Fifty

Smíchejte nenáročné téma, osvědčené duo Petra Zelenky a Ivana Trojana a bude výsledkem Cena divadelní kritiky jak za herecký výkon tak za českou divadelní hru.

Fifty je zábavná hra, která si evidentně neklade nějaké širší ambice. Je znát, že jde o text - slovy Petra Zelenky - "inspirovaný mými kamarády a známými"; tudíž musí být lehce tragikomický, ale se závěrem, který nakonec věci urovná, až by člověk řekl, že "normalizuje". První polovina Fifty se hlavně týká snahy Ivana Trojana (v roli postaršího rozvedeného architekta) zrealizovat "švédskou trojku"; velmi povedená část plná skvělých hlášek, ale velmi evidentní a s plochou zápletkou. V druhé polovině se pak lechtivý příběh rozvíjí a dramatizuje, aby došlo na očekávané důsledky jeho vztahovým kaskapád. 

Ivan Trojan je naštěstí bez vousů, které by jinak z jeho role udělaly architekta-Krakonoše 

Fifty je groteska, kde se člověk neubrání pocitu, že jde o zakázku psanou přímo pro herce Dejvického a dále pro (přímo či nepřímo) karikované přátele. V tom smyslu je zajímavé i obsazení, které ukazuje na posun rolí v dejvickém ansámblu. Zatímco roli uštěpačného Davida Prebingera, architekta na volné noze, si nelze představit obsazenou nikým jiným než Ivanem Trojanem (ani Martin Myšička by nebyl autentický), roli jeho mladé milenky přebrala Anna Fialová (resp. Denisa Barešová) od "tradiční" femme fatale Veroniky Khek Kubařové; její role je právnička, která je sice živá, ale etablovaná a mnohem více formální než byly její předchozí role. Pěkně zahranou dámskou rolí je Ruska "Poly" v podání Elizavety Maximové; opět je vidět, jaká je výhoda, když se hra píše pro již určenou postavu.

Celkově příjemná hra, lehce banální a doslovná, ale na konci pracovního dne se mix skvěle sehraných herců a lechtivého humoru zkrátka sejde.

Junior Boulder Liga

Junior Boulder Liga jsou závody 3. ligy na boulderu, kam je možné přihlásit se bez jakékoli další kvalifikace; závody pro veřejnost nabízejí zajímavé a i náročné cesty.

Marek díky těmto závodům začal letos závodit na boulderu. Začal v lednu na Berounském kotlíku, kde skončil 4. z 5, na nováčka přitom podal sympatické výkony. V únoru byl v Liberci už 6. z 12 (248 bodů).

Palec nahoru za skrytou reklamu Univerzity Karlovy

Poté si dal pauzu, aby se v říjnu opět vydal do Liberce. A ouha, sledování olympiády v lezení přineslo motivační ovoce. Marek dal top na všech cestách (s výjimkou jedné) a odvezl si nečekaně, ale plně zaslouženě, diplom za 1. místo (871 bodů, viz výsledky). 

Další v zastávce bude opět Liberec, tentokrát 7.12.

Numerologicky i nenumerologicky vrcholný kros sezóny

Někdo v listopadu na kamna vleze. Jiný ze sebe vyšťourá poslední zbytky celoroční formy. 

Velká Kunratická má sice své mouchy, stala se ale už pravidelnou zastávkou našeho dámského krosově-atletického týmu. Přičemž každou členku letos odměnila špičkovým zážitkem, pokaždé z trochu odlišného důvodu.

Majda zažila numerologické déja vu. Když si loni vylosovala startovní číslo 5555, říkali jsme si, že má fakt štěstí, odpovídající pravděpodobnosti cca 1: 280. Pro srovnání, to je pravděpodobnost, že zahynete při dopravní nehodě ve Švédsku, což je dopravně nejbezpečnější země (v ČR je četnost 1:125). (Číslo ve startovce se uděluje dle pořadí ve webové frontě přihlášek, v její kategorii konkrétně od čísla 5501.)

