Dýchat či nedýchat, toť oč tu běží.
Brzké ráno v Tajpeji začíná VIP zážitkem, když nastupuji do Mercedesu, který mi objednal hotel. Svítání v lehce zamlženém města zní slibně, k této romantice si ale přidejte čtyři plné pruhy na každé straně a k tomu podél každé strany minimálně ještě jedna další estakáda.
První dojem z - prakticky každého - asijského města je tak radikálně neevropský, že ho člověk musí chvíli rozdýchávat. Na rozdíl od pevninské Číny je část Tajpeje, kde pobývám, navíc už starší, s čímž je spjatá omšelost, šedost a - nebojím se říct i - špinavost. Prudký hospodářský růst tady proběhl již před mnoha desítkami let; kromě nejnovějších čtvrtí nevypadá město nijak grandiozně a novátorsky, spíše je brutalistní, přeplněné a jedním slovem betonové. Vedle toho je všude spousta různě poslepených budov různých konstrukcí typicky s plechovými či vlnitými střechami - tím, že na ostrově není zima, jim stačí, když vydrží monzunové deště.
 |
| Na to bacha! |
Při cestě na kampus NTU se snažím vyhnout nejsilnějším komunikacím, ale úplně to nejde a učím se pohybu ve velkoměstě tak, abych se načichal co nejméně zplodin. Časem to zvládám, ale musím se přiznat, že masivní provoz dost odrazuje od jakéhokoli pohybu pěšky podél těch největších silnic během pracovního týdne; tím budu muset i přehodnotit výběhy v okolí hotelu.
 |
| Zde nevyhráli rušní Ruchovci, ale mírní Lumírovci |
Objevuji ale Da'an park, který na mne působí jako oáza; navíc ho lze využít i cestou na metro. Jinak ale oceňuji, že pohyb na delší vzdálenosti je po městě velmi efektivní díky skvělému a čistému metru a že na ulici je až neuvěřitelně bezpečno; řekl bych aktuálně ještě mnohem bezpečněji a spořádaněji než například v Praze.