Lekce dokonalého PR

Všimněte si posledních zpráv distributora Salomonu v ČR:

• Tomáš Petreček zdolal vrcholy Gasherbrumu I a II.
• Výstup Kiliana na Matterhorn za méně než dvě hodiny.
• Kamila Gregorová vítězka třetího závodu Salomon Trail Running Cupu.

Kamča mi přes rameno říká - a čemu se divíš? Víš, jak jsem se nadřela... ;-)

Cena Železných hor II.

Po roce pořádaly Pardubice opět třídenní a opět v Železných horách kousek od rodné Chotěboře. Rodinné zázemí nás přilákalo právě sem, a to i při existenci konkurenčních třídenních na Sklárně a dokonce i ve srovnání s obnoveným West Cupem, kde se nám to jinak ohromně líbí.

Můj dojem z Ceny Východních Čech je omezený na hustníkovou tour v E1 (viz D21A), kde jsem si maličko poničil kotník a další etapy raději vynechal. Šlo o terén, který, když zaroste, je trochu na morál, ale stavba middle se mi s trochou odstupu docela líbila. Mapa byla na pár místech k diskusi, ale to je v terénu, kde je hodně porostových detailů, navíc ryze sezónních, docela obvyklé.

Foto: Lubomír Tomeček

Kamče se stejně jako loni podařilo vyhrát hlavní dámskou trať, i když tentokrát za ještě řidší účasti širší špičky. Za pár vteřin z jejího celkově 18 minutového náskoku může poděkovat i mně - koncem E1 jsme měli doběh podobný s ženami a podařilo se mi na něm zavést do chyby celkově 3. Martinu Jirčákovou, která mne slepě následovala, i když jsem měl jinou větev. Už jsem asi veterán; těší mne dávat omladině lekce z mapování.

Skrze Stezku korunami stromů

Na další závod série od Salomonu jsme vyráželi jako na partnerský výlet na Lipno. Cíl byl jasný: podívat se na holandsko-jihočeskou architekturu, prohlédnout si jachty a pak si mimochodem proběhnout Stezku korunami stromů. Trochu lehkovážně jsem se přihlásil i já, kde hlavní roli při přihlášení - nesmějte se - hrálo startovné zdarma.

Převýšení nebylo zcela známé a to bylo jedině dobře

Od startu se začalo hned nahoru. Držím se skupinky, kde běží slečna se sukýnkou. Moje ctižádost mi říká, že tahle soupeřka mi nesmí uniknout. Po výběhu sjezdovky jí naštěstí došlo, což mi vlilo krev do žil. Když se asfalt a tvrdé cesty změnily v seběh vysypaný velkými šutry, začalo mne to bavit o to víc, hlavně jsem se bavil neohroženým předbíháním ostatních, kteří mi jinak utíkali na rovné cestě.

Pak následoval výběh/výstup na hřeben, kde se na vrcholu ohlédnu a hle, kousek za mnou běží zase nějaká paní, kterou bych si normálně tipnul na turistku. To mne trochu rozladilo. Po vzoru Björnara Valstada jsem začal tanec mezi skálami a kořeny a předběhl tak poměrně dost lidí; dolů jsem běžel dle intuice zvyklý z botů s hřeby a kupodivu v silničních botech nebyl takový rozdíl. Následovala moc hezká část podél Vltavy až do poloviny tratě; míjeli jsme kamenitá pole včetně Čertových schodů, které jsme si s Kamčou dopoledne v klidu prohlédli. Tempo parádní a připomínalo mi to trochu pražskou zimní ligu, kdy se běží prestižně v balíku a nikdo nedá nic zadarmo.

Čertovy schody a v pozadí řeka; kousíček od tratě trailu

To hezké ale vždycky jednou skončí a musí se začít stoupat, což není můj šálek espressa. Nálada se změnila za poslední občerstvovačkou, kde v dálce zahlédnu před sebou Martina od Pavly Havlové. Ha, toho musím dát! Dobíhám jej záhy, nicméně ve sjezdovce nejsem schopen jít pěšky stejně rychle a musím vše dohánět v seběhu.

Pak následuje výstup ke stezce a průběh Stezkou korunami stromů. Nemilosrdně jsme závodili a turisté nás hlasitě hecovali, do čehož pořadatelé neustále pískali píšťalkami. Což mi zvedlo adrenalin a navzdory tomu, že v nohách jsem měl 90 minut, vrátilo mne nadšení do mladických let. Seběh jsem zahájil ostře, ale pak jsem zjistil, že kopcům není konec; zbýval ještě výběh/výšlap na Kramolín, kde jsem krutě vytuhnul a dost lidí se ke mně přiblížilo. 

