Tchajwan: Yehliu, Jiufen a Shifen

Nejen Barbie oceňuje Kevina.

Kevin je sympatický průvodce od Edison Tour a i díky němu se slunečný den skutečně vydařil. Od jednodenních agenturních zájezdů nemám velká očekávání, zejména díky typickému osazenstvu, nicméně návštěva několika vesniček na severovýchodě by se jinak nedala bez vlastního auta realizovat. A zde byla logistika perfektní a osazenstvo geograficky bohaté - kromě mne z Austrálie, Filipín, Spojených států a Anglie.

Užít si vzácný moment, kdy žádný asijský turista není v záběru

Pro mne vrcholem byly již skalní formace v Yehliu. U nich je zajímavé, že jsou poměrně malé, takže eroze u nich postupuje rychle. Není vyloučené, že pár desítek let bude mít geopark už fakticky jen napodobeniny, které u dvou hlavních formací postavil již dnes. Na hlavní atrakci (královnu Alžbětu II) jsem nečekal frontu a spokojil se s boční fotografií; jinak občas bylo hodně náročné vytvořit záběr tak, aby v něm nebyl žádný turista.

Výhled z Jiufenu směrem na sever, zpět k poloostrovu Yehliu

Uličky starého města v Jiufenu nabízely jakousi denní verzi typický nočních trhů, tj. směs různých bister, pouličního jídla a obchůdků. Uličky extrémně plné, vůně všelijaké (naštěstí stinky/smradlavé tofu jen málokde) a kulinářsky zajímavé - zkusil jsem rybí kuličky s kimchi příchutí a tchajwanský hotdog (kde rohlík nahrazuje rýžová rolka).  

Pro tento záběr jsem zužitkoval umírněné množství figurantů

Zatímco v Jiufenu dříve probíhala zlatá horečku, Shifen je městečko, kde se až do 70. let těžilo černé uhlí. Atrakci z něj udělal místní vodopád (místní niagarské vodopády) a pak i možnost vypouštět balony štěstí, což má jako jediná vesnice na celém Tchajwanu. Na vodopád se lze dívat z celé řady vyhlídek a jelikož nebyly silné deště, měl čisté zbarvení. U vodopádu je vidět i asijský přístup k přírodě - aby voda tekla pomaleji, je vodopád nahoře vyrovnán hrází; naštěstí ale nevypadá nijak rušivě.

Při vší úctě si myslím, že Lou Fanánek Hagen musí být budhista

Tchajwan: Datun Peaks

Mlha ve vavřínovém háji - kde už jsem ji jenom zažil?

Jakkoli původní předpověď nabízela slunce, ve skutečnosti se zatáhlo a v horách byla vidět oblačnost. Denní trek ale nebyl jindy možný, tudíž jsem vyrazil na konečnou červené linky do Beitou a pak přes Guizikengský trail nahoru. S plánem a inspirací mi pomohl tento skvělý blog, jakkoli časové odhady mi přišly přehnané  (a byly, ale zdaleka ne o tolik, co jsem čekal.)

Před pár minutami odsud kousek proběhla opice; jejich moč je občas velmi intenzivně cítit

Již zde, relativně nízko, neočekávaně potkávám opici, která přebíhá cestu kousek přede mnou - zážitek i respekt najednou. Vegetace je ostrovní a jako z oka vypadlá Madeiře - bambus, kapradiny, strmé svahy, které nám připadají jako džungle, dokonce došlo i na levádu. Těsně pod vrcholky vstupuji do vavřínového háje a bylo to jako vrátit se do Fanalu na Madeiře; i mlha byla stejná. 

Pohled dovnitř mohu zprostředkovat, nikoli již ale intenzivní vůni tyčinek pro štěstí

Atrakcí při výstupu byly chrámy ve vesničce Da-Tun, včetně výhledů na město, jakkoli zčásti pod oparem. Na vrcholku Miantian (979), který má nejslibnější polohu, byla bohužel čistá mlha; zde byla největší atrakcí skupinka středoškoláků, co po sobě volala "six seven". Na sousední Datun West Peaku (983) již bylo lépe. Variantou byl ještě Datunshan (1093), ale ten byl jasně v mlze, navíc i časově by byl už dost napjatý.

Podobné háje lahodily oku i duši, i když já nepohrdnu ani poctivým bambusem

Stoupání z nuly až do téměř tisíce metrů fakticky pořád po kamenných schodech bylo skutečně nekompromisní, ale pochopil jsem, že cokoli jiného by monzuny záhy s gustem odplavily. Závěrečné nejprudší místa jsou zajištěná lany (ne ocelovými) a občas se hodí, zejména při sestupu. Ten jsem zvolil lehce dobrodružně po slabší a dnes již nepoužívané (tj. hůře značené a občas až neznačené) cestě, kde jsem konečně po letech ryze prakticky zužitkoval desítky let orienťáku. Mapy.cz jsou fantastické, ale u slabších cest stojí za to mít záložní variantu.

