Být na bedně na Botasu, to je vždycky důvod k hrdosti a radosti, i když jde jen o podřadnou béčkovou kategorii. Je ale nutné se nedívat do taštičky s výhrou, aby si člověk nezkazil dojem z hezkých a vydařených vícedenních.
Letošní návrat Botasu do Svratouchu byl pro mne nostalgickou vzpomínkou na soustředění z roku 1992. Pamatuji si Radana Kamenického, který nám tehdy vyprávěl, jak absolvoval Železného muže a málem usnul na kole. Jako tehdejší vrcholový eliťák byl pro nás hrdinou dne. Dodnes mám ještě schované mapy a pamatuji si i náročný paměťák v hustnících, večerní táboráky a závěrečný úklid, během něhož se Fanda Vacek převlíkl za uklízečku a vytíral záchody. Prostě paráda.
I proto letošní Botas zvítězil nad těžkou konkurencí v podobě
třídenních v Dolomitech.
Po téměř třiceti letech ale následuje střih. Punkový Botas roku 2019 nemá samozřejmě mnoho společného se soustředěním roku 1992, nicméně i tak je zajímavé konfrontovat vzpomínky na těžký les se současností. Z mého dnešního pohledu - bráno optikou předcházejících závodů (Čížkovy kameny, Mariánské lázně) - mne překvapilo, že zdejší les je ve skutečnosti skoro placka. Navíc je velmi čistý a - s občasnou výjimkou pár těžších hustníků - hodně běhavý.
 |
| V tomto terénu se často klasika zvrhne v dlouhou middle, ale Kubovi Hledíkovi se podařilo postavit i pěkné delší postupy, kde byla řada mikrovoleb (zde H21A, velmi podobná mé H21B) |
A právě díky rychlosti a přehlednosti se každá chyba hrubě nevyplácela. Toho jsem si byl vědom hlavně před startem E3, kde jsem šel ze 3. pozice a za mnou v několika minutách hned pět vlčáků. Díky tlaku zezadu (ne, nemyslím tlak odspodu zezadu) tak pro mne byl Botas do poslední chvíle dramatický. A když jsem kousek před cílem seběhl na jinou kontrolu a vyrobil minutovou chybu, už už jsem se viděl v propadlišti dějin kategorie H21B. Ale vydržel jsem a na sběrce mi už bylo jasné, že mne šinkanzen nedojel. A tak jsem se mohl v klidu došourat do cíle, čímž se stalo, že můj doběh do cíle byl možná nejpomalejší z celého startovního pole.
A teď k té danajské výhře: Dlouhé podkolenky v pastelově oranžové barvě jsem naštěstí udal a nemusel jsem s jimi jet až Lidového domu, ústředí sociální demokracie. L-dres v ostře žluté barvě by se mi toto léto možná hodil na lákání sršňů, nicméně nakonec jsem se jej rozhodl osobně vrátit Jaromíru Hánělovi. Evidentně nepochopil moji mírně ironickou poznámku, že tohle mi opravdu k ničemu není. Nevadí, třeba si tento deset let neprodaný vzorek ještě najde výherce na dalším Botasu. Tyto dary-nedary mi připomněly předchozí ročníky, kde Kamča v elitě dostala neprodejné nesmysly typu 20 let starého XXL overalu nebo zcela neatraktivního puzzle, na které nám doma sedá prach.
Na druhou stranu musím objektivně přiznat, že reputace HSH stále nedosahuje reputace pana Konopáče, se kterým jsem tři čtvrtě roku neúspěšně řešil reklamaci VJ Bold 8. Pro ilustraci, na pravé botce z osmi předních hřebů zbyly čtyři, ze čtyř zadních hřebů dokonce jen jediný, se zbylými se utrhly dokonce i kusy podrážky. Až bude Pokáč připravovat svoji novou desku, zašlu mu dva texty, jeden punkový "Konopáč, to je ..áč" a druhý popový "Konopáč, zbydou ti oči pro pláč". Třeba se něco uchytne.
Ale nekažme si vzpomínky na Botas. I ten se třeba někdy v budoucnosti zbaví zátěže v podobě svého sponzora a na shromaždišti bude možné koupit si něco jiného než jeho předražené a zastaralé zboží.
