. úsek (22.): Aja, Pinďo, tag je to, diž je zima, zabe to...  (39.)
Tož 5. úsek (25.): Pavel skáče jag hanšpigl! (34.)
Tož 6. úsek (20.): Alča, to je je travňica! Tá natrhá aj tam, gde néňi. (10.)
Tož 7. úsek (24.): A včíl Greg, tahne se jak nóza. (36.)

Pro ně je to prostě úspěch. Co ale říkáte na ostatní z Vysočiny?

 

Toť oni leťí jak stojatá voda - Jihlava stóji jag diš strčí a nevitahne. (40). Hradec Jindřichův tancoval z Janem Stojanovím (41.). No a Chrast se straťíla jag Ječmínek (42.)

Zkuste si prosím ještě vzpomenout, v čem se družstva liší od závodu v roce 1966?

Indová běhávali fšecki dłúhí úseki, né enom jak fčíľ nekeří ťí staří. Fšecko, aj kluci a pachołci a ženáči, fšecí.

A co říkáte na nápad, že by si ten tým pořídil trenéra?

Aja, neščasné dum bívá, gde kohót mlčí a slepica spívá...

Za pohotové odpovědi děkujeme panu Maxmiliánu Kolajovi. Více o historickém úspěchu našeho klubu na webu CTB.

Krátké ohlédnutí za létem

Hory jsou sice hory, ale touha jet raději k moři je na obrázku evidentní (autorka: Alička)

Echt klasika

Klasika v Jeseníkách bývá nevyzpytatelná. Může jít o závod ve šlapání trávy, může jít o zašívárnu v zelenožlutých tečkách, ale také můžete zažít krásné přeběhy s výhledy do okolí, spoustu borůvčí a jemné detaily v krásném a dobře zmapovaném horském lese. Letos šlo jednoznačně o druhou variantu, na kterou se bude vzpomínat s radostí.

Tratě kvalifikace i finále nabízely celou řadu klíčových momentů, ale pro mne zcela nejzajímavějším byl postup na K2 v dámském finále. Kamča a některé další závodnice zde zvolily dlouhou atletickou variantu zprava (žlutá), která byla o 1:30 pomalejší. Obdobně dlouhou obíhačku zleva zvolila Eva Kabáthová (modrá), což znamenalo minutovou ztrátu. Ideální postup vedl jasně po hřebeni (červená) s využitím cestičky, která ač z velké části v půlmetrovém borůvčí, byla jinak velmi rychlá.

Hned první volba v dámské elitě rozdala karty do zbytku závodu

Překvapivou mezivariantu zvolila Míša Omová, která přeběhla hřeben a spadla na Kamčinu variantu (tmavě červená). Dále vznikaly chyby v realizaci na hřebeni; Lenka Knapová se překvapivě snažila na hřebenu jít přímo hustníkem (tmavě červená) a i pozdější vítězka Denisa Kosová celý hřeben šla v těžkém terénu. Pro tuto trojici šlo unisono o ztrátu 1:30.

Pro náš oddíl šlo o historicky skvělou klasiku; Kamča zaběhla velmi pěkný a vyrovnaný výkon. Alča sice těsně nepostoupila do A-finále, doběhla si ale pro 4. místo v B-finále. Konečné 12. a 27. místo jsou historicky nejlepší dvojvýsledek CTB na echt mistrovské trati.

Trailové bramborové momentky

Letos zatím poslední Kamčinou štací na mezinárodním trailovém poli byla týmová štafetka 3 rifugi, kterou si poprvé vyzkoušela v roce 2012. Na svém úseku vybíhala i doběhla druhá a proto ze svého výkonu měla radost. Tým si nakonec zopakoval umístění z roku 2012, když finálový seběh byl pro Ivču Kopáčkovou velmi těžký a tak se opět potvrdila moje slova, že "... bramborová medaile je štafetám, kterých se Kamča zúčastní, holt souzená".

