Tchajwan: Yehliu, Jiufen a Shifen

Nejen Barbie oceňuje Kevina.

Od jednodenních agenturních zájezdů nemám bůhvíjaká očekávání, zejména díky typicky pasivnímu až imobilnímu osazenstvu. Nicméně návštěva několika vesniček na severovýchodě Tchajwanu se bez vlastního auta nedá ani jinak realizovat. Proto jsem se uchýlil k nabídce Edison Tour, která na mne působila důvěryhodně. A nelitoval jsem: logistika perfektní, osazenstvo geograficky bohaté (Austrálie, Filipíny, Spojené státy a Anglie) a přidanou hodnotou byl sympatický průvodce Kevin. I díky němu se slunečný den skutečně vydařil. 

Užít si vzácný moment, kdy žádný asijský turista není v záběru

Pro mne absolutním vrcholem byly již skalní formace v Yehliu. U nich je zajímavé, že jsou poměrně malé, takže eroze u nich postupuje velmi rychle. Není vyloučené, že pár desítek let bude geopark nabízet fakticky jen napodobeniny, které u dvou hlavních formací koneckonců postavil již dnes. Na hlavní atrakci (královnu Alžbětu II) jsem nečekal frontu a spokojil se s fotografií z boku, vyfocenou lehce drze vedle fronty; jinak občas bylo hodně náročné vytvořit záběr tak, aby v něm nebyl žádný turista.

Výhled z Jiufenu směrem na sever, zpět k poloostrovu Yehliu

Uličky starého města v Jiufenu, položeného ve strmém svahu, nabízely denní verzi typický nočních trhů, tj. směs různých bister, pouličního jídla a obchůdků. Uličky extrémně plné, vůně všelijaké (naštěstí stinky/smradlavé tofu jen málokde) a kulinářsky zajímavé - zkusil jsem rybí kuličky s kimchi příchutí a tchajwanský hotdog (kde rohlík nahrazuje rýžová rolka).  

Pro tento záběr jsem zužitkoval umírněné množství figurantů

Zatímco v Jiufenu dříve probíhala zlatá horečku, Shifen je městečko, kde se až do 70. let těžilo černé uhlí. Atrakci z něj udělal místní vodopád (místní niagarské vodopády) a pak i možnost vypouštět balony štěstí, což má povolené jako jediná vesnice a celém Tchajwanu. Na vodopád se lze dívat z celé řady vyhlídek a jelikož nebyly silné deště, měl čisté zbarvení. U vodopádu je vidět i asijský přístup k přírodě - aby voda tekla pomaleji, je vodopád nahoře vyrovnán hrází; naštěstí ale nevypadá nijak rušivě.

Při vší úctě si myslím, že Lou Fanánek Hagen musí být budhista

Kevin s námi sdílel řadu detailů a postřehů, zejména potvrdil eklektický přístup k religiozitě - zčásti taoismus, zčásti buddhismus, obecně extrémně silný asijský důraz na splnění povinnosti, vedle toho ale i silný důraz (zejména v taiosmu) na bohatství a úspěch. Nová generace podle něj ale "věří hlavně sama sobě ... a pak možná ještě na ChatGPT."

Tchajwan: Datun Peaks

Mlha ve vavřínovém háji - kde už jsem ji jenom zažil?

Jakkoli původní předpověď nabízela slunce, ve skutečnosti se zatáhlo a v horách byla vidět oblačnost. Denní trek ale nebyl jindy možný, tudíž jsem vyrazil na konečnou červené linky do Beitou a pak přes Guizikengský trail nahoru. S plánem a inspirací mi pomohl tento skvělý blog, jakkoli časové odhady mi přišly přehnané  (a byly, ale zdaleka ne o tolik, co jsem čekal.)

Před pár minutami odsud kousek proběhla opice; jejich moč je občas velmi intenzivně cítit

Již zde, relativně nízko, neočekávaně potkávám opici, která přebíhá cestu kousek přede mnou - zážitek i respekt najednou. Vegetace je ostrovní a jako z oka vypadlá Madeiře - bambus, kapradiny, strmé svahy, které nám připadají jako džungle, dokonce došlo i na levádu. Těsně pod vrcholky vstupuji do vavřínového háje a bylo to jako vrátit se do Fanalu na Madeiře; i mlha byla stejná. 

