Jeden náš absolvent, tehdejší poradce vysoce postaveného ústavního činitele, se kdysi rozhorlil nad články publicisty Bohumila Doležala o české politice: všechno je ve skutečnosti jinak, publicisté nevidí do politických střev a závěry si jen cucají z prstu. A jenom zaplevelí diskusi spekulacemi, které si stejně každý týden upraví podle nálady nebo nových dezinformací.
Připomněl mi železný zákon oligarchie (Robert Michels), podle něhož i v demokracii tvoří politiku hlouček lidí, oligarchie, a masa je pouze pasivně následuje. Extrémní verzí jsou teorie spiknutí, které jsou v této linii úvahy konsekventní: oligarchie se dokáží domluvit dokonale a masy jsou k jejich domluvě zcela slepé. Čtenáři mají sklon věřit železnému zákonu oligarchie; například část populárních komentářů Erika Besta ve Fleetsheet's Final word má co dočinění se spekulativními úvahami o sbratření a rozkmotření různých aktérů.
Na druhé straně - fakta jsou v politice daná, cíle jsou dané, proč bychom neměli být schopni odvodit si, oč jde a co se bude dít? Proč by nebylo možné pomocí ryze analytické metody, někdo by řekl vědecké metody, dedukovat a predikovat? Nemůže to být přece o tolik složitější než teorie superstrun nebo případy, které řeší Hercule Poirot.
Pravda leží kdesi uprostřed, jako ostatně pokaždé. Začněme zeširoka. V politice je zásadní jedna zvláštní vlastnost: schopnost vytvářet a udržovat spojenectví. Specifické je i hodnocení výstupu. Obojí znesnadňuje obecnou analýzu prostou znalostí konkrétních vazeb, poměrů a situací. Věnovat se budu převážně schopnosti utvářet spojenectví.
Jde o vlastnost, tvořící povinnou položku ve výbavě politika. Politik sám o sobě není ničím; podpora druhých nestojí jen na dobře artikulovaných společných zájmech, ale hlavně na důvěře. Být politikem je podle mého názoru jediné: být schopen přesvědčovat druhé o spojenectví. Proto se tak dramaticky liší expert od politika; za expertem stojí schopnost udělat něco sám, za politikem schopnost přesvědčit druhé ke společné akci či postoji. Což platí v obecné politice stejně jako v akademické politice.
Pochopitelně lze jen stěží dohlédnout, kam sahají konkrétní, někdy ryze osobní vazby. Tyto informace pak odlišují znalce poměrů od pozorovatelů; znalci poměrů bývají povrchní, provinční, bez znalosti trendů a obecných situací; co ale znají výtečně, jsou vztahy. Lobisté, PR agentury a ex-politici si na nich dokoncezakládají svoji živnost.
Chceme-li studovat tvorbu ekonomické politiky, nemůžeme se spoléhat na studium vazeb mezi politiky jednoduše z toho důvodu, že tyto informace nám budou pravděpodobně zapovězené a protože jsou nesystematické, víceméně ad hoc. Studovat se musí něco obecného.
Tím obecným jsou podněty čili incentivy. Ekonomie nestojí koneckonců na ničem jiném než na představě, že lidé reagují na podněty. Jinými slovy, lidé se neustále snaží přizpůsobit situacím a nalézt v nich nejlepší řešení. I politiku lze studovat jako situace, kde aktéři hledají nejlepší řešení. Pokud chceme obecně o dané situaci něco říci, pak nám nezbývá než se soustředit na případ, kdy všichni už své nejlepší řešení našli a stav je rovnovážný.
S touto představou pak můžeme skočit po hlavě do víru politických událostí a studovat celou řadu otázek. Proč jsou reformy trhu práce obtížné? Jaké reformní instrumenty mají vyšší šanci na přijetí? Proč zavedení většinového volebního systému znamená menší sociální stát? Proč platí, že čím více politických stran, tím vyšší deficit rozpočtu? Kdy je lobování užitečné a kdy nikoliv? Proč decentralizace na jedné straně umravňuje politiky a na druhé straně zvyšuje riziko rozpočtové nekázně municipalit?
Tyto otázky studuje nová politická ekonomie, bez níž si dnes nelze představit ekonomii veřejného sektoru a moderní analýzu hospodářské politiky. Pokud hodláte ovlivnit hospodářskou politiku, investujte proto do nové politické ekonomie. Získáte nadhled a strategické myšlení, spočívající ve schopnosti uvažovat o několik tahů dopředu. Nakolik se ale hra bude hrát tak, jak to čekáte, záleží i na věcech mimo vás. Nezapomeňte, že jako ekonomové můžete poskytnout pouze obecné závěry, nekontaminované osobními vazbami. Pokud chcete něco konkrétně realizovat, musíte být ochotni jít do střev - a v nich je pobyt mnohdy stísňující a nepříliš voňavý.
