Lano a propast. Jen dva muži.

Po svém návratu z Nepálu měla Kamča lehce horolezeckou náladu, pročež nezbývalo než zajít na divadelní adaptaci bestselleru Setkání se smrtí pod názvem Dotknout se prázdna.

Nebývá úplně běžné, aby divadelní hru sponzorovala firma Hudy a není ani typické, aby hlavními rekvizitami byla funkční horolezecká výbava. Neobvyklé bylo i aranžmá v divadle ABC. Nepřicházelo se do hlediště, nýbrž ve skupince nás vedli chodbami dozadu, až do komůrky, u které se posléze ukázalo, že jde o zadní stranu jeviště. V ní se nám podařilo zaujmout místa na židlích v první řadě, což se ukázalo jako skvělý tah.

Hra měla fascinující náboj; nejprve proběhla komorní (řekl bych kvazi-retrospektivní) část, jejíž součástí bylo i šplhání po stěnách a občas velmi ostrá konverzace; poté se rozhrnula opona a hlavní část hry se odehrávala v hledišti, přičemž židle tvořily přírodní překážky, nad kterými čněla hora postavena z žebříků a lan.

Rok 2026 a Vodičkova ulice na Praze 1, nebo rok 1985 a hora Siula Grande v peruánských Andách?

Nechci prozrazovat děj, vypíchnu jen, že se skutečně vyplatilo nezjišťovat si nic o pozadí hry. Velmi příjemně jsem byl překvapený obsazením, všichni mladí herci skvěle zahráli své postavy, ať už citlivý Filip František Červenka, naštvaná Renáta Matějíčková, či bezstarostný Tomáš Dalecký. K tomu se přidala postavička extrovertního ukecaného kamaráda, který se vždycky objeví v každé partě, v podání Radka Melšy.

Emocí nabídla hra přehršel a z divadla jsme odcházeli s opravdu silnými dojmy, které si Kamča umocnila ještě čerstvou vzpomínkou na svoji expedici v Nepálu.

Tchajwanské snídaně

Jogurt Holandia s vločkami sice nemá chybu, ale když je hotel holt nenabízí, přicházejí na řadu jiné alternativy.

Pro každého návštěvníka Tchajwanu je povinnost vyzkoušet čajové vejce (tea egg). Vajíčko má díky naprásklé skořápce i uvnitř lehce zčernalou barvu, ale chuťově je to zkrátka jen naše známé středoevropské vajíčko. Naopak "stinky tofu" rozhodně povinnost není; smrdí na sto honů, na chuť ale nakonec nevyžadovalo nijak zvláštní odvahu. Ale jak mi posléze řekl místní průvodce Kevin: v hotelu servírují jen "verzi pro začátečníky". K tomu ještě "bean curd" (tofu) nasladko - velmi chutný doplněk.

Tea Egg, Stinky Tofu, Bean Curd

Gratinované plody moře v omáčce, k tomu chutná zeleninová rolka a nakonec sojové boby - ty byly velmi dobré, solené a lehce pikantní.

Veggie Roll (zeleninová rolka), Green Soyabeans (zelené sojové boby), Gratined Seafood

Pouliční jídlo (street food) jsem zkoušel hodně opatrně; kromě rybích kuliček s korejským kořením "kimchi" jsem neodolal "tchajwanskému hotdogu", který je hotdogem i bez rohlíku. Poměrně pikantní a hodně smažený páreček se jednoduše vloží do dalšího "párečku", který je naplněný rýží.

Je to hot dog, nebo není?

Tofu a zase jednou tofu. Zejména verze v tmavé omáčce nebyla úplně můj šálek čaje. Nicméně nudle se zeleninou dojem zachránily.

Sauteed Bean Curd, Sauteed Bean Tofu, Stir-Fried Noodles

Lopuchový (burdock) salát je tradiční salát zejména v Japonsku, známý pro své protizánětlivé a další blahodárné účinky. Na chuť trochu trpký. K tomu všudypřítomné tofu nakrájené na tenké bílé proužky (bean curd). 

Burdock Salad (viz zelené proužky vpravo), Sliced Bean Curd, Fried Rice Noodles

Ucho chocholaté čili Wood ear anebo též "Jidášovo ucho" si můžete často dát v čínských restauracích u nás, zde vlevo na talíři jde o krásně černou variantu (Auricularia heimuer). Chutí cosi jako černý amaroun - lehce slizký a bez výrazu, ale určitě mimořádně zdravá houba, jak se píše v čínské medicíně. 

Fungus Salad (houbový salát), Stir-Fried Potatoes and Noodles, Broccoli (ano, včetně zelených fazolí) 

Těsně před prohlídkou pandy v místním zoo jsem samozřejmě musel zkusit její hlavní stravu - bambusové výhonky.  

Bamboo Shots (bambusové výhonky), Gratin Seafood, Scrambled Eggs, Potatoe Salad (trochu jiný než k Vánocím)

A na závěr ještě něco na zub. Shaoxing Plum (hnědší barva) může či nemusí být plod švestky; používá se i pro fermentované horčičné listy nebo čínské zelí; zde to je skutečně švestka, která odkazuje na tradiční chuť z čínské provincie Shaoxing. Waxberry (tmavší barva) je Voskovník červený s plodem nazvaným madron alias "čínská jahoda"; chuť mezi jahodou a liči, v tomto balení hodně doslazené.

Shaoxing Plum (švestka sušená v rýžovém víně , co není švestkou), Dried Waxberry (voskovník) a vpravo Green Peas (hrášek v těstíčku)

Tchajwan: Yehliu, Jiufen a Shifen

Nejen Barbie oceňuje Kevina.

Od jednodenních agenturních zájezdů nemám bůhvíjaká očekávání, zejména díky typicky pasivnímu až imobilnímu osazenstvu. Nicméně návštěva několika vesniček na severovýchodě Tchajwanu se bez vlastního auta nedá ani jinak realizovat. Proto jsem se uchýlil k nabídce Edison Tour, která na mne působila důvěryhodně. A nelitoval jsem: logistika perfektní, osazenstvo geograficky bohaté (Austrálie, Filipíny, Spojené státy a Anglie) a přidanou hodnotou byl sympatický průvodce Kevin. I díky němu se slunečný den skutečně vydařil. 