"Opakovaný výskyt 5555 naznačuje, že na vaši cestu míří finanční požehnání a příležitosti."

Když získala číslo 5555 i letos, kdy měla pravděpodobnost zisku tohoto čísla 1: 250, nastal tedy sled událostí, který má pravděpodobnost 1: 70 000. A to už je fakt vzácná věc. Její pravděpodobnost je kupříkladu 3x vyšší, než že v Sazce vyhrajete alespoň v jednom tahu 3. pořadí (tj. že trefíte 5 čísel ze 6).

I pro Alici šlo o skvělý vrchol krosové sezóny. Již potřetí v řadě doběhla 2., přičemž každým rokem se na trati o kousek zlepšuje. Letos šlo o repete předloňského souboje s Haničkou Vítkovou, kamarádkou, špičkovou orienťačkou a letošní členkou juniorské reprezentace.

Druhé místo bylo zaslíbené i pro Kamču; získala ho na delší trati na Hrádku (3100m), kromě toho vyhrála i bronz v hlavní ženské kategorii (1900m). Letošní časy sice mají odstup od historických maxim, medaile se ale počítají. Navíc v prestižním rodinném souboji s Markem, který běžel stejnou trať jako dorostenec, vyhrála o parník.

12. ročník, dohromady na stupních již po osmnácté 

Kamča si na šňůrku podzimních medailí tímto navázala korálky nejem k stříbru z Motolských jamek, ale i k vítězství z tradičního krosu na Suchdole (kde si korálek navázala až s odstupem 2 týdnů, než k ní cena doputovala skrze Majdu a jednu její kamarádku, zapomnětlivou holčičku z Dukly).

Motolské jamky

Když se v Motole vydaří počasí, bývá to divácky nejvděčnější podzimní kros.

V nejlepších svých letech bývaly Motolské jamky majestátním finále Salomon Trail Running Cupu, kde se na konci roku potkávala esa vrchařské reprezentace a další špičkoví univerzálové. Letos se obdobná přehlídka elitních běžců a běžkyň nekonala, díky statutu Přeboru Prahy v přespolním běhu se ale na golfovém hřišti potkaly stovky dětí a ze závodu tak udělaly skvělou podívanou.

Majda předvádí drtivý závěr a kosí jednu rozkývanou mladou žákyňku za druhou

V naší rodině ctíme emancipaci a tudíž šlo plně o dámskou jízdu. Speciální pochvalu si v našem týmu zaslouží Majda, která se nezalekla kopcovité trati 1500m. Na rozdíl od ostatních holčiček si na ní dobře rozvrhla síly a  nepředvedla tak v posledním kopci žádné fňuky, chození, natož slzičky, jako jsem to zaznamenal v případě řady jejích soupeřek. Mohutný finiš jí vyšel na výsledek těsně za půlkou. Alice se dokázala v průběhu velmi dlouhého a kopcovitého závodu na 5km posunovat v pořadí a uhájila nakonec pěkné 5. místo.

Go Ali go!

Skvělou podívanou předvedla Kamča, která ve stylu své hvězdné minulosti doběhla na bedně, konkrétně jen o šest vteřin druhá. Mimochodem o Motolských jamkách jsem psal už před 12 lety, dále před 11 lety a mimořádné zajímavý byl i Kamčin velmi těsný souboj až do pásky před 10 lety.

Sluníčko a modrá obloha nejen na plakátě, ale i ve skutečnosti

Ztratili jsme Stalina

"Rusko je krásné, moudré a vyspělé." Ano, pane europoslanče Blaho. Platí to dnes, platilo to včera a bude to platit i zítra.

Nemůžu si na úvod nevzpomenout na faktografickou soutěž "O zemi, kde zítra již znamená včera", které jsem se účastnil jako malý pionýr. Fakta o Sovětském svazu si samozřejmě už nevybavuji, ale vzpomínám si, jak mne překvapila detailem a co všechno bylo považované za hodné zapamatování a testování; ať už šlo o politiku, historii či geografii. Přitom ruskou politiku a historii pregnantně shrnul rodák z Borové (tj. jen pár kilometrů od mé rodné Chotěboře) již v roce 1844: "Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu."

