Ohlédnutí invalidy za letní sezónou

Letošní prázdniny trvaly pro normální lidi 62 dní. Pro mne trvaly 20 závodů. A tak si zaslouží podrobný záznam do deníčku hipochondra.

• Botas: Běžím s tím, že prakticky nejím, protože řeším nějakou záhadnou střevní reakci. Kupodivu půst funguje a na úvod sezóny mám nejlepší výsledky (čti: nejvyšší rankingové body). Celkově 3. v H21B. (Etapy 5-4-10.)
• Bohemia: Horko jak k zalknutí. Z toho v lese pocity jak při úpalu, občas až k nevolnosti. Celkově 5. v H40A. (Etapy 3-5-4-5-11.)
• Loko Tour: Pěkná klasika v H40 (2.), poté middle v H21L (46.) ozvláštněná zmijím uštknutím, rozeznaným od vosího bodnutí až po závodě.
• Orienteering Adventure: Pro mne vrchol sezóny z turistického, závodního i estetického hlediska. Až na rekonvalescenci z jedu mne nic neomezuje. Ale ono to přijde... Etapy 1-10-4-1 v H21B.

Veteránský či normální ranking - to je, oč tu běží

• Pěkné prázdniny: E1: 3. místo v H40 na middle, ale ve svahu si v botech bez hřebů opět oslabuji kotník. E2: Ač úporně hlídám kotník, na K4 přichází díra zapadaná listím v momentu mapování a uch... a sotva chodím.
• Interkompas: Po týdnu oddychu se kotník lepší, musím ale běžet extrémně opatrně (47. v H21A). V E2 ale vazy natékají a absentuji. V E3 je kotník opět klidnější a běžím opatrněji, navíc během závodu ztrácím, když nějakou dobu hledám čip (37.).

Závěr léta a začátek září pak trávím snahou 3 týdny léčit zánět dutin, který mi dovezli děti hned po Orienteering Adventure. K tomu sporadická (a občas marná) snaha zpevnit vazy v kotníku.

A tak opět platí: Lepší být v lese zdravý a (na trénink) bohatý než (duchem) chudý a nemo(hou)cný.

Česko - země extrémů podruhé

Když jsem kdysi před lety v Harrachově sbíhal metrovým borůvčím z Čertovy hory, říkal jsem si, že nic extrémnějšího a pestřejšího v Čechách nezažiju. Mýlil jsem se.

Orienteering Adventure byly na domácí poměry zcela mimořádné pětidenní. Tomášovi Leštínskému se podařilo zajistit bezprecedentní přístup do ochranného pásma KRNAPu (a pokud to vidím dobře, možná i do 3. zóny), navíc s prostorným shromaždištěm přímo pod lanovkou na Pláně ve Špindlerově mlýně. Relativně úsporným a chytrým způsobem uspořádal fantastické závody a už teď se těším, jaký další pořadatelský husarský kousek se mu vydaří v dalších letech.

E1 sprint: Kamča si pochvalovala pestrost sprintu "parkového" typu s průběhy v členitějších svazích mezi penziony a s ochutnávkami terénu; sprint, kde netradičně prohloupil každý, kdo si neobul boty s hřebíky.

E2 Klacky Open: Na malém prostoru kolem vleku Krakonoš byly stovky tisíc až miliony klacků po těžbě, což přinášelo zajímavý prvek hledání "nano-voleb" v podobě stopy mezi hromadami klacků. Zařazení této etapy bylo strategické - aby člověk další den neskočil přímo po hlavě do toho nejtěžšího, co okolí mohlo nabídnout.

Nejen orienťáckým dobrodružstvím živ jest člověk - zde Mareček boulderuje na cestě z Kozích hřbetů

E3 downhill: Královská etapa v podobě seběhu 440m převýšení z Plání. Naše kategorie dokonce zvládla přeběhnout kolem výhledu pod Hromovkou. Střídaly se rozličné partie lesa, od horského hustníku, který zamotal hlavu hned po startu, po plantáže borůvčí jen pod kolena až po svahy s metrovým borůvčí a kameny, kde člověk jen padal střemhlav a borůvky mu lítaly nad hlavou. Došlo i na prudké horské svahy a horskou obíhačku jak z italských vícedenních.

