Odsouzen k 7. místu

Z Pěkných prázdnin na legendární Drábovně mám jednu statistickou hříčku.

Neparametrická statistika umí být pěkný prevít. Když jsem v 1. i 2. etapě skončil zcela stejně na 6. místě ze 46, říkal jsem si, že když skončím 6. i v třetí etapě, budu prakticky najisto 6. i celkově. Možná z nepřiznaného strachu z posloupnosti tří šestek jsem v poslední etapě ale skončil až 10. a celkově spadnul na 7. místo.

Byla ale moje původní predikce správná jednoznačná? Nebyla a za dané konstelace dokonce ani nemohla být. V poslední etapě jsem na 6. místo ztratil 2:07, na 5. místo 2:43. Celkově jsem na 6. místo přitom ztratil 3:49. Takže kdybych byl v poslední etapě 6. (což znamená zlepšení o čas mezi 2:07-43), dosáhl bych sice posloupnosti tří šestek, ale celkově bych byl až sedmý bez ohledu na to, jakým konkrétním časem bych dosáhl kýženého 6. místa.

Ohlédnutí za sezónou

K tradicím je záhodno se vracet, včetně tradic rodinné sebechvály.

V drtivé většině pocházejí letošní cenné skalpy od Alice (z atletiky i orienťáku), ve sbírce máme ale i diplom za motivaci udělat každý den 100 kliků (Marek), diplom za vítězný koloběh (Kamča), diplom pro "nejlepší kamarádku a náhradnici ségry, když tu nebyla" (Majda) a diplom za úspěšné řešení matematické olympiády (opět Majda).

Návrat k tradici rodinné kroniky kterou nám přerušily covidové pauzy

Samozřejmě centru pozornosti zcela záměrně a neskromně vévodí moje skvostné 2. místo na Pěkných prázdninách v H40.

To nejlepší ze sezóny 2023

Rok se s rokem sešel a vidím, že Strava mi napočítala 168 aktivit, 162 hodin a 38 km převýšení. Což je o kus více než v letech předchozích. Nicméně Strava neumí - alespoň prozatím - shrnout z vyčtených dat intenzitu závodních emocí.

Kwak O-Tour Plzeň, long, H21A, 13. místo. Deštivá klasika na shromaždišti, které vrstvou bláta připomínalo severskou bažinu. Závod v probouzejícím se lese s lehce postindustriální tematikou, kde jsem skončil ve velmi slušné společnosti. Škoda jen dvou chybiček, díky nim jsem byl až 6. z Kotlářky (zřejmě slušnej oddíl). Zážitkem na úvod dne byla cesta vlakem údolím Berounky a poté lokálkou k Plzni.

ŽA Petrohrad, middle, H21A, 29. místo. Nejvyšší rankingové body roku 2023 díky urputnosti a snaze nepolevit v netradičně kamenitém terénu. Nejistota na začátku, poté už více pod kontrolou, ale rozhodně díky podložce a vegetaci netypický a náročný middle. Pro lepší umístění (a vytěžení exkluzivního rankingového koeficientu) by holt musela být lepší fyzička.

Mistrovství Vysočiny, long, H21C, 9. místo. Díky četným zkušenostem s Arnoštovým pojetím mapového impresionismu a díky tomu, že trať nebyla kopcovitá (250m na 12,5km), se mi dařilo držet si své tempo i kontrolu nad mapou. Škoda jen dohledávky zákeřné prohlubně na K21, jinak bych končil na úrovni Lauiče (který se ale trati zadarmo povezl). Nečekaně pozitivní zážitek ze závodu, z jehož délky jsem měl respekt.

5 Days Italy E3, middle, H40, 3. místo; celkově 2. místo. Ze série italských závodů jsem právě tento měl nejvíce pod kontrolou. Nejprve ťukačka v jemnějším post-ledovcové oblasti, poté prolétnutí svahů. I předchozí E2 long se poměrně povedla díky jednodušší stavbě a rozumné snaze si vše pokud možno zjednodušit.

