Pour féliciter

Hrby a hrobeček

Opět jako loni jsem se vydal na Pražskou zimní ligu na Čertovy hrby, tentokrát ale na severní stranu od Malých Přílep směrem ke koňským farmám, kam jsme s Aličkou v kočárku chodívávali na četné procházky. (První fotečka v devět let starém odkazu je z místa nedaleko letošní sběrky.) 

Na daná místa moc rád vzpomínám, takže jsem je během závodu dokonale prošmejdil. Což mi usnadnilo podzimní roční období, kdy tenhle jinak docela divoký les není extrémně zarostlý. Trať zdolávala napříč všemožné kopce, pak se trochu srovnala a za sluníčka byla vyloženě k užívání. Časem 96:37 jsem porazil svoji drahou polovičku, která (nezávisle na mne) doběhla za 96:38 (sic!).

O týden později jsme vyrazili na Oryho hrobeček do srdce Vysočiny u Větrného Jeníkova. S Kamčou jsme se rozhodli běžet ve dvojici. Žravý scorelauf (sbírají se body, kdo dřív přijde, ten víc bere) byl pro nás taktickou lekcí. Vyrazili jsme totiž hned zkraje na blízké kontroly do oblasti, kam pak ale nikdo nešel, čímž jsme vlastně nezískali příliš výhodu a naopak ztratili tím, že jsme se napojili na trať, kudy šel velký počet závodníků. 

Jediná mapová chyba, kterou jsme na schematické "hrobečkové" mapě udělali, byla na K11, kde jsme traverzovali naslepo náročnou oblastí. Na cestě nám ale nebyla jasná poloha. Správně jsme seběhli, ale zmátla nás nezmapovaná cesta; kousek před kontrolou jsme to otočili a šli na druhou stranu, což mohla být chyba až na pět minut.  

Naše občas nelítostné tempo nicméně znamenalo, že všechny kontroly jsme v čase 2:14 sesbírali těsně jako první. Našich 694 bodů stačilo nakonec na 2. místo za Honzou Čechem, který byl sice o 20 minut pomalejší, ale měl 709 bodů díky tomu, že zvolil lépe začátek. Pěkná lekce z parádního proběhnutí.

Data z Velké Pardubické steeplechase

O datové revoluci, o které se nyní horečně mluví, jsem před dávnými lety přemýšlel v souvislosti s daty z běhání. Při každé příležitosti, kdy bylo možné vytvořit si nová data, jsem si říkal, nakolik je budu chtít a umět používat, nakolik pečlivý budu v jejich správě a organizaci a nakolik se vůbec chci zavázat k samotnému sběru dat. Ať už šlo o kilometráž, data o tepech, sledování osobních rekordů, distribuci výkonů na tréninkových tratích atd.

Jedna libůstka, kterou nabízí systematičtější sběr dat, je porovnání časů různých lidí v různých časových obdobích. Řekněme jakési srovnání ve stylu časosběrného dokumentu. V případě Velké Pardubické mám hned tři časy ke srovnání - můj 19 let starý čas 40:07 na původní trati cross-country s oranicí, Kamčin čas z roku 2009 na kratší a náročné trati, který je po přepočtu na 10km 39:20 a nakonec aktuální fenomenální čas 37:11.

Irské počasí na irské lavici

K letošnímu pardubickému závodu ze série RunTour lze dodat hlavně to, že se Kamča ještě v prvním okruhu držela kousek za olympionikem Davidem Svobodou a s časem 37:11 by byla celkově 5. v mužích, kdy za ní skončilo 400 dalších závodníků a závodnic. Určitě nezní špatně ani fakt, že Dan Orálek ji porazil jen o cca dvě minuty.

Sexuální perverze v Chicagu

Ne, skutečně se nejedná o záznamy z našeho cestovního deníčku  ani o pojednání z nedávných prezidentských voleb, ale o hru v Činoherním klubu, kam jsme zavítali s cílem přerušit dlouhou divadelní abstinenci.

Dámy řekněte, nejsou to slaďoušci?

Hra je poměrně přímočará, nabízející - přesně jak uvádí popis - humornou kombinace neschopnosti vybudovat vztah se sebevědomou sexuální rétorikou. Obsazená je populárními herci - nejvíce ční (postavou, prostorem a i výrazem) Jaromír Dulava a s ním Ivana Chýlková, která si jednodušší roli vyloženě užívá. Dlouho za nimi následuje Marek Taclík se svým typickým prosťoučkým taclíkovským výrazem. Lucie Pernetová je sympatická, vedle známých tváří to ale nemá lehké.

Na hře je ještě zajímavá fragmentace, jednotlivé obrazy se střídají velmi rychlým tempem, což je dobré pro rychlé vypointování, na druhé straně tempo neumožňuje delší výstupy. Hru bych celkově hodnotil jako pěkné vyplnění konce pracovního dne. A už se těším, až někdy potkám Jaromíra Dulavu venčit psa a vybavím si jeho knírkovité výstupy.

Kdo je in, čte Ženu IN

Rozhovor je super, ale v sekci Bulvár je i spousta jiných lákavých článků, např. "společné bydlení s přítelem odhalilo jeho vlastnost, kterou asi nevydejchám"

Kunratické déja vu

Letošní Velká Kunratická je pro Kamču fakticky repete roku 2014. Opět na hlavní trať vybíhá s Pavlou Zahálkovou, opět poráží Moiru Stewartovou, opět končí 1. na hlavní trati a 2. na trati přes Hrádek, a to opět za Pavlou Schornou. A opět v údolí pěkná zima, zatímco nahoře příjemné sluníčko.

Dva rozdíly, které ukazují na Kamčinu morálku, by se ale našly. Trať hlavního ženského závodu je delší a náročnější, přičemž ale Kamča na Hrádku jako na svém druhém závodě dobíhá jen s odstupem 10 vteřin za Pavlou Schornou. 

V té souvislosti je zajímavé rozdělení tempa závodnic na kopce (70%) a pak na rovinatý doběh (30%). Letos měla Kamča mezičas 4:03 v druhé, rovinaté části - Pavla 4:12 a předloni 4:10, Kamča 4:07 v letech 2012 a 2014 a 4:02 v roce 2010. Rekordmankou pro druhou část je vrchařka Pavla Fričková s časem 3:57, o které se nedá říct, že by byla "atletka" s mimořádnou rychlostí.