Užít si vzácný moment, kdy žádný asijský turista není v záběru

Pro mne absolutním vrcholem byly již skalní formace v Yehliu. U nich je zajímavé, že jsou poměrně malé, takže eroze u nich postupuje velmi rychle. Není vyloučené, že pár desítek let bude geopark nabízet fakticky jen napodobeniny, které u dvou hlavních formací koneckonců postavil již dnes. Na hlavní atrakci (královnu Alžbětu II) jsem nečekal frontu a spokojil se s fotografií z boku, vyfocenou lehce drze vedle fronty; jinak občas bylo hodně náročné vytvořit záběr tak, aby v něm nebyl žádný turista.

Výhled z Jiufenu směrem na sever, zpět k poloostrovu Yehliu

Uličky starého města v Jiufenu, položeného ve strmém svahu, nabízely denní verzi typický nočních trhů, tj. směs různých bister, pouličního jídla a obchůdků. Uličky extrémně plné, vůně všelijaké (naštěstí stinky/smradlavé tofu jen málokde) a kulinářsky zajímavé - zkusil jsem rybí kuličky s kimchi příchutí a tchajwanský hotdog (kde rohlík nahrazuje rýžová rolka).  

Pro tento záběr jsem zužitkoval umírněné množství figurantů

Zatímco v Jiufenu dříve probíhala zlatá horečku, Shifen je městečko, kde se až do 70. let těžilo černé uhlí. Atrakci z něj udělal místní vodopád (místní niagarské vodopády) a pak i možnost vypouštět balony štěstí, což má povolené jako jediná vesnice a celém Tchajwanu. Na vodopád se lze dívat z celé řady vyhlídek a jelikož nebyly silné deště, měl čisté zbarvení. U vodopádu je vidět i asijský přístup k přírodě - aby voda tekla pomaleji, je vodopád nahoře vyrovnán hrází; naštěstí ale nevypadá nijak rušivě.

Při vší úctě si myslím, že Lou Fanánek Hagen musí být budhista

Kevin s námi sdílel řadu detailů a postřehů, zejména potvrdil eklektický přístup k religiozitě - zčásti taoismus, zčásti buddhismus, obecně extrémně silný asijský důraz na splnění povinnosti, vedle toho ale i silný důraz (zejména v taiosmu) na bohatství a úspěch. Nová generace podle něj ale "věří hlavně sama sobě ... a pak možná ještě na ChatGPT."

Tchajwan: Datun Peaks

Mlha ve vavřínovém háji - kde už jsem ji jenom zažil?

Jakkoli původní předpověď nabízela slunce, ve skutečnosti se zatáhlo a v horách byla vidět oblačnost. Denní trek ale nebyl jindy možný, tudíž jsem vyrazil na konečnou červené linky do Beitou a pak přes Guizikengský trail nahoru. S plánem a inspirací mi pomohl tento skvělý blog, jakkoli časové odhady mi přišly přehnané  (a byly, ale zdaleka ne o tolik, co jsem čekal.)

Před pár minutami odsud kousek proběhla opice; jejich moč je občas velmi intenzivně cítit

Již zde, relativně nízko, neočekávaně potkávám opici, která přebíhá cestu kousek přede mnou - zážitek i respekt najednou. Vegetace je ostrovní a jako z oka vypadlá Madeiře - bambus, kapradiny, strmé svahy, které nám připadají jako džungle, dokonce došlo i na levádu. Těsně pod vrcholky vstupuji do vavřínového háje a bylo to jako vrátit se do Fanalu na Madeiře; i mlha byla stejná. 

Pohled dovnitř mohu zprostředkovat, nikoli již ale intenzivní vůni tyčinek pro štěstí

Atrakcí při výstupu byly chrámy ve vesničce Da-Tun, včetně výhledů na město, jakkoli zčásti pod oparem. Na vrcholku Miantian (979), který má nejslibnější polohu, byla bohužel čistá mlha; zde byla největší atrakcí skupinka středoškoláků, co po sobě volala "six seven". Na sousední Datun West Peaku (983) již bylo lépe. Variantou byl ještě Datunshan (1093), ale ten byl jasně v mlze, navíc i časově by byl už dost napjatý.

Podobné háje lahodily oku i duši, i když já nepohrdnu ani poctivým bambusem

Stoupání z nuly až do téměř tisíce metrů fakticky pořád po kamenných schodech bylo skutečně nekompromisní, ale pochopil jsem, že cokoli jiného by monzuny záhy s gustem odplavily. Závěrečné nejprudší místa jsou zajištěná lany (ne ocelovými) a občas se hodí, zejména při sestupu. Ten jsem zvolil lehce dobrodružně po slabší a dnes již nepoužívané (tj. hůře značené a občas až neznačené) cestě, kde jsem konečně po letech ryze prakticky zužitkoval desítky let orienťáku. Mapy.cz jsou fantastické, ale u slabších cest stojí za to mít záložní variantu.

Zamlžený pohled na megapolis

Tchajwan: Asijské velkoměsto

Dýchat či nedýchat, toť oč tu běží.

Brzké ráno v Tajpeji začíná VIP zážitkem, když nastupuji do Mercedesu, který mi objednal hotel. Svítání v lehce zamlženém města zní slibně, k této romantice si ale přidejte čtyři plné pruhy na každé straně a k tomu podél každé strany minimálně ještě jedna další estakáda. 

První dojem z - prakticky každého - asijského města je tak radikálně neevropský, že ho člověk musí chvíli rozdýchávat. Na rozdíl od pevninské Číny je část Tajpeje, kde pobývám, navíc už starší, s čímž je spjatá omšelost, šedost a - nebojím se říct i - špinavost. Prudký hospodářský růst tady proběhl již před mnoha desítkami let; kromě nejnovějších čtvrtí nevypadá město nijak grandiozně a novátorsky, spíše je brutalistní, přeplněné a jedním slovem betonové. Vedle toho je všude spousta různě poslepených budov různých konstrukcí typicky s plechovými či vlnitými střechami - tím, že na ostrově není zima, jim stačí, když vydrží monzunové deště. 

Na to bacha!

Při cestě na kampus NTU se snažím vyhnout nejsilnějším komunikacím, ale úplně to nejde a učím se pohybu ve velkoměstě tak, abych se načichal co nejméně zplodin. Časem to zvládám, ale musím se přiznat, že masivní provoz dost odrazuje od jakéhokoli pohybu pěšky podél těch největších silnic během pracovního týdne; tím budu muset i přehodnotit výběhy v okolí hotelu. 

