Trilogie

Jelikož se do Dejvického divadla nedá dostat jinak než hacknout servery Ticketpro, nezbývá než si ansámbl užít při štacích na jiných jevištích. 

Letos byla příležitost zažít Jaroslava Plesla při Hamletovi v rámci Letních shakespearovských slavností. A jelikož jsme na divadle venku a dokonce před Míčovnou Pražského hradu nikdy nebyli, volba byla jasná. Navíc si člověk mohl připomenout pouze rok starou oslavu padesátin pana Nejedlého, kde se mastnými tácky likvidoval Letohrádek královny Anny. (Mimochodem si tipněte, kolik z hostů je nyní subjekty trestního řízení.)

Jedním z prvků Dejvického divadla bylo využití mobilního telefonu, anebo sborové sledování hodinek poté, co na nedaleké věži začaly odbíjet hodiny

Jaroslav Plesl ukázal, že je skutečně zdatným nástupcem Ivana Trojana a že zvládá široký rejstřík poloh, zejména labilní, vyděšené, zmatené a nenávistí svírané typy. Jeho expresivní výjevy, které v Černé díře vypadaly až přehnaně, se na velkém jevišti vyjímaly výborně. Hodně se mi líbila i Lenka Vlasáková jako Hamletova matka; krásně se stylizovala do role matky, čímž navázala na docela velkou tradici českých dam-hereček. Hynek Čermák byl trochu schematický, ale co čekat od role, kde se v zásadě jen postává opodál. Nicméně pro zážitek z Hamleta bylo nakonec zásadní jiné - to, že organizátoři měli dostatečnou zásobu dek a podušek pod zadek.

Druhým divadelním zážitkem byla Pýcha a předsudek v Národním divadle. Ve srovnání s komorními scénami, kam běžně chodíme, zde byly impresivní kulisy velkého jeviště; dokonce v jedné části hry, kdy se využívala hloubka jeviště, byly vzadu postavené mikrofony. Pavel Batěk jako Darcy měl neuvěřitelný účes a s tím spjatý i neuvěřitelně aristokratický projev. Magdalena Borová, kombinující křehkost a temperament, potvrzuje, že se v roce 2004 zcela zaslouženě stala Talentem roku. Celkově jde o lehčí repertoár, s koncem trochu jak z červené knihovny, ale s vtipnými detaily, třeba když si David Prachař jako pan Bennet neustále čte v knížce, přičemž její velikost symbolizuje jeho aktuální ekonomickou situaci.

Cíl zněl jasně - provdat pět dcer, a to za každou cenu

Jen o několik dní později nás čekala audience u Jejího Veličenstva, královny Alžběty II. Představení jsme si užívali z krajní řady na 3. galerii, což bylo fakticky jak z ptačí perspektivy. Hra je poměrně netypická svým jednoduchým formátem, kdy se střídají jednotlivé audience, záživná je myslím zejména pro ty, kdo si dobře pamatují reálie poválečné britské politiky, včetně posledních několika premiérů. Iva Janžurová navzdory svému věku (76) a nedávné operaci srdce hraje neuvěřitelně s přehledem a na postavě královny ukazuje, jak se "normálnost" a čistota charakteru dokáže kombinovat s obrovským tlakem její funkce. Myslím, že nejzajímavější je část s princeznou Dianou, která byla i ve skutečnosti kritickým bodem pro celou monarchii a možná by si proto zasloužila delší zpracování; málokdo z nás plebsu dobře chápe, o jak složitý problém se jednalo. Na závěr si Iva Janžurová zasloužila standing ovation celého Stavovského divadla.

Co kdybychom tu lednovou šaškárnu zrušili a vrátili se k monarchii, když už máme tak úžasnou královnu?