Pěkné prázdniny s OB, H40, celkově 2. místo. Díky výraznějšímu odstupu od Michala Tihoně boj o 2. místo. V zahajovacím zákeřném Olafově middlu jsem se nechal 1x nachytat, nicméně úvodní výsledek slušný a pocit skvělý. V longu šlo hodně o sílu v kopcích, nakonec jsem si celkový výsledek pohlídal velmi slušným standardem a jistotou v traverzích. 

Černá studnice, long, H35, 1. místo. Pouhých 14 vteřin před Tomíkem Matrasem. Běhavější začátek excelentně, nejlepší mezičas na prvních 8 kontrolách, na K10 už náskok 3:09. Pak zcela zbytečné zmatené hledání podběhnutého hustníčku, následovaly krásné pasáže kolem rozhledny s pomocí singltreku a pak už jen netušeně těsný souboj na dálku s Tomíkem.

Vetešaniáda klubů HD175, posun z 2. na 1. místo, celkově vítězství. Last but absolutely not least. Sezóna dlouhá, příležitostí spousta, výkony usilovné ale často spíše průměrné. Až nečekaně se vrcholem staly kluby, kde jsem byl nasazen do hlavní štafety mladých veteránů. Solidním a srdnatým výkonem jsem potvrdil, že si zasloužím patřit mezi krásné muže (a silné ženy). A pocitu předbíhat v lese dosud vedoucího závodníka se člověk jen tak nenabaží. 

To nejlepší ze sezóny 2022

Borci a borkyně, nesmějte se mi za mé výkony - i já si občas potřebuju trochu nostalgicky zavzpomínat.  

Liga Vysočiny, Bílecký les, H21C, 7. místo. Ťukačka na pestrém proužku mapy mi vyhovovala a jakkoli jsem už ve svém věku dost pomalý, podařilo se mi na Lize Vysočiny zcela nečekaně vyběhnout nejvyšší rankingové boky za celý rok.

Pražský žebříček, Lužná u Rakovníka, H35, 1. místo, 3 minuty před juniorským mistrem světa Kazdičem. Tento typ smíšeného lesa mi vyhovuje, neklade mi až takový odpor a umožňuje mi držet solidní tempo. 

5 Days Italy E2, Madonna di Campiglio. Mimořádný zážitek díky bouřce na členité horské planině. Hned z úvodní pasáže bylo jasné, že tady bude zapojit techniku na maximum. Naštěstí členitost ulehčovala vysoká viditelnost - s opatrností se dal sledovat reliéf a to i na poměrně velkou vzdálenost. Běžel jsem to svoje navzdory pokračující bouřce, i když místy jsem se musel hodně korigovat. Na druhé straně mapy jsem doběhl jsem Jardu Vítka o 10 minut, aby nás hned poté - prakticky již po bouřce - pořadatelé zastavili na trati. Škoda, náskok z této etapy by se mi hodně hodil.

Pěkné prázdniny s OB v Českém ráji E2, H45, 1. místo. Vyzkoušel jsem si, jaké to je běžet papírově "mezi svými" (tj. reálně s těmi, co jsou o 5-10 let starší). V E2 jsem předvedl docela solidní závod, když jsem v druhé rovinatější polovině zrychlil, zvolil pár skluzných postupů a ustál pár zákeřných míst. Kejmil za mnou na shromaždišti přišel a byl doslova konsternován mým výkonem - říkal, že když doběhl, tak své vítězství bral jako jistou věc. Dostal ode mne ale 2:36, navíc prakticky jen na posledních 25 minutách. Celkově mne ale v PP porazil - což nevadilo, zrovna Kejmilovi jsem s potěšením udělal radost.

Žebříček B-Čechy 11.9., H40B, 2. za Lauičem. Pro mne příjemný běhavý les okolí Odlezelského jezera, kde jsem i volil dobré postupy. Kopce mi ale příliš nechutnaly. Výrazně jsem ztratil ve všech výbězích, jinak to bylo velmi solidní. V lese jsem znal směrný čas, ale když jsem byl na druhé straně lesa a prakticky nejníž, nijak jsem ho neřešil. Až poté, co jsem vystoupal, jsem si řekl, že bych mohl zamakat a závěr jsem předvedl jak z dob největší slávy. Dost také pomohlo, že "klasika" byla jen na 60 minut.