Zde nevyhráli rušní Ruchovci, ale mírní Lumírovci

Objevuji ale Da'an park, který na mne působí jako oáza; navíc ho lze využít i cestou na metro. Jinak ale oceňuji, že pohyb na delší vzdálenosti je po městě velmi efektivní díky skvělému a čistému metru a že na ulici je až neuvěřitelně bezpečno; řekl bych aktuálně ještě mnohem bezpečněji a spořádaněji než například v Praze.

Tchajwan: Krátká noc

Co je těžší - uběhnout lange natte nebo přežít krátkou noc bez jet lagu?

Odjezd na Tchajwan začíná ranním čekáním na Alzu, zda navzdory zbytkům sněhové kalamity stihne či nestihne dodat slíbenou powerbanku a uzemněnou redukci v avizovaném čase. Nestihla, ale nevadí, SMSku o doručení dostávám minutku před odchodem do letadla a zvládám ji rovnou přeposlat Marečkovi; na místě má hotel univerzální zásuvku pro notebooky; navíc na řadě až nečekaných míst jsou USB-A sloty, například na stolech či v sedadlech minibusů. Ještě na odletu horečně vyplňuji formulář pro imigrační; verifikační email sice mi přichází, ale samotný formulář před vstupem do letadla v emailu nemám. No, uvidíme při příletu. 

Ranní melancholie v Mastercard salónku

Předtím ještě stíhám tahoňu a capuccino v Mastercard salónku na Terminálu 1 - odměňuje za věrnost, holt jsme s moji bankou toho zažili mnohé, včetně legendárního převzetí IPB. Hody pokračují i během dvanácti hodin letu. China Airlines využívá pestrou středoevropskou stravu včetně Valašského jogurtu; paní vpravo ho zkombinovalo se smaženými vejci a kuřecími párky. Z mediálního kitu mne zaujal Rogue One; film vidím potřetí, nyní ale v originále a bez titulků a zážitek je to, možná díky luxusu času a pozornosti na jeho vstřebání, vskutku mimořádný. Koutkem napůl spícího oka jsem shlédnul i Titanik; nejprve si ho dala paní vpravo a obratem poté od zase paní vlevo. Opakování matka moudrosti.

Při příletu se okamžitě připojuji a uf, formulář je v emailu. Samozřejmě by se dal vyřídit i na místě, těsně před imigračním visí obrovské transparenty s odkazem na web a na free wifi, ale asi za cenu náporu na nadledvinky. Úřednici pdfko s formulářem samozřejmě prakticky nezajímalo, řekl bych, že ho ani letmo nekontrolovala. Imigrace se tak netýkala mne, ale mé bagetky, která šla do koše z karanténních důvodů (ano, žádná šunka, ani v homeopatickém množství, maximálně když si ji sníte těsně před karanténní kontrolou). Mimochodem na Tchajwan je zakázaný dovoz jakýchkoli e-cigaret; místo nich si raději vezměte 25 doutníků, 200 cigaret a 1.5 litru alkoholu.

Xterra O-See 25K Trail

Podzim je nejlepší čas pro trail. A když jsem zjara zvažoval, na jaký trail zavítat a nejet přitom na hony daleko, vzpomněl jsem si na Oybin.

Po dvou pěkných zkušenostech se štafetou Run Berounka a po absolvování nespočetně vydání legendárního Dušičkáče se mi podzim spojuje s potřebou dát si nějaký delší závod; běh naostro, kde bych zúročil celoroční běhání, kde budu v kontaktu s terénem, ne ale až v tak intimním jako během čistého orienťáku. 

Při plánování a letmém projíždění webů jsem byl ale lehce rozčarován z nedostatečné nabídky atraktivních trailů na 20-25km; jakoby se vše zajímavé odehrávalo až na štítech Alp. Až jsem si pak vzpomněl na Martina Lacinu. On, jako vášnivý lovec UTMB bodů, běžel přece na podzim Xterra závod na Oybinu! To by mohlo být přesně, co bych ocenil - okouzlující kraj světa, skvěle dostupný a navíc netradiční - zatím jsem ho znal jen okrajově ze dvou závodů Saxba.

Hřibovitá skála, která je symbolem celého závodu; vítězové ji získají vytesanou ze dřeva

Bez váhání jsem z nabídky volil 25K, protože mám bezpečně odzkoušeno, že 2+ hodinová výzva v podobě trialového půlmaratonu je přesně, co má pro mne smysl. Téměř celou dobu se dá intenzivně závodit a nešetřit se; není ani třeba složitě řešit energii. Na podzim vím, že mi zcela stačí se cestou párkrát napít, tj. zvládám běžet extrémně nalehko. 

V původním plánu bylo, že poběží i sparring Honza, kterého ale přepadlo zranění a tak nastoupila Kamča. Což samozřejmě značilo automatický posun listinou o 1 místo dolů, tak už to ale zkrátka bývá. V původním plánu také bylo, že půjde o přirozený dojezd mé letní a podzimní sezóny. Jelikož mi ale v červnu začal problém s hamstringem a úponem, léto se stalo sérií plánovaných avšak dost bolavých aktivit (fáze popírání), až jsem v září na radu fyzioterapeuta vysadil (fáze smlouvání). V říjnu se sice intenzita bolesti mírně zlepšila, ale napětí je stále na místě a prakticky nevím, co s ním dělat dále (fáze deprese). 

Ve stavu nulových očekávání tak stojím na startu, slyším výstřel a jde se do kopce. Pole se hodně rychle trhá a mně nezbývá než jít rychleji, než jsem chtěl, protože za mnou je už dost velká díra. V prudším kopci u krásných skal mi nastupuje jedna běžkyně a říkám si - sice ti to záhadně běží, ale neblázni; nechávám ji být a potkávám ji pak v těžkých sebězích po další 40 minutách. Pěkná pasáž pak začne po 3-4km nad Lückendorfem, kdy se jde po stezičce podél skal. Zde trhám a sbíhám pár lidí, které školím svojí technikou, zejména kamzíkovským poskakováním po kamenech a seběhem v nejtěžších pasážích.

První (kratší) polovina závodu je skutečně skvostná; skály, kameny, občas i plotny, k tomu břízky a pestrý les. Vedle toho občas i velmi svižné cesty. Část vrcholí seběhem v úvozu, kde se díky kůrovci hodně kácelo, tj. v podstatě jde o skeleton bahnitým korytem. Mám sice hladké boty (záměrně: na cestách potřebuji měkko), ale alpský sjezd zvládám ve stylu no-brain-no-control. 

