Osmdesátiny prof. Karla Kouby

Ekonomický guru IES, pozorný pedagog, miláček studentů a vždy šaramantní pán, profesor Karel Kouba, se právě dnes dožívá krásného jubilea, 80. let. Jak říká klasik, "přezul na deváté gumy". Přejme mu hodně štěstí, zdraví a stejnou eleganci a duševní svěžest, se kterou hravě překonává duchaplnost nás, dvacátníků a třicátníků, a budeme se opět těšit při výtečném posezení u tramínu.

Generační předěl

Petr Rezek v Hospodářských novinách 13. 3. psal o generačním předělu v české filosofii. Nelze se ubránit pocitu, že píše o fenoménu poměrně obecném, zasahujícím nejednu disciplínu:

... V zásadě všichni byli samouky, ale samoučit se začali až v době polistopadové. Výsledek je ovšem takový, jako když začnete hrát na klavír téměř ve čtyřiceti. Určitě se naučíte přehrát i obtížnější skladby, ale svět hudby, svět virtuozity je jiný. Jistěže náš čtyřicetiletý či šedesátiletý samouk bude kritizovat drezúru malých dětí, přehnanou disciplínu hudebních škol a nezdravost mezinárodní konkurence v koncertním životě. Inu, bude si počínat jako kritik disertací ve formě 'telefonních seznamů', bude raději chodit na amatérské soutěže. Základní je totiž radost ze hry a ony nelidské mety, řekne nám amatér, náležejí koncertnímu průmyslu...

Tím se kruh uzavřel. Uzavřel se neblaze, protože rozmach samouků nyní řídí novou generaci studentů... Řádně vyučení budou čekat ještě dvacet let, než generace samouků bude penzionována. Nejspíš takové čekání ony nové síly znechutí. Ti mladí, kteří studovali pod vedením 'démantů', povětšinou podávají výkony chabé - podle svých vzorů. Sebevědomí jim však nechybí. A jak by nechybělo, když doktorát lze získat za práci, která svým názvem poukazuje na dimenze práce pouze seminární?

Prosvítají tu některé 'profesionální' rysy, nepostrádající rafinovanosti. Například ten, komu nechtějí tisknout texty, si založí vlastní časopis, nejlépe dva a nejlépe v cizím jazyce. Jakmile na stáži objeví zahraničního kamaráda, vydá mu knihu v překladu. On třeba udělá totéž, nebo pošle další pozvánku. Zkrátka a dobře v říši démantů vládnou táž pravidla jako v každé jiné říši. Jenomže tato démantová je tvořena amatéry, kteří se na stará kolena začali učit psát, ba snad i myslet.

Highlights of Reciprocity Conference

Two weeks ago I spent a couple of days at Lago di Maggiore, at the conference on social preferences, called Reciprocity: Theories and Facts. Three speakers are worth mentioning:

1. Herbert Gintis, Santa Fe Institute, the author of Game Theory Evolving, a superb problem-oriented textbook. I like the book a lot and the author even more; he's engaging, interesting and poses "sexy" problems. In his keynote speech, he focused on the role of social norms in out-of-equilibrium behavior. What's interesting is that he illustrated that evolutionary game theory is an alternative and more realistic route how to explain certain type of equilibria, especially Aumann's correlated equilibrium.
   
2. Joel Sobel, U of California, San Diego. The title of talk is self-explanatory: Do markets make people selfish? The main point is that "markets don't make people selfish, only make them look selfish."
   
3. Robert Dur, Erasmus University Rotterdam. A 34-year old guy, who had a great motivating story for his paper, a perfectly structured presentation, and is moreover very friendly and nice. By the way, I'm just working on an extension of one of his recent papers...
   

Úlet bývalého letce (psáno pro HN)

Česká veřejnost je mimořádně ostražitá vůči rentám, apanážím a výsluhám bývalým exponentům. Vzpomeňme na vzrušující diskusi o tom, jaké služby a výsady má mít k dispozici odstoupivší prezident. Podráždění vyvolávají ale i nevinné návrhy, například umožnit ex-členům Senátu, tzv. „doživotním senátorům“, volný vstup do dotované kantýny. V této atmosféře je návrh bývalého letce na lyžích, Pavla Ploce (ČSSD), poměrně velký „úlet“.