Dalším letos cenný zážitkem bylo MČR v middle v H21 (díky solidnímu i když zdaleka ne perfektnímu nominačnímu pražskému závodu u Rakovníka); ve výsledku jsem i pár duší porazil, což se počítá. Za velmi slušné považuji i trio delších podzimních závodů (long H21L u Plané n. Lužnicí, long H21C na Maliníku a Dušičkový závod) - jakkoli by se chybičky našly, podařilo se mi závody morálně zvládnout a potvrdit si, že zvládám i závody kolem 90 minut.

Dvě trefy do černého

Generace naší Alice to nemá snadné. Dětí je hodně a jejich boj o místo na slunci je velmi intenzivní už od mateřské školky. Jedna bitva střídá druhou - bitva o místo do školky, na kroužky, o úspěch v početných kategoriích, o vstupenku na  gymnázium. A k tomu ještě rodiče, také zvyklí na početnou konkurenci, do nich promítají své sny a snaží se je - všemi možnými způsoby - posunout k úspěchu. 

Konkurenci si Alice zažívá intenzivně v atletice a orienťáku. A vyrovnává se s ní velmi zdařile. Letošní podzim se zaměřila nejvíc na zlepšení ve své hlavní atletické disciplíně, totiž na steeplu na 1500m. Tyčka je další její oblíbená disciplína, ale v tomto věku a s touto stavbou těla je tato disciplína pro děvčata spíše ve stadiu seznamování se, jakkoli techniku už má teď Alice docela pěknou.

Začátkem září zvítězila na Přeborech Prahy v Edenu v čase 5:33.87. Pak jí čekalo MČR v Jablonci nad Nisou, které se přesně krylo s MČR na klasice v OB; přednost z rozumných důvodů dostala atletika. Závod jsme sledovali na streamu a bylo to drama; Alice začátek běžela v klidu, aby se v posledním kole posunula prudkým finišem z 8. místa na 4. místo, jen těsně za medailí. Čas 5:26.56 byl velmi pěkný - řečeno klasikem: dámy a pánové, kdo z Vás ho má?

Ale hlavní majstrštyk přišel až při MČR družstev žákyň. Alice věděla, že musí bodovat co nejlepším umístěním. A také že s časem pod 5:25 má šanci dostat se do atletického sportovního centra SCM Praha. Závod se jí podařil,  kontrolovaně si doběhla pro 1. místo a hlavně doběhla v cenném osobním rekordu 5:21.77.

Ale zde reportáž nekončí. Alice se zároveň zúčastnila testů do TSM Praha v orienťáku, se kterým byla letos na dvou soustředěních ve Švédsku a na dalších soustředěních v ČR. V testu na 3km byla v D16 čtvrtá nejlepší v ČR. Po započtení dalších orienťáckých testů a dosavadních výsledků se jí podařilo dostat se do tréninkového střediska i letos. 

Alice tak pokračuje ve stopách své maminky, která se ve svém nejlepším období také rozkročila hned do několika sportů. Takže jí přejeme hlavně hodně zdraví ... a především pevný charakter a pevné kotníky!

Jarní sezóna Alice: II. díl, orienteering

Neškodí se ohlédnout za jarem a připomenout si Aliččinu úspěšnou jarní sezónu. (Díl 2.)

Štafety mají vždycky mimořádný náboj. A když jde navíc o spojené kategorie mladších a starších dorostenek, je konkurence dvojnásobná. A s ní i boj, napětí a radost z dobrého výsledku. Na úvodních jarních štafetách v Novém Městě n. Moravě rozeběhla na skvělém 4. místě a přispěla tak k bronzu Kotlářky, pro který bylo dále klíčové i 3. čas na posledním úseku Viki Škáchové.

V prestižním souboji sice až za Tretrou, ale před Pragovkou

MČR sprintových štafet: Díky svým rychlým nohám byla Alice nasazena na prestižní post finišmenky ve štafetě DKP2 ve smíšených štafetách DH18. A úkolu se zhostila skvěla - startovala 22. a díky 6. místu na svém posledním úseku (a i ostrému finiši) stáhla štafetu DKP2 až na 12. místo. Mimochodem v tomto závodě bylo 15 týmů diskvalifikováno. Opět připomínám, že jde o společný závod mladších a starších dorostenek, tj. soupeřky mohou být až o 3 roky starší. 