Masivní kapradí, občas břízky, občas modříny

Pak následují prudké kopce, kde je potřeba chodit. Závodnice ze Salomon Running Teamu, se kterou se míjím velkou část závodu (ona mi uteče do kopce, já ji z kopce) poctivě šlape za mnou, pak ale začne výběh po cestě, kde je mé tempo už pro ni moc volné; poděkuje mi, dá mi palec nahoru a pak udělá frnk ... a do cíle mi dá 7 minut.  

V druhé polovině už není tolik magie v lese, ale stále jde o mimořádně hezký trail, kde se postupně stoupá na Hochwald/Hvozd. Ve stoupání mi tělo jasně říká: holenku, na tohle jsi nenatrénoval a tak se dostávám ma vrchol s o kus menší kuráží než v celém dosavadním závodě. Pak následuje rovinka a velmi lehké, snad jen 200m dlouhé stoupání. Tohle stoupání mi sebralo mentálně možná více energie než několik kopců - zde jsem pochopil, že mne od brutálního stop-lossu zachraňuje fakt jen to, že další kopec už v závodě není.

Celý závod jsem běžel s tím, že z Hochwaldu je prakticky souvislý sešup, tj. závod končí na kopci. Úplně pravda to ale není. Zaprvé je seběh místy docela prudký, což chce hodně energie na kontrolu; dále je součástí vracečka s kopečkem po cestě, kde jsem také něco poztrácel. Úplně na konci si mne vychutnal jeden mladík (o 30 let mladší), ale jak říkám orienťákům, když vidí můj ležérní doběh - já nemůžu spurtovat, protože závod pro mne končí už na sběrce.

V mužích to vyšlo na celkové 17. místo ze 188, 1. v kategorii 45-49 a přede mnou jen čtyři ženy (včetně Kamči, která vyhrála jasně stylem start-cíl). Získal jsem první UTMB i ITRA body a vyběhl si i nominaci (osobní pozvánku) na Xterra Mistrovství světa v trailu na Maltu. Na to, s čím jsem na start nastupoval, fantazie. A hlavně krásný závodivý zážitek z míst, jejichž esprit člověkem úplně proudí.

Nitero

Ministerstvo zdravotnictví varuje: Absence občasného pitvání vlastního nitra vážně škodí Vám i lidem ve Vašem okolí. 

Na rozdíl od jiných představení Dejvického divadla není Nitero - a to už od prvního pohledu - trhák, který by měl lákat davy. Není ani představením pro "náročného diváka"; jde o poměrně klasickou činohru, která se snaží odvyprávět ucelený osobní příběh jen s málem, zde s prostou vězeňskou scénou a nepočetným obsazením. Koncept psychologické hry v Dejvickém není novinkou; z posledních příkladů bych vzpomenul na Ibsenovy Přízraky a hlavně na Terapii (v tomto případě řekl bych až v extrémní podobě).

Zdá se, že podobné pokusy fungují zejména tehdy, když konkrétní role sedí na konkrétní herce. V tomto případě měl Martin Myšička všechny trumfy v ruce - připravil si hru, aby si v ní zároveň zahrál i hlavní roli člověka, který se dostane do kritického bodu a potřebuje si jej v sobě zpracovat.

Při pohledu na vykachličkovanou celu jsem si nemohl nevzpomenout na umývárky na koleji Hvězda

Způsob zpracování je až překvapivě podobný představení Kde je ta ryba?. Podobnost není náhodná zejména v obsazení osudového kamaráda z dětství. Opět jím je Pavel Šimčík a opět se v něm mísí mohutnost s trochou jednoduchosti. Tenhle stereotyp mne až lehce překvapil. Nyní nicméně nešlo o kamarádství s Jaroslavem Pleslem, ale s Martinem Myšičkou; přičemž oba jsou pro introspekci podobně přesvědčiví herci.

Obsazení se vydařilo i v ženských rolích, resp. dvojrolích. Myšičkovu manželku a v druhé roli i psychoterapeutku skvěle zahrála Lada Jelínková; u ní jsem si mimořádně užil její eso-vystoupení s vyháněním špatné energie. Dobře zvládla svoji dvojroli Anna Fialová - přeskakujíce mezi postavou rázné, aktivní a ambiciozní advokátky na jedné straně a lehce stahané avšak v jádru hravé Myšičkovy maminky na straně druhé.

Není vhodné prozrazovat více, ale v každém případě představení (které jsem měl štěstí vidět jen deset dní po premiéře) doporučuji pro každého, kdo si chce trochu poškádlit svoje nitro. Co si člověk v sobě nosí, co člověk zažil a co stále v sobě zpracovává sice nezmění, ale minimálně není od věci si uvědomit, co je spouštěčem a pozadím našich současných aspirací, potřeb a představ; ať už to naše "cílení" změní či nezmění.

Fifty

Smíchejte nenáročné téma, osvědčené duo Petra Zelenky a Ivana Trojana a bude výsledkem Cena divadelní kritiky jak za herecký výkon tak za českou divadelní hru.

Fifty je zábavná hra, která si evidentně neklade nějaké širší ambice. Je znát, že jde o text - slovy Petra Zelenky - "inspirovaný mými kamarády a známými"; tudíž musí být lehce tragikomický, ale se závěrem, který nakonec věci urovná, až by člověk řekl, že "normalizuje". První polovina Fifty se hlavně týká snahy Ivana Trojana (v roli postaršího rozvedeného architekta) zrealizovat "švédskou trojku"; velmi povedená část plná skvělých hlášek, ale velmi evidentní a s plochou zápletkou. V druhé polovině se pak lechtivý příběh rozvíjí a dramatizuje, aby došlo na očekávané důsledky jeho vztahovým kaskapád. 

Ivan Trojan je naštěstí bez vousů, které by jinak z jeho role udělaly architekta-Krakonoše 

Fifty je groteska, kde se člověk neubrání pocitu, že jde o zakázku psanou přímo pro herce Dejvického a dále pro (přímo či nepřímo) karikované přátele. V tom smyslu je zajímavé i obsazení, které ukazuje na posun rolí v dejvickém ansámblu. Zatímco roli uštěpačného Davida Prebingera, architekta na volné noze, si nelze představit obsazenou nikým jiným než Ivanem Trojanem (ani Martin Myšička by nebyl autentický), roli jeho mladé milenky přebrala Anna Fialová (resp. Denisa Barešová) od "tradiční" femme fatale Veroniky Khek Kubařové; její role je právnička, která je sice živá, ale etablovaná a mnohem více formální než byly její předchozí role. Pěkně zahranou dámskou rolí je Ruska "Poly" v podání Elizavety Maximové; opět je vidět, jaká je výhoda, když se hra píše pro již určenou postavu.