Kromě týmů se naštěstí vyhlašovali i první tři na každém úseku

V Čechách mezitím ve své spanilé jízdě po českých trailových luzích a hájích pokračuje Katka Matrasová. Naše rodinná účast na posledním z trailů na Ještědě tak byla nejvíce znát v dětských kategoriích, kde si Magdalenka i Alička doběhly pro 4. místa. Že by geny tatínka z bramborářské oblasti?

Na rozdíl od Lipna alespoň o trochu sportovnější outfit

Když sprint, tak sprint

Městské sprinty nemusím, protože v podání veteránů je to pro náš sport ryzí negativní reklama. A když už je musím běhat, tak jedině v převleku za někoho jiného, že Karlosi... Ale proběhnout si rychlý zábavný sprintík po Blančině páteři v nově zklidněné oblasti hradeb u Brusnice, to bylo něco jiného. S Kamčou jsme se tak rádi zúčastnili smíšených štafet na 2x2 úseky ve velmi pěkném parčíku, který díky prudkému svahu a bariérám přímo vyzýval k orienťácké taškařici.

Někteří brousili trávník u Brusnice jako ostošest

Snažili jsme se brousit, co to dalo, ale jelikož se běželo jen na krabičky, občas dohledávky vázly. Navíc na konci svého prvního úseku jsem si natáhl vazy a druhý úsek jen prokulhal. I tak jsme mezi primárně kotlářskou omladinou doběhli na 2. místě, což potěší.

Pane krejčí, pojďte to trochu zašít!

Víkendové závody u Tachova byly v nádherném pestrém terénu, přesně jak bych očekával "tam na Západě". Žádné extrémní kopce nebo olomoucký podrost, jen občas prořízka dávající vzpomenout, že pro nohy a nožky nebude vše zadarmo. Malý mlok se zkrátka ujal pořádání velkého sousta a výsledek stál za to.

Na nedělní middle budu nicméně bez ohledu na pěkný celkový dojem vzpomínat jako na legendární houbařinu. Stavitel a i roznašeči měli strategii zašívání jak v krejčovském salónu. Už sobota, kdy se kontroly nacházely v prořízce mezi hromadami klacků, něco naznačila.

Na nedělním middlu jsem měl ve čtyřech případech obrovský problém s "mikrodohledávkou". První případ (vlevo nahoře) vypadá z mapy triviálně; v terénu jakbysmet, nicméně kámen nebyl vůbec k rozeznání. Po chvilce zmateného pobíhání se objevuje neuvěřitelně zašitá kontrola. Druhý případ (vpravo nahoře) byla ve skutečnosti kombinace skály a hustníčku. (Všimnete si zeleného proužku jdoucího přes skálu?)  Objekt, který v mapě vypadá menší než skalky o pár metrů více na SV, je v reálu výrazně větší a při postupu ze S vypadá jak součást hustníčku. 

Třetí případ (vlevo dole) byl asi nejvíce problematický; nabíhal jsem z V na bílý les, na jeho kraji byl kámen, ale kontrola nikde. Říkám si, kam ji asi strčili... zkouším jít do bílého se srovnat a nic. Zoufalý projdu zbůhdarma smrčky na Z a vida, jsou tu další kameny a u nich kontrola. Tohle vše kvůli generalizaci v prostoru, kde smrčky všechno zakrývají, k tomu navíc kvůli nepřesné poloha vzhledem k bílému lesu. (Pro elitu to nebyl problém, protože šla z J, odkud se kontrola krásně rozsvítila.)

Poslední případ (vpravo dole) byl bermudský trojúhelník, kde jsem v prostoru 40x40 metrů strávil 8 minut. Chybně jsem byl trochu níže, nicméně problém byl v tom, že oba hustníčky (na S a SZ) byly úplně odlišné průhledností a prostupností; ten na SZ byl v reálu prakticky nevýznamný a vypadal spíše jak součást bílého lesa. Navíc podrost na S byl spíše už hustníkem.

Chyby jsou samozřejmě čistě mea culpa a také sluší říci, že mapařům práci v tak pestrém lese opravdu nezávidím. Nicméně bych řekl, že stavět např. kontrolu typu "konec průseku uprostřed polomů mezi popadanými stromy" není atraktivní, spíše zvláštní. Stavitelé a roznašeči, mějte prosím rozum a nespojuje orienťák a textilní průmysl.

