Benátky: utopené základy, utopené náklady

Někdy člověk jede na orienťák a je z toho úplně jiná disciplína. Houbaření, turistika, lezení po skalách, sběr borůvek. Ale deep water training? To tu ještě nebylo.

Když jsme se před několika měsíci přihlásili na legendární městský závod Orienteering in Venezia, věděli jsme, že párkrát v historii přílivová vlna závod zrušila a že pořadatelé v té situaci přihlášené nekompenzují. Čistě dle dat z historie nicméně byla šance 9 ku 1, že se nic takového nestane. 

Doba se ale mění. V týdnu před závodem přišla do Benátek masivní přílivová vlna, druhá největší v historii. Ze záběrů hodně dramatická, ve skutečnosti naštěstí mnohem méně ničivá než tragické záplavy z roku 1966. Starosta města pózoval v rybářských kalhotách na hlavním náměstí, evidentně aby získal od italské vlády podporu na odškodnění. A to se podařilo, podporu získá nejen město, ale i soukromníci. Také svým vystoupením trochu pošťouchnul výstavbu protizáplavového systému Mojžíš.

Trochu brodění nevadí; vždyť jsem se narodil v porodnici kousek od řeky v Havlíčkově Brodě

Po této obrovské vlně byl v úterý závod zrušen. Na webu se objevila ukázku kiosku, který voda odnesla o několik metrů dále. Ve vzduchu visela otázka, co dále. Jelikož ale letenky a ubytování byly nevratné, hlídání dětí objednané a předpověď ne až tak hrozivá, vyrazili jsme vzhůru směr město na moři.

Překvapivě v pátek po vodě nebylo téměř ani památky. V sobotu dokonce vysvitlo sluníčko, náměstí sv. Marka a nábřeží sice bylo zčásti zaplavené, žádné drama se ale nekonalo. Až jsme si říkali, že šlo o planý poplach. Došlo tak i na celodenní kartu za 24 euro, díky které jsme měli místní MHD (tj. lodní dopravu) zdarma a mohli jsme podniknout výlety na okolní ostrůvky.

Malebná rybářská osada Burano

V neděli ale vidíme lehkou hladinku přímo u penzionu. Poté, co odcházíme, se kanály postupně více a více rozlévají. Vodu stoupá pomalu, ale neúprosně. Prohlížíme si centrum a pak volíme přímou cestu na nádraží. Ale ouha, cesty jsou kompletně zaplavené. I když jsme s tímto scénářem počítali, přece jen nás překvapilo, že šlo o místy o brod až nad kolena. 

Jakpak ve vašem městě vypadá cesta na hlavní nádraží?

Obyvatelé jsou na záplavy připraveni v řadě ohledů, ať už jde o blokování vchodů, čerpání vody či rozmístění věcí v přízemí. Navíc voda z moře je čistá a ne tak zničující, jako říční záplava. To ale nesnižuje, že opakované přílivy musí být docela depresivní. V každém případě jsem zvědavý, jak to pořadatelé udělají příští rok; vzhledem k četnosti záplav v listopadu není vyloučené, že naše odložené startovné využijí až naše děti za několik let.

Reklama na orákulum

"Tati, já nebudu ani první ani poslední. Skončím uprostřed," odhadla Majda svůj výkon na Velké Kunratické. A v souladu s proroctvím doběhla přesně 126. z 251.

Letošní Velká Kunratická nám tedy především přinesla zjištění, že naše drahá Majdička by se mohla dobře uživit pomocí sázek. Dále jsme zjistili, že Mareček umí mezi kluky dobře pelášit (37. z 225). A že pro malé ratolesti jde o závod nadmíru atraktivní, když hned v cíli na ně čeká hodnotný dáreček.

Majdička a kamarádka Amálka

Nezahálela ani Alička, když za Duklu Praha předchozí den běžela Podzimní běh Olympu. Na trati 1260m je 7. místo a čas 5:01 fajn.