Celkově příjemná hra, lehce banální a doslovná, ale na konci pracovního dne se mix skvěle sehraných herců a lechtivého humoru zkrátka sejde.

Junior Boulder Liga

Junior Boulder Liga jsou závody 3. ligy na boulderu, kam je možné přihlásit se bez jakékoli další kvalifikace; závody pro veřejnost nabízejí zajímavé a i náročné cesty.

Marek díky těmto závodům začal letos závodit na boulderu. Začal v lednu na Berounském kotlíku, kde skončil 4. z 5, na nováčka přitom podal sympatické výkony. V únoru byl v Liberci už 6. z 12 (248 bodů).

Palec nahoru za skrytou reklamu Univerzity Karlovy

Poté si dal pauzu, aby se v říjnu opět vydal do Liberce. A ouha, sledování olympiády v lezení přineslo motivační ovoce. Marek dal top na všech cestách (s výjimkou jedné) a odvezl si nečekaně, ale plně zaslouženě, diplom za 1. místo (871 bodů, viz výsledky). 

Další v zastávce bude opět Liberec, tentokrát 7.12.

Numerologicky i nenumerologicky vrcholný kros sezóny

Někdo v listopadu na kamna vleze. Jiný ze sebe vyšťourá poslední zbytky celoroční formy. 

Velká Kunratická má sice své mouchy, stala se ale už pravidelnou zastávkou našeho dámského krosově-atletického týmu. Přičemž každou členku letos odměnila špičkovým zážitkem, pokaždé z trochu odlišného důvodu.

Majda zažila numerologické déja vu. Když si loni vylosovala startovní číslo 5555, říkali jsme si, že má fakt štěstí, odpovídající pravděpodobnosti cca 1: 280. Pro srovnání, to je pravděpodobnost, že zahynete při dopravní nehodě ve Švédsku, což je dopravně nejbezpečnější země (v ČR je četnost 1:125). (Číslo ve startovce se uděluje dle pořadí ve webové frontě přihlášek, v její kategorii konkrétně od čísla 5501.)

"Opakovaný výskyt 5555 naznačuje, že na vaši cestu míří finanční požehnání a příležitosti."

Když získala číslo 5555 i letos, kdy měla pravděpodobnost zisku tohoto čísla 1: 250, nastal tedy sled událostí, který má pravděpodobnost 1: 70 000. A to už je fakt vzácná věc. Její pravděpodobnost je kupříkladu 3x vyšší, než že v Sazce vyhrajete alespoň v jednom tahu 3. pořadí (tj. že trefíte 5 čísel ze 6).

I pro Alici šlo o skvělý vrchol krosové sezóny. Již potřetí v řadě doběhla 2., přičemž každým rokem se na trati o kousek zlepšuje. Letos šlo o repete předloňského souboje s Haničkou Vítkovou, kamarádkou, špičkovou orienťačkou a letošní členkou juniorské reprezentace.

Druhé místo bylo zaslíbené i pro Kamču; získala ho na delší trati na Hrádku (3100m), kromě toho vyhrála i bronz v hlavní ženské kategorii (1900m). Letošní časy sice mají odstup od historických maxim, medaile se ale počítají. Navíc v prestižním rodinném souboji s Markem, který běžel stejnou trať jako dorostenec, vyhrála o parník.

12. ročník, dohromady na stupních již po osmnácté 

Kamča si na šňůrku podzimních medailí tímto navázala korálky nejem k stříbru z Motolských jamek, ale i k vítězství z tradičního krosu na Suchdole (kde si korálek navázala až s odstupem 2 týdnů, než k ní cena doputovala skrze Majdu a jednu její kamarádku, zapomnětlivou holčičku z Dukly).

Motolské jamky

Když se v Motole vydaří počasí, bývá to divácky nejvděčnější podzimní kros.

V nejlepších svých letech bývaly Motolské jamky majestátním finále Salomon Trail Running Cupu, kde se na konci roku potkávala esa vrchařské reprezentace a další špičkoví univerzálové. Letos se obdobná přehlídka elitních běžců a běžkyň nekonala, díky statutu Přeboru Prahy v přespolním běhu se ale na golfovém hřišti potkaly stovky dětí a ze závodu tak udělaly skvělou podívanou.

Majda předvádí drtivý závěr a kosí jednu rozkývanou mladou žákyňku za druhou

V naší rodině ctíme emancipaci a tudíž šlo plně o dámskou jízdu. Speciální pochvalu si v našem týmu zaslouží Majda, která se nezalekla kopcovité trati 1500m. Na rozdíl od ostatních holčiček si na ní dobře rozvrhla síly a  nepředvedla tak v posledním kopci žádné fňuky, chození, natož slzičky, jako jsem to zaznamenal v případě řady jejích soupeřek. Mohutný finiš jí vyšel na výsledek těsně za půlkou. Alice se dokázala v průběhu velmi dlouhého a kopcovitého závodu na 5km posunovat v pořadí a uhájila nakonec pěkné 5. místo.

Go Ali go!

Skvělou podívanou předvedla Kamča, která ve stylu své hvězdné minulosti doběhla na bedně, konkrétně jen o šest vteřin druhá. Mimochodem o Motolských jamkách jsem psal už před 12 lety, dále před 11 lety a mimořádné zajímavý byl i Kamčin velmi těsný souboj až do pásky před 10 lety.

Sluníčko a modrá obloha nejen na plakátě, ale i ve skutečnosti

Ztratili jsme Stalina

"Rusko je krásné, moudré a vyspělé." Ano, pane europoslanče Blaho. Platí to dnes, platilo to včera a bude to platit i zítra.

Nemůžu si na úvod nevzpomenout na faktografickou soutěž "O zemi, kde zítra již znamená včera", které jsem se účastnil jako malý pionýr. Fakta o Sovětském svazu si samozřejmě už nevybavuji, ale vzpomínám si, jak mne překvapila detailem a co všechno bylo považované za hodné zapamatování a testování; ať už šlo o politiku, historii či geografii. Přitom ruskou politiku a historii pregnantně shrnul rodák z Borové (tj. jen pár kilometrů od mé rodné Chotěboře) již v roce 1844: "Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu."