Tu dám!

MČR middle bylo vrcholem jara, na kterém Alice rozhodně neměla žádná velká očekávání. V semifinále doběhla až 8., což bylo skutečně o vlásek - postupovalo jen 9 závodnic z každé ze dvou skupin. Na začátku finále běžela skvěle na 2. místě, pak ji série chybek katapultovala na 6.-7. místo. Viki ji ke konci doběhla o 2 minuty, ale Alice předvedla ostrý finiš a doběhla si pro nečekané a hlavně zcela zasloužené 5. místo. Konec dobrý, všechno dobré; hlavně jí tím odpadl jakýkoli stres ve zbytku sezóny ohledně obhajoby licence A.

Vzhůru k velké bedně

Marek a Majda jako Jožinové z bažin

Nestává se úplně často, aby se ve zpětné vazbě k závodu objevilo "... tenhle stavitel by už nikdy neměl nic postavit". 

Když jsme děti hlásili na nepodstatné a v zásadě okrajové kategorie D12C a H14C v rámci Českého poháru a Žebříčku A v Krušných horách, čekali jsme, že je čeká točení se v bílém lese na průsecích od lesní techniky a pak hurá s kopce dolů na shromaždiště. Ve skutečnosti si stavitelé řekli, že děti nemohou okrást o zážitky z bažin Krušných hor a nechají je okusit divočinu bez příkras.

Mareček jako čerstvý držitel 7. kyu - žlutého pásku v karate se nebezpečenství nezalekl. První den dokonce vyhrál v čase 68:24 (ano, dokončili pouze dva). Majda se vykoupala v bažině po pás a přišla s mapou, která vypadala, jakoby jí na ToiToice došel toaletní papír. 

Vykoupat se v bažině, to byl jen slabý čajíček vůči druhému dni.

V neděli se stavitel rozhodl, že si děti užijí úplně stejnou oblast, kde běhala elita a další hlavní kategorie. I nejmenší kategorie D10C a H10C měly postup kolem kleče s bažinami, kde se pak šířily zkazky o zapadlých dětech a hledání ztracených bot v bažinách. (Dominik, kterého jsme vezli, ztratil v jedné bažině obě dvě, aby je pak po několika minutách úspěšně vylovil.) Marek měl v H14C K1 stejnou jako D21E a K2 stejnou jako H20A. Majda měla v D12C K1 konec vodoteče, přičemž D21E měla o kousek dál posed. Naštěstí startovní pole v těchto kategoriích se v lese potkávalo a děti šly spolu jako na táborovém výletě. ("Hele, já ještě nemám pětku, nepočkáš na mne? Ne, já závodím! Tak já na ni kašlu.") Naštěstí to Majda i Marek vzali jako stezku odvahy a dobrodužství si užili. 

Nedělní výsledky nahradí jakékoli komentáře:

D10C

1. Růžičková Zuzana         KSU1250 82:36
2. Kozáková Zuzana TBM1352 101:01 + 18:25
3. Teringlová Veronika         VCB1251 109:56 + 27:20

+ 3x DISK

D12C

1. Šunková Sára         LOU1051         73:01
2. Gregorová Magdalena DKP1158 79:00 + 5:59

+ 2x DISK

D14C   2x DISK

H10C 

1. Binar Vít                     STE1201 70:37
2. Křenek Martin             VPM1301         73:45 + 3:08
3. Rauch Tobiáš             VPM1300 98:54 + 28:17
4. Beran Matouš             LBE1301 101:59 + 31:22
5. Šunka Hubert             LOU1200 108:08 + 37:31
6. Kolín Jonáš             JIL1500 115:43 + 45:06

+ 1x DISK

H12C

1. Janata Matěj             TJN1111 46:13
2. Lučan Ondřej             LPU1101 62:26 + 16:13
3. Kozák Vojtěch             TBM1101 64:53 + 18:40
4. Jedlička Josef             VPM1102 74:32 + 28:19
5. Štěrba Lukáš             SKV1001 82:44 + 36:31
6. Kapoun Jáchym     LBE1002 105:54 + 59:41
7. Křenek Jan             VPM1101 153:54 + 107:41
8. Ševčík Vít             ONO1100 165:59 + 119:46

