Přírodní vědy mne fascinují: svými objevy, laboratořemi, akademickým provozem, sofistikovaným vybavením, a přiznejme si i výší grantů. Nejvíc mne ale zaráží něco jiného - upřímný zájem přírodovědců poznat věci mimo nás. Připomíná mi doby, kdy jsme jako potěr s bratrem četli astronomické knížky; vesmír nás zajímal ne abychom něco měnili, nebo aby z toho něco káplo; prostě a jednoduše nás fascinoval - alespoň do příštího fotbálku.
Ve společenských vědách se nemohu zbavit dojmu, že motivy zájemců jsou spíše instrumentální - ovlivnit a změnit veřejné věci. Ale kde potom leží hranice mezi pomocí a mocí? A nakolik chtějí, aby byly slyšet jejich myšlenky, nebo spíše oni sami? Skupina zájemců o společenské vědy je zaplevelená lidmi s "dobrými úmysly", kteří chtějí krytí pro svoji politickou agendu, dále mocenskými oportunisty a uchazeči o post mediálních ikon.
Přitom společenské vědy jsou rozsáhlým polem, kde se může vyřádit jak zvídavost, tak tvořivost a genialita. Pouze lidé umějí jednat strategicky, používají navíc komunikaci a interakci, která nemá v případě jiných živých tvorů obdoby, přičemž ale stejně jako oni podléhají evoluci. Variabilita lidského chování a norem je, jak vidíme z historie i praxe, neuvěřitelná. A navíc, pokud nás nějaký sociální jev zaujme, můžeme si o něm navíc se zúčastněnými subjekty dokonce i poklábosit.
Společenské vědy ale doplácejí na svoji - mnohdy oprávněnou - pověst blábologie. Mnozí z těch, kteří učí na fakultě sociálních "věd", vědu buď nedělají, nebo ji překrucují anebo někdy nepokrytě odmítají. Pouze ekonomie je oddaná vědecké metodologii, čehož prvním nepříjemným důsledkem je izolace a druhým nutnost neustálých výpadů do ostatních disciplín za účelem korekce alespoň nejvíce evidentních omylů.
Vůbec tím ale neříkám, že ekonomie má vše ujasněné, ba naopak. Skýtá podobná třecí místa, jakých jsme svědci v přírodních vědách - například zda aplikovat matematiku nebo spíše matematizovat intuici. Přijde mi ale jako jediné řešení pro kohokoli, komu se nad sociálním světem zadrží dech stejně jako při pohledu na nebeskou oblohu nebo na biomechaniku geparda. A proto dělám ekonomii.
Ve společenských vědách se nemohu zbavit dojmu, že motivy zájemců jsou spíše instrumentální - ovlivnit a změnit veřejné věci. Ale kde potom leží hranice mezi pomocí a mocí? A nakolik chtějí, aby byly slyšet jejich myšlenky, nebo spíše oni sami? Skupina zájemců o společenské vědy je zaplevelená lidmi s "dobrými úmysly", kteří chtějí krytí pro svoji politickou agendu, dále mocenskými oportunisty a uchazeči o post mediálních ikon.
Přitom společenské vědy jsou rozsáhlým polem, kde se může vyřádit jak zvídavost, tak tvořivost a genialita. Pouze lidé umějí jednat strategicky, používají navíc komunikaci a interakci, která nemá v případě jiných živých tvorů obdoby, přičemž ale stejně jako oni podléhají evoluci. Variabilita lidského chování a norem je, jak vidíme z historie i praxe, neuvěřitelná. A navíc, pokud nás nějaký sociální jev zaujme, můžeme si o něm navíc se zúčastněnými subjekty dokonce i poklábosit.
Společenské vědy ale doplácejí na svoji - mnohdy oprávněnou - pověst blábologie. Mnozí z těch, kteří učí na fakultě sociálních "věd", vědu buď nedělají, nebo ji překrucují anebo někdy nepokrytě odmítají. Pouze ekonomie je oddaná vědecké metodologii, čehož prvním nepříjemným důsledkem je izolace a druhým nutnost neustálých výpadů do ostatních disciplín za účelem korekce alespoň nejvíce evidentních omylů.
Vůbec tím ale neříkám, že ekonomie má vše ujasněné, ba naopak. Skýtá podobná třecí místa, jakých jsme svědci v přírodních vědách - například zda aplikovat matematiku nebo spíše matematizovat intuici. Přijde mi ale jako jediné řešení pro kohokoli, komu se nad sociálním světem zadrží dech stejně jako při pohledu na nebeskou oblohu nebo na biomechaniku geparda. A proto dělám ekonomii.