Pohled dovnitř mohu zprostředkovat, nikoli již ale intenzivní vůni tyčinek pro štěstí

Atrakcí při výstupu byly chrámy ve vesničce Da-Tun, včetně výhledů na město, jakkoli zčásti pod oparem. Na vrcholku Miantian (979), který má nejslibnější polohu, byla bohužel čistá mlha; zde byla největší atrakcí skupinka středoškoláků, co po sobě volala "six seven". Na sousední Datun West Peaku (983) již bylo lépe. Variantou byl ještě Datunshan (1093), ale ten byl jasně v mlze, navíc i časově by byl už dost napjatý.

Podobné háje lahodily oku i duši, i když já nepohrdnu ani poctivým bambusem

Stoupání z nuly až do téměř tisíce metrů fakticky pořád po kamenných schodech bylo skutečně nekompromisní, ale pochopil jsem, že cokoli jiného by monzuny záhy s gustem odplavily. Závěrečné nejprudší místa jsou zajištěná lany (ne ocelovými) a občas se hodí, zejména při sestupu. Ten jsem zvolil lehce dobrodružně po slabší a dnes již nepoužívané (tj. hůře značené a občas až neznačené) cestě, kde jsem konečně po letech ryze prakticky zužitkoval desítky let orienťáku. Mapy.cz jsou fantastické, ale u slabších cest stojí za to mít záložní variantu.

Zamlžený pohled na megapolis

Tchajwan: Asijské velkoměsto

Dýchat či nedýchat, toť oč tu běží.

Brzké ráno v Tajpeji začíná VIP zážitkem, když nastupuji do Mercedesu, který mi objednal hotel. Svítání v lehce zamlženém města zní slibně, k této romantice si ale přidejte čtyři plné pruhy na každé straně a k tomu podél každé strany minimálně ještě jedna další estakáda. 

První dojem z - prakticky každého - asijského města je tak radikálně neevropský, že ho člověk musí chvíli rozdýchávat. Na rozdíl od pevninské Číny je část Tajpeje, kde pobývám, navíc už starší, s čímž je spjatá omšelost, šedost a - nebojím se říct i - špinavost. Prudký hospodářský růst tady proběhl již před mnoha desítkami let; kromě nejnovějších čtvrtí nevypadá město nijak grandiozně a novátorsky, spíše je brutalistní, přeplněné a jedním slovem betonové. Vedle toho je všude spousta různě poslepených budov různých konstrukcí typicky s plechovými či vlnitými střechami - tím, že na ostrově není zima, jim stačí, když vydrží monzunové deště. 

Na to bacha!

Při cestě na kampus NTU se snažím vyhnout nejsilnějším komunikacím, ale úplně to nejde a učím se pohybu ve velkoměstě tak, abych se načichal co nejméně zplodin. Časem to zvládám, ale musím se přiznat, že masivní provoz dost odrazuje od jakéhokoli pohybu pěšky podél těch největších silnic během pracovního týdne; tím budu muset i přehodnotit výběhy v okolí hotelu. 

Zde nevyhráli rušní Ruchovci, ale mírní Lumírovci

Objevuji ale Da'an park, který na mne působí jako oáza; navíc ho lze využít i cestou na metro. Jinak ale oceňuji, že pohyb na delší vzdálenosti je po městě velmi efektivní díky skvělému a čistému metru a že na ulici je až neuvěřitelně bezpečno; řekl bych aktuálně ještě mnohem bezpečněji a spořádaněji než například v Praze.

Tchajwan: Krátká noc

Co je těžší - uběhnout lange natte nebo přežít krátkou noc bez jet lagu?

Odjezd na Tchajwan začíná ranním čekáním na Alzu, zda navzdory zbytkům sněhové kalamity stihne či nestihne dodat slíbenou powerbanku a uzemněnou redukci v avizovaném čase. Nestihla, ale nevadí, SMSku o doručení dostávám minutku před odchodem do letadla a zvládám ji rovnou přeposlat Marečkovi; na místě má hotel univerzální zásuvku pro notebooky; navíc na řadě až nečekaných míst jsou USB-A sloty, například na stolech či v sedadlech minibusů. Ještě na odletu horečně vyplňuji formulář pro imigrační; verifikační email sice mi přichází, ale samotný formulář před vstupem do letadla v emailu nemám. No, uvidíme při příletu. 

