Noname (sin-titulo) ekonom v Madridu

O Španělech nemám žádné iluze, ba naopak. Poslední svoji španělskou studentku jsem málem vyhodil, protože nebyla schopná ani vysvětlit, v kterém ročníku studuje. O proslulém paření španělské (katalánské) squadry na orienťáckých závodech ani nemluvě.

Madrid ale zaujal, předsudky vymýtil a svojí elegancí uchvátil. Moderní, přehledné a umělecké město nabízí pro cizince přehledný dopravní systém, což bylo první plus. Levné víno a olivy tvořily další významné aktivum. Všudypřítomná písková barva, rudočerné kontrasty, krásné struktury a čisté plochy (má estetická obsese daná praxí z luxování domácnosti) strojí v žebříčku rovněž velmi vysoko. A že o krásu Španělům opravdu jde, potvrzuje přehršel časopisů o módě, designu a nábytku, tj. umění pro masy (o časopisech s kráskami raději nemluvě; krása se cení, intelekt už je na obtíž, přesto tolik macho typů jako v Itálii člověk nepotká). Na trhu se tak ale nachází i spousta místa například pro architekturu.

Mrakodrapy na zastávce Nuevo Ministerios utvářely první dojmy: majestátní lešení obepínaly mohutný skleněný kvádr stejně jako u pařížského Centre de Pompidou. Nedaleko se k nebi pnul stvol Picassovy věže a věž Torrero jakoby se nakročila k tanci mezi bulváry. Vedle toho zapůsobil genius madridského fotbalového loci, stadión Realu Madrid.

Interier královského (Real) paláce, sídla ksichtících se panovníků, modernistu musel zklamat – barokně-rokokové plácániny ze zlatých nesmyslů, které mají maximálně dokumentární hodnotu; zajímavé bylo však vidět kabinet umění se nesmírně cennými stradivárkami a obrovskou zbrojnici. Celkově více zaujala jediná socha na nedalekém náměstí – socha dona Quijote a Sancho Panzy (boty bez ostruh), na které bylo lze vylézt – na koně i na osla, podle svobodného výběru.

A proč noname ekonom v Madridu? Anšto nic jsem neprezentoval, jen získával a sbíral dojmy z výroční konference evropských ekonomů. Důsledně (útěkem) jsem se vyhýbal konferenční nudě a pasivitě, která nutně nastávala poté, co člověk nestíhal sledovat vysoce technické papery a tak nepříliš účinně se tak mohl podílet na jejich vylepšení. Konference několika stovek špiček vědy, dělníků vědy a juniorů se konala v Leganés, jihomadridské čtvrti na zelené (spíše žluté) louce, kde vynikla záliba ve světle červených cihlách a obloží. Přilehlý park pokrývala rozsáhlá síť stromů bizarních tvarů; hlavní práce správců parku zjevně bylo kosit a odstraňovat žlutou trávu, vyschlé podloží totiž tvořilo z okolí zcela neevropský park, z něhož vyrůstají pinie, obracející dlaně k nebi, aby zachytily vláhu. Uprostřed parku poutník objevil Avenue of Love, kde bylo možno zakoupit dočasnou přízeň namalovaných a našpulených lehkých dívek.

Kulinářsky byla expedice rovněž zajímavá; při snídani zaujaly obrovské kusy nadýchaného sladkého pečiva. Obědu figurovalo úvodní gazpacho – studená polévka, vylisovaná z rajčat, vodního melounu a podobné zeleniny.

Ranní město rozhodně doporučuji. Díky časovému posunu je madridských osm hodin českých půl desáté, takže si lze přivstat a zažít chladné ráno; studená kůže se pak více těší na celodenní rozpálené zážitky, před nimiž ji ochrání jen hodně kvalitní roleta. A navíc – špinavé ranní uličky s exkrementy a toulavými psy ukážou nemilosrdně druhou tvář moderního města.