Proč není rozumné vyplácet apanáž olympijským medailistům? Jan Macháček v textu „Komu patří dvacet tisíc?“ (HN, 2. 2. 2007) správně zmiňuje nesmyslnost návrhu co se týče kompenzace nespravedlností minulého režimu. Existují ale i další důvody proti. Především se jedná o regresivní, z hlediska veřejných financí proto nesmyslný příspěvek. Dnešní olympijští medailisté jsou výrazně bohatší než průměr populace; vezměme si jen kolektivy hokejistů či Aleše Valentu, který pouze z ročního kontraktu se společností T-Mobile získal 4,5 milionu.

Za druhé by šlo o dvojí dotaci. Příspěvek k důchodu by byl ekvivalentem vyšší odměny za olympijskou medaili. Pokud je toto cílem, nechť je řečen explicitně a podroben veřejné diskusi.

Za třetí, což je možná nejdůležitější, příspěvek je vysoce nespravedlivý k jiným sportům. Už dnes stát a ČSTV masivně podporuje malé olympijské sporty, například sdruženáře, které jsou z hlediska početnosti a nedávných úspěchů poměrně bezvýznamné. Málokdo si uvědomuje, že označit sport jako olympijský dnes znamená dramatickou výhodu finanční i co se týče marketingových možností, bez ohledu na jeho rozšířenost; proto není důvod dále rozšiřovat mezeru mezi olympijskými a neolympijskými sporty.

Za čtvrté, starat se o úspěšné a zasloužilé by měl především dotyčný svaz samotný. Největší užitek z důstojné existence olympijské legendy mají právě její následovníci. Dotyčný svaz by proto měl hledat zdroje na vlastní půdě. Když to nedokáže, jde o jeho nedostatek, ne chybu naší společnosti. Možná ale sport trápí zásadnější problémy; právě úsek skoků na lyžích by neměl lobovat skrze svého poslance o penze svých reprezentantů, jako spíše o to, aby se reprezentanti vůbec penze dožili, a to ve zdraví.

Publikováno ve zkrácené verzi v Hospodářských novinách.

Ceft: ekonomické školství (21.2.)

Nedávno podnikl Ceft panelovou diskusi o ekonomickém školství, za účasti Štěpána Jurajdy (CERGE), Michala Sojky (IES a Akreditační komise) a Jiřího Schwarze (FNH VŠE). Nejkozistentnější a nejsevřenější názor poskytl Štěpán Jurajda, ekonometr a každým coulem poctivý empirik. Klíčové body:

• přeregulovanost curricula
• mohutný převis celkové poptávky nad nabídkou
• firmy nedokáží rozlišovat mezi absolventy
• egalitářské normativy
• dramatické podfinancování (OECD)
• školy řízené víceméně "odbory" namísto správní radou

V takové situaci platí:

• reformy jsou stěží proveditelné
• systém "promotion" reprodukuje nízkou kvalitu
• zisky z kvalitativní soutěže jsou malé
  

Všichni se krásně shodli na nedostatcích, které jsou exogenní, zejména ba financování či postoji firem. Zajímavé by ale bylo, kdyby zkusili jít do detailů, které by se daly změnit již dnes:

1. Promotion: co zavést náročnější standardy, ať pro PhD či výše?
2. Privátní zdroje, alumni, marketing: kde je zakopáno psisko?
3. Hodnocení vědy: co zavést 2 až 3 rankingy, od kvantitativních po kvalitativní?

The seductive sound of Alberto Alesina

Recently I found that Rolando Villazon, a famous Mexican tenor, has part-time appointment at Harvard Department of Economics, under the nickname Alberto Alesina. Well, it is signing that is a prerequisite for the top-notch economics research...

Soukromé univerzity

Akreditační komise se chlubí, že jejími požadavky na hodnost "univerzita" proplula první soukromá škola, nyní Univerzita J. A. Komenského. K akreditaci je hlavně potřeba nakoupit pedagogy s tituly profesorů a docentů, kteří jsou pro komisi garanty "kvality" studia. Jak řekla Vladimíra Dvořáková, předsedkyně akreditační komise: "Pečlivě a dlouze jsme posuzovali, zda se právě soukromá vysoká škola přemění na univerzitu. Kromě kvalitního doktorandského studia byla také podmínkou odpovídající kvalitní výzkumná a vědecká práce na škole a odbornost pedagogů."

Není ale těžké uvědomit si, že to je celé systémový omyl. Soukromé školy nemají prestiž jednoduše z toho důvodu, že nemohou konkurovat veřejným školám, kde se neplatí školné. Veřejné školy jsou navíc plošně dotované z peněz na výzkum, které by namísto toho měly být selektivní. Přijmout další subjekt do hry, kde se rovnostářsky rozdávají peníze na výzkum jen z toho důvodu, že někdo nominálně vyhlásí "doktorské studium" a pozve si pár gerontů, ničemu nepomůže.

