Dycky hec! Aneb cílem sportu pro nás, hobíky a veterány, není nic jiného než se zdravě vyhecovat.
Když se naskytla příležitost zapojit se do fakultní běžecké štafety, zbystřil jsem. Run Berounka Run, to zní dobře - na Křivoklátsko jsem se už dlouho nepodíval a podzim je zde zdaleka nejlepší období. Navíc ve štafetě jsem dostal možnost vybrat si úsek s malým podílem asfaltu (a velkým podílem kopců). A bonusem bylo, že šlo o prestižní souboj vyučující vs. studenti.
Už samotná perspektiva závodu mne zdravě vyhecovala. Klíčem v přípravě bylo odpočítávání na Stravě, které mi pokaždé připomínalo, jak neúprosně se štafeta blíží. Den -13 přinesl terénní výběh na jizerskohorské Milíře a v bažinách podél Bílé Desné na 100 minut; po této štrece jsem pokaždé jak znovuzrozený. Testem připravenosti pak byl Den -6, chlapská klasika v rovinatém a velmi pěkném prostoru u Plané n. Lužnicí. Páté místo a těsné soupeření s chlapci o 25 let mladšími potvrdilo, že ještě nepatřím úplně do šrotu.
V samotném týdnu před závodem jsem ale cítol tradičně bolavé achilovky, kde ztuhnutí paradoxně zesílilo po návštěvě fyzio. Když nastal Den 0 a ráno jsem bolestivě scházel schody, říkal jsem si, že jediné, co mne zachrání, mohou být injekce adrenalinu, který se vyplaví vybuzením ze závodu. Ale na poraženecké nálady nebyl čas.
Když jsem vybíhal z Hracholusk, čekal mne lehce houpavý úvod. Vyběhl jsem a hle - nohy šlapou jak hodinky. Nasadil jsem tempo, kterým jsem tak 15 let neběžel a byl jsem v lehkém šoku, o co se pokouším. Po prvním výšvihu do vesnice mne najednou sbíhá mladý atletický mladík, kterého raději nechávám vpředu. Poté následuje prudké stoupání indiánským během na vyhlídku na Nezabudické skály, které mne samozřejmě vrátilo do reality.
Do Roztok u Křivoklátska se sbíhá serpentinami po asfaltu a vzpomínám hned na to, jaký kalup býval seběh serpentin při Běhu Chotěbořskem. Místy běžím dle Stravy 3:15-20 na km a je to úžasný pocit. Přes most se nechávám zvěčnit a pokračuji opatrně - vím, že závod je v polovině a prakticky začíná nanovo, protože nyní se poběží 250m nahoru na 2.5km.
 |
| Foto: pořadatelé |
Nahoru mi kopec úplně nechutná a některé části musím pěšky. Ale strategie je jasná - až se vyhrabu nahoru, pořádně si užiju konec. A strategie se daří. Od Leontýnského zámku následuje rovinka a pozvolný seběh měkkými křivoklátskými cestičkami. Na tohle jsem se těšil nejvíc. Daří se mi běžet místy i pod 4 min. na km a les si užívám, i když tedy tempo je na mne občas zběsilé. Největším šokem pak je, když úspěšně sbíhám toho atletického mladíka.
V závěru dochází na orienťák bez mapy, protože si nejsem úplně jistý napojením z lesa do vesnice a nevšiml jsem si značek - tento úsek byl jediný, který se mi do vytištěné mapy nevešel, protože proč bych si měl tisknout triviální poslední kilometr etapy, že. Předávám po 100 minutách, 19.4 km a 540 m převýšení a říkám si - jo, tohle byl laufík, který stál za to.
A bonusem bylo, že achilovky nebolí a zázračně nebolely ani po závodě. Asi se stejně jako já potřebovaly pořádně hecnout.