Úderný zážitek pro milovníka moderny tvořilo Muzeum královny Sofie (Reina Sofia). Zkraje nabídlo výstavu Cecily Brown: zde obraz Justify My Love signalizoval, mými slovy, že “womenhood equals challenge”. Zkrátka cena, požadavek, protihodnota jako hlavní prvek milostného úspěchu.
Další expozicí tvořily “monochromy” (Monochromes) – série místností, kde se soustředila díla odlišných barev, od černé k modré, rudé, zlaté, stříbrné až k liliově bílé. Brian O’Doherty, autor Inside the White Cube, vidí v bělostném kontextu vystavování velkou možnost ovlivnit diváka – “rectangular space of the gallery acts as the framework of pieces exhibited”, což se umocňuje jednotným barevným kontrastem v každé místnosti. K tomu samozřejmě nejvíce odkazovalo Reinhartovo čisté černé plátno, černě zarámované; obdobně bílé plátno s nevýraznou strukturou od Romana Opalky (1965).
O zeď opřené kvádry Johna McCrackena vypadaly, jakoby zde stavebníci při úpravách něco zapomněli. Rudá čočka jednoznačně evokuje růžové brýle. Upoutaly též v rudém skle zalité odlesky, které z větší vzdálenosti nabývají na výrazu.
Některé jednoduché experimenty potěšily – nepravidelný čtyřúhelníkový rám, pověšený nakřivo; podélně rozpůlený a posléze v obráceném pořadí složený obraz. Anebo Lucio Fontana (ale i jiní), kteří používali symbolu vertikálně jdoucího trhnutí ve středu; jedná se o lůno či temnou sílu z Pána Prstenů? V obou případech kvalitní. Stříbrné kostky utvářely zmenšeninu díla šíleného architekta, jehož ruku vedla náhoda. Z rozsekané bílé dlažby je složen chrám; postup připomíná sloup z knih v Městské knihovně.
Pop-art v další samostatné budově sice byl historicky vlivný, ale pro mne jde spíše o nostalgický proud; zřejmě by základem komiksových artefaktů musela být moje osobní populární kultura (Čtyřlístek, či seriál z ábíčka?), abych jej přijal. Roy Lichtensteinova expozice nicméně nabídla několik velice známých děl, především Look Mickey (1961) s kačerem Donaldem, který, zaseknuvší prut, volá: “Look Mickey, I’ve hooked a BIG one!!” (Mimochodem, na obraz navazuje Artist’s Studio z roku 1973, v němž na stěně visí obraz Look Mickey a varovný nápis vedle na stěně komentuje: “See that baldheaded guy over there? That’s a curly GROGAN. He and his mob run half the rackets in this town!”) Známá byla i trojice katedrál, tří tečkovaných, řeklo by se pop-impresionistických obrazů. Matrjošku připomínal obraz standardizovaného pokoje, v němž visí obrazy standardizovaných motelových pokojů (pamatujete na Cimrmanovy obrazy, uklizené pokojíčky, tzv. cimrmany?). Více se mi ale líbil Lichtensteinův přechod k abstraktu v 70. letech (až do roku 1984), zvláště když pruhy byly zkombinované např. s drobnými figurkami lodě. Anebo portrét hlavouna, jenž má místo hlavy (pochopitelně děravý) ementál.
Přístup ke stálým expozicím nastává superskleněným výtahem, metamorfózou času a prostoru, neboť výtah je přilepen na stěně a poskytuje ptačí rozhled po náměstí. Tvorbu Picassa, Miróa a Buňuela nehodlám popisovat, snad jen zmíním příjemné mrazení v zádech, když se člověk prochází kolem stamilionových děl. Picasso měl své záliby jako je skicování býka či zplození mrtvého dítěte (s koněm); k tomu modelky, což ilustruje jeho životní styl. Obrazy hlídal zřízenec s knírkem, který jakoby vypadl z Picassova obrazu. Guernica, stěžejní Picassův obraz, byla důkladně ohraničená a ostře hlídaná. Zkrátka: vysoce doporučeno.

