středa 31. října 2007
úterý 23. října 2007
Ekonomie a přírodní vědy
Přírodní vědy mne fascinují: svými objevy, laboratořemi, akademickým provozem, sofistikovaným vybavením, a přiznejme si i výší grantů. Nejvíc mne ale zaráží něco jiného - upřímný zájem přírodovědců poznat věci mimo nás. Připomíná mi doby, kdy jsme jako potěr s bratrem četli astronomické knížky; vesmír nás zajímal ne abychom něco měnili, nebo aby z toho něco káplo; prostě a jednoduše nás fascinoval - alespoň do příštího fotbálku.
Ve společenských vědách se nemohu zbavit dojmu, že motivy zájemců jsou spíše instrumentální - ovlivnit a změnit veřejné věci. Ale kde potom leží hranice mezi pomocí a mocí? A nakolik chtějí, aby byly slyšet jejich myšlenky, nebo spíše oni sami? Skupina zájemců o společenské vědy je zaplevelená lidmi s "dobrými úmysly", kteří chtějí krytí pro svoji politickou agendu, dále mocenskými oportunisty a uchazeči o post mediálních ikon.
Přitom společenské vědy jsou rozsáhlým polem, kde se může vyřádit jak zvídavost, tak tvořivost a genialita. Pouze lidé umějí jednat strategicky, používají navíc komunikaci a interakci, která nemá v případě jiných živých tvorů obdoby, přičemž ale stejně jako oni podléhají evoluci. Variabilita lidského chování a norem je, jak vidíme z historie i praxe, neuvěřitelná. A navíc, pokud nás nějaký sociální jev zaujme, můžeme si o něm navíc se zúčastněnými subjekty dokonce i poklábosit.
Společenské vědy ale doplácejí na svoji - mnohdy oprávněnou - pověst blábologie. Mnozí z těch, kteří učí na fakultě sociálních "věd", vědu buď nedělají, nebo ji překrucují anebo někdy nepokrytě odmítají. Pouze ekonomie je oddaná vědecké metodologii, čehož prvním nepříjemným důsledkem je izolace a druhým nutnost neustálých výpadů do ostatních disciplín za účelem korekce alespoň nejvíce evidentních omylů.
Vůbec tím ale neříkám, že ekonomie má vše ujasněné, ba naopak. Skýtá podobná třecí místa, jakých jsme svědci v přírodních vědách - například zda aplikovat matematiku nebo spíše matematizovat intuici. Přijde mi ale jako jediné řešení pro kohokoli, komu se nad sociálním světem zadrží dech stejně jako při pohledu na nebeskou oblohu nebo na biomechaniku geparda. A proto dělám ekonomii.
Ve společenských vědách se nemohu zbavit dojmu, že motivy zájemců jsou spíše instrumentální - ovlivnit a změnit veřejné věci. Ale kde potom leží hranice mezi pomocí a mocí? A nakolik chtějí, aby byly slyšet jejich myšlenky, nebo spíše oni sami? Skupina zájemců o společenské vědy je zaplevelená lidmi s "dobrými úmysly", kteří chtějí krytí pro svoji politickou agendu, dále mocenskými oportunisty a uchazeči o post mediálních ikon.
Přitom společenské vědy jsou rozsáhlým polem, kde se může vyřádit jak zvídavost, tak tvořivost a genialita. Pouze lidé umějí jednat strategicky, používají navíc komunikaci a interakci, která nemá v případě jiných živých tvorů obdoby, přičemž ale stejně jako oni podléhají evoluci. Variabilita lidského chování a norem je, jak vidíme z historie i praxe, neuvěřitelná. A navíc, pokud nás nějaký sociální jev zaujme, můžeme si o něm navíc se zúčastněnými subjekty dokonce i poklábosit.
Společenské vědy ale doplácejí na svoji - mnohdy oprávněnou - pověst blábologie. Mnozí z těch, kteří učí na fakultě sociálních "věd", vědu buď nedělají, nebo ji překrucují anebo někdy nepokrytě odmítají. Pouze ekonomie je oddaná vědecké metodologii, čehož prvním nepříjemným důsledkem je izolace a druhým nutnost neustálých výpadů do ostatních disciplín za účelem korekce alespoň nejvíce evidentních omylů.
