Kulturní konzervy

Občas se nějaký imbecilní novinář zeptá debilní celebrity, co je jejím největším kulturním zážitkem roku. Naštěstí nejsem ani novinář ani celebrita, ale kdyby se někdo zeptal mne, tak můj největší kulturní prožitek bude ten, který se opakuje. Opakováním se stává mým vnitřním hitem. A každý cítí, jaká je role „hitu“: člověk si spojí předchozí emoce s těmi současnými, zpřítomní si minulost a zpřítomnit si tak i sám sebe. Podnět pro původní zážitek přitom nemusí mít až tak fantastickou kvalitu.

K téhle prostinké úvaze mne dovedl poslech jednoho starší CD od Divokého Billa. Divoký Bill opravdu není echt vyladěná muzika. Bráno těmito měřítky má průměrná hudba mít ryze průměrný efekt. Jak je ale možné, že si ji tak užívám? Respektive, jak je možné, že si užívám celé desky na stejné vlně, nejen vybraných skladeb? Ta hudba je klíč a dalekohled do mé minulosti a tím je tak cenná.

Tohle uvažování zní sice konzervativně, ale je vlastní i ryzím nekonformistů a lidem, kteří zážitky teprve nasávají. Každý chce mít nějaký sediment, na který se dá postavit nebo si na něj aspoň dřepnout. I mistr dialektiky Jörgen Jansa, který vládne rétorickým uměním mít čtyři názory za tři minuty.

V tom se nelišíme dospělí od dětí. Alička si teď náramně užívá, když cituje zpaměti Palečka. Užívá si nejen schopnost zapamatování, ale i zážitek z opakování. Přitom si tzv. „čte“ – obrací si odpovídající stránky a dělá, jako že básničku vzorově předčítá. Celkově bych řekl, že do 25 let jsme násosky a pak už jen ryzí kulturní konzervy. V tom mám docela sympatie k ostalgii. A také k tomu, jak se dříve tradovala kultura – bylo jí obsahově mnohem méně, ale znovuprožívala se a zpřítomňovala neustálým opakováním.