Madrid se posunul z třídy Sin titulo do kategorie Fin titulo, dobrá adresa a fajnový zážitek.

Transalpinská voyage

Itinerář: Slovinsko (Julské Alpy), Itálie (Grajské Alpy), Francie (supermarket Intermarché), Švýcarsko (Ženeva, deštěm zahalená); osmý lunární měsíc, 2004 AD
Sestava: geograf, geofyzik, teoretický fyzik, politolog-ekonom a manažerka alias afghánský lovec motýlů, dva vášniví fotografové a duo zarputilých orientačních běžců alias Michal, Tom, Sidi (piš CD a čti [si:di:]), Martin a Kamča

Zahájení
Michael v Dolních Rakousech poprvé dosahuje 140 km/h; teologická otázka – může přesvědčený kajdista jezdit rychle s americkým autem? Rakousy prosvištíme, mezi tím si prosvištíme pár slov německy. Známka 7.2 euro a tunel 9.5 euro. Do Slovenije ale přes průsmyk místy se sympatickým 18% stoupáním.
Při ústí údolí Tamaru se tyčí tři můstky Planicy, ze série Intersportturné. Parkování za 500 šitů, nebrat. Nyní na můstcích provozují MTB sjezdy; zimní sebevrahy zkrátka nahradili letní sebevrazi. Kameny a výmoly na šotolince nedělají nízkému podvozku dobře, nejezte anebo si nenakládejte kufr.
Koča v Tamaru (4,5 euro) je poloprázdná. Vodopád prýští ze skály nad údolím. Pohoda, chybí jen jazz.

Dobrodošli na Jalovci (Vítejte na Jalovci)
Ranní test suťoviště. Ze škrby padá velký kámen, valí se po sněhovém splazu a pak po suťovišti. Proč si ostatní berou cepíny?
Sedlo. Výhled na Špicu a Mangart (?). První lezení je baby-lezení. Helmu by člověk ale zvážil. Na Jalovci rozhled, především na Triglav a Prisojnik, horu, se kterou máme nevyřízené účty.
Nejsme byrokraté a tudíž zapomínáme na vrcholové razítko; zapisujeme se, zjišťujeme, že zde bylo nedávno dost jiných Čechů, které osobně známe; jiný způsob zápisu do přírody (např. sestavení nápisů z kamenů) necháme jiným.
Sestup nejprve do škrby, ale odtud je cesta splazem nikoli odprto, ale zaprto (s cepínem a jištěním by se zaťatými zuby šla). Alternativa nelehká, sestupujeme na stěnu a už to není baby-lezení. Turistický průvodce mluví o “velmi těžkém výstupu”; není to tak hrozné, ale nožky se občas rozklepou. Navíc na náladě nepřidá, že nás předbíhá horokoza s odznáčkem Czech National Team – World Ski Championships 2004, Val di Fiemme.
Alespoň mini-lyžovačka (klouzání) po sněhových splazech, zkušení točí obloučky s teleskopy. Celkově docela dost sněhu na začátek srpna, mnohem více než před dvěma roky, což jsme později viděli na množství sněhu kolem Pogačnikova domu.
Lesem k Vršiči; změna na treking. Vršič zaplavený turisty, motorkáři, cyklisty, výletníky a rodinkami. Přechod na Tamar se ukazuje velmi snadný. Opět změna terénu, nyní drobná údolíčka, modelovaná ledovcem, s rozptýlenými kameny a klečí; mezi tím stezičky a šlapání ve vegetaci. Suť přichází až těsně před Tamarem a je to parádní sešup.

