The Wall 2017

Pražský kros Dvě kola při zdi je stálicí pražského krosového nebe. Možná je za jeho oblibou tombola s nářadím, možná tekutý chléb, nelze vyloučit ani podprahový efekt rozdávaného chleba se slaninou.

Pro nás jde hlavně o tradici, kdy si zaběhnou i naše děti a kdy se Kamča porovná se svými historickými časy, ať už jde o rok 2010, 2012 či 2013. Letos je potěšitelné, že se jí - opět na kratší trati jednoho kola - podařilo o 8 vteřin vylepšit skvělý čas z roku 2010; na trati cca 4,2 km s kopcem je 14:50 slušný kalup.

Na prvním místě je úsměv pro média

Ještě o stupínek větší radost nám udělala účast Majdy a Marečka na trati 200 metrů. Jak je již v naší rodině tradicí, děti tento závod běžely v sandálkách; Magdalenka dovedla úborovou etiketu k dokonalosti, když k sandálkům přidala i šatičky.

Mareček chlapce o dvě hlavy vyššího do cíle přespurtoval ve stylu Petera Sagana (ani k tomu nepotřeboval lokty)

Bez dětí se šlape líp

Oberbergensee - Grubenjoch (2337): První zastávkou na cestě do Dolomit byl kultovní terén u Oberbergensee. Hned u jezera vidíme startovní lampionek; holt místo orienťáku vskutku zaslíbené. Nicméně sami jsme usoudili, že lopuchy jsou příliš vlhké a kameny příliš četné na to, abychom z tréninku "na tušáka" něco měli a tak jsme lopuchy nechaly vlastnímu osudu. Na vrcholu, kde ostře fičelo, jsme podle vrcholové knihy byli první po 3 dnech a pod vrcholem potkali jen stádo koz a kozlů. Ti na nás šli stejně urputně, jako dole v údolí mladí býčci u napajedla. Že by se jim nelíbila červená reprezentační bunda od Nike?

Grubenjoch nabídl výhledy hned na několik různých alpských ledovců

Karerpass - Pas dal Vaiolon (2560) - Rif. Rod di Vael: Pochodem okolo Rotwandu v masivu Rosengartenu zahajujeme túry s hlavním cílem vyzkoušet kvalitní capuccino na horských chatách. Ještě předtím se ale rozehříváme orienťákem lety v kamenitém labyrintu pod Latemarem. Mapa z roku 2010 (já běžím na střídačku WE, Kamča MA) je úžasně spolehlivá, jen je kuriozní, že se lesem posouvají štěrkovité splazy, dokonce až o stovky metrů. Dělat zde revizi mapy může být pěkná lekce z geologie a ze studia erozních procesů.

První dny bylo trochu více akce v povětří

Passo Rolle - Mt. Mulaz (2906): Tento trek doporučuji, nabízí ojedinělou možnost dostat se na jeden z vrcholků impozantního masivu Pale di San Martino. Nahoře se nabízejí krásné panoramatické výhledy. Poblíž na Rif. G. Volpi di Misurata je i dobré capuccino.

Zvon na vrcholu Mt. Mulazu

Passo di Vallés - Cima della Venegiotta (2401): Krátká procházka, která ale nabídla podobně skvostné výhledy jako Mt. Mulaz, jen výrazně více zadarmo; pěkný cíl pro děti. Pěkný je i kříž na Cima Vallés o Venegiota. V jezírku neváháme a dáváme krátkou očistu. Jinak zde jsme si potvrdili, že se Italové překvapivě málo věnují značení odboček na menší vrcholy, kam nezavítá tolik lidí. Minimálně tři odbočky nebyly - na rozdíl od mapy z roku 2013 - vyznačené.  

Na hřbítku za Kamčou je vojáky skrznaskrz provrtaná skála

Passo Rolle - Cavallazza (2324): Opět kratší "znouzectnost" po vydatném závodě. Nicméně výlet opět stál za to, nejprve průlezy chodbami z 1. světové války, potom na vrcholek a nakonec hurá do jezírek jak z Pána prstenů. Zpátky procházka magickým lesem z JWOC 2009. I když krátké, opět se nabídly pěkné rozhledy.

V pozdním odpoledni jsme měli Marmoládu jen pro sebe

Passo di Fedaia - Belvedere (2479): Na cestě domů ještě volíme atraktivní hřebínek mezi Piz Boe a "Marmeládou". Nabízí úžasné panoramatické výhledy, včetně Alp, Marmolada jak na dlani. Za málo potu hodně muziky. Jinak při dojezdu v noci na jih Čech jsem za Třeboné intuitivně zpomalil, protože jsem si vzpoměl, jak zde loni bylo v noci živo. A skutečně, i letos jsem na silnici potkal srnku a to u Horního Žďáru, prakticky na stejném místě jako při loňských návratech.