SvětBěhu.cz

Kamča se stala Běžcem týdne na portálu světběhu.cz a portál zveřejnil i její krátký profil

Tři divoženky

Salomon Trail na Lipně "v korunách stromů" je naše srdeční záležitost. Pěkná trať, dětské atrakce, výhledy na plující lodě a navrch excitovaný Standa Bartůšek.

Kamča na Lipně pravidelně trhala rekordy, předloni po dramatickém souboji s Lenkou Šibravovou a Pavlou Havlovou (Fričkovou) v čase 1:46:18, loni dokonce zlepšila traťový rekord na 1:44:29. Letošní čas 1:50:12 ale stačil jen na 2. místo za fenomenálně běžící Katkou Matrasovou, která vyhrála letos už třetí závod celé série a právem si tak letos brousí zuby na celkové vítězství.

A hurá dolů

Obrovskou radost nám udělala Magdalenka, která srdnatě závodila v kategorii dětí do 6 let a ve svém ročníku neměla konkurenci.

Sorry holky, ale trenér mi řekl, že mám utíkat jako vítr

Pochvalu zaslouží i Alička, která v legínkách, oblečená do šatů s kočkama a namalovaná jako motýl bojovala o každý metr.

Pokud si můžu vybrat, tak si dám 800m rychle spíš než 21km pomalu

15. ročník Okolo Libice

Loňské vydání závodu Okolo Libice nás velmi zaujalo a tak jsme se k zopakování nemuseli nechat dlouho přemlouvat. Navíc všechny z našich dětí letos dorostly do strategického věku, kdy byly nejstaršími ve svých kategoriích, což se také počítá.

Leader stáje a jeho domestikové

Všichni srdnatě bojovali, přičemž největší aplaus si stejně jako loni zasloužila Magdalenka, která v kategorii benjamínků v časovce na 80 metrů nedala zbytku pole vůbec šanci.

Holky, kluci, nezdržujem se a jedeeem si pro müsli tyčku a zonku...

Sice jsem původně nechtěl vůbec jet a mám jen sandály, ale tenhle kopeček dám!

I když červeňáček je sympaťák, stejně chci být v cíli dřív.

Vodní pólo je psina

Nejprve je nutné doběhnout na hřiště...

... poté uzmout míč ...

... a nakonec nekompromisně skórovat.

Na Sněžku v létě už ani párem volů

Naše letní dovolená v Krkonoších znamenala ráno vstát, navléknout na sebe všechno, co člověk má, výlet, odpoledne z nečasu rychle do chalupy, zapálit kamna a už radši nevylézat. Trefit v tropické sezóně jediných pár studených dní a vyrazit přitom do studené chalupy v horách, tomu se říká pešek.

Když se po třech dnech konečně počasí zklidnilo, usoudili jsme, že je čas vyrazit na česko-polskou Snøhettu. Ambice byly vysoké, Magdalenka měla dokázat, že z Pomezních bud dojde na Sněžku po svých. Začátek byl v klidu, kromě ilegálního polského sběrače borůvek jsme vesměs nikoho zajímavého nepotkali. Od Jelenky se začaly zvolna připojovat skupiny (zejména Poláků) a signalizovaly, že natěšených turistů nebude dnes málo. Těsně pod Sněžkou potkáváme Marečkovu kamarádku ze školky, která drkotá zubama. A už vidíme, že na vrcholku sami opravdu nebudeme.

Zatím ještě nedošlo na obligátní "kdy už tam budeeem?"

Nahoře je vůkolem narváno, 6.6 stupňů a vítr 8.2 m/s. Děti cestou zabavujeme mj. diskusí o tom, kudy přesně nahoru vyjel Miloš Zeman a proč sem vůbec lezl, když neumí jít po svých; další kratochvílí je písnička, že kdo hodně lemtá, přečůrá i prezidenta. V Poštovně je díky počasí nemilosrdný boj o místo, takže pohledy píšeme v cuku letu a hurá dolů.