Križ
Aljaževův dom (Aljaževovi patří skoro celé Julky, ten člověk je megaloman). Z narvanosti parkoviště jsme v šoku, z průměru tří aut z minula se náhle stala stovka, zkrátka je sobota večer a lidi mají vyšlápnuto na kočy pod Triglavem. V samotném domě přesto zbývá habaděj prostoru, dostáváme noclehárnu, kde máme cca třicet postelí pro sebe (9 euro). Jsme v druhém domě, od minule zde vystavěli sprchu a OO (stranišče). A hlavně: také sem přišel ten slavný den, kdy k nim byl zaveden elektrický proud, střídavý, střídavý, zkrátka elektrický proud. Noční chození po schodech už nevypadá jako na hradě Nosferratu.
Vodu a sprchu používáme i při sestupu, i když sprcha je za hranou pravidel, před pátou odpolední do noclehárny nepouštějí.
Nástup na Škrlatici, příjemná ranní rozcvička, prakticky po spádnici, podél teče/neteče Suhi potok, jeden z mnoha suhih potoků. V balvaništi na loukách je značení již vynikající, ne jako – jak zmiňují příhody z webu – v minulosti. Na Škrlatici nejdeme, stehenní svaly jsou mírně přetažené a volíme odpočinkový Križ (2401), kde mají také hezké razítko. Na rozdíl od Triglavu s ním ale ještě nerazítkujeme náplasti a instrukce k použití Endiaronu.
Také sešup suťoviskem z Dovški vraci je mírně obměněn, je vidět, že suť je živá a svah sloupává stezičky jakoby loupal kůži se starými jizvami. Předtím ještě vidíme, jak pes jedné výpravy pronásleduje kamzíka, ale ten se chytře schovává... Psi jsou, čistě pro informaci, v horách zakázáni.
Slap Peričnik je příjemná povinnost, výrazně více vody než minule. Agent Tom si dopřává koupel, my ostatní jen obligátní sprchu z tříštícího se vodního závoje, čemuž se ostatně nedá vyhnout.
Ke spaní volíme odbočku z hlavní cesty a odtud odbočku na osamocenou, pěkně pokosenou privátní loučku, kterých je ve Slovinsku bezpočet a vyznačují se originálními vertikálními přístřešky na seno. Samozřejmě leží mimo park. Risk vyhození od majitele je mnohem menší než platit 50 euro za mítink s rangerem v parku; navíc majiteli by přespání na pokosené louce v principu asi ani nemuselo vadit.
Bivaky – jsou možné, hlavní výzvou je voda. Trošku natlačeno, říkali nám, že se sejde i 11 lidí na 6 míst atp.

Bloody Bled
Pro veslaře bloody spot, pro nás čistý ležink; žádný morski pes (žralok) tu neplave. Nejprve ale parking – kolem jezera 500, 700 šitů, na jednom místě po nás chtěl nekompromisně 1400 šitů. Nacházíme nádražíčko kousek na kopci a scházíme dolů, protentokrát jsme parkování zvládli zadarmo.
Loděnice vítá veslařskými plakáty s olympijskými šampióny ze Sydney, kteří na Bledu pravidelně potí krev. Veslařská mola lákají ke skákání. Bled je celkově příjemný, i když ne tak divoký v okolí jako Bohinjské jezero.
Hrad Bled chce pár euro za možnost pokochat se výhledem, možná že pozdě večer (po sedmé) je už kasa zavřená, jak si pamatujeme z roku 2002.
Cesta na Kovinarskou koču vypadá z mapy sjízdně, nicméně záhy se asfaltka mění v šotolinku a expresní ford mutuje na slimáka převážejícího nebožtíky. Koča se nabízí za 8.5 euro, je pěkná a jsme v romantickém podkroví a na koče zcela sami.
S trochou nedůvěry pijeme místní vodu (VODA NI PITNA), ale nakonec bez problémů, jako koneckonců i jinde v horách (např. Vršič). Zda se ale se suchem mění kvalita, nevíme.