To je velmi zajímavý podklad pro závodnice, které by si troufaly zlepšit traťový rekord nebo alespoň se dostat pod 14 minut, což se v historii podařilo zatím jen Pavle (13:55) a Kamče (13:58). Zdá se, že není třeba běžet v kopcích až na krev na čas okolo 9:45 (Pavla Schorná 2014 a 2016, Eva Skalníková 2011), ale stačí i 9:50-55, pokud se pak závěr rozeběhne ke 4:00.

Z plakátů VK mne nejvíce zaujal ročník 1994

Kamčina řada umístnění za posledních 7 let si samozřejmě zaslouží statistiku:

Hlavní trať: 2 - 3 - 1 - 3 - 1 - 13 - 1
Ženy Hrádek: 1 - 3 - 1 - 2 - 2 - 3 - 2

Kapitolou samo o sobě je mediální pokrytí Velké Kunratické. Česká televize se jako vždy věnovala hlavně nejstarším, kteří samozřejmě zasluhují obdiv, ale na druhou stranu pro tento sport mnoho lidí nenalákají. Někde se píše hlavně o kuriozitách typu "Kohákovy družiny". Na Moravě se o závodě nepíše vůbec, když si místní v Ostravě vymysleli náhražku v podobě "Starobělských Lurd". Což mne nepřekvapuje a řekl bych, že může být jen otázkou času, zda zdatná konkurence časem nevyroste i v Praze.

Špekáčky na Praze 6

Špekáčky s výhledem na katedrálu

Rozhledna Studený vrch

Poslední - a poněkud studený - den sezóny rozhleden jsme vyrazili do Brd na rozhlednu Studený vrch. Z pohledu do Google fotek zjišťuji, že téměř na rok přesně od návštěvy Olympu Brd. Návštěvu jsem si zpestřil výběhem po 25 let staré mapě Sanktus, která byla až překvapivě spolehlivá.

Keltské hradiště jako cíl výběhu

Pěkná je i virtuální návštěva tohoto místa z dronu. Což mi připomíná obrázek Vladimíra Jiránka na obalu jednoho časopisu věnovaného programování, cca z roku 1989, kde stojí chlapeček, zírá na oblohu a povídá mamince - jaká romantika, mám je všechny doma na počítači...

Pěkný rozhled nemusí být jen z rozhledny

Podzimní běh Olympu

Podzimní běh Olympu je příjemný způsob, jak se rychle vyvětrat ve Stromovce na rovinatých travnatých tratích. Letošní ročník v ženách byl velmi slušný - Kamča zvládla 3760m za 13:04 (3:28 na km). Její traťový rekord z jara ale padl, když ho výrazně zlepšila Tereza Čapková na 12:24 (3:17 na km). O jejích kvalitách hovoří už jen to, že jde o reprezentantku z olympiády v Londýně 2012 na trati 1500m.

Doběh po stadionu, ale ani metr na tartanu (foto: Jan Kervicer)

Naše domácí běžecké naděje Magdalenka na 100m doběhla 7.

Foto: pořadatelé

Alička na své trati 630m doběhla 12. Zajímavé bylo, že právě v její kategorii vyhrála holčička, která by svým tempem porazila i Kamču. Její maminka s ní předváděla rozcvičku, jejíž propracovanost a profesionalita byla jak z přenosu z Diamantové ligy.

Zažijte chuť vítězství, zažijte chuť dvanáctých míst

Prague Park Race

Když Kamče volá Roman Skalský, je mi jasné, že za tím bude nějaká pleticha. A když řekne, že bude pořádat trail v Praze, je mi hned jasné, že Kamča jeho nabídku zkrátka nemůže odmítnout.

Tahle pleticha, u které nechyběl ani Ríša Pleticha, se odehrávala v Prokopském údolí pod názvem Prague Park Race. Na koncepci trati, která vymetla všechny krásy Prokopského a Dalejského údolí, byl znát rukopis Honzy Mrázka. Už shromaždiště a výběh bylo déja vu loňského předvánočního Tour de Prague, o kterém píšu zde.

Kozy v pozadí vyvolávají vzpomínku hodnotně strávených desítek hodin s dětmi

Závod se v ženách vyvíjel svižně, když Pavla Schorná s Kamčou společně tvrdily muziku, aby pak Pavla nastoupila ve stoupání a postupně si vybudovala téměř minutový náskok. O tom, že nešlo o víkendovou vycházku dvou kamarádek svědčí Kamčin čas 57:17 na 14km (450m převýšení) a 7. místo v absolutním pořadí. Mimochodem závod na svém blogu pěkně komentuje Jakub Holuša, pro kterého šlo o pěkné podzimní tréninkové tempíčko.

Trefné video z Trofeo

Trofeo Vanoni 2016

Italské městečko Morbegno je oblíbená destinace českých vrchařů, kteří sem pravidelně jezdí na prestižní štafetový závod Trofeo Vanoni. V kategorii žen jde o individuální závod, který si Kamča nemohla nechat ujít. 

Na jednu stranu je závod krátký, na druhou stranu s ne úplně jednoduchým profilem - 2,5km nahoru s 250m převýšením a pak totéž dolů. Trasa pestrá, od města po uličky až po kluzké cestičky a přeskoky zídek. A ta konkurence - kromě Itálie na startu závodnice z Anglie, Francie, Čech, Walesu a San Marina.

Výhledy nad městečkem

Pavla Schorná se ale konkurence nebála a v kopcích předvedla famozní nástup s náskokem 18 vteřin na zbytek pole. Ono se to se 43kg nahoru zkrátka běhá docela snadno... Kamča byla nahoře těsně za Francouzkou čtvrtá. Dolů se ale místní šampiónka Alice Gaggi vrhla doslova bezhlavě a stáhla 9 vteřin na Pavlu. Což jí ale naštěstí nestačilo a Pavla zvítězila a to v traťovém rekordu (pokud jsem italštinu dobře pochopil).

Kamča svým parádním seběhem setřásla Francouzku a velmi bezpečně doběhla 3. v čase 22:18, což je na 5km s 250m převýšením pro mne osobně nepochopitelný úprk.

Kdo netejpuje kotníky, nezaslouží slitování

Na místě jsem sice nebyl, ale z vyprávění a videí je jasné, že atmosféra byla výborná. Pro místní byla největším tahákem Alice Gaggi (mistryně světa do vrchu 2013), která v Morbegnu žije, takže závod žen probíhal za všudypřítomného skandování "Alice, Alice...", k tomu navíc plakáty "Forza Alice". V Morbegnu by se naší Aličce určitě líbilo...