Jelikož lanovka jezdí na Růžohorky, potkáváme při sestupu k Růžohorkám bohatou módní přehlídku pitoreskní výbavy do šesti stupňů a prudkého větru. Tatínkové s golfkami v rukách a dětmi na ramenech, kapesní psíci, občas nějaké kraťásky a žabky. Líbil se mi i pubescent, který důsledně dodržuje pravidlo uvolněných a nezavázaných tkaniček.

Nejstrašnější šelma, kterou lze v Krkonoších potkat

Na sestupu si užíváme hlavně Děčínskou boudu s výbornými domácími sýry a erárním koťátkem na hraní. Jsme hrdí na Magdalenku, která ušla 14km a 700m převýšení po svých, jen nám přitom trochu vytahala dlaně.

Tak už si Magdalenko tedy sedni...

A shodujeme se, že v létě, během dne a při funkční lanovce by na Sněžku táhnul jen vůl, respektive pár volů.

Tatramatka

Navzdory některým minusům, například nedostatku zpřístupněných cest vzhledem k počtu návštěvníků, jsou Tatry pramatkou české (fyz)kultury.

Cílem letošní návštěvy Tater nebylo zažít orienťácké eldorádo v krásně zmapovaných kouscích panenské přírody, protože ho bohužel nadobro zničila vichřice před bezmála deseti lety. Nebylo ani cílem udělat si vysokohorské soustředění, protože na něco takového nemáme kapacitu a vlastně ani motivaci. I tak jsme si ale nemohli odpustit občas se trochu popoběhnout. 

Jamské pleso pod Kriváněm, vděčný cíl cesty s malými dětmi

První rychlejší cesta byla na Rysy, které jsme ze Štrbského plesa (převýšení 1600m) a zpět na Popradské pleso dali i s kocháním pod tři hodiny. Pěkný run4fun byl ryzí trail Nový Smokovec-Velické pleso (převýšení 700m ) traverz a klesání na Hrebienok. Načež závěrečný úprk 4 km do Nového Smokovce za 15 minut dokonale kontrastoval s úvodním úporným stoupáním a hopsáním po kamenech.

Nástup do Malé Studené doliny

Hlavní rodinný výlet celého týdne se snažil využít hezké partie: Starý Smokovec - Hrebienok - Priečné sedlo - Zbojnická - Prielom - Východná Vysoká - Slezský dom - Nový Smokovec. Zejména výhledy z Východné Vysoké se povedly, řekl bych, že šlo o jedny z nejbohatších výhledů, které jsme v Tatrách zažily a to víceméně mimoděk, na odbočce z hlavní trasy.

Priečné sedlo z přístupnější strany

Tatry doporučuji a ideálně po železniční ose, protože Praha - Poprad lze jet za méně než 7 hodin. Jelikož ale pojedete přes Studénku, neberte si ale místenku v prvním ani v posledním vagóně.

Ostrava!!!

Když Ostrava, tak tři vykřičníky. A za každým vykřičníkem jedna medaile. 

Rozhodnutí uspořádat další Salomon City Trail v Ostravě jsme kvitovali s povděkem. Ostravu vůbec neznáme a prakticky vše, co jsme o ní slyšeli, zavánělo kontroverzí. A nemýlili jsme se. Hned shromaždiště bylo v bývalé koksovně, která je součástí  fantasticky renovovaného "trojhalí" Nové Karolíny. V obrovském ostravském pařáku šlo o luxusní útočiště, které kontrastovalo s industriálními prvky podél úvodu a závěru trati.

Aličko, makej!

Součástí trati hlavního závodu byl i výběh na haldu Emu. Nás ale nejvíce zaujaly dětské závody v Trojhalí, kterého se zúčastnily všechny naše ratolesti. Mareček spurtoval těsně 2., Alička v závodě dětí až do 12 let srdnatě bojovala se stejně starým kamarádem, což jí vyneslo také 2. místo.