H14C

1. Lučan Matěj             LPU0903 98:48
2. Gregor Marek             DKP0914 110:20 + 11:32
3. Růžička Matěj             KSU0901 157:01 + 58:13
4. Kapoun Matěj             LBE0801 177:07 + 78:19

+ 2x DISK

Byla to zkrátka pomsta veteránům, kteří tahají své ratolesti na Áčka a ještě k tomu si někteří dovolí lézt na stupně vítězů v elitě, že Osine a Zdenčo. V každém případě ale všem doporučuji West Cup na konci prázdnin, protože podobné prostory v Čechách stěží najdete (nejblíž je snad jen prostor u Klikvové louky nad Bedřichovem).

Kudos pro Alici

Alici se v září podařilo pěkně absolvovat srovnávací testy mládeže v orienťáku; nakonec byla nejlepší ze starších žákyň v Praze a středních Čechách, což by jí mělo zajistit místo v Tréninkové středisku mládeže (TSM). Více o letošních testech zde. 

Složení TSM by měl být brzy na webu dorosteneckého výběru. 

Kudos pro Alici!

Relikvie

Přišel mi od Petra Přikryla z Brna nádherný email:

Podstatná část čipu 51663 Tvé dcery Magdaleny je nalezena, zůstala po loňských pětidenních Orienteering Adventure u posedu, na kterém jsme měli start tréninkových okruhů na Přední Planině. Jakmile se potkáme někde na závodech, tak Ti ji jako relikvii předám.

Nebyl to ani rok a den, co se na světlo boží znovu vyloupnul můj úplně první SI-čip

A moje odpověď:

Díky moc za tuhle detektivní práci. Určitě si s tím prosím tě už nedělej další práci a pohřbi relikvii do jakéhokoli místa, kde bude její věčný spánek ničím nerušený. Vzhledem k její dlouhé pozemské pouti nepochybuji, že už má v SI-nebíčku místo rezervované.

Sen stavitele a trenéra

Kráčím si takhle s Marečkem na start třetí etapy víkendových závodů a vidím před sebou tři borce, jak kráčí v dresu, který má na zádech mapu. A ta mapa je mi povědomá... Jasně, vždyť jde o les nad Sokolohrady u řeky Doubravky. 

Ale pozor, ta trať je mi taky povědomá - klikaté tahy fixkou, šišatá kolečka... "Marečku, koukej, to je trať mého tréninku!"

Mapa z doby předkůrovcové

Borci se otáčejí, smějí a hned se ptají - odkud že ta mapa vlastně je a proč tam jsou kolečka vedle sebe? A sami se diví, že jeden z nich nechal vyrobit dres na základě mapy z internetu a ještě k tomu z místa, které je 200km od jejich domova.

Borci z Liberce

Tohle nebyla jen příhoda, kterou zkrátka nevymyslíš. Vidět trať svého ručně namalovaného tréninku vytištěnou na dresu, toť zhmotněný sen stavitele i trenéra zároveň.

13 měsíců zpět

Jelikož se na orienťácké scéně neděje až tolik zajímavého, je alespoň příležitost užít si některé hezké momenty z nedávné historie.

Prvním ohlédnutím budiž áčkový sprint v Šumperku, který proběhl na den přesně před třinácti měsíci. Náhodou jsem narazil na tuto fotografii, která jasně říká, že při tomto závodě se dalo lehce a levně nakoupit.

Slevy na obzoru (foto: Kade.cz)

Kamča tehdy nakoupila jen 1:04 a doběhla 8., což nakonec byl vynikající nákup a fakticky nejvyšší rankingové body za celou sezónu.

B5h 2020

Letošní Bedřichovská pětihodinovka slibovala boj se sněhem, ale den předem nasněžilo a i když rolby nevyjely, podmínky pro závod byly nakonec velmi dobré.

