Podzim je nejlepší čas pro trail. A když jsem zjara zvažoval, na jaký trail zavítat a nejet přitom na hony daleko, vzpomněl jsem si na Oybin.
Po dvou pěkných zkušenostech se štafetou Run Berounka a po absolvování nespočetně vydání legendárního Dušičkáče se mi podzim spojuje s potřebou dát si nějaký delší závod; běh naostro, kde bych zúročil celoroční běhání, kde budu v kontaktu s terénem, ne ale až v tak intimním jako během čistého orienťáku.
Při plánování a letmém projíždění webů jsem byl ale lehce rozčarován z nedostatečné nabídky atraktivních trailů na 20-25km; jakoby se vše zajímavé odehrávalo až na štítech Alp. Až jsem si pak vzpomněl na Martina Lacinu. On, jako vášnivý lovec UTMB bodů, běžel přece na podzim Xterra závod na Oybinu! To by mohlo být přesně, co bych ocenil - okouzlující kraj světa, skvěle dostupný a navíc netradiční - zatím jsem ho znal jen okrajově ze dvou závodů Saxba.
 |
| Hřibovitá skála, která je symbolem celého závodu; vítězové ji získají vytesanou ze dřeva |
Bez váhání jsem z nabídky volil 25K, protože mám bezpečně odzkoušeno, že 2+ hodinová výzva v podobě trialového půlmaratonu je přesně, co má pro mne smysl. Téměř celou dobu se dá intenzivně závodit a nešetřit se; není ani třeba složitě řešit energii. Na podzim vím, že mi zcela stačí se cestou párkrát napít, tj. zvládám běžet extrémně nalehko.
V původním plánu bylo, že poběží i sparring Honza, kterého ale přepadlo zranění a tak nastoupila Kamča. Což samozřejmě značilo automatický posun listinou o 1 místo dolů, tak už to ale zkrátka bývá. V původním plánu také bylo, že půjde o přirozený dojezd mé letní a podzimní sezóny. Jelikož mi ale v červnu začal problém s hamstringem a úponem, léto se stalo sérií plánovaných avšak dost bolavých aktivit (fáze popírání), až jsem v září na radu fyzioterapeuta vysadil (fáze smlouvání). V říjnu se sice intenzita bolesti mírně zlepšila, ale napětí je stále na místě a prakticky nevím, co s ním dělat dále (fáze deprese).
Ve stavu nulových očekávání tak stojím na startu, slyším výstřel a jde se do kopce. Pole se hodně rychle trhá a mně nezbývá než jít rychleji, než jsem chtěl, protože za mnou je už dost velká díra. V prudším kopci u krásných skal mi nastupuje jedna běžkyně a říkám si - sice ti to záhadně běží, ale neblázni; nechávám ji být a potkávám ji pak v těžkých sebězích po další 40 minutách. Pěkná pasáž pak začne po 3-4km nad Lückendorfem, kdy se jde po stezičce podél skal. Zde trhám a sbíhám pár lidí, které školím svojí technikou, zejména kamzíkovským poskakováním po kamenech a seběhem v nejtěžších pasážích.
První (kratší) polovina závodu je skutečně skvostná; skály, kameny, občas i plotny, k tomu břízky a pestrý les. Vedle toho občas i velmi svižné cesty. Část vrcholí seběhem v úvozu, kde se díky kůrovci hodně kácelo, tj. v podstatě jde o skeleton bahnitým korytem. Mám sice hladké boty (záměrně: na cestách potřebuji měkko), ale alpský sjezd zvládám ve stylu no-brain-no-control.
 |
| Masivní kapradí, občas břízky, občas modříny |
Pak následují prudké kopce, kde je potřeba chodit. Závodnice ze Salomon Running Teamu, se kterou se míjím velkou část závodu (ona mi uteče do kopce, já ji z kopce) poctivě šlape za mnou, pak ale začne výběh po cestě, kde je mé tempo už pro ni moc volné; poděkuje mi, dá mi palec nahoru a pak udělá frnk ... a do cíle mi dá 7 minut.
V druhé polovině už není tolik magie v lese, ale stále jde o mimořádně hezký trail, kde se postupně stoupá na Hochwald/Hvozd. Ve stoupání mi tělo jasně říká: holenku, na tohle jsi nenatrénoval a tak se dostávám ma vrchol s o kus menší kuráží než v celém dosavadním závodě. Pak následuje rovinka a velmi lehké, snad jen 200m dlouhé stoupání. Tohle stoupání mi sebralo mentálně možná více energie než několik kopců - zde jsem pochopil, že mne od brutálního stop-lossu zachraňuje fakt jen to, že další kopec už v závodě není.
Celý závod jsem běžel s tím, že z Hochwaldu je prakticky souvislý sešup, tj. závod končí na kopci. Úplně pravda to ale není. Zaprvé je seběh místy docela prudký, což chce hodně energie na kontrolu; dále je součástí vracečka s kopečkem po cestě, kde jsem také něco poztrácel. Úplně na konci si mne vychutnal jeden mladík (o 30 let mladší), ale jak říkám orienťákům, když vidí můj ležérní doběh - já nemůžu spurtovat, protože závod pro mne končí už na sběrce.
V mužích to vyšlo na celkové 17. místo ze 188, 1. v kategorii 45-49 a přede mnou jen čtyři ženy (včetně Kamči, která vyhrála jasně stylem start-cíl). Získal jsem první UTMB i ITRA body a vyběhl si i nominaci (osobní pozvánku) na Xterra Mistrovství světa v trailu na Maltu. Na to, s čím jsem na start nastupoval, fantazie. A hlavně krásný závodivý zážitek z míst, jejichž esprit člověkem úplně proudí.