Chruščov a Žukov, strůjci úspěšného puče proti Malenkovi, Berijovi a Molotovovi

U další grotesky z Dejvického divadla jsme čekali parodii na hodnostáře ze sovětské politické historie, jak na ty mimořádné kruté, tak i na ty spíše pitoreskní figurky sovětských politbyr. A hra nezklamala. Od začátku nasadila extrémní tempo s nímž chrlila nepřerušovanou smršť zábavných politických her všech proti všem a komických krkolomných intrik. V nich čněl Jaroslav Plesl jako Nikita Chruščov (ano, došlo i na mlácení botou o stůl ve stylu jeho legendárního vystoupení v OSN) a excelovala i dvojice Lukáš Příkazký jako Georgij Malenko (tajemník Stalina) a Tomáš Jeřábek jako Lavrentij Berija. 

Berija jako šéf NKVD je jednou z klíčových postav a Jeřábek si ho vyloženě užívá. Skvělý je i Petr Vršek v roli generála Žukov. Samotná hra se odvíjí poměrně očekávaným směrem a jde o ryzí (řekl bych až crazy) komedii. Povedené jsou detaily - masivní dřevěné obložení s tajnými východy, špatně padnoucí saka a kalhoty s extrémně vysokými pasy, zvonění metálů Žukova při příchodu (a la rolničky). V podání Malenkova dojde i na ryze českou inspiraci v podobě zdánlivě mimoděčné krádež propisky. 

I když jde "jen" o adaptaci komiksového románu, Michal Vajdička skutečně svoji práci umí. Jen člověka trochu zamrazí v zátylku, když si představí, že na Východě mají podobného diktátora i teď a že i nyní se kolem něj pohybuje sestava podobných figurek. A ještě více děsí, že se najdou i tací, které jeho moudro a vyspělost adorují z jiného než čistě sebezáchovného důvodu.

Je čas letět

Francouzské boty mají v naší rodině dlouhou tradici. 

Kamča v době, kdy byla ambasadorkou Salomonu, byla expertkou na výhody jejich jednotlivých modelů. Jako běžecký obojživelník (či spíše víceživelník), který zvládal kombinovat les, trail, hory, dráhu i silnici, měla možnost odzkoušet si do detailů všechny jejich parametry a některé modely Salamonu - hlavně díky schopnosti zvládnout pohodlně více funkcí - si opravdu oblíbila. Nemluvě o skvěle šitém oblečení s mnohdy nápaditým designem.

Stejně jako bývalí pracovníci Salomonu - Nicolas Mermoud a Jean-Luc Diard - ale i ona pocítila potřebu zkusit něco nového. A není překvapivé, že zvolila stejnou trajektorii jako výše dotyční, autoři bot Hoka, které v maorštině znamenají "je čas letět". 

Botky Hoky se z naší zkušenosti ukázaly být vhodné pro všechny holky (a i kluky). Což mi nedalo a zkrátka jsem si musel zahrát na kreativce, i za cenu trochu zpitvořeného oficiálního loga.

Doufám, že za trest mne Francouzi nepošlou do cizinecké legie

Kde je ta ryba?

Hra "Kde je ta ryba?" z Dejvického divadla je o muži středního věku, který umírá. Ostatně, slovy autora a režiséra, co s mužem ve středním věku?

Jako muž středního věku narozený ve znamení Ryb mne osud nevyhnutelně donutil - dříve či později - shlédnout tuto novou muzikálovou grotesku z pera Davida Ondříčka. Ano, toho Davida Ondříčka, který jinak hry pro divadlo nepíše a ani nerežíruje. Zde ale dostal možnost, koneckonců k divadlu má díky partnerství s Martou Issovou hodně blízko. V tom kontextu je zajímavé, jak hra vznikla: "Na začátku zkoušení jsme si ji s herci přečetli. Nikdo se nezasmál. Takže jsem ji hodil do koše a začali jsme znova."

