Maska a tvář

Do třetice návštěva Činoherního divadla, a do třetice na činohru o vztazích mezi 51,5% polovinou a 48,5% polovinou populace. A do třetice jedno z nejlepších obsazení - Petr Nárožný, Jaroslav Dulava, Ivana Chýlková, Ondřej Vetchý, Nela Boudová, Otmar Brancuzský, Petr Meissel a Jitka Ježková.

"Je nás přece tolik, co jsme na tom stejně. A jakmile je nás hodně, máš pocit, že je to normální... Já jsem prostě normální manžel."

Při úvodním oslovení z reproduktoru od Michala Pavlaty člověka trochu zamrazilo, protože už týden si hoví v hereckém nebi. Pak už ale následovala ryzí groteska v tempu hokejového zápasu.  Role bezmezně tolerantního stárnoucího bankéře s mladou zalétávající manželkou v podání Petra Nárožného byla pro mne jednoznačně nejzábavnější, zejména díky jeho mistrovství ve "střihovém výrazu" a i díky textu s často peprnými glosami. Poté, co jsem letos v autě strávil s Machem a Šebestovou desítky hodin, jsem si skutečně vychutnával každý detail jeho hlasu a intonace. 

Advokát v podobě Jaroslava Dulavy byl sice obsahem menší role, ale výškou postavy i efektem samozřejmě nepřehlédnutelná velká role. Nakonec je docela překvapivé, že díky takto čitelné komedii si Ivana Chýlková odnesla cenu za nejlepší ženský herecký výkon (a to už v sezoně 2002/2003!), ale možná to vidím tou perspektivou, že Ivana Chýlková mi během posledních deseti let fakticky s rolí Saviny Graziové splynula.

Spálavka 2017

"Když už do Železných hor, tak na železný závod," uvažovala Kamča o minulém víkendu, když se vydala na Spálavku. Po loňském lehkém mrazu nabídl závod letos oživení v podobě sněhové vánice. Už na startu se tak závodníci krčili v nákrčnících a kuklách a Kamča tak letos nemohla, na rozdíl od loňska, podnikat módní výpady v podobě dobíhání borce s lehkou slušivou zmijovkou.

Měla jsem si rovnou vzít lyže a zpátky dolů se sklouznout...

Není pak s podivem, že za podmínek jak pro Hanče a Vrbatu byly časy o pět minut horší než loni. Mimochodem, komu by podobné počínání přišlo mírně pošetilé, nechť si nalistuje Stopy v oblacích, třebas i jen krátkou ukázku z této "kroniky masochistické touhy".

Následující den jsme vyrazili lyžovat na Ransko. Když si moje drahá polovička stěžovala, že musíme projíždět zavátou stopu, vzpomněl jsem si, jaké to na Ransku bylo naposledy, když jsme tam s mým bratrem šlapali stopu. Tehdy - někdy v roce 1992 - jsme skútry a upravené stopy znali nanejvýš z Československé televize.

Ohlédnutí za K. sezónou

Po loňské pauze je tu opět vizuální přehled loňské Kamčiny závodní sezóny

Kopytem sem, kopytem tam

Letošní Hustníkovo zakončení byl opět výlet do filmové historie, tentokrát s mapou Kopytem sem, kopytem tam. Na ČSFD.cz získal originál 72%. Já bych repríze dal alespoň 90%.

Ale popořadě. Sraz na nádraží v Chotěboři. Po nástupu do vlaku se dozvídáme, že už stojíme v předstartovním koridoru, podle jízdního řádu ČD má 5 minut. Výklad pravidel je jasný: scorelauf, start i cíl ve dveřích vlaku, limit 47 minut, ale to jen pokud bude příznivý FSČD (faktor spolehlivosti ČD). Teď už i nedovtipní pochopili, proč v pokynech stálo, že "přes limit vlak nejede...".

Na startu v Bílku mám v hlavě trochu žloudek. Volím dobrou a originální stopu, ale na místech, kde jsem v životě nebyl a kde 20 let stará mapa nezachytila změnu pole na vzrostlý hustník. Lapen v detailech ztrácím několik minut a dokonce rezignuji na jednu dohledávku, která jinak z mapy vypadá triviálně. Pokračuji do až skandinávsky nádherné pasáže s rybníčkem, která mi spraví chuť a pak hurá do odvážného průběhu kanálem pod tratí. Skorelauf volím solidně, i když přehlédnu jednu kontrolu a v závěru díky tlaku (ne, skutečně to nebyl tlak zespodu) vynechávám další tři kousky. Což je škoda, protože jsem si mohl dopočítat, že mé hodinky jsou přece jako obvykle o 3 minuty posunuté...

K23 nacházím jako první, ale nevěřím jí a myslím si, že jsem na K28

Na peróně dobíhám těsně za svým bratrem, který neuvěřitelným výkonem nasbíral stejný počet kontrol, čímž mne odsunul na 3. místo. Náš cíl nakonec přijel načas, což znamenalo DNF pro dva kousky, Matěje a Alču. Byli jsme proto krapet překvapení, když jsme je po dojezdu do Chotěboře potkali na nádraží. Jejich teleport ale proběhl bez magie, hned první auto za závorami v Bílku je solidárně vzalo, čímž získali náskok nad námi, prostým plebsem.