Ministerstvo zdravotnictví varuje: Absence občasného pitvání vlastního nitra vážně škodí Vám i lidem ve Vašem okolí.
Na rozdíl od jiných představení Dejvického divadla není Nitero - a to už od prvního pohledu - trhák, který by měl lákat davy. Není ani představením pro "náročného diváka"; jde o poměrně klasickou činohru, která se snaží odvyprávět ucelený osobní příběh jen s málem, zde s prostou vězeňskou scénou a nepočetným obsazením. Koncept psychologické hry v Dejvickém není novinkou; z posledních příkladů bych vzpomenul na Ibsenovy Přízraky a hlavně na Terapii (v tomto případě řekl bych až v extrémní podobě).
Zdá se, že podobné pokusy fungují zejména tehdy, když konkrétní role sedí na konkrétní herce. V tomto případě měl Martin Myšička všechny trumfy v ruce - připravil si hru, aby si v ní zároveň zahrál i hlavní roli člověka, který se dostane do kritického bodu a potřebuje si jej v sobě zpracovat.
 |
| Při pohledu na vykachličkovanou celu jsem si nemohl nevzpomenout na umývárky na koleji Hvězda |
Způsob zpracování je až překvapivě podobný představení Kde je ta ryba?. Podobnost není náhodná zejména v obsazení osudového kamaráda z dětství. Opět jím je Pavel Šimčík a opět se v něm mísí mohutnost s trochou jednoduchosti. Tenhle stereotyp mne až lehce překvapil. Nyní nicméně nešlo o kamarádství s Jaroslavem Pleslem, ale s Martinem Myšičkou; přičemž oba jsou pro introspekci podobně přesvědčiví herci.
Obsazení se vydařilo i v ženských rolích, resp. dvojrolích. Myšičkovu manželku a v druhé roli i psychoterapeutku skvěle zahrála Lada Jelínková; u ní jsem si mimořádně užil její eso-vystoupení s vyháněním špatné energie. Dobře zvládla svoji dvojroli Anna Fialová - přeskakujíce mezi postavou rázné, aktivní a ambiciozní advokátky na jedné straně a lehce stahané avšak v jádru hravé Myšičkovy maminky na straně druhé.
Není vhodné prozrazovat více, ale v každém případě představení (které jsem měl štěstí vidět jen deset dní po premiéře) doporučuji pro každého, kdo si chce trochu poškádlit svoje nitro. Co si člověk v sobě nosí, co člověk zažil a co stále v sobě zpracovává sice nezmění, ale minimálně není od věci si uvědomit, co je spouštěčem a pozadím našich současných aspirací, potřeb a představ; ať už to naše "cílení" změní či nezmění.