City Cross Run Prague

Když už skončit v Bohnicích, tak aspoň mezi prvními... i tak by se dal pojmout atraktivní city trail z Petřína do Bohnic. Letošní třetí ročník se Kamče náramně vydařil, když skončila první stejně jako při prvním ročníku.

 

Závod na 16km začal velmi svižně již v kopci na Petřín a pokračoval svižně v průběhu Hradem, kde se na čele ženského závodu Kamča střídala s loňskou vítězkou Ivanou Sekyrovou. Před Jelením příkopem Kamča - ve vzpomínce na loňské zácpy - raději nastoupila a z tohoto místa se už do konce závodu nepropadla.

Nebyla to ale vůbec žádná selanka, Ivana má letos velmi dobrou formu (Ústecký půlmaratón 1:17:40, Běchovice 36:43) a v polovině závodu ztrácela na Kamču jen 10 vteřin. Navíc díky tomu, že trať se trochu více než loni vyhýbala nejtěžšímu terénu, terén tentokrát pro Kamču neznamenal až tak zásadní výhodu.

V druhé polovině Kamča udržela fantastické tempo a s časem 66:23 skončila v absolutním pořadí 9. (z 830!), tj. předběhlo ji jen 8 mužů. Konečný náskok 1:46 na Ivanu je potěšující. Bylo to až tak rychlé, že i Honza Mrázek se přiznal, že se v polovině otáčel a byl překvapený, že Kamču má v zádech.

O závodě píše i běhej.com a bezvaběh.cz. Na závěr ještě dodejme, že Kamča se z Bohnic - alespoň protentokrát - vrátila.

Česká Tiomila

Po roce se Mistrovství ČR a klubů alias "česká Tiomila" přesunulo v rámci naší malé kotliny o 384km z Vracova do Lužických hor. Není většího kontrastu než mezi placatým Vracovem a Lužickými horami. Počasí bylo obdobně psí, což ale nezabránilo tomu, abychom dokázali, že i v tomto terénu umíme.

Kamča při štafetě žen finišovala 4. (stejně jako loni 4.). Celkově se se tým zlepšil z loňského 18. na 17. místo, což je sice pomalá, ale bezpečně asymptotická konvergence ke zlaté medaili. V naší štafetě rakváčů jsem se zlepšil na 9. místo (loni 16.), hodně mne ale mrzely dvě zbytečné chyby, bez nichž bychom byli na dohled od obhajoby 7. místa. Nicméně upřímně - prvních šest týmů, kde byly hojně zastoupeni bývalí eliťáci či dokonce reprezentanti, bylo mimo naše možnosti a na 7. místo nám chybělo jen 4:25.

I s malým kašpárkem (prostorem) lze hrát velké divadlo

Zlatým hřeben chladného deštivého víkendu, plném horkých emocí, bylo ale až nedělní MČR klubů. Zde bylo nejtvrdším oříškem najít náhradu za absentujícího Pavla Nováka. Rozhodnutí padlo na Pepu Sabola, který ochotně přijel a odvážně se ujal úkolu nastoupit do klání mezi ostřílené harcovníky. A předvedl vstup mezi dospělé ve velkém stylu.

S Kamčou jsme si závod opravdu užili, když Kamča nejlepším časem na svém úseku stáhla na 24. místo. Skvělé bylo i to, že Pepa se velmi dobře udržel a doběhl na 31. místě. I když boj s Chrastí nakonec nebyl na programu, motivací pro mne bylo alespoň uspět v hromadném startu. (Děti, hamba-start opravdu není start, kde účastníci dostanou hamburger!). Nějakým nedopatřením jsem v sobě vyškrábal poslední zbytky tlející letní formy a 27. místem jsem doběhl týmu pro konečné 28. místo. Což je pro náš oddíl slušný průměr. K tomu je ale dobré říct, že vzhledem k našemu "průměru" jsme všichni průměrně o dekádu starší.

Jinak minelu dne (možná i roku) předvedl Honza Flašar z favorizované Pragovky, který na prvním průběhu přes silnici neorazil povinnou kontrolu. Na průběhu shromaždištěm o drahný čas později uslyšel lakonickou poznámku speakera "... budeme zvědaví na jeho vyčtení čipu...", chybu si uvědomil a vrátil se. Chybka na 27 minut hned na úvod nicméně Pragovce nezabránila, aby nás i tak o hodinu porazila.

Bronzová tečka

Letošní orienťácká sezóna, alespoň co se týče jednotlivců, je za námi. Pro Kamču znamená celkově 3. místo v Českém poháru. Po loňském 17. místě (pravda, ovlivněném anémií) jde o výborný výsledek, i když samozřejmě ovlivněný častými absencemi reprezentantek a také často jednodušší stavbou některých závodů. Na druhé straně příušnice Kamče daly stopku na tři závody, takže bronz je myslím zcela zasloužený.

Poslední a nejvíce cenným závodem bylo Mistrovství ČR na klasice v Pusté Rybné, kde jsme sice předtím nikdy nebyli, ale pojem je to pro nás vskutku legendární, evokující chrastecká soustředění ve Svratce (pro znalé: zelená či červená polívka?). Kvalifikace byla neskutečný úprk čistým lesem, zpestřený občasnými schovkami v bílém lese nebo ve složitě generalizovatelném náletu.

"Kéž by mi každou kontrolu takhle nasvítili..." Foto: Petr Kadeřávek

Tyhle drobné triky předznamenaly i finále, kde se rozhodovalo - přesně jak jsem předpovídal - na kontrolách v náletu nebo na rozpitých rozhraních a generalizovaných vývratech. Dále mi vyšla moje předpověď, že Miloš Nykodým vyhraje v mužích (protože má největší hlad po vítězství) a že Denisa Kosová vyhraje v ženách (což by se stalo, kdyby nepřišla pozdě na start). Také jsem si říkal, že pro Danu by právě tenhle závod mohl být na dlouho poslední významný, protože s jejími úspěchy a náročnými povinnostmi bude těžko hledat motivaci do další sezóny. 