Pořadatelé zvládali i parádní fotečky (foto: pořadatel)

E4 jak od Járy Hustníka: Netradiční middle, kde velká část závodu probíhala v poměrně průběžném (řekněme občas klopýtavém), nicméně málo průhledném horském hustníku. Díky kvalitním podkladům si mapař mohl dovolit přidat i malé světlé skvrnky, které pak při citlivém čtení hodně pomohly při orientaci. Další úspěšnou taktikou byla prohlásit buzolu za svatý nástroj a při postupech zcela rovně si odříkávat nějakou tu modlitbičku. 

E5: Pestré finále zkombinovalo tři části. Na úvod se využily detaily v borůvčí přímo ve Špindlerově mlýně, zejména u stezekh podél Labe; následoval traverz svahem přes krásná kamenná moře a nakonec jsme se vrátili přes klackovou oblast u Svatého Petra.  

Tím, jak šlo o finále a handicap, předváděli i zkušení závodníci různé veletoče - pro mne byl zážitek vidět v přímém přenosu chybujícího fantoma Máru Prášila, zážitek umocněný tím, že jsem v té chvíli zároveň běžel i s jeho (také mírně chybujícím) bratrem Alfim. Koneckonců i já jsem své druhé etapové vítězství v H21B okořenil neuvěřitelnou "chybičkou" na předsběrku, kdy ve snaze ušetřit půl vrstevnice výběhu jsem se rozhodl nejít rovnou (po téměř rovné cestě!) z kontroly na kontrolu. Vrhl jsem se raději do svahu, jenže příliš nízko, což znamenalo traverz celého postup jen kousek podél cestičky a ztrátu 40-50 vteřin.

V každém případě bylo stěžejní, že Alička si doběhla pro celkové vítězství a že si s Kájou Mullis opět skvěle zazávodily.

Kája Mullis se ještě musí naučit, že 2. místo je po pravé ruce vítězky (anebo holt bude všechno v D12 vyhrávat, k čemuž nemá ve svých deseti letech moc daleko)

Česko - země extrémů

Jendovi Schulhofovi vděčím za inspiraci, když svoji klasiku na LokoTour za 151 minut popsal ve stylu reklamního letáku z Kauflandu "Česko - země příběhů". 

LokoTour byl víkendový zážitek, na který se nezapomíná. Přinesl příběhy silné, někdy až extrémní. Hlavní tratě byly extrémně zajímavé a pestré, dosyta využily skandinávské bažinky, balvanová pole, borůvčí a prudké seběhy a výběhy.

Extrémně dobrý výkon podala Alička, když vyhrála v D12 oba závody. Extrémní chyby předvedl v sobotu můj bratr, když se mu podařilo vyběhnout mimo mapu do balvanového pole. O to extrémnější zážitek šlo, že právě díky tomuto zpoždění si v lese zažil prudkou bouřku s kroupami (a samozřejmě bez mapníku).  

Sobotní vyhlášení D12 mělo nádech dramatu, kdy lidé napůl fotili a napůl utíkali před bouřkou do aut

A koneckonců extrémní zakončení má i moje nedělní "štípnutí" na 8. kontrole, které jsem původně přisuzoval vose či divoké včele. Přišlo mi ale podivné, že místo vpichu během závodu neoteklo stejně, jako se stalo minulý týden po poštípání od vos na Bohemii. Noha ale začala postupně víc a víc brnět. V pondělí ráno jsem ránu prohlédl a vidím jasné dva vpichy od zmije - a odpoledne i příznaky malátnosti a otok kotníku daný tím, jak se jed odbourává. 

Cop na druhé straně, ale jinak je to stejně šťastná vítězka

Ale ani křest ve zmijím království nic neubírá na extrémně pozitivním hodnocení celého víkendu, koneckonců jako každého o-víkendu ve Fredrikstadu.

Milíř a Uhlířská skála

Komu se v Jizerkách zajídají profláklé destinace a vyhledává netradiční cestičky a výhledy, neměl by vynechat Milíř (1003 m.n.m.), což je hřbet nad Josefovým dolem, označovaný často jako Mariánskohorský hřbet. Pro orientaci - jde o hřbet, který leží naproti Kasárenské cesty a právě při lyžování na této části magistrály mne zaujal. Na hřbetě se vyjímá slibná výrazná horská paseka a na ní rozptýlené, nepříliš zarostlé skalky, které si přímo říkají o rekognoskaci terénu.