Vůbec tím ale neříkám, že ekonomie má vše ujasněné, ba naopak. Skýtá podobná třecí místa, jakých jsme svědci v přírodních vědách - například zda aplikovat matematiku nebo spíše matematizovat intuici. Přijde mi ale jako jediné řešení pro kohokoli, komu se nad sociálním světem zadrží dech stejně jako při pohledu na nebeskou oblohu nebo na biomechaniku geparda. A proto dělám ekonomii.
neděle 14. října 2007
Může ekonom porozumět politice? A jak?
Jeden náš absolvent, tehdejší poradce vysoce postaveného ústavního činitele, se kdysi rozhorlil nad články publicisty Bohumila Doležala o české politice: všechno je ve skutečnosti jinak, publicisté nevidí do politických střev a závěry si jen cucají z prstu. A jenom zaplevelí diskusi spekulacemi, které si stejně každý týden upraví podle nálady nebo nových dezinformací.
Připomněl mi železný zákon oligarchie (Robert Michels), podle něhož i v demokracii tvoří politiku hlouček lidí, oligarchie, a masa je pouze pasivně následuje. Extrémní verzí jsou teorie spiknutí, které jsou v této linii úvahy konsekventní: oligarchie se dokáží domluvit dokonale a masy jsou k jejich domluvě zcela slepé. Čtenáři mají sklon věřit železnému zákonu oligarchie; například část populárních komentářů Erika Besta ve Fleetsheet's Final word má co dočinění se spekulativními úvahami o sbratření a rozkmotření různých aktérů.
Na druhé straně - fakta jsou v politice daná, cíle jsou dané, proč bychom neměli být schopni odvodit si, oč jde a co se bude dít? Proč by nebylo možné pomocí ryze analytické metody, někdo by řekl vědecké metody, dedukovat a predikovat? Nemůže to být přece o tolik složitější než teorie superstrun nebo případy, které řeší Hercule Poirot.
Pravda leží kdesi uprostřed, jako ostatně pokaždé. Začněme zeširoka. V politice je zásadní jedna zvláštní vlastnost: schopnost vytvářet a udržovat spojenectví. Specifické je i hodnocení výstupu. Obojí znesnadňuje obecnou analýzu prostou znalostí konkrétních vazeb, poměrů a situací. Věnovat se budu převážně schopnosti utvářet spojenectví.
Jde o vlastnost, tvořící povinnou položku ve výbavě politika. Politik sám o sobě není ničím; podpora druhých nestojí jen na dobře artikulovaných společných zájmech, ale hlavně na důvěře. Být politikem je podle mého názoru jediné: být schopen přesvědčovat druhé o spojenectví. Proto se tak dramaticky liší expert od politika; za expertem stojí schopnost udělat něco sám, za politikem schopnost přesvědčit druhé ke společné akci či postoji. Což platí v obecné politice stejně jako v akademické politice.
Pochopitelně lze jen stěží dohlédnout, kam sahají konkrétní, někdy ryze osobní vazby. Tyto informace pak odlišují znalce poměrů od pozorovatelů; znalci poměrů bývají povrchní, provinční, bez znalosti trendů a obecných situací; co ale znají výtečně, jsou vztahy. Lobisté, PR agentury a ex-politici si na nich dokoncezakládají svoji živnost.
Chceme-li studovat tvorbu ekonomické politiky, nemůžeme se spoléhat na studium vazeb mezi politiky jednoduše z toho důvodu, že tyto informace nám budou pravděpodobně zapovězené a protože jsou nesystematické, víceméně ad hoc. Studovat se musí něco obecného.
