Avizované změně ve formátu Respektu jsem neodolal. Když se skalní čtenáři odvracejí, možná bude zajímavé jít proti proudu. A koupil jsem první číslo v novém hávu.
Nechme stranou, že Respekt nemá kvalitní ekonomickou redakci a jako chabou náhražku nabízí překlad článku z Economistu. Takovou strategii bych chápal v roce 1990, ne v roce 2007. Ekonomickou negramotnost ukazuje i obsahově prázdný článek o euru od Tomáše Sachra, kde se citují staré Hospodářky a pár rádoby strašících výroků Tomáše Sedláčka.
Aby se zaplnila spousta stránek, kde prakticky chybí reklamy, do textu se hodí i banality. Například článek Ivo Mathé je bez pointy. Věhlasný politický důchodce Ralf Dahrendorf si dvě stránky vystačí s principem, že omezujeme svobodu jedněch, jen abychom nemohli ohrozit ostatní - a potvrzuje, že lidé mimo ekonomii nechápou, že s vágními frázemi se při korekci externalit daleko nedostaneme. (Dodnes se otřásám ze vzpomínky nad jeho nekonzistentní a nepřehlednou knížkou, kterou jsem před deseti lety musel protrpět kvůli jednomu semináři.)
Dále je nutné vidět, že Respekt prosazuje svoji politickou agendu, stejně jako všechna média. O Janu Švejnarovi například Erik Tabery píše jako o výborném kandidátovi na prezidenta - jasně prosazuje liberální hodnoty, podporuje EU a vždy se zasazoval o reformní kroky v ekonomice. Má to být signál vyzrálosti. Pro mne jsou ale tyto teze sadou všeobecných, nezpochybňovaných frází, které má prakticky každý, normálně se o politiku zajímající, středově orientovaný západoevropan. Takže fajn, ale na prezidenta chci víc; třeba Madeleine Albright, toť úplně jiná káva.
Redakce se stylizuje do role bojovníků za čistou pravdu a spravedlnost, ale v drtivé většině případů problém takto nestojí. Třeba prohlášení Jiřího Soboty, že "není v zájmu Česka nechat se k fiskální kázni dostrkat" je neodpovědný a nesmyslný idealismus - ani vyspělé demokracie se nebrání externím omezením jako nástroji ke zvýšení kredibility, což řeší jinak nevyhnutelné problémy kombinace demokracie a veřejných financí. Jak říká otčím Vavroch v cimrmanově Záskoku, podobné rady jsou dobré tak na podpal.
Lidé z Respektu si zkrátka stále myslí, že ostatní reagují pouze na dobré slovo; z týdeníků, knížek, hudby a divadel atd. Svět ale takový není, alespoň ne v drtivé většině. Lidé reagují v drtivé většině na finanční incentivy a pokud chceme něco změnit, musíme tak uvažovat. Konkrétně: stesky Lenky Rubensteinové o plýtvání v Americe jdou mimo mísu - nemá smysl askezi prohlásit za nové náboženství, nýbrž nastavit ceny tak, aby se znečištění promítlo v ceně.
Jako maják nad ostatními ční rozhovor s Andreiem Lindem, kosmologem ruského původu ze Stanfordu. I kultura je snesitelná. To ale nestačí k tomu, abych začal Respekt pravidelně číst. Takže Respekt? Ne, děkuji.
Nechme stranou, že Respekt nemá kvalitní ekonomickou redakci a jako chabou náhražku nabízí překlad článku z Economistu. Takovou strategii bych chápal v roce 1990, ne v roce 2007. Ekonomickou negramotnost ukazuje i obsahově prázdný článek o euru od Tomáše Sachra, kde se citují staré Hospodářky a pár rádoby strašících výroků Tomáše Sedláčka.
Aby se zaplnila spousta stránek, kde prakticky chybí reklamy, do textu se hodí i banality. Například článek Ivo Mathé je bez pointy. Věhlasný politický důchodce Ralf Dahrendorf si dvě stránky vystačí s principem, že omezujeme svobodu jedněch, jen abychom nemohli ohrozit ostatní - a potvrzuje, že lidé mimo ekonomii nechápou, že s vágními frázemi se při korekci externalit daleko nedostaneme. (Dodnes se otřásám ze vzpomínky nad jeho nekonzistentní a nepřehlednou knížkou, kterou jsem před deseti lety musel protrpět kvůli jednomu semináři.)
Dále je nutné vidět, že Respekt prosazuje svoji politickou agendu, stejně jako všechna média. O Janu Švejnarovi například Erik Tabery píše jako o výborném kandidátovi na prezidenta - jasně prosazuje liberální hodnoty, podporuje EU a vždy se zasazoval o reformní kroky v ekonomice. Má to být signál vyzrálosti. Pro mne jsou ale tyto teze sadou všeobecných, nezpochybňovaných frází, které má prakticky každý, normálně se o politiku zajímající, středově orientovaný západoevropan. Takže fajn, ale na prezidenta chci víc; třeba Madeleine Albright, toť úplně jiná káva.
Redakce se stylizuje do role bojovníků za čistou pravdu a spravedlnost, ale v drtivé většině případů problém takto nestojí. Třeba prohlášení Jiřího Soboty, že "není v zájmu Česka nechat se k fiskální kázni dostrkat" je neodpovědný a nesmyslný idealismus - ani vyspělé demokracie se nebrání externím omezením jako nástroji ke zvýšení kredibility, což řeší jinak nevyhnutelné problémy kombinace demokracie a veřejných financí. Jak říká otčím Vavroch v cimrmanově Záskoku, podobné rady jsou dobré tak na podpal.
Lidé z Respektu si zkrátka stále myslí, že ostatní reagují pouze na dobré slovo; z týdeníků, knížek, hudby a divadel atd. Svět ale takový není, alespoň ne v drtivé většině. Lidé reagují v drtivé většině na finanční incentivy a pokud chceme něco změnit, musíme tak uvažovat. Konkrétně: stesky Lenky Rubensteinové o plýtvání v Americe jdou mimo mísu - nemá smysl askezi prohlásit za nové náboženství, nýbrž nastavit ceny tak, aby se znečištění promítlo v ceně.
Jako maják nad ostatními ční rozhovor s Andreiem Lindem, kosmologem ruského původu ze Stanfordu. I kultura je snesitelná. To ale nestačí k tomu, abych začal Respekt pravidelně číst. Takže Respekt? Ne, děkuji.