Osobně jsem z finále trochu rozčarovaný, protože po větší chybě v hustníku (kde chybovalo hodně předních eliťáků, ale chyba byla skutečně čistě z mé strany) jsem už ztratil motivaci a tělo se také necítilo tak dobře, jako to bylo v létě. Kamčin průběh závodu byl podobný jako můj, tj. chyby na úvod, nicméně na rozdíl ode mne ona srdnatě sbírala cenné body do Českého poháru a z beznadějného 22. místa se nakonec posunula (2. nejrychlejším čase od K5 až do cíle) na cenné 11. místo.

Nákup v Brně

Cvičení č. 1: Máte tři dámy. Co pěkného jim lze pořídit za 570 Kč? Pokud nakupujete u Brňáků, pak (a) rozervané nohy od šlahounů, (b) rozpíchané ruce od hustníků, (c) popíchání sršni a (d) hospitalizaci v nemocnici? V případně našeho dámského týmu jsou všechny odpovědi správně.

Ale po pořadě. Klíčové podzimní štafety, kde se bojuje o postup na MČR, se konaly u Velké Bíteše. Pořadatelé slibovali "terén, co neurazí", totiž kombinaci vysočinského terénu a brněnského fekálu. Toho druhého tam bylo skutečně dost a to v kombinaci se sršními hnízdy. Potkávat hystericky ječící závodnice, k tomu sám vidět hejno sršňů u hustníku, kam měl člověk namířeno, to je zážitek k nezaplacení (na všechno ostatní samozřejmě doporučuji MasterCard).

Největší hrdinkou víkendu se tak jednoznačně stává Alča, která dostala 5 žihadel, doběhla ale závod s jen malou ztrátou a teprve když začala opuchávat, nechala si zavolat záchranku (která mimochodem nebyla na místě). Lenka na 2. druhém úseku pak zaběhla velmi solidně a Kamča se - zřejmě v obavě před sršni - rozeběhla a nejlepším časem na všech úsecích získala pro ženy výborné celkové 10. místo. 

Nebyla to nuda v Brně

Odpolední sprint nabídl také vzrušení. Bojovalo se o body do Českého poháru na brněnském panelákovém sídlišti Nový Lískovec, což samo o sobě nezní atraktivně, ale ve skutečnosti se staviteli podařil pěkný sprint s řadou techničtějších úseků. Kamča byla v cíli velmi spokojená s 3. místem, protože i když neudělala větší chybu, při závodě pro ní bylo těžké udržet "flow". Velký náskok Denisy Kosové ukázal, že sprint se holt musí cvičit. 

Mimochodem v bodování Českého poháru je Kamča nyní 2. a podle mých výpočtů už nemůže být hůře než 4., což je skvělé vzhledem k tomu, že kvůli příušnicím nemohla běžet tři jarní závody.

Slované pod Slovankou

Na orienťácký víkend v Hraběticích v Jizerských horách jsme se dlouho těšili jak malé děti. Představa, že podhorský terén mezi Dolním Maxovem a Hraběticemi je zmapovaný a že ho dokonce budeme (legálně) křížit oba dny, slibovala třešničku na dortě parádních letních orienťáků v Čechách. 

A očekávání rozhodně bylo vrchovatě naplněno. Sobota zahájila víkend klasikou se slušnými parametry (např. v H21B 600m převýšení). Střídal se les v podobě "lehčí Maliník" s náročnějším borůvčím až po těžká kamenitá pole, kde mnozí (včetně mně) dokázali vyrobit mnohaminutové chyby. Nejromantičtější byl pro mne seběh trávou a mechem jednou dlouhou zarostlou bažinkou, kde jsem se jen tak o chloupek nepropadal a připadal si tak jako ne na sever od Jablonce, ale na sever od Stockholmu.

Zajímavé bylo, že stavba elitních a ostatních tratí se lišila v možnosti obíhat; elitní tratě byly o chlup běhavější. Což vyhovovalo Kamče, která neočekávaně vyhrála a připsala si tak cenné body do Českého poháru. Na GPS analýze je mimochodem krásně vidět, jak Kamča postupně nabírá náskok na běžeckých pasážích (červená + čísla), aby ho pak ztrácela v sekvenci kratších postupů (zelená - čísla).

Sobotní srovnání: 1. Kamča, 2. Topča (zdroj: O-news)

Nedělní middle kolkoem Slovanky byl netradičním pohledem na tuhle poměrně známou turistickou oblast; díky prošlápnutosti lesa se v divokosti nicméně nemohl úplně rovnat sobotní klasice. Víkend byl celkově výborný a nakonec se dalo přežít i nemilosrdné africké sluníčko na sjezdovce na Severáku. Pro děti jednoznačně hlavním zážitkem bylo přespání v tělocvičně, které naopak bylo tvrdou lekcí pro naše ztuhlé klouby; jako v každé správné tělocvičně zde došlo i na obligátní kolorit v podobě mlácení veteránských ešusů v šest ráno.

Kung fu na Vysočině

Návštěva u bratránka probíhá ve stylu permanentního akčního filmu

Věřte či nevěřte, tato fotografie skutečně není fotomontáž

Fakt pěkné prázdniny

Co dodat k Pěkným prázdninám 2016? Epesní elitní tratě, epochální mapy ve všech třech etapách, jednoznačná jednička letošního léta. Nakonec jsem byl docela rád, že jsem z elity nepropadl níže, protože mne dobře postavené tratě bavily a nabídly i pěkná srovnání se solidní konkurencí. Škoda jen E3, kdy jsem 10m od kontroly vlezl na K1 do nezmapovaného průchodu a pak se už nedokázal srovnat (chyba 7 min). Hitem vícedenních byly každopádně GPSky, respektive trošku zákeřně zveřejněný sestřih nejlepších momentů.

I Kamča si v klipu zahrála (zejména od cca 1:50), naštěstí nešlo o chyby typu hledání na třech jiných skalních hřebenech, jako předvedli někteří eliťáci (kterým tímto děkuji, protože jsem je tak poprvé v životě porazil). Po ročníku 2012, kdy jsme se na Drábovně s Kamčou v poslední etapě tragicky ztráceli, to byl neskutečný skok dopředu.

Alokace evropských grantů v ekonomii

Na výroční konferenci EEA 2016 (European Economic Association) apelovala Rachel Griffith ekonomy k tomu, aby podávali více přihlášek do soutěže ERC (European Research Council). Počet přihlášek je totiž jedním z kritérií množství fondů alokovaných pro ekonomii a aktuálně je přihlášek velmi málo. Dokonce EEA vytvořila systém EEA Seed Grants, kdy mírně zadotuje 100 grantových přihlášek ze zemí s nižšími příjmy, včetně ČR.