Tím obecným jsou podněty čili incentivy. Ekonomie nestojí koneckonců na ničem jiném než na představě, že lidé reagují na podněty. Jinými slovy, lidé se neustále snaží přizpůsobit situacím a nalézt v nich nejlepší řešení. I politiku lze studovat jako situace, kde aktéři hledají nejlepší řešení. Pokud chceme obecně o dané situaci něco říci, pak nám nezbývá než se soustředit na případ, kdy všichni už své nejlepší řešení našli a stav je rovnovážný.
S touto představou pak můžeme skočit po hlavě do víru politických událostí a studovat celou řadu otázek. Proč jsou reformy trhu práce obtížné? Jaké reformní instrumenty mají vyšší šanci na přijetí? Proč zavedení většinového volebního systému znamená menší sociální stát? Proč platí, že čím více politických stran, tím vyšší deficit rozpočtu? Kdy je lobování užitečné a kdy nikoliv? Proč decentralizace na jedné straně umravňuje politiky a na druhé straně zvyšuje riziko rozpočtové nekázně municipalit?
Tyto otázky studuje nová politická ekonomie, bez níž si dnes nelze představit ekonomii veřejného sektoru a moderní analýzu hospodářské politiky. Pokud hodláte ovlivnit hospodářskou politiku, investujte proto do nové politické ekonomie. Získáte nadhled a strategické myšlení, spočívající ve schopnosti uvažovat o několik tahů dopředu. Nakolik se ale hra bude hrát tak, jak to čekáte, záleží i na věcech mimo vás. Nezapomeňte, že jako ekonomové můžete poskytnout pouze obecné závěry, nekontaminované osobními vazbami. Pokud chcete něco konkrétně realizovat, musíte být ochotni jít do střev - a v nich je pobyt mnohdy stísňující a nepříliš voňavý.
Připomněl mi železný zákon oligarchie (Robert Michels), podle něhož i v demokracii tvoří politiku hlouček lidí, oligarchie, a masa je pouze pasivně následuje. Extrémní verzí jsou teorie spiknutí, které jsou v této linii úvahy konsekventní: oligarchie se dokáží domluvit dokonale a masy jsou k jejich domluvě zcela slepé. Čtenáři mají sklon věřit železnému zákonu oligarchie; například část populárních komentářů Erika Besta ve Fleetsheet's Final word má co dočinění se spekulativními úvahami o sbratření a rozkmotření různých aktérů.
Na druhé straně - fakta jsou v politice daná, cíle jsou dané, proč bychom neměli být schopni odvodit si, oč jde a co se bude dít? Proč by nebylo možné pomocí ryze analytické metody, někdo by řekl vědecké metody, dedukovat a predikovat? Nemůže to být přece o tolik složitější než teorie superstrun nebo případy, které řeší Hercule Poirot.
Pravda leží kdesi uprostřed, jako ostatně pokaždé. Začněme zeširoka. V politice je zásadní jedna zvláštní vlastnost: schopnost vytvářet a udržovat spojenectví. Specifické je i hodnocení výstupu. Obojí znesnadňuje obecnou analýzu prostou znalostí konkrétních vazeb, poměrů a situací. Věnovat se budu převážně schopnosti utvářet spojenectví.
Jde o vlastnost, tvořící povinnou položku ve výbavě politika. Politik sám o sobě není ničím; podpora druhých nestojí jen na dobře artikulovaných společných zájmech, ale hlavně na důvěře. Být politikem je podle mého názoru jediné: být schopen přesvědčovat druhé o spojenectví. Proto se tak dramaticky liší expert od politika; za expertem stojí schopnost udělat něco sám, za politikem schopnost přesvědčit druhé ke společné akci či postoji. Což platí v obecné politice stejně jako v akademické politice.
Pochopitelně lze jen stěží dohlédnout, kam sahají konkrétní, někdy ryze osobní vazby. Tyto informace pak odlišují znalce poměrů od pozorovatelů; znalci poměrů bývají povrchní, provinční, bez znalosti trendů a obecných situací; co ale znají výtečně, jsou vztahy. Lobisté, PR agentury a ex-politici si na nich dokoncezakládají svoji živnost.