Honzík Schorný součástí party

Nakonec i Kamča byla 2. ve své kategorii a 3. celkově. Takže když Ostrava, tak tři stříbrné vykřičníky.

Tři tripy in Dolomity

Tradiční třídenní výlet do Dolomit měl letos trochu jiné parametry; namísto Sextenských Dolomit jsme zamířili na jihozápad s cílem přejet Dolomity od východu na západ.

První den padá volba na Monte Antelao, krále Dolomit (Marmolada je jeho královnou). Mapa nabídla cestu "Laste", která není via ferrata, ale jak píšou horolezci, je "very dangerous if wet or icy, very strenuous as a daytrip". Kousek za sedlem La Bala začínají šikmé plotny, po nichž je rozsypána suť jemná jako cukřík. Což znamená jít velmi opatrně a tohle zpomalení nám rozumným rodičům se třemi dětmi vystavilo stopku. Navíc jsme pozorovali, jak po splazech pravidelně padají kameny z odtávajícího sněhu. Na vyšších partiích jsou mimochodem i delší partie I-II lezení. Popis cesty je krátce v angličtině a trochu dobrodružněji v češtině zde a zde.

Vrchol si necháme na příště

Kámen vpředu, vzadu, vpravo a vlevo

Procházka kolem Tofana di Roses, kde jsme objevovali starší chodníčky v kleči, následovala druhý den. (Zkrátka není radno se spoléhat na 15 let starou mapu, ani když jde o největší cesty.) I když se nabízel výstup stěnou na vrchol, dali jsme si raději výlet na pohodu s obhlídkou zbytků opevnění z první světové války. Den byl zakončen romantickým přespáním na Passo Pordoi v cca 2200 m.n.m.

Marmoláda přede mnou (na obzoru), marmeláda přede mnou (v kufru auta)

Není tahle nemovitost na prodej?

Piz Boe v masivu Sella byl návratem na místo činu z roku 2010, tentokráte ale dvě děti (Aličku a Marečka) nahradilo jedno věčné dítě (Koprda). Vystoupali jsme ještě před návalem turistů a užili si zblízka divadlo v podobě zásobování chat pomocí vrtulníků.  

Tenhle pašík žijící ve 2900 m.n.m. má víc červených krvinek než Kateřina Neumannová po aplikaci kyslíkového stanu

Pozdrav od Salomon girl

Pak už následoval jen přejezd dalšího sedla, jako každý rok za odměnu káva pod horami a nakonec rychlá spojka domů, kdy Koprda stihnul dokonce i poslední vlak z Budějovic do Prahy se slovy "v Českých Budějovicích by chtěl přespat každý - tedy až na mně..."

Nuda v Praze

Trávit čas cestami na letiště a na jejich terminálech bývá obvykle nuda. Dnes ale o nudě nebylo ani řeči. 

Netradiční odjezd z Prahy začal na Nádraží Veleslavíně, kde namísto portýra přivítal cestující na autobusovém terminálu kouřící nádražní domek a kolem něj pobíhající policisté. Pak začaly rychle šlehat plameny a k nim začaly přijíždět první hasičské vozy. Na místě bylo nakonec údajně pět jednotek hasičů. Co se týče mne, podle zpráv z webu jsem měl nakonec štěstíčko, protože linka 119 mne ještě vzala; poté se terminál údajně uzavřel.

Druhé zpestření, už ne adrenalinové, byl přílet Airbusu A380 na Ruzyň. Zvolna rolující obr byl elegantně přivítán oslavnou fontánou z hasičských vozů (nechyběly na Veleslavíně?) - viz pár fotek v mém albu. Stroj pro 880 pasažérů a speciální obslužnou rampou za 150 mil. Kč je vskutku impresivní; chvílemi to vypadalo až tak, jakoby celé letiště přestalo pracovat a jen uhranutě sledovalo tohoho brontosaura (ano, jde o nesprávný název, Mareček by řekl správně diplodoca anebo apatosaura), který se právě snesl z nebe.

"Welcome to Václav Havel Airport Prague!" No, nezní to trochu zvláštně?