Ranní melancholie v Mastercard salónku

Předtím ještě stíhám tahoňu a capuccino v Mastercard salónku na Terminálu 1 - odměňuje za věrnost, holt jsme s moji bankou toho zažili mnohé, včetně legendárního převzetí IPB. Hody pokračují i během dvanácti hodin letu. China Airlines využívá pestrou středoevropskou stravu včetně Valašského jogurtu; paní vpravo ho zkombinovalo se smaženými vejci a kuřecími párky. Z mediálního kitu mne zaujal Rogue One; film vidím potřetí, nyní ale v originále a bez titulků a zážitek je to, možná díky luxusu času a pozornosti na jeho vstřebání, vskutku mimořádný. Koutkem napůl spícího oka jsem shlédnul i Titanik; nejprve si ho dala paní vpravo a obratem poté od zase paní vlevo. Opakování matka moudrosti.

Při příletu se okamžitě připojuji a uf, formulář je v emailu. Samozřejmě by se dal vyřídit i na místě, těsně před imigračním visí obrovské transparenty s odkazem na web a na free wifi, ale asi za cenu náporu na nadledvinky. Úřednici pdfko s formulářem samozřejmě prakticky nezajímalo, řekl bych, že ho ani letmo nekontrolovala. Imigrace se tak netýkala mne, ale mé bagetky, která šla do koše z karanténních důvodů (ano, žádná šunka, ani v homeopatickém množství, maximálně když si ji sníte těsně před karanténní kontrolou). Mimochodem na Tchajwan je zakázaný dovoz jakýchkoli e-cigaret; místo nich si raději vezměte 25 doutníků, 200 cigaret a 1.5 litru alkoholu.

Xterra O-See 25K Trail

Podzim je nejlepší čas pro trail. A když jsem zjara zvažoval, na jaký trail zavítat a nejet přitom na hony daleko, vzpomněl jsem si na Oybin.

Po dvou pěkných zkušenostech se štafetou Run Berounka a po absolvování nespočetně vydání legendárního Dušičkáče se mi podzim spojuje s potřebou dát si nějaký delší závod; běh naostro, kde bych zúročil celoroční běhání, kde budu v kontaktu s terénem, ne ale až v tak intimním jako během čistého orienťáku. 

Při plánování a letmém projíždění webů jsem byl ale lehce rozčarován z nedostatečné nabídky atraktivních trailů na 20-25km; jakoby se vše zajímavé odehrávalo až na štítech Alp. Až jsem si pak vzpomněl na Martina Lacinu. On, jako vášnivý lovec UTMB bodů, běžel přece na podzim Xterra závod na Oybinu! To by mohlo být přesně, co bych ocenil - okouzlující kraj světa, skvěle dostupný a navíc netradiční - zatím jsem ho znal jen okrajově ze dvou závodů Saxba.

Hřibovitá skála, která je symbolem celého závodu; vítězové ji získají vytesanou ze dřeva

Bez váhání jsem z nabídky volil 25K, protože mám bezpečně odzkoušeno, že 2+ hodinová výzva v podobě trialového půlmaratonu je přesně, co má pro mne smysl. Téměř celou dobu se dá intenzivně závodit a nešetřit se; není ani třeba složitě řešit energii. Na podzim vím, že mi zcela stačí se cestou párkrát napít, tj. zvládám běžet extrémně nalehko. 

V původním plánu bylo, že poběží i sparring Honza, kterého ale přepadlo zranění a tak nastoupila Kamča. Což samozřejmě značilo automatický posun listinou o 1 místo dolů, tak už to ale zkrátka bývá. V původním plánu také bylo, že půjde o přirozený dojezd mé letní a podzimní sezóny. Jelikož mi ale v červnu začal problém s hamstringem a úponem, léto se stalo sérií plánovaných avšak dost bolavých aktivit (fáze popírání), až jsem v září na radu fyzioterapeuta vysadil (fáze smlouvání). V říjnu se sice intenzita bolesti mírně zlepšila, ale napětí je stále na místě a prakticky nevím, co s ním dělat dále (fáze deprese). 