Triglav
Ráno odjezd v pět hodin, po patnácti minutách slimažení je auto na finálním parkovišti, kde je korýtko s další tekoucí vodou a krávy nám ji k ní neblokují přístup. Později ale zjistíme, že další dvě jsou mnohem výše, nejvyšší až v 1763 m.n.m.
Cesta poměrně pohodová, Sidi ale cítí kolena a vrací se, podobně Michal těsně pod vrcholem. Škoda. Konečný výlez (přes Malý Triglav) je krátký a pěkný, navíc, jak říkají zkušení, je zde “překramlováno”. Klettersteigy leze i sedmdesátiletý dědoušek, větchý a nepříliš jistý v chůzi.
Konečně ho máme, 2863 m.n.m. Razítko se ocitá na slíbeném návodu k Endiaronu.
Cvičíme dokola tytéž dráze – dober dan, živjo, čau; v Grajských alpách bon giorno a bonjour.
Odpolední přejezd směrem do Itálie, kolem míst z bojů v první světové válce. Z Mojstrovky/či Mangrtu? je výhled na hrad, opevnění, mosty, obrovská koryta a krásné lago, tato oblast na hranicích SLO-IT je jedna z nejpůvabnějších.

Škocjanske jame/jeskyně
Únavný přesun. Cestou určitě zvládněte koupačku na Soče, fantastická řeka.
Jeskyně – ISIC se poprvé využil, z 10 na 6 euro je paráda. Dvě muzea a vyhlídková cesta kolem otevřeného údolí, rozšířeného zčásti i díky propadnutí krasového stropu někdy nedávno před pár desítkami tisíc let.
Dolina – terminus technicus pro krasové údolí.
Večeře – pršut (prisciutto), slanina/šunka sušená na vzduchu, proschlá a s velice silnou slanou chutí. Také poměrně drahá (10 dkg za 1000 šitů, tj. cca 4 eura). Dochází na ljubljanský řízek, kalamáry a další specialitky.

Hrvatska
Rijeka – pozor, na východním pobřeží mají asi jen čtyři kempy, nacpáno. Moščenička Draga, jedna noc by nás vyšla na 38 euro, ale překvapivě chtěla jen 3 euro, jako kdybychom jeden den parkovali. Nefungovala prý počítačová registrace... (spíše se nad námi slitovali). Sladoled (10 kun, 50 Kč) stojí stejně jako v Itálii. Pláž tulení až lachtaní, kdo má rád společnost, se opravdu nenudil.

Via Italia
Pronto, pronto, jsme na italských dálnicích! Napříč celkově 28 euro.

Aosta
Park založen Viktorem Emanuelem, podle něhož se všechno jmenuje (italská verze slovinského Aljaževa). Kluci vyrážejí na chatu Viktora Emanuela, aby se připravili na ranní výstup na Gran Paradiso (4061 m.n.m.). Alternativa: okolní kopce do cca 3200 m.n.m., ledovec na dotyk.
Spaní, kromě kempu, v autě podél silnice v údolí. Mezi devátou večerní a sedmou ranní jsme nebyli nijak rušeni.
Viktor Emanuel potřetí – tentokrát si jej připomínáme záchranou kozorožců, již zbylo jen několik párů, aby se vrátili do populace v tisících. Apatici a flegmatici nejvyššího kalibru. To kamzíci, kterých je hojně (viděli jsme několik rodinek), si nechávají bezpečný odstup. Svišti se bojí nejvíc, ale na “svištím paloučku” jsme jich potkali spoustu a jeden dokonce dlouhé minuty zůstával nad norou, aby rekognoskoval nebezpečí. Zdají se být poněkud vykrmení.
Hlavní cesty jsou sice hodně turistické, ale výhledy na protější svahy stojí za to. Formát rodinné dovolené ve 2500 m.n.m. Kamenné domečky, uvnitř brajgl (dle holandského mistra Breughela), ale bivakovat by se zde dalo. Zajímavé je, jak východní a západní svah jsou vegetačně dramaticky odlišné – východ je zarostlá buš a pak loučky, západ statné smrky a pak už jen velké balvany.