V rámci svých dobrovolnických výběhů pro Discovery Channel, kdy pravidlem je jít nekompromisně terénem, co to jde, jsem se odhodlal dobojovat se až tento vrcholek. Třešničkou na tomto terénním dortíku byl objev kousku bažinatého Švédska. Mimochodem z tohoto místa je vidět i Ještěd.

Haschak Sisters and Brother

Posledních pár stovek metrů k Milíři je dostupných po průseku, který je dokonce sjízdný i na bajku. Od vrcholového posedu lze průsekem postupovat i dále směrem ke Knajpě, ale doporučuji raději už jen po svých.

Občas se objeví i cestička, většinou je ale při šlapání nutné poohlížet se po zmijích

Majda se jaksi připletla do focení výhledu na Jizeru

Dokud svahy nezarostou, budou odsud královské výhledy od Knajpy přes tyčící se Bukovec až do západních Krkonoš

Milíř je kvazitisícovka - geodetický bod leží v 999 m.n.m., ale nejvyšší skalka má 1003 m.n.m.

Danajské dárky

Být na bedně na Botasu, to je vždycky důvod k hrdosti a radosti, i když jde jen o podřadnou béčkovou kategorii. Je ale nutné se nedívat do taštičky s výhrou, aby si člověk nezkazil dojem z hezkých a vydařených vícedenních.

Letošní návrat Botasu do Svratouchu byl pro mne nostalgickou vzpomínkou na soustředění z roku 1992. Pamatuji si Radana Kamenického, který nám tehdy vyprávěl, jak absolvoval Železného muže a málem usnul na kole. Jako tehdejší vrcholový eliťák byl pro nás hrdinou dne. Dodnes mám ještě schované mapy a pamatuji si i náročný paměťák v hustnících, večerní táboráky a závěrečný úklid, během něhož se Fanda Vacek převlíkl za uklízečku a vytíral záchody. Prostě paráda.

I proto letošní Botas zvítězil nad těžkou konkurencí v podobě třídenních v Dolomitech.

Po téměř třiceti letech ale následuje střih. Punkový Botas roku 2019 nemá samozřejmě mnoho společného se soustředěním roku 1992, nicméně i tak je zajímavé konfrontovat vzpomínky na těžký les se současností. Z mého dnešního pohledu - bráno optikou předcházejících závodů (Čížkovy kameny, Mariánské lázně) - mne překvapilo, že zdejší les je ve skutečnosti skoro placka. Navíc je velmi čistý a - s občasnou výjimkou pár těžších hustníků - hodně běhavý. 

V tomto terénu se často klasika zvrhne v dlouhou middle, ale Kubovi Hledíkovi se podařilo postavit i pěkné delší postupy, kde byla řada mikrovoleb (zde H21A, velmi podobná mé H21B)

A právě díky rychlosti a přehlednosti se každá chyba hrubě nevyplácela. Toho jsem si byl vědom hlavně před startem E3, kde jsem šel ze 3. pozice a za mnou v několika minutách hned pět vlčáků. Díky tlaku zezadu (ne, nemyslím tlak odspodu zezadu) tak pro mne byl Botas do poslední chvíle dramatický. A když jsem kousek před cílem seběhl na jinou kontrolu a vyrobil minutovou chybu, už už jsem se viděl v propadlišti dějin kategorie H21B. Ale vydržel jsem a na sběrce mi už bylo jasné, že mne šinkanzen nedojel. A tak jsem se mohl v klidu došourat do cíle, čímž se stalo, že můj doběh do cíle byl možná nejpomalejší z celého startovního pole.

A teď k té danajské výhře: Dlouhé podkolenky v pastelově oranžové barvě jsem naštěstí udal a nemusel jsem s jimi jet až Lidového domu, ústředí sociální demokracie. L-dres v ostře žluté barvě by se mi toto léto možná hodil na lákání sršňů, nicméně nakonec jsem se jej rozhodl osobně vrátit Jaromíru Hánělovi. Evidentně nepochopil moji mírně ironickou poznámku, že tohle mi opravdu k ničemu není. Nevadí, třeba si tento deset let neprodaný vzorek ještě najde výherce na dalším Botasu. Tyto dary-nedary mi připomněly předchozí ročníky, kde Kamča v elitě dostala neprodejné nesmysly typu 20 let starého XXL overalu nebo zcela neatraktivního puzzle, na které nám doma sedá prach.