Ve stavu nulových očekávání tak stojím na startu, slyším výstřel a jde se do kopce. Pole se hodně rychle trhá a mně nezbývá než jít rychleji, než jsem chtěl, protože za mnou je už dost velká díra. V prudším kopci u krásných skal mi nastupuje jedna běžkyně a říkám si - sice ti to záhadně běží, ale neblázni; nechávám ji být a potkávám ji pak v těžkých sebězích po další 40 minutách. Pěkná pasáž pak začne po 3-4km nad Lückendorfem, kdy se jde po stezičce podél skal. Zde trhám a sbíhám pár lidí, které školím svojí technikou, zejména kamzíkovským poskakováním po kamenech a seběhem v nejtěžších pasážích.

První (kratší) polovina závodu je skutečně skvostná; skály, kameny, občas i plotny, k tomu břízky a pestrý les. Vedle toho občas i velmi svižné cesty. Část vrcholí seběhem v úvozu, kde se díky kůrovci hodně kácelo, tj. v podstatě jde o skeleton bahnitým korytem. Mám sice hladké boty (záměrně: na cestách potřebuji měkko), ale alpský sjezd zvládám ve stylu no-brain-no-control. 

Masivní kapradí, občas břízky, občas modříny

Pak následují prudké kopce, kde je potřeba chodit. Závodnice ze Salomon Running Teamu, se kterou se míjím velkou část závodu (ona mi uteče do kopce, já ji z kopce) poctivě šlape za mnou, pak ale začne výběh po cestě, kde je mé tempo už pro ni moc volné; poděkuje mi, dá mi palec nahoru a pak udělá frnk ... a do cíle mi dá 7 minut.  

V druhé polovině už není tolik magie v lese, ale stále jde o mimořádně hezký trail, kde se postupně stoupá na Hochwald/Hvozd. Ve stoupání mi tělo jasně říká: holenku, na tohle jsi nenatrénoval a tak se dostávám ma vrchol s o kus menší kuráží než v celém dosavadním závodě. Pak následuje rovinka a velmi lehké, snad jen 200m dlouhé stoupání. Tohle stoupání mi sebralo mentálně možná více energie než několik kopců - zde jsem pochopil, že mne od brutálního stop-lossu zachraňuje fakt jen to, že další kopec už v závodě není.

Celý závod jsem běžel s tím, že z Hochwaldu je prakticky souvislý sešup, tj. závod končí na kopci. Úplně pravda to ale není. Zaprvé je seběh místy docela prudký, což chce hodně energie na kontrolu; dále je součástí vracečka s kopečkem po cestě, kde jsem také něco poztrácel. Úplně na konci si mne vychutnal jeden mladík (o 30 let mladší), ale jak říkám orienťákům, když vidí můj ležérní doběh - já nemůžu spurtovat, protože závod pro mne končí už na sběrce.

V mužích to vyšlo na celkové 17. místo ze 188, 1. v kategorii 45-49 a přede mnou jen čtyři ženy (včetně Kamči, která vyhrála jasně stylem start-cíl). Získal jsem první UTMB i ITRA body a vyběhl si i nominaci (osobní pozvánku) na Xterra Mistrovství světa v trailu na Maltu. Na to, s čím jsem na start nastupoval, fantazie. A hlavně krásný závodivý zážitek z míst, jejichž esprit člověkem úplně proudí.

Nitero

Ministerstvo zdravotnictví varuje: Absence občasného pitvání vlastního nitra vážně škodí Vám i lidem ve Vašem okolí. 

Na rozdíl od jiných představení Dejvického divadla není Nitero - a to už od prvního pohledu - trhák, který by měl lákat davy. Není ani představením pro "náročného diváka"; jde o poměrně klasickou činohru, která se snaží odvyprávět ucelený osobní příběh jen s málem, zde s prostou vězeňskou scénou a nepočetným obsazením. Koncept psychologické hry v Dejvickém není novinkou; z posledních příkladů bych vzpomenul na Ibsenovy Přízraky a hlavně na Terapii (v tomto případě řekl bych až v extrémní podobě).

Zdá se, že podobné pokusy fungují zejména tehdy, když konkrétní role sedí na konkrétní herce. V tomto případě měl Martin Myšička všechny trumfy v ruce - připravil si hru, aby si v ní zároveň zahrál i hlavní roli člověka, který se dostane do kritického bodu a potřebuje si jej v sobě zpracovat.