Strategie letošní B5H byla pro dámský tým Alča+Kamča jasná: 

1. Stejně jako loni v žádném případě nejet na Maliník (31-34). 
2. Rozdělit si trasu na hlavní osu a k ní mít volitelné větve/smyčky/okruhy, které se dají přidat dle potřeby. 
3. Dále mít jeden menší okruh ke konci jako rezervu, která se může - ale nemusí - využít, když se na hlavní trati pojede pomaleji než se čekalo.

K plánování se přitom hodilo, že den před závodem byla známá mapa, pouze u ní nebyly bodové hodnoty.

Tak kudy z nudy? Zdroj: Sporticus

Ze startu se nabízelo jet buď na V kolem přehrady nebo na S na Hřebínek. Děvčata zvolila severní variantu (38-43), což bylo logické díky tomu, že nabízí na rozdíl od východní varianty pozvolnější stoupání ke Knajpě.

Pak se děvčata poměrně spontánně rozhodla posbírat větev pod Olivetskou horou (39-42), což nabízelo hodně bodů (120 z 690, které sebraly celkem), ale za cenu kopce a trochu sedřených nových lyží. Také se tím fakticky eliminovala možnost absolvovat jiné větve v jiné části tratě.

Na Knajpě byly pak 3 varianty nahoru a dolů; prakticky všichni volili jen dvě z nich. Kromě variant kolem Jizery bylo možné ještě pustit se na Mariánské boudy, což by znamenalo 140 bodů. Nicméně byla by to velmi dlouhá a proto i riskantní varianta, vhodná spíše pro hodně drsné lyžaře. Hrozilo by pak riziko, že by se nezvládlo dojet na Jizerku. Na druhou stranu byla to konkurenceschopná varianta, pokud by se předtím nejelo pod Olivetskou horu.

Na Jizerku pak postupem přes Kiosek sebraly, co se dalo. (Zcela rozumně jen vynechaly větev směrem k Polubnému.) Pak následovala objížďka ze 64 sjezdem k 63 po lepší cestě směrem na J (místo horší na Z) a jely tedy celou dlouhou cestu od Souše ke Smědavě. Zda tohle bylo optimální by ale mohl člověk rozhodnout je tehdy, pokud by detailně znal, jak to v daném místě v tu chvíli vypadalo.

Stejně jako loni byl návrat dramatický, kdy šlo o každou minutu. Nakonec z 300 minut závodu zbyly minuty tři. Díky tomu nebyl čas vzít ani 50 (30 bodů), ani případně kontroly 45 či 46. Ale tak to ostatně bylo v plánu - mít je jako případnou rezervu při dojezdu do cíle.

A tak shrnuji: Alča s Kamčou to vymyslely velmi pěkně, zvolily ideální osu závodu, vybraly si bezpečnou a cennou větev hned na začátku pro uklidnění a zvládly kontroly na Jizerce i Souši. A protože kromě pěkné volby trati vykázaly i pěkné tempo, zcela zaslouženě dámskou kategorii vyhrály.

Ohlédnutí za sezónou

K desátému výročí ohlédnutí za K. sezónou navrhuji předat štafetu dětem.

Alička většinu diplomů nemá doma; chybějící trofeje snad ještě přidáme

Marečkova stěna slávy, včetně diplomu za účast v resuscitační štafetě

Majda se činila závodně a byla odměněna i za odvahu v boji s nemocí během školy v přírodě

O souboji bez souboje

Po roční pauze jsem se zúčastnil legendárního Dušičkového závodu, tj. zakončení chrasteckých orienťáků a jejich kamarádů. Tentokrát na 21,2km (460m převýšení). A řízením osudu jsem utrpěl vítězství.

Na rozdíl od loňského ročníku na Milovech, který přilákal spoustu ambiciozních závoďáků, letos šlo o klasiku z hospůdky od Skaly. Několik favoritů se na poslední chvíli odhlásilo, dramatičnosti startu to ale neubralo, protože hlavní trať byla zároveň tratí dvojky. A tak bylo v lese od počátku hodně rušno.

Chléb se lámal hned na K3, kde jsme se rozdělili na čele - já zvolil drsný sestup hustníkem a pasečkou a pak přímý traverz. Paseka byla ale plná šlahounů, díky čemuž jsem ztratil kontakt s čelem závodu, které nyní tvořilo jen duo Martin Krejsa (hlavní trať) a Karlos (dvojka).