Kdo z vás umí rozlišit hudební komedii, muzikál a muzikálovou grotesku?

Pro vysokou míru improvizace hraje to, že jde o muzikálový a velmi hravý kus. Není v něm příliš složitá či dlouhá linka, jde o grotesku, ve které se skládají na sobě fakticky nezávislé skeče. Některé jsou poměrně dost ostré, jako když celoživotní přátelství dvou postav vznikne tím, když Jaroslav Plesl a Pavel Šimčík jako dva malí špunti společně počůrají a zapálí malé kotě, které najdou v kanálu, a vzápětí si z něj udělají fotbalový míč. V každém případě mimořádně povedená jsou muzikálová vystoupení, kde se jako hlavní zpěváci střídají prakticky všichni z herců - Václav Neužil, Simona Babčáková, samozřejmě i klíčový Jaroslav Plesl, ale i Anna Fialová či Denis Šafařík. Speciálně nemůžu nezmínit Toničku Formanovou tančící hip hop v kostýmu pandy - jakoby na jeviště vyskočila naše Majda ve svém legendárním pyžamovém kostýmu.

Přiznejme si, že nejde o nijak závratně hluboký a promyšlený kus. Pro některé recenzenty má slabší předlohu, banální zápletky a občas až pokleslý humor. Absence hlubšího vedení autorem ji ale možná nakonec prospělo; její přitažlivost stojí hlavně v tom, že jde o výrobek šitý přímo na míru Dejvickému, který si herci nakonec přešili sami pro sebe.

Odsouzen k 7. místu

Z Pěkných prázdnin na legendární Drábovně mám jednu statistickou hříčku.

Neparametrická statistika umí být pěkný prevít. Když jsem v 1. i 2. etapě skončil zcela stejně na 6. místě ze 46, říkal jsem si, že když skončím 6. i v třetí etapě, budu prakticky najisto 6. i celkově. Možná z nepřiznaného strachu z posloupnosti tří šestek jsem v poslední etapě ale skončil až 10. a celkově spadnul na 7. místo.

Byla ale moje původní predikce správná jednoznačná? Nebyla a za dané konstelace dokonce ani nemohla být. V poslední etapě jsem na 6. místo ztratil 2:07, na 5. místo 2:43. Celkově jsem na 6. místo přitom ztratil 3:49. Takže kdybych byl v poslední etapě 6. (což znamená zlepšení o čas mezi 2:07-43), dosáhl bych sice posloupnosti tří šestek, ale celkově bych byl až sedmý bez ohledu na to, jakým konkrétním časem bych dosáhl kýženého 6. místa.

Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně

Za rok stihnu v průměru jednu knížku. Nezbývá mi tedy, než si dobře vybrat. 

O žítkovských bohyních jsem povrchně slyšel před lety, kdy kniha získala Magnesiu Literu. Vybavil jsem si, že jejich příběh měl obrovský úspěch a že v knize jde o perzekuci lidových léčitelek ze strany komunistického režimu. Neměl jsem ale ani zdaleka páru o tom, jak zajímavě autorka vystavěla příběh, co všechno dokázala dát do souvislosti a jak detailně zvládla popsat praktiky a uvažování žítkovských bohyň a jejího okolí.

Nečekal jsem navíc ani silné paralely s perzekucemi ze zcela odlišných dějiných dob, ani (jakkoli lehce románově nadsazenou) roli bohyní za druhé světové války, která příběhu dodala barvitost. Nečekal jsem knihu, která zasáhne plynulostí děje i svým jazykem. Nečekal jsem až detektivní strukturu, kdy se v románu krok za krokem rozplétají všechny původně jen mlhavé souvislosti.