Konstrukce soutěží a výběrových kritérií je ekonomickým tématem par excellence. Malý počet přihlášek lze vysvětlit několika hypotézami: (a) ekonomové jsou méně ochotni přispět svému oboru jako celku než jiné disciplíny, (b) ekonomové umějí lépe optimalizovat a proto se neúčastní soutěží s malými šancemi, (c) pravidla výběru jsem významně diskriminativní tak, že šance uspět je i pro poměrně kvalitní aplikace velmi nízká. Osobně si myslím, že jako v každé reklamě (c) je správně, ale testování rád nechám na jiných.

V každém případě je pro mne zajímavé vidět, že EEA se uchýlila k politice, která má evidentně strukturu nežádoucího výběru (dotace získají nejen poměrně kvalitní aplikace, které byly nyní na hranici rozhodování, ale hlavně ty aplikace, pro které jsou časové náklady poměrně malé, přičemž tyto náklady samozřejmě vyjadřují nižší produktivitu).

Průzkum (česko-kanadského) terénu

Po pěti letech opět běžíme Českou Kanadu, opět dvě etapy ve Stoječíně a opět finále na Zvůli. Několik rozdílů by se ale našlo: Kamča tentokrát není v očekávání, nanejvýš v očekávání dobrého výsledku. Alička běží, dokonce i zcela sama, ač pod rouškou kategorie HDR. Co se týče mne, navzdory objektivnímu mezičasovému poklesu volím přestup z kategorie H21B do H21A.

Závod (super-)matek na 1., 2. a 4. místě, mezi něž se vklínila jediná slečna na 3. místě

Vše dopadlo, jak má - Kamča vyhrála, Alička si výborně potrénovala, já jsem (společně s Lukášem Bauerem) trpěl. Na své výkony v E1, E2 a E4 (to byl ale kalup!) jsem ale docela hrdý, možná za nečekanou druhou mízu může i letní kombinace pravidelného běhání a nepravidelného stravování, která mne vrátila na závodní váhu 57 kg.

Rumcajsovy míle ... procvičíš se v síle

Závody v okolí Valečova jsou svébytné. Zaprvé, chce-li závodník uspět, měl by před nimi několik týdnů chodit do posilovny. Zadruhé, jsou v krásných terénech a často na krásném shromaždišti, letos s panoramatickým výhledem až na skály v Srbsku. Zatřetí, je třeba myslet na sršně, kteří zdejší krajinu milují ještě o něco víc než my turisté (a i letos došlo na lehké poštípání). 

Letos při Rumcajsových mílích přibylo i za čtvrté, totiž vhodnost horolezeckého tréninku a to když E3 probíhala zčásti ve svahu, kde slovy Bédi "... ještě, že nepršelo, protože to by pak šlo na řadě míst o zdraví."

Jelikož se běhalo bez hřebů v Salomonech, na vyhlášení nastoupila Salomon lady

V takto specifickém terénu proběhl křest Aličky v D10N, která si závody užila a v E3 dokonce doběhla na 2. místě. Moje výkony stačily na 10. místo v H21B (což je pro mne fajn) a Kamča navzdora chybičkám dobyla 3. místa, načež získala v tomto kraji klasický dar ze Svijan.

Tvrdý šumavský chlebíček

Když se řekne Zadov, tak se mi živě vybaví vzpomínky na hobby závod při vrchařské kvalifikaci v roce 2013, kde jsem zarputile soupeřil s žákyňkami a dorostenkami. Holt Šumava nabízí tvrdý běžecký chlebíček, tvrdý jak ztvrdlá Šumava.

Letošní závod Salomon Trail Running Cupu na Zadově naštěstí neměl podobný profil. Delší (21km) i kratší trať (11km) byly běhavé a zejména delší trať měla údajně pěkný trailový charakter. Kamčina účast na kratší trati přinesla ovoce nejen v podobě vítězství v ženách, ale hlavně i srdnatého výkonu, kdy doběhla 3. v absolutním pořadí, za Romanem Skalským jen o 30 vteřin, čehož si všiml i server běhej.com.

Propršené vyhlášení (foto: STRC)

Týden v údolí Valsugana

Při pětidenních v Itálii samozřejmě nebylo cílem zevlovat na shromaždišti u cíle. A když už tedy zevlovat, tak aspoň co nejvýše to je možné. (Varování: Následující text má charakter rodinné kroniky. Pro nezainteresovaného čtenáře je nyní ideální příležitost přeskočit na další příspěvek.)

Opět se nám potvrdilo, že směřovat na jih přes noc je logisticky nejlepší řešení, protože odpadají hodiny netrpělivého poskakování dětí se sedačkami na zadních sedadlech. Zpestřením nočního přejezdu byla nakonec jen zastávka před Salzburgem, kde jsme zaparkovali přímo v houfu aut s bulharskými značkami, kolem nichž pobíhaly zvláštní existence i s celými rodinkami. Že by nějaké známky koordinace těsně před hranicí Rakouska a Německa?

Lehce vzdušná ukázka Kaiserjägerweg (Zdroj: klemensbont.ch)

Odměnou za ranní příjezd byla možnost projet si v klidu "Kaiserjägerweg", cestu vytesanou vojáky během 1. světové války, kde se v dlouhých úsecích jede v šířce 2,5 metru bez jakékoli šance na vyhnutí se s protijedoucím autem. Poté, co jsme takto vystoupali kilometr převýšení, následovala procházka z Passo Vezzena na Pizzo di Levico (1908 m.n.m.). Děti hrdinně zvládly 500m převýšení, ale kousek před vrcholem to Majdička otočila (což vysvětluje, že pak prospala nepřetržitě 13 hodin). 

Tudy to bude o krapánek rychlejší

Rozdělení na dvě skupiny nijak nevadilo, alespoň zbyla energie na trénink v Lavarone na mapě z roku 2007. Zde se mi podařila pikantní paralelní chyba. Na start jdu z místa mimo mapu, start na sjezdovce přece nemůžu minout. Sjezdovku nacházím, k tomu i konkrétní místo se skalním srázem, nacházím i K1 a i když maličko mi tvary nesedí, pokračuji na K2 a hle - dobíhám na další sjezdovku! Koho by napadlo, že za devět let vykácejí novou sjezdovku a na ni přesunou i lanovku...