Zamlžený pohled na megapolis

Tchajwan: Asijské velkoměsto

Dýchat či nedýchat, toť oč tu běží.

Brzké ráno v Tajpeji začíná VIP zážitkem, když nastupuji do Mercedesu, který mi objednal hotel. Svítání v lehce zamlženém města zní slibně, k této romantice si ale přidejte čtyři plné pruhy na každé straně a k tomu podél každé strany minimálně ještě jedna další estakáda. 

První dojem z - prakticky každého - asijského města je tak radikálně neevropský, že ho člověk musí chvíli rozdýchávat. Na rozdíl od pevninské Číny je část Tajpeje, kde pobývám, navíc už starší, s čímž je spjatá omšelost, šedost a - nebojím se říct i - špinavost. Prudký hospodářský růst tady proběhl již před mnoha desítkami let; kromě nejnovějších čtvrtí nevypadá město nijak grandiozně a novátorsky, spíše je brutalistní, přeplněné a jedním slovem betonové. Vedle toho je všude spousta různě poslepených budov různých konstrukcí typicky s plechovými či vlnitými střechami - tím, že na ostrově není zima, jim stačí, když vydrží monzunové deště. 

Na to bacha!

Při cestě na kampus NTU se snažím vyhnout nejsilnějším komunikacím, ale úplně to nejde a učím se pohybu ve velkoměstě tak, abych se načichal co nejméně zplodin. Časem to zvládám, ale musím se přiznat, že masivní provoz dost odrazuje od jakéhokoli pohybu pěšky podél těch největších silnic během pracovního týdne; tím budu muset i přehodnotit výběhy v okolí hotelu. 

Zde nevyhráli rušní Ruchovci, ale mírní Lumírovci

Objevuji ale Da'an park, který na mne působí jako oáza; navíc ho lze využít i cestou na metro. Jinak ale oceňuji, že pohyb na delší vzdálenosti je po městě velmi efektivní díky skvělému a čistému metru a že na ulici je až neuvěřitelně bezpečno; řekl bych aktuálně ještě mnohem bezpečněji a spořádaněji než například v Praze.

Tchajwan: Krátká noc

Co je těžší - uběhnout lange natte nebo přežít krátkou noc bez jet lagu?

Odjezd na Tchajwan začíná ranním čekáním na Alzu, zda navzdory zbytkům sněhové kalamity stihne či nestihne dodat slíbenou powerbanku a uzemněnou redukci v avizovaném čase. Nestihla, ale nevadí, SMSku o doručení dostávám minutku před odchodem do letadla a zvládám ji rovnou přeposlat Marečkovi; na místě má hotel univerzální zásuvku pro notebooky; navíc je poměrně běžné mít na řadě míst USB-C, na stolech či v minibusech. Ještě na odletu horečně vyplňuji formulář pro imigrační; verifikační email sice mi přichází, ale samotný formulář před vstupem do letadla v emailu nemám. No, uvidíme při příletu. 

Ranní melancholie v Mastercard salónku

Předtím stíhám tahoňu a capuccino v Mastercard salónku na Terminálu 1 - moje banka mne odměňuje za věrnost, holt jsme spolu zažili i legendární převzetí IPB. Hody se konají i během dvanácti hodin letu. China Airlines využívá středoevropskou stravu včetně Valašského jogurtu; paní vpravo ho zkombinovalo se smaženými vejci a kuřecími párky. Z mediálního kitu mne zaujal Rogue One; film vidím potřetí, nyní v originále a bez titulků a zážitek je to, možná díky tomu, že mám čas na jeho vstřebání, vskutku mimořádný. Koutkem napůl spícího oka jsem shlédnul i Titanic; nejprve si ho dala paní vpravo a obratem poté od zase paní vlevo. Opakování matka moudrosti.

Při příletu se okamžitě připojuji a uf, formulář je v emailu. Samozřejmě by se dal vyřídit i na místě, těsně před imigračním visí obrovské transparenty s odkazem na web a na free wifi, ale asi za cenu náporu na nadledvinky. Úřednici pdfko s formulářem samozřejmě prakticky nezajímalo, řekl bych, že ho ani letmo nekontrolovala. Příjezd znamenal likvidaci mé bagetky z karanténních důvodů (ano, žádná šunka, ani v homeopatickém množství, maximálně když si to sníte ještě zde). Mimochodem na Tchajwan je zakázaný dovoz jakýchkoli e-cigaret; místo nich si vezměte 25 doutníků, 200 cigaret a 1.5 litru alkoholu.