Bez toho, aby člověk prozradil, kam se příběh vyvíjí, nelze skutečně říci mnoho. Nicméně knihu doporučuji díky schopnosti popsat osobní oběť, řetězící se neštěstí a neustálý boj s okolím, vše vykreslené poutavě a s ženským smyslem pro detail. A to v horském prostředí, které voní romantikou, ale ve skutečnosti obsahuje spoustu alkoholu a autorkou zdůrazněné všeobecné "tuposti". Nezdálo se mi jen zařazení i tématu sexuální identity (jakoby zařazené "na objednávku" současné době), ale i to bylo nakonec zpracované citlivě.

Ne, skutečně neprozradím, kam se příběh vyvíjel a co všechno obsahoval. Jen vzpomenu na knihu uzavírající most do současnosti, vystavěný krátkým aktuálním obrazem obsazení jedné z chalup (kopanice) bio rodinou, kde "každý má v barevném šátku na těle jedno dítě" a všichni jsou "až nepřirozeně pozitivní". Tenhle závěrečný výjev neuvěřitelně kontrastoval s historií obtištěné do stěn chalupy, s dojmem z drsné vesnice a jejími zvyky.

VT Schladming

Existují u Vás nějaké rozdíly mezi rodinnou dovolenou a vysokohorským tréninkovým kempem? Ptám se pro kamaráda.

1. den: Kleiner Priel (2136). Pěkný vrchol, nejvýchodnější výrazný štít celých Totes Gebirge. Strategicky výhodný díky snadné dostupnosti do Čech. Vrátili jsme se na něj čtyři roky poté, co se výstup pro naše děti ukázal jako nerealistický.

Nevýhodou stezky je nejen velké převýšení (cca 1550m), ale hlavně to, že převýšení se po krátkém úvodu na asfaltce a šotolince zdolává prakticky napřímo. Což je jak na výstupu, tak na sestupu poměrně nepříjemné. Vegetace na vápenci je navíc dost hustá, jde se dlouho bez výhledu a cesta je v jižním svahu, kde bylo hodně silné vedro.

Kýžená odměna za pekelnou dřinu

Z blízkých alternativ bych doporučoval zřejmě Bosruck (1992), na který se stoupá jen 1000m a o něco více atraktivní cestou. Ten jsme si s Kamčou před čtyřmi lety prakticky vyběhli. Na hřebenu (do něhož ústí dálnice z obou stran, ale není nijak rušivá) jsou velmi pěkné výhledy. Na druhé straně zde je na konci poměrně delší nepříjemný hřeben bez jištění - pro zkušené lezce bez problémů, pro kancelářské krysy lehce vzdušný.

2. den: Reiteralm. Cílem bylo využít lanovku, odpočinout si a nakonec i neriskovat díky ne zcela příznivé předpovědi, která se ale nakonec zlepšila. Na klasickém a (možná až moc) populárním okruhu má člověk v moři azalek pocit, že se ztratil v botanické zahradě. Konkrétně: Preunegg Jet - Schober (2133) - Rippeteg - Gasselhöhe; a propos kam jinam, když se náš apartmán jmenoval Gasselhöh? 

Gute Rast! Toť na soustředění heslo každého sudého dne.

3. den: Přechod Ursprungalm - lanovka Hochwurzen. Strategické využití autobusu, který je v ceně Sommercard. Ráno na 8:30 na parkoviště pod lanovku Hochwurzen, odtud busem vystoupat krásnými serpentinami do Ursprungalmu. Zde si řidič z důvodu plánování obsazení mimochodem ověří, kam cestující směřují a zda budou či nebudou využívat dva odpolední spoje. Údajně obdobně dokážou ráno přistavit operativní posilu, pokud se jim objeví na zastávce příliš mnoho zájemců.

Cesta kolem vrcholů je vskutku fotogenická, nabízí výhledy na různé strany a různé typy horského terénu. Na úvod jezera Giglachsee s pasoucími se stády koní, poté hřebenovka s dalším jezerem a možností odskočit si na Kampspitze (2390) a Schiedeck (2339), které jsme díky časovému presu vynechali. Ke konci bylo přehopsat několik vrcholů, které jsme znali z loňska; nejvyšší z nich je Hochfel (2139). S dětmi jsme museli pak přidat, nicméně do poslední lanovky jsme stále měli hodinovou rezervu. Z Ursprungalmu se mimochodem dá jít i výrazně kratší cestou, ale ta je čistě transportní a nedává mi fakticky moc smysl.