Salomon City Trail Praha

Na sobotním city trailu na Petříně jsem nemohl být a proto jen můžu citovat Kamču, že kopce jí nesedly a v závodě se "dotrápila" ke 3. místu. Účasti ale nelitovala, ne nadarmo jde o závod, který byl v jedné loňské anketě nejpopulárnějším závodem první poloviny roku.

Ne nadarmo se říká - výraz hovoří za vše

Největší radost z výkonu a trofeje má samozřejmě Magdalenka

Návštěva u Eduarda

Letošní MČR v middle v areálu Eduard nad Jáchymovem bylo proklatě studené. Zatímco před 14 dny jsme se pařili v třicetistupňovém parnu, tento víkend kšiltovky a tílečka nahradily kulichy a zimní bundy. Pět stupňů na konci června není úplně to pravé ořechové.

Momentka pod Klínovcem

Krušné hory naštěstí kromě krušného počasí neukázaly krušné tratě. Závody byly naopak velmi rychlé a rozestupy díky tomu poměrně malé. V semifinále si Kamča potvrdila, že že život je fér, i když trochu to trvá - loni na MČR nešťastně nepostoupila do finále o 9 vteřin, letos postoupila o 10 vteřin (škoda jen, že na úkor Alenky Voborníkové). V neděli ve finále spáchala větší chybu už na K1 a nakonec doběhla 15., s čímž byla nakonec docela spokojená.

13km Thiernois

Víkend ve Francii? Proč ne, řekla si Kamča a vyrazila v pátek se Salomon týmem do Thiers u Lyonu.  Po 1200 km sezení v autě na ni čekalo 13 km v hlavním závodě. Městský trail 13km Thiernois nabízí schody, zatáčky, kopečky a rovinky, něco co Kamču (až na ty kopce) baví a bude to dobrou přípravou na trail v Praze koncem června.

Thiers u Lyonu má charakter jakoby italského městečka

V hlavním závodě žen doběhla 3., přičemž závod vyhrála Monika Preibischová a druhá byla černoška, zřejmě už naturalizovaná Francouzka. 

To hlavní přišlo až poté. V přidaném vyřazovacím závodě na 300m ("American race") Kamča krok za krokem postupovala a zlepšovala se až k časům kolem 47 vteřin. V posledním šestém kole došlo na souboj s Monikou. Kamča se vzepjala k heroickému výkonu, porazila Moniku a zároveň i sekundovala souběžně běžícím muži (hlavně ten Maročan byl v šoku) a doběhla si tak pro 1. místo. Oba závody detailně dokumentují fotogalerie.

Jsme ve Francii a tudíž politici nerozdávají guláš, ale polibky krásným a šikovným ženám

Pondělní úseky s A-týmem v Kerteamu (Pechek, Šedivý atd.) konečně přinesly kýžené ovoce.

Po českých pamětihodnostech

Jelení výskoky, skalnatý hřbet v Brdech s výhledem na Karlštejn, jsou méně známým sourozencem populárnějšího Hvíždince. Neprávem - hřbet bývalého lomu je několik stovek metrů dlouhý a nabízí skvostné výhledy dolů do údolí Berounky s převýšením až 300 metrů. Místo má i bohatou trampskou historii a vzpomenout musím i na osobní historii v podobě Pražské zimní ligy před cca 10 lety, kdy jsme s Kamčou lomem stoupali nahoru a byli uchváceni jeho divokou romantikou.

Karlštejn cca 8 km horizontálně a 200m vertikálně daleko (viz červené kolečko vpravo)

V neděli jsme namísto Karlštejnu zvolili výhledy na horu Říp. K tomu se jako ideální ukázal Pustý zámek v Kokořínsku, respektive jeho skalnatý ostroh směrem k Rači, odkud svah prudce padal o 160m dolů. Ostroh na západním okraji Kokořínska ční poměrně vysoko a výhled z něj byl až překvapivě skvostný. Kruhový rozhled na blízkém Nedvězí s výhledy údajně až na 100km jsme si nechali na příště.