Akreditační komise se snaží chovat jako megaregulátor, čímž mezi sebe láká nekvalifikované, ale po politice prahnoucí typy, které pouze konzervují systém. Její předsedkyně, jejíž hlavní job je poskytovat štěky České televizi, je toho koneckonců zářným příkladem.

Chobotnice na Letné a my

Díky projektu Národní knihovny od Jana Kaplického (část 1, část 2) konzervativci a modernisté znovu vykopali válečné sekery. První hartusí, že cirkusové šapitó, avantgardní kosmický flusanec, gigantický exkrement, případně stan pro Teletubbies nechtějí. Druzí mírně alibisticky odkazují na světové architektonické trendy. Ve vzduchu létají slova o kosmopolitních exhibicionistech a zapšklých čecháčkích. Architektura získává nacionální náboj, což je v roce 2007 pozoruhodné.

Proč je tomu tak? My, Češi, jsme veskrze plebejský národ, bez megalomanie, ambicí, úporných vzepjetí, šoků. Co se oceňuje, jsou zlepšováčky, kontaktíčky, mírný pokrok v mezích zákona. V pražské architektuře to znamená dvojí: mírný národní sentiment a snaha udělat z načinčaného kompaktního centra zlatou žílu městské ekonomiky. V takové situaci projekt, který útočí na představivost, nabízí radikální formu a barvy a programově nezapadá do schématu historické omalovánky, musí čelit rozsáhlému odporu. Tak to v Praze bylo, je a bude.

Osobně nicméně nepodporuji projekt bez výhrad. Připomněl mi knihu Album, Kaplického osobní sondáž do své profesní historie. Kniha byla obdobně rozteklá jako návrh budovy, plná nesourodých detailů, impresí a nejasných idejí. Interiér nelze označit za nesourodý či nevvyřešený, naopak; problém mám ale s formou. Moje mysl rozlišuje tvary a formy a přiřazuje je určitým objektům; forma chobotnice mi formu budovy nijak neevokuje. Asi jsem příliš ve vleku funkcionalismu, nicméně inovace v podobě tvaru mi bortí očekávání čisté, elegantní a inspirativní budovy.

Osobní příběh Jana Kaplického je nicméně mimořádně zajímavý, k čemuž doporučuji film Profil Jakuba Wagnera a Elišky Fuchsové. Něco málo odhaluje i starší rozhovor (Xantypa, 15.3.2006):

Proč si myslíte, že Future Systems nedostává žádnou zakázku z Čech? Berete si to osobně?
Nechci si to brát osobně, protože ta firma nejsem jenom já, ale také Amanda Levete a dvacet dalších lidí. Je to zase o tom, že když tam člověk nežije, tak neexistuje. Navíc v Čechách trvá strašně dlouho, než lidí něco objeví, protože nečtou v cizím jazyce. A české časopisy neukazují zahraniční projekty.

Dokázal byste definovat hranici, po kterou by se měl ctít historický ráz města a od které už do něho smí vstoupit moderna? Jaký máte například názor na svého času tolik diskutované Sovovy mlýny? Tady jsme na velice tenkém ledě. Já osobně si myslím, že když někdo zřizuje galerii tohoto typu, má postavit novou budovu a nedělat přestavbu. Jenže kdyby tam stála nová a moderní stavba, tak se všichni zblázní. Ta budova není natolik hodnotná, aby stála za záchranu. Je to průměrný barák, který je výjimečný jen svou polohou. Skleněný objekt, který na něj nastavil Václav Cígler, je nádherný. Zbytek je přinejmenším prapodivný. To je ovšem ta katastrofa českého památkářství. Zachraňují naprosto průměrný dům a nechají zničit Baťu na Václavském náměstí. Při rekonstrukci Juliše (pozn. – dům tamtéž) nechali zlikvidovat všechen nábytek. Mě stálo poměrně velké úsilí přesvědčit je, že stojí za záchranu kubistická lampa za Baťou. Památková péče se angažuje pro kdejaký pitomý činžák na Vinohradech, kterých je - úplně stejných - spousta v Budapešti nebo ve Vídni, a na druhou stranu dovolí postavit hotel Four Seasons, nebo jak se ta šílená stodola jmenuje, dvě stě metrů od Karlova mostu. Kdyby to byla aspoň moderní budova …