Na druhou stranu musím objektivně přiznat, že reputace HSH stále nedosahuje reputace pana Konopáče, se kterým jsem tři čtvrtě roku neúspěšně řešil reklamaci VJ Bold 8. Pro ilustraci, na pravé botce z osmi předních hřebů zbyly čtyři, ze čtyř zadních hřebů dokonce jen jediný, se zbylými se utrhly dokonce i kusy podrážky. Až bude Pokáč připravovat svoji novou desku, zašlu mu dva texty, jeden punkový "Konopáč, to je ..áč" a druhý popový "Konopáč, zbydou ti oči pro pláč". Třeba se něco uchytne.

Ale nekažme si vzpomínky na Botas. I ten se třeba někdy v budoucnosti zbaví zátěže v podobě svého sponzora a na shromaždišti bude možné koupit si něco jiného než jeho předražené a zastaralé zboží.

Dvě, případně jedno kolo při zdi

Dvě kola při zdi je dle obeznámených zdrojů údajně nejhezčí letní závod v matičce stověžaté. Atrakcí je zde habakuš: kofola pro děti, sladké bezlepkové kuličky pro biozávodnice, chleba se slaninou a pivem pro většinového voliče, moderátor Jakub Bažant, reportáž v ČT Sport a také možnost projet se na krásných konících, které se jinak používají pro hipoterapii. 

Tomu se říká nefalšovaná radost z vítězství nad Kamčou jako držitelkou traťového rekordu

Kamča se stejně jako předloni vydala na kratší trať 4,1km. Čas 15:27 sice už není skvostných 14:50 jako před dvěma lety, ale stále šlo o pěkný kvapík a nakonec o 2. místo za Petrou Kotlíkovou.

Alička měla radost i z toho, jak těsně ve finiši předběhla nejlepšího kluka

Hlavními hrdiny vyhlašování se nicméně staly naše dětičky - Marek první mezi kluky do 10 let (59 vteřin na cca 300m), Majda druhá mezi děvčaty do 10 let (66 vteřin, parádní výkon), Alička dokonce nejlepší z kluků i holek nad 10 let (1:30 na cca 500m).

Exkurze do kamenolomu

Organická architektura mne vždycky zajímala o hodně více než například organická chemie a tak jsem si během pracovní návštěvy Barcelony nemohl odpustit návštěvu některé z Gaudího fantastických staveb. Zvítězila nakonec dobře dostupná Casa Mila alias "La Pedrera" (tj. kamenolom), poslední Gaudího světská stavba.

Model 1:25 nabízí pochopení, jak chytře byly vytvořeny dva vnitřní dvory a i mohutná, fakticky na domě statická nezávislá fasáda z vápence

Hned úvod prohlídky sebere dech. Výtah vyveze přímo na terasu, kterou Gaudí mínil jako výsledek boje přírodních živlů, což skvěle potrhuje hudba v audioprůvodci. Audio je mimochodem strhující a výborně naprogramované dle místa, kde se návštěvník zrovna pohybuje.

Amatérské panorama; mimochodem v bezprostředním okolí je výhled na spoustu klimatizačních jednotek - holt nic není tak dokonalé jako pohled z Hradu na červené střechy Malé Strany

Impozantní žebroví v podkroví připomíná mohutnou kostru velryby, brána má dekor motýlího křídla, celý dům lze vizualizovat jako skálu ošlehanou větrem a deštěm. Zajímavé jsou i modely dalšího Gaudího staveb, ať dostavěných či vizualizovaných. Nakonec stálo za to si i projít samotné obývací prostory a pochopit, jak už té době byly úžasně světlé a jaké inovace z hlediska bytové architektury se mu podařilo vymyslet před více než sty lety.

Není to ani křídlo motýla Emanuela od Makové panenky, ani křídlo nočního motýla Roberta z Včelky Májy, nýbrž křídlo vstupních dveří

Dalším logickým krokem by měla být Sagrada Familia i s ohledem na to, že právě minulý týden dostala stavební povolení. (Což není špatné pro stavbu, která trvá už 137 let.) Nicméně lístky online jsem už nesehnal a tak si raději počkám na dostavbu v roce 2026.

Běh přes Tanvaldský Špičák

Každý běh do kopce bolí. A když se jde hned od startu do sjezdovky, bolí to pořádně. 

