Graham Greene: Moc a sláva a Simon Mawer: Evangelium podle Jidáše jsem si těsně před odjezdem vybral z naší útlé knihovničky jako své čtivo na dovolenou; pokud tedy na čtení bude čas. A čas na pláži naštěstí zbyl.
Náhodou mají oba příběhy stejnou hlavní postavu - kněze, který se provinil své roli mnoha poklesky - a proto jsou si v mnohém až neuvěřitelně podobné. Na to, že výběr proběhl fakticky mimoděk, jde docela o zarážející náhodu. A tak jsem se rozhodl ji využít jako unikátní příležitost porovnat si v několika málo dnech styl obou anglických autorů, které od sebe dělí řada desítek let; a porovnat také překladatelský styl let 1990 (Hana Žantovská) a 2014 (Filip Hanzlík).
První výrazný rozdíl tkví ve stavbě příběhů, které se liší díky rozdílu v délce děje; zatímco Graham Greene posouvá děj prakticky přímou linií, u Simona Mawera se odehrává více dějů z různých období zároveň. Dále Greenův příběh pojímá jeden z hlavních a skutečných problémů moderní Latinské Ameriky - obrovských sociálních rozdílů, zatímco Mawer vytváří fiktivní záhadu legitimity evangelií, jakkoli ji časově velmi přesně situuje do konce 20. století.
Na druhé straně nelze říci, že by Greene byl více vypovídající či přínosnější; Mawer má široký záběr tím, že velká část děje se odehrává v Římě. Kniha prochází detailně historií, související s "Věčným městem", což je historie dlouhá, komplikovaná, zkrátka naše - evropská. I proto mi zařazení samotného "Evangelia podle Jidáše" nakonec přišlo jako trochu reklamní tah mimoděk, jakkoli ale tedy pro obsah zásadní a neoddělitelné.
Mawerův příběh mi také evokoval jeden přibližně 20 let starý film, kde byla - pokud si dobře pamatuji - prakticky identická část o sebezničujícím sblížení německé hoch Frau a italského mladíka během války v Itálii. Nicméně tento příběh je okrajový a dramatičností se vůbec nedá srovnat s tím, co prožíval hlavní hrdina. Mimochodem až po přečtení jsem se dozvěděl, Simon Mawer byl většinu svého života učitelem biologie a že hned tři jeho knihy souvisejí s Čechami a Moravou (Skleněný pokoj, Gregor Mendel: Planting the Seeds of Genetics, Pražské jaro).
Obě knihy lze určitě doporučit - Simon Mawer je zárukou bohatého a barvitého čtení a Graham Greene je především pro ty, koho více a hlouběji zajímají zkušenosti ze Střední, případně celé Latinské Ameriky.
Náhodou mají oba příběhy stejnou hlavní postavu - kněze, který se provinil své roli mnoha poklesky - a proto jsou si v mnohém až neuvěřitelně podobné. Na to, že výběr proběhl fakticky mimoděk, jde docela o zarážející náhodu. A tak jsem se rozhodl ji využít jako unikátní příležitost porovnat si v několika málo dnech styl obou anglických autorů, které od sebe dělí řada desítek let; a porovnat také překladatelský styl let 1990 (Hana Žantovská) a 2014 (Filip Hanzlík).
První výrazný rozdíl tkví ve stavbě příběhů, které se liší díky rozdílu v délce děje; zatímco Graham Greene posouvá děj prakticky přímou linií, u Simona Mawera se odehrává více dějů z různých období zároveň. Dále Greenův příběh pojímá jeden z hlavních a skutečných problémů moderní Latinské Ameriky - obrovských sociálních rozdílů, zatímco Mawer vytváří fiktivní záhadu legitimity evangelií, jakkoli ji časově velmi přesně situuje do konce 20. století.
Na druhé straně nelze říci, že by Greene byl více vypovídající či přínosnější; Mawer má široký záběr tím, že velká část děje se odehrává v Římě. Kniha prochází detailně historií, související s "Věčným městem", což je historie dlouhá, komplikovaná, zkrátka naše - evropská. I proto mi zařazení samotného "Evangelia podle Jidáše" nakonec přišlo jako trochu reklamní tah mimoděk, jakkoli ale tedy pro obsah zásadní a neoddělitelné.
Mawerův příběh mi také evokoval jeden přibližně 20 let starý film, kde byla - pokud si dobře pamatuji - prakticky identická část o sebezničujícím sblížení německé hoch Frau a italského mladíka během války v Itálii. Nicméně tento příběh je okrajový a dramatičností se vůbec nedá srovnat s tím, co prožíval hlavní hrdina. Mimochodem až po přečtení jsem se dozvěděl, Simon Mawer byl většinu svého života učitelem biologie a že hned tři jeho knihy souvisejí s Čechami a Moravou (Skleněný pokoj, Gregor Mendel: Planting the Seeds of Genetics, Pražské jaro).
Obě knihy lze určitě doporučit - Simon Mawer je zárukou bohatého a barvitého čtení a Graham Greene je především pro ty, koho více a hlouběji zajímají zkušenosti ze Střední, případně celé Latinské Ameriky.