Další den před závody následovala kratší procházka na Monte Lefre (1305 m.n.m.), odkud je výhled z prudkého štítu (1000m převýšení) přímo do Valsugany. Největší atrakcí byly chodby se střílnami, vyhloubené do skály, kde se Mareček konečně projevil jako ryze verbální hrdina (tj. reálný strašpytel). Procházka v temných chodbách tematicky souvisela i s podvečerem, kdy si po zhasnutí děti začaly stěžovat, že jim v pokoji létá netopýr. Co to je za nesmysl, jaký netopýr, byla naše odpověď až do chvíle, než na nás začal také nalétávat.

Pohled na svět doslova z černé díry

Výstup na Monte Mezza (1679 m.n.m.) začal u romantického jezírka v závodním prostoru druhé etapy. Pozávodní ad hoc výšlap 400m převýšení sice byl pro děti motivačně náročnější, ale poté, co jsme se dostali na skalní hřebínek s vřesovišti, jsme si cestičku náramně užívali. Výhledy do Valsugany byly ještě vyšší a lepší (a hlavně zaslouženější) než den předtím.

Passo Manghen

Passo Manghen (2047 m.n.m.) nabídlo nejromantičtější lehký trek, jehož součástí byly rozkvetlé azalkové zahrádky okolo plesa, kde srdce jen plesá. Navíc v okolí prakticky nikde nikdo. Místa připomínala nejhezčí části Roháčů, jen těch štítů na obzoru bylo zřetelně více a polských turistů zřetelně méně. Mimochodem výjezd na passo Manghen je testem řidičské opatrnosti; naštěstí dobrodružná úzká silnička je pod sedlem seshora přehledná přes serpentiny, což situaci zjednodušuje zejména sjíždějícím autům.

Vítejte v Hobitíně

Passo Brocon (1616 m.n.m.) nabídlo po delším závodním dni (pro mne končící nataženými vazy v kotníku) kratší výšlap na ostrý hřeben, odkud jsou výhledy 360° (a když se zatočí hlava, klidně i 1080°) na štíty masivu Lagorai a dokonce až i na Marmoládu. Další den se v dané oblasti pod Monte Agaro ale honí mlha, takže volíme sestup do Levico Terme, kde centrum procházíme ve stopách Kamčina sprintu. Kamča se stává naší průvodkyní, jejíž předchozí zaškolení by mohlo být vzorem pro turistický průmysl - trvalo vskutku jen několik minut sprintového závodu.

Cadini del Brenton

Na cestě dále přes Belluno zastavujeme na kaskády Cadini del Brenton u Lago del Mis; série 15 jezírek pod sebou je nečekaně zajímavým zpestřením. I sousedící kaskády Cascatta della Soffia zaujaly, když nabídly cachtání v prostředí jak z romantického filmu. A celkové shrnutí italského týdne? Valsugana sice není známá a turistická jako jiné části v Trentinu, ale pro pěší výlety s dětmi splnila očekávání. I orienťák nabídl pěkné italské pasáže, jinými slovy technicky i fyzicky hodnotné výzvy. Navíc kvalitní potraviny a k tomu pěkný rodinný penzion znamenal dovolenou, na kterou budeme rádi vzpomínat.

Políbíš mne či nepolíbíš mne?

Proč to má Evropská unie tak těžké

Všichni mluví o brexitu, ale opravdové výzvy pro Evropu začínají už na parkovišti.

Dva Italové řídí dopravu stylem - jeďte tam a nějak si poraďte. Pokud je řidič Ital, najde si malý chlíveček a nechá i malé místečko ostatním (které Italům stačí) na vyjetí. Pokud je ale řidič Švéd, do detailu následuje nedbalý Italův pokyn rukou a umisťuje auto na krajnici, kde přepadne asi o 30cm do trávy a visí v úhlu ze svahu dolů. Naopak si představte, jakou zlou krev by přineslo, kdyby Ital ve Švédsku nesledoval parkovací instrukce až do posledního detailu.

I když situace, kterým čelí ekonomiky, může být totožná, v každé evropské zemi jsou jiná očekávání, jak se daná situace má vyřešit. A zkoordinovat různá očekávání napříč jednotlivými zeměmi, aby přinesla žádoucí výsledek, to věru není žádný med.

Poučení z italského vývoje

Přesně po devíti letech jsme opět zavítali do okolí Trenta na italské pětidenní. Pěkný orienťák na krásných místech, navíc menší akce s menšími ambicemi. A tak bylo i vidět o něco více prázdninového relaxu a improvizace, než na co je člověk z Čech zvyklý.

Ukázka dorostenecké tratě

Českým perfekcionistům proto přivážíme hned několik italských poučení:

1. Parkování 700 lidí v klidu zvládne dvojice pořadatelů.
2. Cedulky na parkování stačí rozmístit, až když je polovina lidí na místě. (Pro vysvětlení stačí jen dodat, že v noci se hrál zápas Německo-Itálie, který Itálie prohrála až na penalty.)
3. Pokyny není třeba tisknout a vyvěšovat, vždyť jsou na internetu.
4. Výsledky netisknout, stačí 2 LCD obrazovky, kde poběží v reálném čase, třeba i pod palbou poledního sluníčka.
5. Startovky netisknout a nevyvěšovat, ani na shromaždišti, ani na startu.
6. Shoda 17 kontrol z 20 s jinou kategorií není omyl. Jedna trať zkrátka inspirovala jinou.
7. Když klasiku v horách, tak z velké části po loukách. Neposečených.

Kamča důstojně reprezentovala svůj klub, když vyhrála dámskou elitu a to navzdory velmi těžké 4. etapě na mapě Maranda (viz obrázek), kde vyrobit chybu na 9 minut nebyl až takový problém.

Na trofej pro vítězku se okamžitě vrhli hladoví psi

Autogramy

Marečkovy cenné úlovky z včerejšího Odložilova memoriálu: Pavel Maslák, Lenka Masná, David Svoboda, Petr Svoboda a Bára Špotáková. Jen Jakub Holuša odlétl - doufám, že ho potkáme na MČR klubů jako loni; nerad bych jen kvůli podpisu dovedl Marečka na plnění BT limitu.

