Zatlačte slzu, další sezóna je za námi. Zakončení v podobě kultovního Dušičkového závodu se letos přesunulo ze Skály (či Horky) do Podlažic. Ano, do oněch Podlažic, kde vznikla fantastická Ďáblova bible (Codex Gigas), odvezená za třicetileté války do Švédska.
Pověsti závodu bylo učiněno zadost. Opět šlo o nejošklivější den měsíce, opět souvisle pršelo a opět to bylo výživné. Opět vyhrál Koprda. A opět se odstartovalo masovým úprkem na dvacetikilometrovou trať. Díky tomu byla první půlhodina vyrovnaná, samozřejmě s vyjímkou Jörgena a Koprdy, kteří zkoušeli ta svoje gesta, na která my ostatní nemáme režii.
Úvodní a závěrečný kros kolem Podlažického kláštera, místa vzniku Kodexu Gigas (K26)To nejdůležitější se stalo na dlouhém postupu na K14. Všichni vepředu zvolili obíhačku zleva, včetně Tomíka a Honzy Krejzy, já šel dolů po trati a pak prudce nahoru. Myslím, že rozdíl v postupu musel být kolem dvou minut, protože předtím jsme v čistém lese vůbec nebyli na dohled. Navíc když jsme se potkali na kontrole, oni byli utavení, zato moje čokoláda na vaření zajišťovala stabilní cukry a tak i stabilní tempíčko.
K14: zleva či po čáře po trati?Honza odpadl, Tomík setrval a tak jsme šli spolu. Tvrdil jsem muziku, protože jsem měl obavu o to, co se bude dít za námi. Na K18, která chyběla, jsme se raději moc nezdržovali, shodli se na místě a šli dál.
Díky Tomíkově drobné indispozici jsem ale záhy v hustníku zjistil, že už za mnou není. I tak se mi ale po chvíli podařilo udělat výraznou chybu: nevěřil jsem mapě, kde hodně věcí bylo neaktualizovaných a vsadil si na to, že paseka, do které vbíhám, bude nová, ona ale nebyla.
S Tomíkem jsem se díky téhle minele dostal opět do kontaktu. Na poslední kontrole v lese jsem navíc v hustníku upadl, dostal křeč do nohy a válel se po zemi jak fotbalista na konci nastavení. Tomík měl ale smůlu, mírně zachyboval na dohledávce a pak už šlo jen o to, udržet třicetivteřinový náskok při 2km běžecké vložce.
Celkově to bylo to hodně atletické a proto, možná úplně poprvé, vítěz běžel kousek pod dvě hodiny. My šli 2:09, nakonec za námi byla deset minut mezera. Rychlost to byla asi jako při legendárním přeběhu Žumberk-Košumberk pod taktovkou Vény a Máry.