Při pohledu na vykachličkovanou celu jsem si nemohl nevzpomenout na umývárky na koleji Hvězda

Způsob zpracování je až překvapivě podobný představení Kde je ta ryba?. Podobnost není náhodná zejména v obsazení osudového kamaráda z dětství. Opět jím je Pavel Šimčík a opět se v něm mísí mohutnost s trochou jednoduchosti. Tenhle stereotyp mne až lehce překvapil. Nyní nicméně nešlo o kamarádství s Jaroslavem Pleslem, ale s Martinem Myšičkou; přičemž oba jsou pro introspekci podobně přesvědčiví herci.

Obsazení se vydařilo i v ženských rolích, resp. dvojrolích. Myšičkovu manželku a v druhé roli i psychoterapeutku skvěle zahrála Lada Jelínková; u ní jsem si mimořádně užil její eso-vystoupení s vyháněním špatné energie. Dobře zvládla svoji dvojroli Anna Fialová - přeskakujíce mezi postavou rázné, aktivní a ambiciozní advokátky na jedné straně a lehce stahané avšak v jádru hravé Myšičkovy maminky na straně druhé.

Není vhodné prozrazovat více, ale v každém případě představení (které jsem měl štěstí vidět jen deset dní po premiéře) doporučuji pro každého, kdo si chce trochu poškádlit svoje nitro. Co si člověk v sobě nosí, co člověk zažil a co stále v sobě zpracovává sice nezmění, ale minimálně není od věci si uvědomit, co je spouštěčem a pozadím našich současných aspirací, potřeb a představ; ať už to naše "cílení" změní či nezmění.

Fifty

Smíchejte nenáročné téma, osvědčené duo Petra Zelenky a Ivana Trojana a bude výsledkem Cena divadelní kritiky jak za herecký výkon tak za českou divadelní hru.

Fifty je zábavná hra, která si evidentně neklade nějaké širší ambice. Je znát, že jde o text - slovy Petra Zelenky - "inspirovaný mými kamarády a známými"; tudíž musí být lehce tragikomický, ale se závěrem, který nakonec věci urovná, až by člověk řekl, že "normalizuje". První polovina Fifty se hlavně týká snahy Ivana Trojana (v roli postaršího rozvedeného architekta) zrealizovat "švédskou trojku"; velmi povedená část plná skvělých hlášek, ale velmi evidentní a s plochou zápletkou. V druhé polovině se pak lechtivý příběh rozvíjí a dramatizuje, aby došlo na očekávané důsledky jeho vztahovým kaskapád. 

Ivan Trojan je naštěstí bez vousů, které by jinak z jeho role udělaly architekta-Krakonoše 

Fifty je groteska, kde se člověk neubrání pocitu, že jde o zakázku psanou přímo pro herce Dejvického a dále pro (přímo či nepřímo) karikované přátele. V tom smyslu je zajímavé i obsazení, které ukazuje na posun rolí v dejvickém ansámblu. Zatímco roli uštěpačného Davida Prebingera, architekta na volné noze, si nelze představit obsazenou nikým jiným než Ivanem Trojanem (ani Martin Myšička by nebyl autentický), roli jeho mladé milenky přebrala Anna Fialová (resp. Denisa Barešová) od "tradiční" femme fatale Veroniky Khek Kubařové; její role je právnička, která je sice živá, ale etablovaná a mnohem více formální než byly její předchozí role. Pěkně zahranou dámskou rolí je Ruska "Poly" v podání Elizavety Maximové; opět je vidět, jaká je výhoda, když se hra píše pro již určenou postavu.

Celkově příjemná hra, lehce banální a doslovná, ale na konci pracovního dne se mix skvěle sehraných herců a lechtivého humoru zkrátka sejde.

Junior Boulder Liga

Junior Boulder Liga jsou závody 3. ligy na boulderu, kam je možné přihlásit se bez jakékoli další kvalifikace; závody pro veřejnost nabízejí zajímavé a i náročné cesty.

Marek díky těmto závodům začal letos závodit na boulderu. Začal v lednu na Berounském kotlíku, kde skončil 4. z 5, na nováčka přitom podal sympatické výkony. V únoru byl v Liberci už 6. z 12 (248 bodů).

Palec nahoru za skrytou reklamu Univerzity Karlovy

Poté si dal pauzu, aby se v říjnu opět vydal do Liberce. A ouha, sledování olympiády v lezení přineslo motivační ovoce. Marek dal top na všech cestách (s výjimkou jedné) a odvezl si nečekaně, ale plně zaslouženě, diplom za 1. místo (871 bodů, viz výsledky). 

Další v zastávce bude opět Liberec, tentokrát 7.12.