Nečekaný dárek od Yavuze Cana (2. místo na 400m) je ještě lepší než autogram

Mistrovství Evropy ve stínu příušnic

Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. Když ale přijde zákeřná infekční nemoc přímo v přípravě na Mistrovství Evropy, a k tomu se její první příznaky ukážou až těsně před startem, pak lze říci jen "So ein Pech!"

Kamče se sprint na Mistrovství Evropy v Jeseníku vůbec nepovedl. V noci před závodem jí začal otékat obličej a podezření padlo na příušnice. Při samotné kvalifikaci pro ni byl kritický už úvod v parku, kde přeběhla strom na K2 a začala následně zmatkovat (45 vteřin). Druhá chyba ve městě (27 vteřin) dokončila katapult do finále B, i když jen o pouhých 7 vteřin.

I Radek Jaroš ví, že zdolat K2 není zadarmo

V kopcovitém finále B se Kamča už fyzicky necítila příliš dobře, což byl signál nastupující nemoci, která v plné parádě propukla o den později. I technicky šlo o výzvu, která by pro plynulé proběhnutí v maximálním tempu vyžadovala o dost zevrubnější sprintovou přípravu.

Točení volantem aneb příprava na dlouhý přejezd autem z Jeseníku do Prahy (foto: EOC 2016)

I když provedení, výsledek ani "umělecký dojem" rozhodně nejsou k pochlubení, faktem je, že Kamča neměla ze své sprintové přípravy mnoho co prodat a šlo pro ni spíše o novou cennou zkušenost. Zápisem do její statistiky se tak stává hlavně fakt, že Mistrovství Evropy absolvovala už ve třetí disciplíně, pokaždé organizované jinou federací (2012 běh do vrchu - WMRA, 2013 kros - IAAF, 2016 orienťák - IOF).

Prague Trail Run Hostivař

Je fakt, že v Praze není pro organizátory běhů snadné postavit něco originálního. Na všech možných i nemožných místech se konají běhy s delší či kratší tradicí a zejména orienťáci mají prolezlý každý kousek křoví a přesně vědí, kde co čekat a kterým místům (a kterým bezdomovcům) se raději vyhnout. 

Nicméně Salomonu se to v Hostivaři podařilo. Pořadatelé prvního letošního závodu Salomon Trail Running Cupu (resp. prvního v ČR) dokázali obkroužit přehradu s využitím cestiček a nabídli četná stoupání, prakticky stále terén a nad očekávání jen malé využití asfaltových ploch.

Dobře si pamatuji, jak jsme tenhle svah lezli s Kamčou před pár lety v rámci orienťáku dvojic, kdy jsme k sobě byli přivázáni špagátem (foto: STRC)

Kamča zvolila kratší trať na 8 km, kde s časem 31:17 nejenže suverénně vyhrála mezi ženami, ale z mužů ji předběhli jen tři borci, z toho Roman Skalský, její matador ze Salomon, jen o 30 vteřin. Den po extralize velmi pěkný výkon.

Finiš skutečně o prsa

I když Kamča dráze příliš neholduje a vedle sotva dvacetiletých slečen si připadá věkově hendikepovaná, oddílové povinnosti ji pravidelně katapultují na atletickou extraligu, kde platí jediný cíl: body a jedno jak!

Letošní extraligu zahájilo 1. kolo v Plzni za krásného slunečného počasí. Po dlouhých čtyřech letech na Kamču čekala trať 5000 metrů. Vedle toho, že se běželo hlavně na pořadí, byla vysoko hozená rukavice i její dosavadní osobní rekord 17:05.83 z roku 2010 (mimochodem tehdy běžela i jakási Eva Nývltová za 17:53; ta se od té doby solidně rozběhala).

Finiš o třetí místo

Závod se vyvíjel příznivě, když celý balík běžel spolu a rovnoměrným tempem. Až 500 metrů před cílem se odpojila Simova Vrzalová z Vítkovic, která předvedla zrychlení ve stylu Tirunesh Dibabaové. Na dalších místech zbylo trio, na jehož chvostu vlála Kamča a její mírný odstup na zbytek se v posledním kole bohužel nijak nezmenšoval.

Nicméně při výběhu do cílové rovinky Kamča v sobě našla "pátý element" a předvedla sprint jak z učebnice ve stylu svého legendárního doběhu v roce 2013 na MČR družstev. Díky finiši se na posledních metrech (možná dokonce na úplně posledním metru) dostala před druhou Moiru Stewartovou. Fotofiniš určil čas lepší - pozor - o pouhé 2 setiny sekundy.

Finiš o druhé místo

Čas 17:07.76 sice není zlepšení osobního rekordu, ale jak kdysi řekl Jiří Paroubek: "Dámy a pánové, nechci se Vás dotknout, ale kdo z Vás to má?" (Já tedy rozhodně ne.)

Babička lepší Ježíška

Bydlet kousek od zverimexu znamená čelit neustálým všetečným dotazům.

Černá klisna aneb nominováno jest...

"Tak Kamčo, kdy se nominuješ na Mistrovství Evropy? Až za uherský rok!" Nakonec stačilo, až naprší (ve středu) a uschne (ve čtvrtek) a pak zajet do Uherského Brodu. Mimochodem pro Kamču šlo o návrat do Zlínského kraje, odkud si přivezla v roce 2010 ze sprintu mistrovské zlato - pamatujete si?

Nicméně i tento zdánlivě lehký první krok nebyl až tak triviální - výprava CTB cestou padla do osidel českého dopravního provozu a dorazila jen třicet minut před koncem karantény. Potvrdilo se, že méně je více, když dámy neměly čas se nervovat v karanténě a místo toho mohly jen ve zkratce probrat výchovu capartů v kroužku zasloužilých matek-veteránek (Kamča - 3, Zdenča - 3, Marta Fenclová - 2, Ivule - 1, Topča - 1).

Jeseník bude asi tímhle směrem (foto: pořadatel)

Nervy jsme zato měli my, fanoušci, při online přenosu. Přece jen Kamčina GPSka ukázala defenzivní postup hned na K2 a pak hlavně chybu na K5, která byla skoro na 23 vteřin, což je na sprintu v jednodušší zástavbě harakiri. Pak ale Kamča předvedla svoji klasickou smršť, zahrnující hned šest nejlepších postupů a v jednodušším závěru stahovala cenné vteřinky. Nakonec díky velké porci štěstíčka (Topča jen o vteřinu horší, Jana Knapová disk na kontrole) si doběhla pro nečekaný bronz. 

