Řecko nám dalo krásné matematické symboly, Sokratovy dialogy, eposy, nad jejichž délkou si hollywodští producenti trhají vlasy a teď už i první skutečný test eurouzóny. A stojí to zato. Pro ekonoma je zajímavý hlavně test závazku, vytvořeného při vzniku eurozóny, že klín v podobě neudržitelného dluhu jedné země nebude vytlučen klínem jiným, v podobě pomoci organizované ECB. Nyní vidíme, nakolik byla "no bailout" klauzule opravdu důvěryhodná.
Co je zajímavé, je výzkum předcházející samotné řecké tragedii, který se snažil odhadnout, do jaké míry této klauzuli věřili sami investoři. Pochopitelně hlavními indikátory důvěry investorů jsou rizikové prémie (někteří analytici říkají přirážky, fuj); čím citlivější na indikátory zadluženosti, tím kredibilnější no-bailout. Jedna z možností je podívat se na prémie spjaté s obligacemi regionálních či zemských vlád, např. Německa a Španělska, na což vyšel nedávno článek Schuknechta, von Hagena a Wolswijka v European Journal of Political Economy, 2009.
Pro regionální vlády sice no-bailout omezení není přímo vyplývající z Treaty of EU, vstup do eurozóny nicméně implikuje omezení tohoto typu pomoci. Na druhé straně nestačí k postižení jen sledovat yield spread centrální versis regionální vlády, neboť ten reflektuje nejen rizikovou prémii (danou výší zadlužení a ne/důvěryhodností závazku), ale i prémii za menší likviditu, kterou zemské vlády platí díky menším objemům obchodů.
A co říkaly data autorům článku? Vstup do EMU znamenal zvýšení relativní rizikové prémie pro německé zemské vlády, navzdory nálezům německého Ústavního soudu z 90. let o tom, že tyto vlády mají ústavně zakotvený nárok na pomoc. U Španělska podobný efekt nenastal.
Jinými slovy, Německu investoři věřili, že by v případě domácích problémů bude více zvažovat závazky dané EU a se vstupem do EMU se tudíž více začali zajímat o hospodaření samotných zemských vlád, nejen o hospodaření celé federace. U Španělska investoři nečekali, že by se v případě problémů příliš obtěžovalo se závazky vůči nějaké Evropská unii.
Co je zajímavé, je výzkum předcházející samotné řecké tragedii, který se snažil odhadnout, do jaké míry této klauzuli věřili sami investoři. Pochopitelně hlavními indikátory důvěry investorů jsou rizikové prémie (někteří analytici říkají přirážky, fuj); čím citlivější na indikátory zadluženosti, tím kredibilnější no-bailout. Jedna z možností je podívat se na prémie spjaté s obligacemi regionálních či zemských vlád, např. Německa a Španělska, na což vyšel nedávno článek Schuknechta, von Hagena a Wolswijka v European Journal of Political Economy, 2009.
Pro regionální vlády sice no-bailout omezení není přímo vyplývající z Treaty of EU, vstup do eurozóny nicméně implikuje omezení tohoto typu pomoci. Na druhé straně nestačí k postižení jen sledovat yield spread centrální versis regionální vlády, neboť ten reflektuje nejen rizikovou prémii (danou výší zadlužení a ne/důvěryhodností závazku), ale i prémii za menší likviditu, kterou zemské vlády platí díky menším objemům obchodů.
A co říkaly data autorům článku? Vstup do EMU znamenal zvýšení relativní rizikové prémie pro německé zemské vlády, navzdory nálezům německého Ústavního soudu z 90. let o tom, že tyto vlády mají ústavně zakotvený nárok na pomoc. U Španělska podobný efekt nenastal.
Jinými slovy, Německu investoři věřili, že by v případě domácích problémů bude více zvažovat závazky dané EU a se vstupem do EMU se tudíž více začali zajímat o hospodaření samotných zemských vlád, nejen o hospodaření celé federace. U Španělska investoři nečekali, že by se v případě problémů příliš obtěžovalo se závazky vůči nějaké Evropská unii.