Chruščov a Žukov, strůjci úspěšného puče proti Malenkovi, Berijovi a Molotovovi

U další grotesky z Dejvického divadla jsme čekali parodii na hodnostáře ze sovětské politické historie, jak na ty mimořádné kruté, tak i na ty spíše pitoreskní figurky sovětských politbyr. A hra nezklamala. Od začátku nasadila extrémní tempo s nímž chrlila nepřerušovanou smršť zábavných politických her všech proti všem a komických krkolomných intrik. V nich čněl Jaroslav Plesl jako Nikita Chruščov (ano, došlo i na mlácení botou o stůl ve stylu jeho legendárního vystoupení v OSN) a excelovala i dvojice Lukáš Příkazký jako Georgij Malenko (tajemník Stalina) a Tomáš Jeřábek jako Lavrentij Berija. 

Berija jako šéf NKVD je jednou z klíčových postav a Jeřábek si ho vyloženě užívá. Skvělý je i Petr Vršek v roli generála Žukov. Samotná hra se odvíjí poměrně očekávaným směrem a jde o ryzí (řekl bych až crazy) komedii. Povedené jsou detaily - masivní dřevěné obložení s tajnými východy, špatně padnoucí saka a kalhoty s extrémně vysokými pasy, zvonění metálů Žukova při příchodu (a la rolničky). V podání Malenkova dojde i na ryze českou inspiraci v podobě zdánlivě mimoděčné krádež propisky. 

I když jde "jen" o adaptaci komiksového románu, Michal Vajdička skutečně svoji práci umí. Jen člověka trochu zamrazí v zátylku, když si představí, že na Východě mají podobného diktátora i teď a že i nyní se kolem něj pohybuje sestava podobných figurek. A ještě více děsí, že se najdou i tací, které jeho moudro a vyspělost adorují z jiného než čistě sebezáchovného důvodu.

Je čas letět

Francouzské boty mají v naší rodině dlouhou tradici. 

Kamča v době, kdy byla ambasadorkou Salomonu, byla expertkou na výhody jejich jednotlivých modelů. Jako běžecký obojživelník (či spíše víceživelník), který zvládal kombinovat les, trail, hory, dráhu i silnici, měla možnost odzkoušet si do detailů všechny jejich parametry a některé modely Salamonu - hlavně díky schopnosti zvládnout pohodlně více funkcí - si opravdu oblíbila. Nemluvě o skvěle šitém oblečení s mnohdy nápaditým designem.

Stejně jako bývalí pracovníci Salomonu - Nicolas Mermoud a Jean-Luc Diard - ale i ona pocítila potřebu zkusit něco nového. A není překvapivé, že zvolila stejnou trajektorii jako výše dotyční, autoři bot Hoka, které v maorštině znamenají "je čas letět". 

Botky Hoky se z naší zkušenosti ukázaly být vhodné pro všechny holky (a i kluky). Což mi nedalo a zkrátka jsem si musel zahrát na kreativce, i za cenu trochu zpitvořeného oficiálního loga.

Doufám, že za trest mne Francouzi nepošlou do cizinecké legie

Kde je ta ryba?

Hra "Kde je ta ryba?" z Dejvického divadla je o muži středního věku, který umírá. Ostatně, slovy autora a režiséra, co s mužem ve středním věku?

Jako muž středního věku narozený ve znamení Ryb mne osud nevyhnutelně donutil - dříve či později - shlédnout tuto novou muzikálovou grotesku z pera Davida Ondříčka. Ano, toho Davida Ondříčka, který jinak hry pro divadlo nepíše a ani nerežíruje. Zde ale dostal možnost, koneckonců k divadlu má díky partnerství s Martou Issovou hodně blízko. V tom kontextu je zajímavé, jak hra vznikla: "Na začátku zkoušení jsme si ji s herci přečetli. Nikdo se nezasmál. Takže jsem ji hodil do koše a začali jsme znova."

Kdo z vás umí rozlišit hudební komedii, muzikál a muzikálovou grotesku?

Pro vysokou míru improvizace hraje to, že jde o muzikálový a velmi hravý kus. Není v něm příliš složitá či dlouhá linka, jde o grotesku, ve které se skládají na sobě fakticky nezávislé skeče. Některé jsou poměrně dost ostré, jako když celoživotní přátelství dvou postav vznikne tím, když Jaroslav Plesl a Pavel Šimčík jako dva malí špunti společně počůrají a zapálí malé kotě, které najdou v kanálu, a vzápětí si z něj udělají fotbalový míč. V každém případě mimořádně povedená jsou muzikálová vystoupení, kde se jako hlavní zpěváci střídají prakticky všichni z herců - Václav Neužil, Simona Babčáková, samozřejmě i klíčový Jaroslav Plesl, ale i Anna Fialová či Denis Šafařík. Speciálně nemůžu nezmínit Toničku Formanovou tančící hip hop v kostýmu pandy - jakoby na jeviště vyskočila naše Majda ve svém legendárním pyžamovém kostýmu.

Přiznejme si, že nejde o nijak závratně hluboký a promyšlený kus. Pro některé recenzenty má slabší předlohu, banální zápletky a občas až pokleslý humor. Absence hlubšího vedení autorem ji ale možná nakonec prospělo; její přitažlivost stojí hlavně v tom, že jde o výrobek šitý přímo na míru Dejvickému, který si herci nakonec přešili sami pro sebe.

Odsouzen k 7. místu

Z Pěkných prázdnin na legendární Drábovně mám jednu statistickou hříčku.

Neparametrická statistika umí být pěkný prevít. Když jsem v 1. i 2. etapě skončil zcela stejně na 6. místě ze 46, říkal jsem si, že když skončím 6. i v třetí etapě, budu prakticky najisto 6. i celkově. Možná z nepřiznaného strachu z posloupnosti tří šestek jsem v poslední etapě ale skončil až 10. a celkově spadnul na 7. místo.

Byla ale moje původní predikce správná jednoznačná? Nebyla a za dané konstelace dokonce ani nemohla být. V poslední etapě jsem na 6. místo ztratil 2:07, na 5. místo 2:43. Celkově jsem na 6. místo přitom ztratil 3:49. Takže kdybych byl v poslední etapě 6. (což znamená zlepšení o čas mezi 2:07-43), dosáhl bych sice posloupnosti tří šestek, ale celkově bych byl až sedmý bez ohledu na to, jakým konkrétním časem bych dosáhl kýženého 6. místa.

Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně

Za rok stihnu v průměru jednu knížku. Nezbývá mi tedy, než si dobře vybrat. 