Chceme-li studovat tvorbu ekonomické politiky, nemůžeme se spoléhat na studium vazeb mezi politiky jednoduše z toho důvodu, že tyto informace nám budou pravděpodobně zapovězené a protože jsou nesystematické, víceméně ad hoc. Studovat se musí něco obecného.
Tím obecným jsou podněty čili incentivy. Ekonomie nestojí koneckonců na ničem jiném než na představě, že lidé reagují na podněty. Jinými slovy, lidé se neustále snaží přizpůsobit situacím a nalézt v nich nejlepší řešení. I politiku lze studovat jako situace, kde aktéři hledají nejlepší řešení. Pokud chceme obecně o dané situaci něco říci, pak nám nezbývá než se soustředit na případ, kdy všichni už své nejlepší řešení našli a stav je rovnovážný.
S touto představou pak můžeme skočit po hlavě do víru politických událostí a studovat celou řadu otázek. Proč jsou reformy trhu práce obtížné? Jaké reformní instrumenty mají vyšší šanci na přijetí? Proč zavedení většinového volebního systému znamená menší sociální stát? Proč platí, že čím více politických stran, tím vyšší deficit rozpočtu? Kdy je lobování užitečné a kdy nikoliv? Proč decentralizace na jedné straně umravňuje politiky a na druhé straně zvyšuje riziko rozpočtové nekázně municipalit?
Tyto otázky studuje nová politická ekonomie, bez níž si dnes nelze představit ekonomii veřejného sektoru a moderní analýzu hospodářské politiky. Pokud hodláte ovlivnit hospodářskou politiku, investujte proto do nové politické ekonomie. Získáte nadhled a strategické myšlení, spočívající ve schopnosti uvažovat o několik tahů dopředu. Nakolik se ale hra bude hrát tak, jak to čekáte, záleží i na věcech mimo vás. Nezapomeňte, že jako ekonomové můžete poskytnout pouze obecné závěry, nekontaminované osobními vazbami. Pokud chcete něco konkrétně realizovat, musíte být ochotni jít do střev - a v nich je pobyt mnohdy stísňující a nepříliš voňavý.
sobota 13. října 2007
Nenačovice
Slunečné sobotní odpoledne (stejně jako pondělní dopoledne a čtvrtek odpoledne) neodolatelně vyzývalo k výletu do okolí. Nedaleko Rudné je údolí s překrásnou vesničkou Nenačovice, kolem níž jsou výhledy takřka horského charakteru, koňské farmy, hluboká zalesněná údolí a pasoucí se ovečky. V Nenačovicích je i architektonický skvost, přestavba statku na ekologickou farmu společnosti Country Life.
Návštěva
Pro ČSÚ: Návštěva bratra, Martiny, Jáchymka a Julinky dne 4.10.2007 přinesla zvýšení počtu nezletilých v domácnosti o celých 200%. Počet zletilých narostl o pouhých 100%. Bylo konstatováno, že ani nominální ani reálný růst Aličky nekonverguje k reálnému růstu Julinky, proto by nebylo vhodné zavádět mezi nimi společnou měnu. Čtenost Hospodářských novin se zvýšila o 50% (jednalo se o Havlovské vydání), což napomáhá vysvětlit mimořádný úspěch tohoto vydání i na agregátní úrovni. HDP domácnosti díky návštěvě pokleslo o několik desítek procent.
čtvrtek 11. října 2007
Blamáž Czech Made
Nejnovější číslo Orientačního běhu rozebírá neblahou kauzu na srpnovém MS v MTBO v Novém Městě na Moravě, která se dostala i do Branek bodů vteřin na České televizi. Ve zkratce: Dán Gasbjerg přišel do startovního koridoru včas, nicméně se v koridorech jednou neposunul a odstartoval o minutu později. Národní kontrolor mu z času odečetl 1 minutu, načež podala česká výprava protest a dosáhla původního času, čímž Čech Jaroslav Rygl získal bronz.