Výběh schodištěm, seběh spirálou a stezkou mezi stromy

Dolů jsem se snažil, nicméně tuhé nohy mi vystavily stopku, což byla škoda, protože seběhy jsou asi moje skutečná komparativní výhoda. Necelý kilometr před cílem mne předbíhají dva borci; nedá se nic dělat, zrychlit opravdu nejde. 

Dobíhám za 1:57, deset minut za Kamčou. Ta je poměrně dost překvapená, protože ode mne čekala ryzí turistiku. Přitom je fakt, že jsem nejvíc ztratil ve výbězích v druhé polovině trati; ještě v polovině jsem měl v jedné chvíli Martina na dohled a ten údajně běžel v té chvíli s Pavlou Havlovou, která se s Kamčou pak tepala téměř až do cíle.

Kamča zvítězila, což tentokrát nebylo tak samozřejmé. S tréninkovým mankem v kopcích, velmi málo kilometry v posledních měsících a debaklem z kvalifikace na Zadově se na této trati opravdu nečekalo. Samozřejmě hlavně potěšil skalp Pavly Havlové, která pojede na MS ve vrchu. Parádně zaběhla i Míša Králová; výsledky ukazují, že doběhli společně s Alešem jen 20 minut po mně.

První vyhlášení (ženy do 34 let), předtím než přišla Pavla Havlová

 O Kamčině úspěchu vyšly i články na běhej.com a na webu celé série.

Běh (lez) do vrchu

Kvalifikace na MS ve vrchu na Zadově byla pro mne ideální příležitost se přesvědčit, že běh do vrchu je - promiňte mi to - opravdu disciplína na b.ití.

Kamča mne přesvědčila, abych absolvoval veřejný závod v rámci Velké ceny Zadova. Okruhová trať byla jednoduchá: první sjezdovka nahoru a dolů a druhá sjezdovka nahoru a dolů. My 1x, ženy 3x a muži 4x.

Pěkně jsem si zazávodil s třináctiletými děvčátky, aby mne vyškolil mladý dvanáctiletý lyžař. V cíli mi bylo fyzicky nevolno, přesně jak jsem očekával.

Už dlouho jsem neběžel se soupeřkami o 23 let mladšími

Po svém doběhu jsem upřímně nechápal, jak ženy můžou v tomto závodit a ještě k tomu třikrát. Kamča se na trať vydala s respektem a vedoucí pětice se jí postupně začala vzdalovat. I přes konečné 6. místo jí ale patří můj obdiv, protože tahle trať, ta byla vážně nelidská.

Ještě větší terno, než jsme doufali

V Jizerských horách jsme podnikli i pár mapových tréninků. Vrcholem přišel hned na úvod na Maliníku. Trať délky middle nabídla těžký až nepřátelský les, mokré hustníky, přesnou mapu a k tomu kochačku v lomech na K8 a K9.

Hodinka k nezaplacení

Isergebirge

Ke společné dovolené pokrevně a/nebo lampionově spřízněných rodin nemá smysl mnoho dodávat; byla výborná a děti nám ukázaly cyklistického ducha. Co mne ale v Jizerských horách nejvíce zaujalo, bylo známé místo Na čihadle. Ne snad kvůli malebným rašeliništním jezírkům, ale hlavně díky fotografii imisní kalamity v 80. letech na poutači, umožňující srovnání historie a současnosti.

Na Čihadle

Vždycky jsem si kyselé deště spojoval s Krušnými horami, ale zde mi došlo, že celá náhorní plošina Jizerek zažila totéž co Krušné hory, jen v bledě modrém. Při kalamitě byl lesní porost na plošině takřka celý odstraněn. Mimochodem za kalamitou nebyly jen imise dederonových a polských elektráren, ale i rozhodnutí lesníků nahradit zdejší původní smrky výnosnějšími, které ale jednoduše nevydržely. Soudruzi se holt přepočítali.

Expert na skok přesdírový

Na kalamitní holiny se vysázel hlavně smrk pichlavý, který je poměrně odolný vůči SO2. Takže když se procházíte Jizerkami, všechny ty zakrslé smrky jsou ve skutečnosti zatím jen starší žáci a mladší dorost, a budou z nich, pokud to překyselená půda zarostlá trávou dovolí, pořádné smrky. Jako přespolní lufťák se na to docela těším. 

A tahle generace se těší se mnou

Jinak v Jizerských horách se vysazují původní dřeviny, údajně se od roku 2011 má vysázet více než tři čtvrtě miliónu kusů buku, smrku, jedle, javoru, jeřábu, jilmu a dalších druhů. Tůristé se dočkají bukových končin nejen na severních svazích, ale zčásti i na samotné náhorní plošině.