O žítkovských bohyních jsem povrchně slyšel před lety, kdy kniha získala Magnesiu Literu. Vybavil jsem si, že jejich příběh měl obrovský úspěch a že v knize jde o perzekuci lidových léčitelek ze strany komunistického režimu. Neměl jsem ale ani zdaleka páru o tom, jak zajímavě autorka vystavěla příběh, co všechno dokázala dát do souvislosti a jak detailně zvládla popsat praktiky a uvažování žítkovských bohyň a jejího okolí.

Nečekal jsem navíc ani silné paralely s perzekucemi ze zcela odlišných dějiných dob, ani (jakkoli lehce románově nadsazenou) roli bohyní za druhé světové války, která příběhu dodala barvitost. Nečekal jsem knihu, která zasáhne plynulostí děje i svým jazykem. Nečekal jsem až detektivní strukturu, kdy se v románu krok za krokem rozplétají všechny původně jen mlhavé souvislosti.

Bez toho, aby člověk prozradil, kam se příběh vyvíjí, nelze skutečně říci mnoho. Nicméně knihu doporučuji díky schopnosti popsat osobní oběť, řetězící se neštěstí a neustálý boj s okolím, vše vykreslené poutavě a s ženským smyslem pro detail. A to v horském prostředí, které voní romantikou, ale ve skutečnosti obsahuje spoustu alkoholu a autorkou zdůrazněné všeobecné "tuposti". Nezdálo se mi jen zařazení i tématu sexuální identity (jakoby zařazené "na objednávku" současné době), ale i to bylo nakonec zpracované citlivě.

Ne, skutečně neprozradím, kam se příběh vyvíjel a co všechno obsahoval. Jen vzpomenu na knihu uzavírající most do současnosti, vystavěný krátkým aktuálním obrazem obsazení jedné z chalup (kopanice) bio rodinou, kde "každý má v barevném šátku na těle jedno dítě" a všichni jsou "až nepřirozeně pozitivní". Tenhle závěrečný výjev neuvěřitelně kontrastoval s historií obtištěné do stěn chalupy, s dojmem z drsné vesnice a jejími zvyky.

VT Schladming

Existují u Vás nějaké rozdíly mezi rodinnou dovolenou a vysokohorským tréninkovým kempem? Ptám se pro kamaráda.

1. den: Kleiner Priel (2136). Pěkný vrchol, nejvýchodnější výrazný štít celých Totes Gebirge. Strategicky výhodný díky snadné dostupnosti do Čech. Vrátili jsme se na něj čtyři roky poté, co se výstup pro naše děti ukázal jako nerealistický.

Nevýhodou stezky je nejen velké převýšení (cca 1550m), ale hlavně to, že převýšení se po krátkém úvodu na asfaltce a šotolince zdolává prakticky napřímo. Což je jak na výstupu, tak na sestupu poměrně nepříjemné. Vegetace na vápenci je navíc dost hustá, jde se dlouho bez výhledu a cesta je v jižním svahu, kde bylo hodně silné vedro.

Kýžená odměna za pekelnou dřinu

Z blízkých alternativ bych doporučoval zřejmě Bosruck (1992), na který se stoupá jen 1000m a o něco více atraktivní cestou. Ten jsme si s Kamčou před čtyřmi lety prakticky vyběhli. Na hřebenu (do něhož ústí dálnice z obou stran, ale není nijak rušivá) jsou velmi pěkné výhledy. Na druhé straně zde je na konci poměrně delší nepříjemný hřeben bez jištění - pro zkušené lezce bez problémů, pro kancelářské krysy lehce vzdušný.

2. den: Reiteralm. Cílem bylo využít lanovku, odpočinout si a nakonec i neriskovat díky ne zcela příznivé předpovědi, která se ale nakonec zlepšila. Na klasickém a (možná až moc) populárním okruhu má člověk v moři azalek pocit, že se ztratil v botanické zahradě. Konkrétně: Preunegg Jet - Schober (2133) - Rippeteg - Gasselhöhe; a propos kam jinam, když se náš apartmán jmenoval Gasselhöh? 

Gute Rast! Toť na soustředění heslo každého sudého dne.

3. den: Přechod Ursprungalm - lanovka Hochwurzen. Strategické využití autobusu, který je v ceně Sommercard. Ráno na 8:30 na parkoviště pod lanovku Hochwurzen, odtud busem vystoupat krásnými serpentinami do Ursprungalmu. Zde si řidič z důvodu plánování obsazení mimochodem ověří, kam cestující směřují a zda budou či nebudou využívat dva odpolední spoje. Údajně obdobně dokážou ráno přistavit operativní posilu, pokud se jim objeví na zastávce příliš mnoho zájemců.

Cesta kolem vrcholů je vskutku fotogenická, nabízí výhledy na různé strany a různé typy horského terénu. Na úvod jezera Giglachsee s pasoucími se stády koní, poté hřebenovka s dalším jezerem a možností odskočit si na Kampspitze (2390) a Schiedeck (2339), které jsme díky časovému presu vynechali. Ke konci bylo přehopsat několik vrcholů, které jsme znali z loňska; nejvyšší z nich je Hochfel (2139). S dětmi jsme museli pak přidat, nicméně do poslední lanovky jsme stále měli hodinovou rezervu. Z Ursprungalmu se mimochodem dá jít i výrazně kratší cestou, ale ta je čistě transportní a nedává mi fakticky moc smysl.

Některá místa evokovala Norsko či skalnatější pohoří na severu

Mnohem lepší alternativou je podniknout v Ursprungalm okruh přes Lungauer Kalkspitze a jet zpět opět busem. Z vrcholu budou bezpochyby krásné výhledy zejména jižním směrem. Samozřejmě by se to celé dalo spojit i s přechodem, ale to by musel být akční výběh nalehko a bez dětí.

4. den: Ledovec Dachsteinu je zkrátka povinnost každé návštěvy Schladmingu se Sommercard. Zde se naše cesty rozdělily. Kamča s Márou šli na klettersteig Grosser Kappenkarstein (2863), kde si Mára užil lanový žebřík, zatímco já s děvčaty si vyrazil po hřebínku nad ledovcem na Hoher Gjaidstein (2794). Zde se také nacházejí želízka, ale skutečně nejsou exponovaná, pomáhají jen zdolat trošku prudší svah, navíc v některých místech je kopíruje stezka. Pouze jediné místo je více vzdušné, ale skutečně nic obtížného i pro někoho, kdo nemá lezení s baťohem příliš v lásce. 