Hned po závodě bylo zřejmé, že by Kamča měla jet, protože byla nejlepší z Češek, které neměly přednominaci. Podle kritérií by si tím pádem měla vyběhnout nominaci. Splnila se tak trochu předpověď z Béďovin, kdy byla označena za "černého koně závodu". Až dnes v pondělí jsme se navíc dozvěděli, že reprezentace protentokrát použila nominační závod jako jediné kritérium, tj. nominovaly se hned tři závodnice za Kamčou.

 

A ještě noticka k historické a nečekané nominaci závodníka do reprezentačního dresu. Zaprvé, Kamča s tímto scénářem vůbec nepočítala. Její letošní sprintová příprava zahrnovala jen sprint ve Žďáru; bude to znít zvláštně, ale nakonec to byl možná i relevantní terén. Teoretická příprava na závod zcela nulová (srovnejte s Honzou Mrázkem). Ještěže Kamča nevědomky praktikuje deník Gundera Hägga, který ji katapultoval na ME 2016 do Jeseníku.

Takže za dva týdny v neděli hlavně nezapomeňte Kamče držet palce... A když to nedopadne, připomeňme si, jak pořadatelé sprintu citovali Jana Amose Komenského: "Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest".

Deštivý Jarní běh Olympu

Jarní běh Olympu a koneckonců i jeho klon Podzimní běh Olympu má Kamča ráda. Hladký trávník ve Stromovce, do detailu načichaná místa z tréninků a k tomu společný závod kategorie žen a dorostenců, toť příležitost k nemilosrdné konfrontaci s atletickým potěrem na rovinaté, řekněme až anglické krosové trati. 

Letos byl pro Kamču hlavní motivací traťový rekord Moniky Preibischové 13:15 na trati 3,7km. Kamča předvedla drtivou druhou část závodu, setřásla všechny dorostence a traťový rekord zlepšila na 12:57. Což bylo signálem, že nohy budou na víkendový sprint docela v pořádku.

Maminka vlevo, Magdalenka vpravo

Závody si vyzkoušely i naše dětičky a největší úspěch zaznamenala neohrožená bronzová Magdalenka; Mareček pátý těsně za bramborou a Alička v nabité konkurenci osmá.

Dělostřelecká tvrz Stachelberg

Rozhledna Eliška a pevnost Stachelberg je skvělé místo, pokud máte rádi vojenskou historii a obdivujete nasazení a um našich pradědů. Stachelberg je největší moderní pevnost v Československu, která by po svém dokončení (plánovaném na rok 1941) byla 5. největší pevností v Evropě a chránila strategické sedlo na východním okraji Krkonoš u Žacléře.

Mareček v "řopíku" vybaveném přesně jako v době mobilizace

Za 11 měsíců byl téměř zcela vyhlouben systém 3,5km chodeb, včetně např. plánovaných kasáren pro více než 770 vojáků. Pevnost měla obsahovat 11 objektů, z nichž dokončený byl ale jediný masivní pěchotní srub, odkud se dnes sestupuje do rozsáhlého podzemí.u Žacléře.

Dětem se v podzemí líbilo, i když po hodině prohlídky je nejvíce zajímala poloha WC. Mně osobně se připomněl svíravý pocit z hloubky, který byl nasnadě i při zajímavé zimní prohlídce přehrady nad Josefovým dolem. Tentokrát byl ale i spojený s vědomím, že zde by při útoku wehrmachtu opravdu šlo do tuhého.

Můj vítězný postup

Aby vyniklo moje a Kamčino srovnání, mám perličku z analýzy nedělních mezičasů: po zřejmě několika letech se mi podařilo v kategorii H21B vyhrát postup (to zíráte!). A to navíc v brutálním hustníku. S časem 1:00 bych v elitě na tomto postupu porazil 11 borců.

Samozřejmě nebudeme příliš zdůrazňovat, že nejlepší elitní čas na postupu byl 37 vteřin

Dvojitá oslava narozenin

Na Filipojakubskou noc Kamča slaví narozeniny. Což je možná souhra náhod, možná ne; v každém případě jsme nikdy neřešili, zda by si Kamča měla na narozeniny dávat dárky sama sobě. A to hned dva.

Ale popořádku. Letos připadl čarodějnický víkend na první dvojzávod Českého poháru v Trutnově, kam jsme odjížděli s dvěma zásadními cíli - zaprvé, užít si konečně jarní slunečný víkend a zadruhé, nechat Aličku potrénovat v kategorii HDR. Obojí se podařilo a došlo i na návdavek.

Na úvod Českého poháru vítězství v prvním závodě

Sobotní klasika, hovoříc z osobní zkušenosti, byla pro netrénované důvodem pro velmi hluboké zamyšlení. Postupy ve svazích "tvořivě nekompromisní" a občas jak ve Švýcarsku, tj. na kolmici. Kamče se začátek příliš nevyvedl (ztráta 3:30), v druhé části ale vytěžila volby, kde zvolila pro sebe výhodné postupy po cestách. A až neuvěřitelným závěrem si doběhla pro těžce dobyté a poměrně těsné vítězství.

Statistika nuda je: Ze čtyř letošních kvalitněji obsazených závodů Kamča prohrála dvakrát, pokaždé s Danou

Nedělní middle, kam se po Světovém poháru vrátila i část reprezentace, byla ještě o kus dramatičtější. Hned na 1. kontrolu ztráta jedné minuty. Takže pocitově hned na úvod ztracený závod, a to až tak, že po ní neštěk ani pes (natož komentátor). Kamča ale zapálila další pohon (že by koště?) a díky postupnému dobíhání soupeřek si uvědomila, že stojí za to dále závodit. Při doběhu ji překvapil všudypřítomný aplaus a až za cílovou čarou se dozvěděla, že její odstup za vítězkou je jen tři vteřiny.

Kamčin trénink

Pro věrné fanoušky - Kamča nezmizela, pouze nyní příliš nezávodí, o to raději si ale zatrénuje. Tento týden např. 3x2km 7:45-7:24-6:54 (300m meziběhy za 1:20).

Společný trénink - dva reprezentanti ČR v OB, z toho jeden mistr světa, trojnásobný mistr ČR v maratonu… a Kamča (udržela se 100m)