Vzkaz pro bojovného bráchu, který mezitím šplhal po kamenech: Make love, not war

Jablko nespadlo daleko od stromu

Jáchym Gregor aneb raketa z Vanůvku (foto: Alča)

Komiks

Dobrodružství Kašpárka v rohlíku - aneb první Aliččin komiks

Běh vítězství Jihlava - Třešť

Běžec Vysočiny ve mne budí respekt ještě z mých mladých let, kdy běžci z Vysočiny byli urostlí opálení kluci, kteří mne na trati sfoukli jako svíčku. Když se tudíž řekne běžecký závod na Vysočině, představuji si nekompromisní boj od prvních metrů až do konce, nejlépe v kopcích v lese nebo na táhlých stoupání mezi malebnými vesničkami.

Kamču něco podobného vždycky lákalo a proto padlo rozhodnutí zpestřit si víkend a proběhnout si silniční závod na 15km mezi Jihlavou a Třeští, který obsahuje pěkné lesní pasáže pod sedlem Špičáku.

Ženy 19-35 let (anebo ženy 0-3 děti?)

Papírové předpoklady se nakonec naplnily a tak si Kamča doběhla pro vítězství a traťový rekord v čase 59:18 (od roku 1975 první čas ženy pod jednu hodinu).

Vypouštění holubice míru

Holubice míru, které vypouštěli vítězové, připomněly tragickou událost ze 7. května 1945, kdy v Třešti došlo k masakru 33 rukojmích ustupujícími jednotkami Wehrmachtu. O kontextu tragédie píší i místní noviny.

Šachy v Železných horách

Na závody českého žebříčku nedaleko mé rodné Chotěboře jsem se hodně těšil. Spousta klacků po nohama, před rukama a nad hlavou, a to bez velkého převýšení je něco pro mne jako drobného průzkumníka. 

V sobotu těch klacků bylo nakonec ale i na mne příliš. Hluboce tímto smekám před mapařem Petrem Marečkem, který si odmapoval souvislý hustník, který měl minimálně jeden km čtvereční (doufám, že jeho smlouva zahrnovala tzv. saigonskou přirážku). Mimochodem postupy díky zelené mapě byly velmi zajímavé, rovně to hodně bolelo a mnozí tak volili běh podle šachovnice, který jsem už dlouho neviděl (viz Matěj Kamenický, 2. v H21A, předvádějící na OB postupy tahy jak Gari Kasparov).

Matěj rozhodně nectí Sildovo "když zemřít, tak pod čarou"

Kamče se podařilo doběhnout si pro 3. místo. Z výsledku byla tak rozrušená, že si na vyhlášení zapomněla vzít klubový dres.

Úkol: Nalezněte prohřešky proti "Pomůcce pro pořadatele závodů ČSOS: Vyhlášení vítězů na závodech pořádaných ČSOS" (Odpověď na konci článku.)

V neděli se prostor jakoby mávnutím proutku změnil na velmi rychlý a poměrně čistý les, kde stavitel šikovně využíval malebnosti typu malých lomů, bažinek a soustav vodotečí. Middle se mi velmi líbil, trať byla extrémně rychlá, nepříliš těžká, ale prostor vytěžený velmi dobře. Navíc po velmi dlouhé době (a také na nějakou dobu asi i naposledy) jsem se dostal do H21A a tam si na chvostu pěkně zazávodil.

Kamče se příliš nevedlo a nevešla se ani do první desítky. Což ale nevadí, protože rodinné barvy tentokrát zachránila Alička v nesoutěžní kategorie HDR, kde jsme spolu doběhli v druhém nejlepším čase (nicméně mapování nebylo tak pečlivé jako v sobotu). V každém případě šlo o hezký víkend na čerstvém povětří.

Ťukačka ve stylu "cvičme v rytme"

A nyní řešení úkolu:

1. Závodníci mají mít klubové bundy nebo závodní klubové oblečení. 
2. Vyhlašované závodníky nesmí na stupně vítězů nikdo další doprovázet.
3. Podium pro vítězné závodníky nebo stupně vítězů musí být umístěno před nafukovacím billboardem s partnery ČSOS.