Některá místa evokovala Norsko či skalnatější pohoří na severu

Mnohem lepší alternativou je podniknout v Ursprungalm okruh přes Lungauer Kalkspitze a jet zpět opět busem. Z vrcholu budou bezpochyby krásné výhledy zejména jižním směrem. Samozřejmě by se to celé dalo spojit i s přechodem, ale to by musel být akční výběh nalehko a bez dětí.

4. den: Ledovec Dachsteinu je zkrátka povinnost každé návštěvy Schladmingu se Sommercard. Zde se naše cesty rozdělily. Kamča s Márou šli na klettersteig Grosser Kappenkarstein (2863), kde si Mára užil lanový žebřík, zatímco já s děvčaty si vyrazil po hřebínku nad ledovcem na Hoher Gjaidstein (2794). Zde se také nacházejí želízka, ale skutečně nejsou exponovaná, pomáhají jen zdolat trošku prudší svah, navíc v některých místech je kopíruje stezka. Pouze jediné místo je více vzdušné, ale skutečně nic obtížného i pro někoho, kdo nemá lezení s baťohem příliš v lásce. 

Někde na hřebínku právě lezou Mára a Kamča

Mimochodem na rozdíl od loňska byla oprava horní stanice lanovky dodělaná, takže jsme sice neměli atraktivní nálety helikoptér s nákladem, ale zato byla hotová nádherná a prostorná vyhlídková terasa.  

5. den: Cílem závěrečného dne bylo zdolat jeden z vyšších místních vrcholů, Höchstein (2543), který je zároveň dobře dostupný ze stanice lanovky ve výšce 1850 m.n.m. A šlo vskutku o skvostné zakončení kempu. Na vrchol jsme stoupali podél Zwielingscharte, kde bylo pár železných lan, nicméně nic obtížného. V jednom místě se přecházelo ztvrdlé sněhové pole, kde bylo riziko skluzu a stopy k nášlapu nebyly úplně hluboké, ale i to se zvládlo. Z vrcholu byl úžasný nerušený výhled; nicméně (zřejmě díky ovcím pod vrcholem) i nečekaně hodně otravných mušek, takže jsme si ho až tolik neužili. Sestup jsme zvolili přímou cestou (760) přes želízka, která byla na sestup trochu nepříjemná (tato část je mnohem vhodnější pro výstup, tj. nabízí se jít okruh opačně); další klidnější alternativou bylo obejít železa přes 779a. Zaslouženým intermezzem před odjezdem bylo koupání (jen pro otrlé!) v Moaralmsee.  

Dokumentace míry otrlosti jednotlivých členů výpravy

Retro lanovka Schladminger Tauern Seilbahn si zaslouží samostanou kapitolu. S téměř nezměněnou technologií z roku 1960 je považována za jednu z nejstarších lanovek, které jsou v Rakousku stále v provozu. Vnitřek je z retro látky podobné semiši, tlačítka a nápisy mají neuvěřitelný retro nádech. Je maličká a má i poměrně malou kapacitu, 6 lidí jede každých 6 minut; z hlediska provozu je brutálně neekonomická. Mimochodem zde se naplno ukázala výhoda Sommercad - tato lanovka by nás vyšla na 112 euro.

Štíhlá, elegantní a k tomu slušivý obleček, a to už je jí 60 let

Zvlášností je například i to, že dveře zamyká a odemyká obsluha velkým klíčem. Lanovku tak obsluhují lidé dole, nahoře a i i při povinném přesedání v polovině, neboť lanovka je rozdělena na dvě na sebe navazující sekce. Licence jí údajně vyprší během několika let a poté už nebude obnovena. Svézt se v tomto technickém skvostu bylo jedním slovem (vlastně dvěma slovy) fantastický zážitek.