Třídenní v Dolomitech

Italský orienťák jsme si před 10 lety užívali na Altiplánu; před 7 lety na Karersee mezi Rosengartenem a Latermarem; a loni na Monte Agaro a nad údolím Valsugany. Letos možná přišel vrchol - zatímco se světová elita brodila v estonském bahně a rasovala v estonských křovinách, my jsme v každé ze tří etap Dolomity 3 Days běhali v luxusních italských terénech, za nádherného počasí a z arén s dechberoucími výhledy na štíty.

E1 - údolí Venegia, start 1780 m.n.m.: Middle probíhal v poměrně náročném terénu, zjednodušil ho ale malý počet kontrol v lese, tudíž se vytvářely pěšinky a v orientaci pomáhali i dohledávající veteráni. Malý počet kontrol a malá variabilita tratí byly asi jediný pořadatelský hřích, který byl nabíledni zejména v takto úžasném terénu, kde zajímavých objektů je přehršel. Ve startovním koridoru bylo ještě zajímavé staccatto v minutě, kdy probíhal zároveň clear, check a vydávání popisů. A to i proto, že popisy byly na širokém papíře a nevešly se do řady popisníků. 

I takto může vypadat volba umístění startu

Pak nás ještě pobavila organizace autobusu z hromadného parkoviště do centra - stejně jako loni se ukázal fundamentální střet italské a švédské kultury, když Švédi poctivě stáli frontu, aby je potom při vstupu do busu smetla masa předbíhajících. Italové samozřejmě ani nestíhali přepravit závodníky včas, ale to při vícedenních moc nebolí; při zpoždění se mohlo jít na krabičku. 

Nejzajímavější část E1; chyboval jsem na K7, když jsem se držel příliš nahoře a v hůře přehledném terénu se špatně dohledával na všudepřítomné vodě

E2 - Passo Rolle, start 1960 m.n.m.: V této etapě se mi opět vybavily momenty stavění kontrol při našich oblastních závodech ("Dej tam maximálně 35 kontrol, víc stojanů stejně nemáme."). Závod začínal pekelným postupem dolů-nahoru-dolů po kravské louce, kde jsem si zavařil mozek a pak z louky seběhl o 90 stupňů jinam a chvilku jsem se hledal i mimo mapu. Což bylo poučení, že nejhorší, co se může stát, je přejít z "objektového" mapování na "český styl" mapování, totiž na styl "já to přece všechno vidím".

Do této části (mapa není mé trati) jsem naběhl střemhlavě a bezhlavě

Poté hlavní část závodu proběhla v pěkném mírně zvlněném plateau. Na závěr byl servírovaný (pro pár hard kategorií) dezert, totiž přeběh do panenského horského terénu JWOC 2009, kde suché větve trhají kůži, voda v trávě je z velké části ještě původem sníh (co zde napadl v červnu) a kde se člověk zastaví 30m od kontroly zoufalý, zda dohledávka bude na minutu nebo na 5 minut.

Shromaždiště téměř jak na českých Béčkách (vpředu stan Martinky a Petra Zvěřinových)

E3 - San Martino di Castrozza, start 1500 m.n.m.: V poslední etapě jsme si s Kamčou spravili chuť, když Kamča byla 2. a mně se podařil poměrně čistý závod (3. místo, 17 vteřin za 2. místem) a jen mne trochu rozladila obíhačka spodem, kde jsem se trápil chůzí v horku a kopci. Mimochodem na závodech byl i pan Adolf Kempf, kterého potkáváme prakticky na všech evropských vícedenních, včetně Prague Easter. Jezdí ve své dodávce, na shromaždišti vytahuje solární panel a vůbec vypadá neuvěřitelně. A to jsem neřekl to nejdůležitější, totiž že jde o ročník 1926; ano, tohle číslo skutečně není překlep.

Takticky bylo zajímavé, že na čísle nebyla nikde vidět kategorie

Na závěr se přiznám, že nechápu, proč 500 Čechů dalo přednost brodění v pasekách a hustníkách pod Tatrami před pobytem ve 2000 m.n.m. Že by solidarita s "astonishingly/estonishingly" zeleném MS v Estonsku? Stačilo přitom jen přidat 19 euro na startovném, dvě a půl hodiny cesty navíc a místo Pribyliny byl člověk ve Fiero di Primiero s výhledy podobnými, jako když se startovalo před pár lety přímo pod Matterhornem. Pro mne osobně byla volba jednoznačná - s pobíháním v (mezinárodně uznaném standardu) fekálního napalmu si raději vystačím celoročně na domácí mapě U potkana.