Nadčasová a přece aktuální karikatura

Autor: Jiří Koštýř

Přelet nad kukaččím hnízdem

Po dlouhém domlouvání a odkládání termínů kvůli vrtošivému počasí jsme se konečně dočkali a zažili balónový let. Pod režií pana Fischera nám byl slíbený necelý hodinový let (nakonec cca 35 minut v balónu kvůli velmi horkému počasí) na Benešovsku. Místo letu se volí v zásadě kvůli tomu, kde má daný balonář pronajatou louku ke startu. Místo dopadu se v jednoduchém komerčním létání nedá zvolit, takže balonáři jednoduše někde přistanou a pak zmizí po anglicku.

Balón nafouknutý, jdeme do toho!

Maršovice: vesnička má, středisková

Balíky slámy jak rozsypané korálky

Strukturky

Výhledy od Slap až ke Konopišti

A jde se na přistání

Na závěr proběhl křest mezi vzduchoplavce

Více foteček je na Kamčině profilu na FB.

Pětidenní

Na pětidenních v Lužických horách jsem byl jako malý špunt někdy v roce 1991. Živě si vybavuji výlet s panem Kolmašem vlakem a nemůžu zapomenout na čarokrásnou a magickou krajinu plnou sopečných hor, skal a těžké podložky. (Očarovala mne až tak, že jsem sekal desetiminutové ztráty.)

Letošní Bohemia 2013 se vrátila do Lužických hor, aby využila terény z loňských áček (o loňském výletu píšu zde) a navrch skály v Jetřichovicích. Kamča bojovala v početně oslabené elitní kategorii hlavně se skupinou maminek od tří dětí (Bára Baldriánová, Bóďa Heczková) a i když všechno vyhrála (kromě vloženého minisprintíku, kam zavítala rychlonožka Tereza Novotná), nebylo to rozhodně zadarmo. Ve skalách byla řada chytáků a chytáčků a na klasice poměrně dost voleb, kde bylo co řešit.

Kdyby Bóďa běžela všechny etapy a kdyby jely všechny naše děti, mohlo být na stupních rekordních 9 ratolestí

Na pětidenních mne potěšil online servis - např. výsledky jednotlivých etap v reálném čase jsem na vícedenních v Čechách mnohokrát neviděl a moc rád jsem to ze zahraničí využil.

Gesäuse: rakouské Dolomity

Z Jindřichova Hradce je to do pohoří Gesäuse pouhé tři hodiny jízdy po dálnici. Když konečně předpověď pro Alpy byla slibná, neváhali jsme a zvolili variantu rychlé víkendové návštěvy tohoto pohoří. Pro Gesäuse je charakteristický kontrast nádherného údolí řeky Enns s takřka kolmými a nezvykle světle vápencovými skalami.

Wasserfalweg: úkol - najděte Kamču

První den vycházíme na Hochtor (2369 m.n.m.) pomocí jednoho z nejstarších klettersteigů v Alpách, tzv. Wasserfallweg. Celá stezka (Josefinensteig) připomíná zajištěné pasáže například v Roháčích, je však o mnoho delší, zajištěné úseky na sebe plynule navazují. Charakter skály je jiný, na rozdíl od tatranské žuly lezeme po nejsvětlejším vápenci typickém pro Gesäuse.

Nástup na klettersteig je impresivní - od vodopádu pohledem vzhůru není vůbec jasné, kudy cesta povede, nad námi je pouze prudký svah, nepřístupné skály a padající voda. Pak už docházíme v klidu na chatu Hesshütte (1699 m) a po delších jištěných úsecích se dostáváme až na vrchol.

Okolí Hochtoru

Druhý den se vydáváme na Admonter Reichensteiner (2251 m.n.m.). Tato hora vytváří nádherný zub, klenoucí se ve vápencové ježaté hradbě na jih od řeky Enns. Nástup poklidný a počasí přívětivé.

Na jaře mohou být přívaly vody v korytě poměrně dramatické

Když se dostáváme cca do 1900 m.n.m., začíná lezení stupně II, kde záhy zjišťujeme, že jsme trochu přecenili své síly a technické možnosti, načež se z nezajištěného lezení na šikmé skále vracíme na vyhlídky. 

Traverz touto skalou na nás nenechává ani nitku suchou

Ty jsou fantastické prakticky na všechny světové strany.

V pozadí vrcholky Hochtor a Grösser Oderstein

Kravka s telátkem si ale umějí vybrat místo

Na závěr jen klidný sestup a ještě sesbírat alpské borůvky na koláče a knedlíky.

Na úplný závěr ještě trochu erotiky