Numerologicky i nenumerologicky vrcholný kros sezóny

Někdo v listopadu na kamna vleze. Jiný ze sebe vyšťourá poslední zbytky celoroční formy. 

Velká Kunratická má sice své mouchy, stala se ale už pravidelnou zastávkou našeho dámského krosově-atletického týmu. Přičemž každou členku letos odměnila špičkovým zážitkem, pokaždé z trochu odlišného důvodu.

Majda zažila numerologické déja vu. Když si loni vylosovala startovní číslo 5555, říkali jsme si, že má fakt štěstí, odpovídající pravděpodobnosti cca 1: 280. Pro srovnání, to je pravděpodobnost, že zahynete při dopravní nehodě ve Švédsku, což je dopravně nejbezpečnější země (v ČR je četnost 1:125). (Číslo ve startovce se uděluje dle pořadí ve webové frontě přihlášek, v její kategorii konkrétně od čísla 5501.)

"Opakovaný výskyt 5555 naznačuje, že na vaši cestu míří finanční požehnání a příležitosti."

Když získala číslo 5555 i letos, kdy měla pravděpodobnost zisku tohoto čísla 1: 250, nastal tedy sled událostí, který má pravděpodobnost 1: 70 000. A to už je fakt vzácná věc. Její pravděpodobnost je kupříkladu 3x vyšší, než že v Sazce vyhrajete alespoň v jednom tahu 3. pořadí (tj. že trefíte 5 čísel ze 6).

I pro Alici šlo o skvělý vrchol krosové sezóny. Již potřetí v řadě doběhla 2., přičemž každým rokem se na trati o kousek zlepšuje. Letos šlo o repete předloňského souboje s Haničkou Vítkovou, kamarádkou, špičkovou orienťačkou a letošní členkou juniorské reprezentace.

Druhé místo bylo zaslíbené i pro Kamču; získala ho na delší trati na Hrádku (3100m), kromě toho vyhrála i bronz v hlavní ženské kategorii (1900m). Letošní časy sice mají odstup od historických maxim, medaile se ale počítají. Navíc v prestižním rodinném souboji s Markem, který běžel stejnou trať jako dorostenec, vyhrála o parník.

12. ročník, dohromady na stupních již po osmnácté 

Kamča si na šňůrku podzimních medailí tímto navázala korálky nejem k stříbru z Motolských jamek, ale i k vítězství z tradičního krosu na Suchdole (kde si korálek navázala až s odstupem 2 týdnů, než k ní cena doputovala skrze Majdu a jednu její kamarádku, zapomnětlivou holčičku z Dukly).

Motolské jamky

Když se v Motole vydaří počasí, bývá to divácky nejvděčnější podzimní kros.

V nejlepších svých letech bývaly Motolské jamky majestátním finále Salomon Trail Running Cupu, kde se na konci roku potkávala esa vrchařské reprezentace a další špičkoví univerzálové. Letos se obdobná přehlídka elitních běžců a běžkyň nekonala, díky statutu Přeboru Prahy v přespolním běhu se ale na golfovém hřišti potkaly stovky dětí a ze závodu tak udělaly skvělou podívanou.

Majda předvádí drtivý závěr a kosí jednu rozkývanou mladou žákyňku za druhou

V naší rodině ctíme emancipaci a tudíž šlo plně o dámskou jízdu. Speciální pochvalu si v našem týmu zaslouží Majda, která se nezalekla kopcovité trati 1500m. Na rozdíl od ostatních holčiček si na ní dobře rozvrhla síly a  nepředvedla tak v posledním kopci žádné fňuky, chození, natož slzičky, jako jsem to zaznamenal v případě řady jejích soupeřek. Mohutný finiš jí vyšel na výsledek těsně za půlkou. Alice se dokázala v průběhu velmi dlouhého a kopcovitého závodu na 5km posunovat v pořadí a uhájila nakonec pěkné 5. místo.

Go Ali go!

Skvělou podívanou předvedla Kamča, která ve stylu své hvězdné minulosti doběhla na bedně, konkrétně jen o šest vteřin druhá. Mimochodem o Motolských jamkách jsem psal už před 12 lety, dále před 11 lety a mimořádné zajímavý byl i Kamčin velmi těsný souboj až do pásky před 10 lety.

Sluníčko a modrá obloha nejen na plakátě, ale i ve skutečnosti