Divoká Šárka

Bakterie nás odsoudily do role nezúčastněných pozorovatelů klání ve Střelských Hošticích, čímž jsme si mohli užít půvabů předjaří v Divoké Šárce.

Šárka vítězí nejen v podání Ringo Čecha

Máro, na tvůj styl lezení se nedá dívat!

Konečně pořádnej klacek...

Zbytky ledů na severní straně skal

Racek

V divadle je to jako v orienťáku. Někdo má rád "nové formy" (jak by řekl v Rackovi Treplev), někdo dá na klasiku. Echt klasikou je Čechovova Ча́йка, které se zhostilo Dejvické divadlo. Nějakou shodou náhod se Kamče podařilo vlomit v tu pravou vteřinu do online přihlašovacího systému a získala lístky hned na 2. premiéru. Vydali jsme se vstříc klasice a stejně jako v orienťáku byla klasická forma zážitek dlouhý a silný a nikterak nudný.

Na rozdíl od Černé díry tu není pípa, jsme přece v matičce Rusku

Nechme o Rackovi mluvit povolané:

• Když už se mluví, je to skoro nadbytečné, protože skvěle sehraní herci uhrají pohledem a pohybem všechno, co vyžaduje zvolené téma. (Michal Zahálka, ihned) 
• Nápad hrát Racka nikoli na břehu jezera a v zatuchlých venkovských salonech, nýbrž v obrazárně se dvěma dveřními vstupy, za nimiž je vidět další panelové uspořádaní výtvarných artefaktů, které postavy hry při návštěvách postupně uboze rozkrádají, považuji za geniální - a slovansky aktuální. (Jiří P. Kříž, Právo)
• Celé té směšné citové mizérii se vlastně vymkne jen jedna postava a jeden úplně nepravděpodobný láskyplný vztah: zestárlý životní ztroskotanec Sorin se v přítomnosti Niny doslova rozzáří a začne se chovat jako neohrabaný svůdník... právě Miroslav Krobot je jako Sorin hlavní (a nečekanou) hvězdou večera. (Vladimír Mikulka, Lidové noviny)

Shodou okolností tentýž večer o inscenaci referovala ČT v Událostech. Vynikající je stránka i-divadlo, dává odkazy na další hodnocení a recenze, například od Švejdy, Varyše a Škorpila.

Ledopády pod Sokolohrady

Konec března a na Vysočině stále vládne Mrazík

Z Kosti na Kost

Po půlroce od veleúspěšného mistrovství na Kosti jsme opět na Kosti. Půlrok mapového půstu a přesto Kamča vítězí. A tak se ptám: Mamko, kde je Tvoje mapové manko? 

Jarní skály jsou evergreenem našeho kalendáře, kam jsme zavítali myslím už popáté. Letošní návrat Mrazíka sliboval nejprve pokračování Pražské zimní ligy, nakonec ale kromě občas zledovatělých severních svahů bylo, ostatně jako vždycky, až nebesky nádherně. Sympatická stavba tratí využila předností generalizace na 1:15 000 - s převýšením se šetřilo, nabízely se volby a kontroly byly spíše klasikové, proložené občasným zpestření do middlu. A když si představíte, že bylo nádherné sluníčko, borovice začínaly vonět a klacky a zbytky sněhu křupaly pod nohama, nemělo to zkrátka chybu. 

Až na pokleslou fyzičku. To ale není případ Kamči, které se běželo výborně. O to lepší pocit měla, protože od návratu ze Šumavy zápasí s bacily, jarní únavou a rostoucí emancipací Magdalenky, která se překvapivě stává neúnavným členem rowdies. Kamčino letošní vítězství má ve srovnání s loňským vítězstvím punc nejvyšší kvality i z toho důvodu, že letos za ní skončilo trio z české repre a Kamča na trati vyhrála 12 z 19 mezičasů.

Modro nad Modravou

Dovolená na Modravě byla ryze profesní záležitost - sestra jako expertka na veřejné finance byla zvědavá na to, jak se na vzhledu obce projevily obecní příjmy z let 2008 a 2009. V roce 2008 odvedl Zdeněk Bakala do obecní kasy na daních 190 milionů a o rok později dokonce 330 milionů. Daň souvisela s prodejem podílu ve společnosti New World Resources. Mne zase zajímalo, jaké šumavské krásy přilákaly finančníka do tak svérázného místa. A Míru jako architekta a Hubánka jako stavaře nemohl domeček za stovky milionů nechat chladnými.

Na Modravě nicméně nebylo příliš modravo a ani Zdeňka Bakalu jsme nepotkali, protože se na rozdíl od nás úspěšně vyhýbal šumavské mlze. Když už ale sluníčko po pár dnech vyhlédlo, odměnilo nás skvostnými pohledy.

Tady pod námi je Bakalovo

Vrcholem týdne se stal výlet na Poledník, kam to Kamču, rodačku kovanou jindřichohradeckým poledníkem, pochopitelně táhlo. Stačilo vyrazit kolem deváté a před námi jen se rýsovala čerstvě vykroužená stopa, dráha v délce 14km jen pro naši družinu.

Na Poledníku jsme ten den byli první a stálo to za to

Alfa samec dobyl vrchol na hranici vyčerpání, ale s úsměvem

Na chvilku jsme i poseděli...