Dukla, do toho!

O souboji bez souboje

Po roční pauze jsem se zúčastnil legendárního Dušičkového závodu, tj. zakončení chrasteckých orienťáků a jejich kamarádů. Tentokrát na 21,2km (460m převýšení). A řízením osudu jsem utrpěl vítězství.

Na rozdíl od loňského ročníku na Milovech, který přilákal spoustu ambiciozních závoďáků, letos šlo o klasiku z hospůdky od Skaly. Několik favoritů se na poslední chvíli odhlásilo, dramatičnosti startu to ale neubralo, protože hlavní trať byla zároveň tratí dvojky. A tak bylo v lese od počátku hodně rušno.

Chléb se lámal hned na K3, kde jsme se rozdělili na čele - já zvolil drsný sestup hustníkem a pasečkou a pak přímý traverz. Paseka byla ale plná šlahounů, díky čemuž jsem ztratil kontakt s čelem závodu, které nyní tvořilo jen duo Martin Krejsa (hlavní trať) a Karlos (dvojka).

Červená - moje a Kamčina varianta; modrá - Karlos a Martin K.

Následně jsme v trojici s Kamčou (hlavní trať) a Vládíkem Krejsou (dvojka) pokračovali společně až ke konci 1. mapy. Odtud následoval 3km azimut přes vrstevnicovku (což byla prakticky slepá mapa s údolím uprostřed). Vládíka na občerstvovačce vybudila informace, že na Karlose ztrácí tři minuty. Přemotivovanost se mu ale nevyplatila - v jednom místě se stočil a zmizel zcela mimo směr - a tím jsme zbyli s Kamčou na 2. mapu zcela sami. 

Trať dvojky (12km) končila s druhou mapou, nás ale ještě čekaly další dvě mapy, které byly pro úsporu zároveň tratí trojky (5,9km) a čtyřky (3,3km). Zde byla možnost výběru pořadí tratě, což byla letošní inovace. Zvolil jsem kratší trať, protože jsem cítil, že v dané chvíli nemám vůli jít do skalnatých svahů nad potokem Žejbro. Což bylo dobré nejen pro udržení tempa a morálky, ale i proto, že jsem pak měl šanci doběhnout ty, kteří šli nejprve trojku; obráceně by to bylo těžší. 

Na trojce jsme s Kamčou skutečně začali potkávat ty, co na nás ztráceli cca 25 minut. Pak následovala volba (opět na K3), kde jsem zvolil defenzivní obíhačku. Kamča zvolila přímou variantu, nicméně skončila na kraji louky v ostružiní - a díky obíhání se dostala na moje záda. Od té chvíle si pak udržovala prakticky neměnný postup.

Červená - moje varianta; modrá - Kamčina (optimální) varianta

Na úplném konci závodu přišla hlavní kuriozita. Přibíhám v poklidu směrem k poslední kontrole a hle - z jiné strany (z trati čtyřky) kluše Martin Krejsa. Co tady děláš, vyklusáváš? Kdepak, zaúřadovaly mi křeče v lýtkách. A tak si nečekaně dobíhám pro vítězství, podobně nečekaně jako předloni. Vtipné na našem "souboji bez souboje" je, že ze 160 minut jsme se neviděli 150 minut a do poslední chvíle jsme o sobě vůbec nevěděli. A také zřejmě rozhodl malý detail, totiž že Martin se při výměně map více občerstvoval, zatímco já se před poslední mapou neobčerstvoval vůbec.

Byly to pěkné a úsporné závody. Jelikož nestartoval žádný čínský reprezentant, běželi jsme všichni na fair-play bez ražení. Tratě byly hodně orienťácké, využívalo se minimum cest a dohledat některé lampionky nebylo úplně zadarmo. Navíc jelikož jsme běželi osamoceně, nebyl to přepálený závod jako obvykle a druhý den se tak necítím jak invalida, jako tomu bylo v některých předchozích ročnících.