Po roční pauze mi letos vyšla účast na Dušičkovém závodě. A stejně jako předloni bylo krásně, což byla zásadní vzpruha pro tři těžké hodiny úprku.
Tentokrát byla I. kategorie - slovy stavitele - "
zkouška morálky". A Honza Krejsa si nás vskutku prosvištěl do detailu. Může se zdát, že na 30 kontrolách (22,6 km) toho nelze moc předvést, ale opak je pravdou. Navíc když se člověk snaží neustále zvyšovat tempo, aby dohnal své předchozí chybky, je každý další kilometr solí do mokvajících ran. Ale po pořadě.
Mapa I aneb Masochismus. Hned od startu zahajují bratři Martin a Vládík Krejsové úprk. My ostatní se snažíme v ostružinovém království u Skutče najít si vlastní, co nejméně bolestivu stopu. Jde se trhavě, skupinky se neustále prolínají. Na K4 volím dřívější sestup do velkého lomu, čímž se odpoutávám a sbíhám si efektně Martina Krejsu - a s ním jsem až na drobné volby v kontaktu až do konce mapy. Po průběhu téhle krvavé části závodu vypadám jak nedokončený impresionistický motiv od laciného tatéra.
Mapa II aneb Kluci, najděte mi mé oči! Po povinném úseku mám Martina už kus za sebou. První delší postup volím odvážný traverz, přece nepůjdu trapně po vršku; mám ale nakonec neodbytný pocit, že to nebylo dokonalé. Na dalších kontrolách dohledávám, zejména na K11, kde ztrácím dvě minuty a pak na K12, kde volím postup zespodu. A hle, dobíhají mne bratři v triku a s nimi i Karlos. Na K13 je zajímavá volba, volím silnici, pak sešup ke kontrole - ale ouha, větev prásk, a kde mám brýle? Po chvilce hledání ve čtyřech je nachází Vládík - díky všem za pomoc! Na místě slavnostně slibuji, že až spolu budeme svorně dobíhat do cíle, tak nebudu spurtovat.
Mapa III aneb Není čára jako čára. Na první občerstovačce si Vládík bere camelbak, což z vraníka udělá velblouda a tak se snažím trošku přidat plynu na pile. Na kopii staré mapy se vydávám suverénně směrem k černé čáře, která vypadá jako jasná transportní cesta. Ale ouha, ona je to jen čára vzniklá z kopírování původně přehlé mapy... Na konci mapy mi lidé z kratších tratí nicméně říkají, že jsem zřejmě první. Což je fajn, odpovídám, ale zatím jsme v půlce závodu.
Mapa IV aneb Tomíkův stín. Začátek probíhá dobře, tempo vysoké, i když často se prodírám podrostem a nemám ideální mikrovolby. Na občerstvovačce se hlásím o svoje gely, ty ale nikdo nemá - kdybych ale chtěl cukr v podobě rumu, tak není problém - volím ale jen cukry bez rumu. Což se později ukazuje jako zásadní chyba. Na K21 dohledávám dvě až tři minuty v pasece zašitou kontrolu, pak nevidím ani K22 a hle, někdo je za mnou. Aha, Vládík - ale kdepak, je tady Tomík. Toho jsem, díky tomu že běží jen pár měsíců po operaci, skutečně nečekal. Na další kontrolu nasazuji, ale už cítím deku pana
Ivoše Nováka. A je pěkně těžká. Tomík mi v kopci nastupuje a já se proměňuji na duchaprázdné čisté lepítko. Modlím se, abych se už našel na občerstvovačce. A slibuji si, že tam sežeru, na co přijdu. Naštěstí, když se tam dobelhám, moje gely na mne čekají! Pak už stačí jen pár minut, až se dostanou do krve. No a pak se rozbíhám dolů jak křtem znovuzrozený.
Mapa V aneb Z cíle rovnou do léčebny? Cíl byl zvolený těsně vedle léčebny u Košumberku, kde se léčí nemoci pohybového ústrojí. To se po Dušičkáči může hodit. Když vybíhám kopec v Luži, štěkající psi pod kopcem mi ještě nedávají signál, že by se Tomík blížil a tak dobíhám v klidu za 2:58 do cíle.
Dušičkáč se mi opět nesmazatelně zapsal do paměti - ne ani díky celkovému umístěním, ale tím, o jaký boj šlo. Bylo to těžké tím, že závod byl trhavý, plný chybek, že jsem běžel velkou většinu sám a pak že mi i dost došlo. Holt poučení do další sezóny, pokud čtyřicetiletého veterána vůbec lze ještě poučovat.