Gran Paradiso
Kluci (T+C+M) volí večerní postup na chatu a ranní nástup. Vrací se další den ve tři, samozřejmě opojeni postupem. Ráno šli poměrně brzy (před pátou?) a před ledovcem (resp. velkým balvanovým polem) museli počkat na další výpravy, aby trefili nástup.
My (M+K) volíme ranní postup, tj. ve čtyři odchod, o půl šesté nahoře na chatě, na sloní stezce stačí umírající bludička. Poté sledujeme výpravy a předcházíme; takže za chatou doleva přes balvany, pak nahoru podél řeky až k velkým kamenům (skále), zde sledování průvodců, kteří mají cestu v malíčku levé nohy (pokud je šero, nedá se to spolehlivě trefit, navíc je kámen kluzký a zmrzlý ze stékajících potůčků; těch sedm ráno zde bylo optimum). Nástup na ledovec, a pořád spolehlivě nahoru. V jednom místě opět suťovisko, mačky nesundávat, pak prudší svah na ledovci a člověk je nahoře. Poslední úsek je ledová lávka přes štěrbinu mezi ledovcem a skálou, dá se přejít dvěma kroky, ale je potřeba neplašit. Gran Paradiso na vrcholu nabízí poměrně ostrý hřbet, samotný závěr k Panně Marii je nutné jistit. Nepříjemné bylo, že po deváté, když jsme nahoře, se valily zástupy nahoru a ucpávaly hřbet, místo toho, aby před lávkou počkaly. Lidi jsou tupci nehledě na národnost. Dolů intenzivně teče sníh, kdo později přijde, ten se na svahu víc mele.
Zpátky jsme ve čtvrt na dvě. Žaketík nastává až při sestupu dolů na Viktorovi Emanuelovi.

Místo závěru
Přejezd pod Mont Blancem a spaní těsně za tunelem. “Sem teda stan dávat nebudu!” “Jako proč?” “Někdo sem v noci přijede a vrazí do mně autem.” “Co blázníš, to je jako pravděpodobnost, že tě trefí meteorit.” “Jen nech, přijede z vršku, světla nahoře, vjede do zatáčky...” Takže jsme se přesunuli níže k hoře černých pytlů (s odpadky z Nosferratu?). Na tomto místě je třeba dodat, že odpočívadlo bylo skvělé, s ohništěm, výhledem za hřeben, ledovec, zasněženou horu. Mimochodem, na jakousi anglickou důchodkyni nedávno spadl meteorit a škrábnul ji ruku; v Egyptě údajně před pár lety zabil psa. Ráno ale balíme, už jsme na odjezdu a Tom si vzpomene, že musí něco vybalit ze své rakve... během přebalování vidíme vrtulník – je, hezky letí – a najednou přelétne těsně nad hlavou a přistane... hádejte kde? Na to místě, kde proběhla hádka o umístění stanů. Tím byl problém s rizikem spaní na odpočívadle zcela vyřešen v neprospěch zastánců.
Ranní labužnická hostina na parkovišti před Intermarché, především aubergne, kozí sýry, všeliké bagetky a další sýry. Dále koupačka a kochačka u jezera v Asseny, ideální zakončení dovolené. Večer jsme ještě plánovali nechat den na Ženevu, ale začalo silně pršet, takže jsme zvolili útěk. Na benzínce na kraji Ženevy k nám přišel český kluk, Vojta, z něhož vypadlo, že potřebuje do Varů, ale nemá žádnou hotovost a tak stopuje. Cestou z něj vypadlo, že ho propustili z vyšetřovací vazby, kam se dostal poté, co auto jeho kamaráda pročichali francouzští karabiniéři a našli... šest kilo marihuany. Kamarád-dealer dostal rok, on byl propuštěn. I tak ale jeho story byla dost podivná. Vzali jsme ho přes celé Švýcarsko, kde bez přestání lilo a nechali na skvělém odpočivadle v Německu, kde byla spousta kamionů a aut; v šesti vzadu už jsme toho měli plné zuby. A to je konec.