Nicméně na běhu přes Tanvaldský Špičák je sympatické, že po úvodním výběhu následuje postupný seběh až pod Mariánské schody, poté prudce po 365 schodech nahoru a pak už jen opět hurá nazpět dolů pod sjezdovky (viz přehled na Mapy.cz.) Této legrace se z naši rodiny zúčastnila jen drsná (tj. ženská) část - Majda na 300m, Alička na 1000m a Kamča na 9000m.

Majda běží vždy s úsměvem - runners are beautiful!

Alička se poctivě poprala s místními lyžařkami. V závěru díky finiši předběhla jednu soupeřku a vybojovala pěkné 7. místo.

Největší odměnou byla možnost nakrmit a pohladit koníky

Fotografie ukazuje, že pořadatelům se kromě krásného závodu vyvedly i krásné čelenky. Letos navíc iniciativně prodloužili Mariánské schody o pět schodů. Příští rok se údajně chystá dalších šest.

Odměna za 9km a 450m převýšení

Mladý šampion

Máme doma už dvě Lvíčata. První Lvíče je Majda, která má lví rodokmen od narození, když se jí podařilo trefit se do znamení Lva. Druhým Lvíčetem je Alička, která se Lvíčetem stala díky pořadu Lvíčata na České televizi.

Alička na úvod předvádí ladný průběh lesem

 V pořadu měla Alička dokonce vlastní profil v rubrice "Mladý šampion".

Na kameru byla Alička moc šikovná

Natáčení trefně zachytilo skvělou atmosféru mezi děvčaty a trenéry v Kotlářce.

S velkou kamarádkou Julčou

Krásné počasí během Pražských Velikonoc a nádherný borovicový les rozhodně přispěl k tomu, že šot vypadá velmi vydařeně.

Došlo i na Káju a další talentované kamarádky z Modrobílé síly

Pořad začíná v minutě 16:20 a profil Aličky cca ve 20:55.

Kanadské tance

Nebývá na oblastních závodech Vysočiny obvyklé zažít middle ve stylu tance mezi kamínky. Ale prostory na hranici České Kanady právě toto nabízejí, navíc v lesích, kde se zajímavě mísí borovice, listnáče a smrky - a mají tak občas výraz úplně jiných lokalit, např. Lužických hor. Podobné lahůdky mi velmi konvenují, ať už jde o tradiční prostory Hradiště, Zvůle nebo Kunějovských samot.  

Když nám tedy nedávno vyznavač mapařského impresionismu Arnošt Komárek prozradil, že prostor pro oblastní závod, který mapuje, bude plný zajímavých detailů, nemohli jsme si ho nechat ujít. Nicméně se přiznám, že jsme byli zvědaví, jak si pořadatelé poradí s místní živou vegetací. Ač jen několik kilometrů od Jindřichova Hradce, byli jsme zde jen jednou před mnoha lety a dodnes si pamatuji, jak jsme s rezervovaným odstupem z asfaltky sledovali záplavy ostružin.

Proto jsme byli připraveni na prakticky cokoli. Ale skutečnost byla úplně jiná - po zimě a suchu podrost v defenzivně, nejzelenější oblasti navíc zcela mimo prostor závodu. Ano, sice se hned od startu se musel člověk rozhodnout zda jít rovně do Saigonu (moje volba) anebo volit obíhačku po fáborkách, ale to bylo jen takové lehké zastrašení na úvod.

Devil is in the details...

Hned poté totiž následovala sekvence parádních postupů, kde jsem se nechal párkrát zmást zejména na dohledávce. Nemluvě o tom, když jsem hned z K1 odběhl na druhou stranu a s otočenou mapou měl trochu problémy zjistit, co se to proboha děje. Celé to ale byl nakonec výborný zážitek. A speciálně oceňuji stavitele za koncepci závodu, která nutí člověka promapovat se i ke sběrce...

Proto mi nezbývá než všechny pozvat na srpnový Interkompas, který má být echt retro vzpomínkou na vícedenné závody Interkompas. Ty se na Jindřichohradecku pořádaly v 70. a 80. let a pokaždé trvaly - podržte se - deset dní. V detailním prostoru Moravova lomu bude pro změnu klasika; middle bude naopak posazena do SV části Řas, kde se loni při ŽB Čechy pouze lehce probíhalo.