Někde na hřebínku právě lezou Mára a Kamča

Mimochodem na rozdíl od loňska byla oprava horní stanice lanovky dodělaná, takže jsme sice neměli atraktivní nálety helikoptér s nákladem, ale zato byla hotová nádherná a prostorná vyhlídková terasa.  

5. den: Cílem závěrečného dne bylo zdolat jeden z vyšších místních vrcholů, Höchstein (2543), který je zároveň dobře dostupný ze stanice lanovky ve výšce 1850 m.n.m. A šlo vskutku o skvostné zakončení kempu. Na vrchol jsme stoupali podél Zwielingscharte, kde bylo pár železných lan, nicméně nic obtížného. V jednom místě se přecházelo ztvrdlé sněhové pole, kde bylo riziko skluzu a stopy k nášlapu nebyly úplně hluboké, ale i to se zvládlo. Z vrcholu byl úžasný nerušený výhled; nicméně (zřejmě díky ovcím pod vrcholem) i nečekaně hodně otravných mušek, takže jsme si ho až tolik neužili. Sestup jsme zvolili přímou cestou (760) přes želízka, která byla na sestup trochu nepříjemná (tato část je mnohem vhodnější pro výstup, tj. nabízí se jít okruh opačně); další klidnější alternativou bylo obejít železa přes 779a. Zaslouženým intermezzem před odjezdem bylo koupání (jen pro otrlé!) v Moaralmsee.  

Dokumentace míry otrlosti jednotlivých členů výpravy

Retro lanovka Schladminger Tauern Seilbahn si zaslouží samostanou kapitolu. S téměř nezměněnou technologií z roku 1960 je považována za jednu z nejstarších lanovek, které jsou v Rakousku stále v provozu. Vnitřek je z retro látky podobné semiši, tlačítka a nápisy mají neuvěřitelný retro nádech. Je maličká a má i poměrně malou kapacitu, 6 lidí jede každých 6 minut; z hlediska provozu je brutálně neekonomická. Mimochodem zde se naplno ukázala výhoda Sommercad - tato lanovka by nás vyšla na 112 euro.

Štíhlá, elegantní a k tomu slušivý obleček, a to už je jí 60 let

Zvlášností je například i to, že dveře zamyká a odemyká obsluha velkým klíčem. Lanovku tak obsluhují lidé dole, nahoře a i i při povinném přesedání v polovině, neboť lanovka je rozdělena na dvě na sebe navazující sekce. Licence jí údajně vyprší během několika let a poté už nebude obnovena. Svézt se v tomto technickém skvostu bylo jedním slovem (vlastně dvěma slovy) fantastický zážitek.

Atletické tradice

Letos je to zřejmě naposledy, kdy se některá z našich děvčat účastní předprogramu Odložilova memoriálu, spadajícího do World Athletics Continental Tour.

Předprogramu se účastní jen žákovská přípravka Dukly a pak ještě vybrané kategorie a jen na vybraných tratích. Měli jsme letos tedy docela štěstí. Po roce 2017, 2020 a 2021 vyšla příležitost tentokrát na Majdu, a to konkrétně na trati 800 metrů. 

Majda zaběhla čas 2:54, kterým by mne hravě porazila při tréninku s dorostenci Kotlářky  

Kromě 800m letos Majda absolvovala řadu dalších běžeckých disciplín - 60m, 60m překážek, přespolní běh a 150m. Došlo ale i na skok daleký, skok vysoký a dokonce i na vrh 2kg koulí! (Zde - jak jsem se dozvěděl - je uměním vrhnout tak, aby byl pokus vůbec technicky uznán jako vrh a ne hod.)

 

Co se týče Alice, její hlavní disciplínou je nyní 2000m překážek, což je divácky velmi atraktivní disciplína. Na Přeboru Prahy mezi dorostenkami zvítězila a na MČR v Ostravě 8., což je super výsledek.

Fungují překážky a vodní příkop jako trénink na klády a bažiny anebo je to naopak?

Pěkný je i její nový venkovní osobní rekord 2:24.33 na 800m, který zaběhla v dubnu v Praze; její halový osobní rekord z letošního ledna je ještě o tři vteřiny lepší.

Bitva o Hernaniho

Po Vraždě krále Gonzaga, kterou jsme shlédli před dvěma lety (a mezitím měli štěstí vidět tři další hry), se do Dejvického vrací Jiří Havelka. S generační "bitvou", která nemá vítěze.

Pro ty z nás, co zásadně nečtou program předem, měla generační bitva na úvod dost nečekaný prolog. "Klasicistní" výstup Martina Myšičky začaly narušovat hlasité poznámky rozjívených adolescentů, až se na ně v jeden moment Myšička obrátil a požádal je, aby přestali. Možná díky tomu, že poznámky byly asertivní a přehrávané, nám došlo, že musí jít o plánovanou součást představení; i tak ale v pozadí zůstal malý zbytek z prvotního pocit trapnosti.

Poté se velmi rychle ukázalo, že adolescenti jsou ve skutečnosti studenti DAMU, kteří se zapojili do představení jako rovnocenní partneři; s cílem předvést látku představení (Hugovu romantickou hru "Hernani") vlastní formou.

Hovořit vznešeným alexandrinem či nehovořit vznešeným alexandrinem, toť oč tu běží

Obsazení bylo skvělé; kombinace Martina Myšičky a Lenky Krobotové s mladými herci zafungovala navzdory nezkušenosti mladých a možná i proto, že právě Myšičku a Krobotovou bych rozhodně nedefinoval jako typické reprezentanty "myšlením staré generace". Přechodový prvek sehrávala Antonie (Tonička) Formanová, která získala v Dejvickém stálé angažmá; v ní se skloubil její věk 26 let s dlouholetou zkušeností s kočovným Divadlem bratří Formanů. Občas vlastně nebylo jasné, do které tábora ve skutečnosti patří.

Samotná Hugova hra dávala scénáři a nápadu pěkný rámec, takže zážitek z představení byl veskrze pozitivní, jakkoli samotný generační "střet" mne osobně zase až tak nezaujal. Některé kritické výstupy mladých, zejména v oblasti genderové rovnováhy v obsazení rolí, navíc vyráběly z normálního tématu rozdílu generací kulturně-ideologické klišé.

Za cenu jednoho představení jsme získali dvojí inscenaci Victora Huga s možností porovnat, jak se v čase mění představa romantismu, jak se mění generační konfrontace a jak to vypadá, když se rodí něco nového; pokaždé přitom neodbytně a nevyhnutelně zároveň něco odumírá.