Letos byla moje celá lampionová sezóna ve znamení upachtěnosti. Prakticky všechny ty povinné klasiky na áčkách a béčkách (Hradec Králové, Nová Paka, Liberec) a i některé klasiky na Lize Vysočiny (např. jarní CHT, kde vítěz šel za 89') byly na mne jako na netrénovaného člověka o 200% nad mými možnostmi. I stavba a terén byla občas vrcholná pakárna, jako třeba dvojkombinace Jičín-Nová Paka (holt nomen-omen). V zásadě světlými momenty byla jen Česká Kanada, kde jsem se nějakým zázrakem zmohl k pár svižným akcím. A letos mi vysloveně zalahodila trojice závodů na malebné Vysočině: jarní SJI pod Špičákem, jarní ABM na Poldovce a podzimní OSN na Cikánce. Všechny tři ve skvostných lesích, kde je radost poběhat na prakticky jakékoli trati.
Není pak divu, že i konec sezóny byl návratem do šedivosti celého roku. Havlíčkův Brod připravil jako poslední závod Ligy letecký přelet na 11.3km, kdy šlo dokonce o zkrácení o 15 minut oproti původním plánům. Nějak jsem dokončil, ale zážitky bůhvínijaké. Naplno se projevilo, kdo má jednoplošník a kdo dvouplošník. Další den jsme na kultovní Dušičkáč raději nejeli, tříhodinová šichta by byla asi příliš pro rozklížené klouby a šlachy. Bylo to škoda, neb trať byla letos obzvláště vypečená, ale snad to vyjde příště.
Takže teď odpočívat a hurá do dalšího roku. Tentokrát už konečně tam, kam patřím, tj. do H35. Jinými slovy, vítej Martine mezi rakváči.
Není pak divu, že i konec sezóny byl návratem do šedivosti celého roku. Havlíčkův Brod připravil jako poslední závod Ligy letecký přelet na 11.3km, kdy šlo dokonce o zkrácení o 15 minut oproti původním plánům. Nějak jsem dokončil, ale zážitky bůhvínijaké. Naplno se projevilo, kdo má jednoplošník a kdo dvouplošník. Další den jsme na kultovní Dušičkáč raději nejeli, tříhodinová šichta by byla asi příliš pro rozklížené klouby a šlachy. Bylo to škoda, neb trať byla letos obzvláště vypečená, ale snad to vyjde příště.
Takže teď odpočívat a hurá do dalšího roku. Tentokrát už konečně tam, kam patřím, tj. do H35. Jinými slovy, vítej Martine mezi rakváči.