Připomněl mi železný zákon oligarchie (Robert Michels), podle něhož i v demokracii tvoří politiku hlouček lidí, oligarchie, a masa je pouze pasivně následuje. Extrémní verzí jsou teorie spiknutí, které jsou v této linii úvahy konsekventní: oligarchie se dokáží domluvit dokonale a masy jsou k jejich domluvě zcela slepé. Čtenáři mají sklon věřit železnému zákonu oligarchie; například část populárních komentářů Erika Besta ve Fleetsheet's Final word má co dočinění se spekulativními úvahami o sbratření a rozkmotření různých aktérů.
Na druhé straně - fakta jsou v politice daná, cíle jsou dané, proč bychom neměli být schopni odvodit si, oč jde a co se bude dít? Proč by nebylo možné pomocí ryze analytické metody, někdo by řekl vědecké metody, dedukovat a predikovat? Nemůže to být přece o tolik složitější než teorie superstrun nebo případy, které řeší Hercule Poirot.
Pravda leží kdesi uprostřed, jako ostatně pokaždé. Začněme zeširoka. V politice je zásadní jedna zvláštní vlastnost: schopnost vytvářet a udržovat spojenectví. Specifické je i hodnocení výstupu. Obojí znesnadňuje obecnou analýzu prostou znalostí konkrétních vazeb, poměrů a situací. Věnovat se budu převážně schopnosti utvářet spojenectví.
Jde o vlastnost, tvořící povinnou položku ve výbavě politika. Politik sám o sobě není ničím; podpora druhých nestojí jen na dobře artikulovaných společných zájmech, ale hlavně na důvěře. Být politikem je podle mého názoru jediné: být schopen přesvědčovat druhé o spojenectví. Proto se tak dramaticky liší expert od politika; za expertem stojí schopnost udělat něco sám, za politikem schopnost přesvědčit druhé ke společné akci či postoji. Což platí v obecné politice stejně jako v akademické politice.
Pochopitelně lze jen stěží dohlédnout, kam sahají konkrétní, někdy ryze osobní vazby. Tyto informace pak odlišují znalce poměrů od pozorovatelů; znalci poměrů bývají povrchní, provinční, bez znalosti trendů a obecných situací; co ale znají výtečně, jsou vztahy. Lobisté, PR agentury a ex-politici si na nich dokoncezakládají svoji živnost.
Chceme-li studovat tvorbu ekonomické politiky, nemůžeme se spoléhat na studium vazeb mezi politiky jednoduše z toho důvodu, že tyto informace nám budou pravděpodobně zapovězené a protože jsou nesystematické, víceméně ad hoc. Studovat se musí něco obecného.
Tím obecným jsou podněty čili incentivy. Ekonomie nestojí koneckonců na ničem jiném než na představě, že lidé reagují na podněty. Jinými slovy, lidé se neustále snaží přizpůsobit situacím a nalézt v nich nejlepší řešení. I politiku lze studovat jako situace, kde aktéři hledají nejlepší řešení. Pokud chceme obecně o dané situaci něco říci, pak nám nezbývá než se soustředit na případ, kdy všichni už své nejlepší řešení našli a stav je rovnovážný.
S touto představou pak můžeme skočit po hlavě do víru politických událostí a studovat celou řadu otázek. Proč jsou reformy trhu práce obtížné? Jaké reformní instrumenty mají vyšší šanci na přijetí? Proč zavedení většinového volebního systému znamená menší sociální stát? Proč platí, že čím více politických stran, tím vyšší deficit rozpočtu? Kdy je lobování užitečné a kdy nikoliv? Proč decentralizace na jedné straně umravňuje politiky a na druhé straně zvyšuje riziko rozpočtové nekázně municipalit?
Tyto otázky studuje nová politická ekonomie, bez níž si dnes nelze představit ekonomii veřejného sektoru a moderní analýzu hospodářské politiky. Pokud hodláte ovlivnit hospodářskou politiku, investujte proto do nové politické ekonomie. Získáte nadhled a strategické myšlení, spočívající ve schopnosti uvažovat o několik tahů dopředu. Nakolik se ale hra bude hrát tak, jak to čekáte, záleží i na věcech mimo vás. Nezapomeňte, že jako ekonomové můžete poskytnout pouze obecné závěry, nekontaminované osobními vazbami. Pokud chcete něco konkrétně realizovat, musíte být ochotni jít do střev - a v nich je pobyt mnohdy stísňující a nepříliš voňavý.