První věc, kterou mi na to řekla Kamča, bylo - a může ta medaile Rygla těšit? Podle článku ano, takže hlásím první fuj. Druhá věc je, že Češi použili klasickou fintu, kterou soudci používají k prznění českého práva - co není napsáno, nemůže být vynuceno. Pochopitelný úzus, že na závodě mistrovství světa je to pořadatel, který odpovídá za to, že se startuje v pořádku, se náhle mění v povinnost závodníka.
Ostuda je z toho hned trojnásobná. Za prvé, že jury odsouhlasila český protest 3:0; za druhé, že Rygl se hřeje z medaile jen díky zákulisnímu tlaku, nikoli výkonem na trati; a za třetí, a to je nejsmutnější, že Milan Jirásek (Smíšek) sáhodlouze obhajuje svoje rozhodnutí a napadá národního kontrolora (Jiřího Urválka - Cvrčka), který jediný v téhle kauze pochopil, že sport je o elementárním dodržování fair play. Když už, tak mám mlčet a přiznat, že zkrátka využili mezeru v pravidlech, aby měl v kolonkách pro sponzory o placku víc.
Teď se jen modlím k pohanským bůžkům, aby něco podobného nenastalo příští rok na MS v Olomouci; jsem si ale jistý, že ani Radovan (šéftrenér repre) ani orienťáci typu Binga a Dany Brožkové by na podobnou ostudnou blamáž nikdy nepřistoupili.
První věc, kterou mi na to řekla Kamča, bylo - a může ta medaile Rygla těšit? Podle článku ano, takže hlásím první fuj. Druhá věc je, že Češi použili klasickou fintu, kterou soudci používají k prznění českého práva - co není napsáno, nemůže být vynuceno. Pochopitelný úzus, že na závodě mistrovství světa je to pořadatel, který odpovídá za to, že se startuje v pořádku, se náhle mění v povinnost závodníka.
Ostuda je z toho hned trojnásobná. Za prvé, že jury odsouhlasila český protest 3:0; za druhé, že Rygl se hřeje z medaile jen díky zákulisnímu tlaku, nikoli výkonem na trati; a za třetí, a to je nejsmutnější, že Milan Jirásek (Smíšek) sáhodlouze obhajuje svoje rozhodnutí a napadá národního kontrolora (Jiřího Urválka - Cvrčka), který jediný v téhle kauze pochopil, že sport je o elementárním dodržování fair play. Když už, tak mám mlčet a přiznat, že zkrátka využili mezeru v pravidlech, aby měl v kolonkách pro sponzory o placku víc.
Teď se jen modlím k pohanským bůžkům, aby něco podobného nenastalo příští rok na MS v Olomouci; jsem si ale jistý, že ani Radovan (šéftrenér repre) ani orienťáci typu Binga a Dany Brožkové by na podobnou ostudnou blamáž nikdy nepřistoupili.
úterý 9. října 2007
Posudek z Politické ekonomie
Dostal jsem jeden negativní posudek z Politické ekonomie, která si činí nárok být předním žurnálem pro českou ekonomickou obec. Dobře jsem se nad ním pobavil, délkou, úsudky a snad i proto, že byl napsán fontem Comic Sans. Editor ho nebere na bernou minci, což se mu vůbec nedivím.
Článek se zabývá teorií a empirií rozpočtových pravidel, resp. možnostmi modelování rozpočtového chování subjektů. Teoretická část je výčtem předpokladů a podstaty modelů. Budí dojem, že vznikla zkrácením delšího textu a je pro čtenáře jen velmi obtížně čitelná. Empirická část pak vychází ze srovnání výsledků různých studií, závěry nejsou příliš průkazné. Na základě toho autor formuluje doporučení pro chování subjektů (pro scénář) v rozpočtovém procesu. Doporučení typu " … scénáři by pomohla změna volebního systému" a další navazující dílčí doporučení však budí při legislativní náročnosti (jen např.) změny volebního systému jen úsměv. Článek se zabývá modelováním něčeho, co nemá pravidla. Doporučení plynoucí z modelu jsou daleko od reality, článek působí velmi nevyzrálým dojmem.
Pro vlastní úsudek nabízím i recenzovaný článek (working paper verze).
úterý 2. října 2007
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)