Červená - moje a Kamčina varianta; modrá - Karlos a Martin K.

Následně jsme v trojici s Kamčou (hlavní trať) a Vládíkem Krejsou (dvojka) pokračovali společně až ke konci 1. mapy. Odtud následoval 3km azimut přes vrstevnicovku (což byla prakticky slepá mapa s údolím uprostřed). Vládíka na občerstvovačce vybudila informace, že na Karlose ztrácí tři minuty. Přemotivovanost se mu ale nevyplatila - v jednom místě se stočil a zmizel zcela mimo směr - a tím jsme zbyli s Kamčou na 2. mapu zcela sami. 

Trať dvojky (12km) končila s druhou mapou, nás ale ještě čekaly další dvě mapy, které byly pro úsporu zároveň tratí trojky (5,9km) a čtyřky (3,3km). Zde byla možnost výběru pořadí tratě, což byla letošní inovace. Zvolil jsem kratší trať, protože jsem cítil, že v dané chvíli nemám vůli jít do skalnatých svahů nad potokem Žejbro. Což bylo dobré nejen pro udržení tempa a morálky, ale i proto, že jsem pak měl šanci doběhnout ty, kteří šli nejprve trojku; obráceně by to bylo těžší. 

Na trojce jsme s Kamčou skutečně začali potkávat ty, co na nás ztráceli cca 25 minut. Pak následovala volba (opět na K3), kde jsem zvolil defenzivní obíhačku. Kamča zvolila přímou variantu, nicméně skončila na kraji louky v ostružiní - a díky obíhání se dostala na moje záda. Od té chvíle si pak udržovala prakticky neměnný postup.

Červená - moje varianta; modrá - Kamčina (optimální) varianta

Na úplném konci závodu přišla hlavní kuriozita. Přibíhám v poklidu směrem k poslední kontrole a hle - z jiné strany (z trati čtyřky) kluše Martin Krejsa. Co tady děláš, vyklusáváš? Kdepak, zaúřadovaly mi křeče v lýtkách. A tak si nečekaně dobíhám pro vítězství, podobně nečekaně jako předloni. Vtipné na našem "souboji bez souboje" je, že ze 160 minut jsme se neviděli 150 minut a do poslední chvíle jsme o sobě vůbec nevěděli. A také zřejmě rozhodl malý detail, totiž že Martin se při výměně map více občerstvoval, zatímco já se před poslední mapou neobčerstvoval vůbec.

Byly to pěkné a úsporné závody. Jelikož nestartoval žádný čínský reprezentant, běželi jsme všichni na fair-play bez ražení. Tratě byly hodně orienťácké, využívalo se minimum cest a dohledat některé lampionky nebylo úplně zadarmo. Navíc jelikož jsme běželi osamoceně, nebyl to přepálený závod jako obvykle a druhý den se tak necítím jak invalida, jako tomu bylo v některých předchozích ročnících.

Severské indiánské léto

Ještě teď cítím podzimní paprsky říznuté ostrým horských vzduchem jak bojují v souboji s mlhami jizerských údolí.

Když loni Jenda Schulhof zval Kamču na "odyseu srdcem krajiny mezi Liďákama a Žulákem", nešlo o romantickou procházku nad Libercem, nýbrž o místní klasikářskou legendu pro liberecké běžce, tzv. O Přeborníka Boudy. Jenda letos pořádal další, tentokrát už 9. ročník, který vyšel na 19. října roku 2019.

Loni Kamča kralovala, když stanovila dámský rekord 14:37 na trati 3.9km. Letos se na úplně stejnou trať postavila i Alička, což původně nebylo v plánu, ale Alička se úkolu zhostila jako správná atletka z Dukly. Za vítěznou Kamčou (16:09) doběhla jen o 2:15 později a mimochodem pěkně sprintovala na úrovni 6. místa v ženách. Mareček stejně jako loni zazářil mezi mlaďáky.

I když stojí od vítězky vpravo, ve skutečnosti má bronz

V neděli jsme využili možnosti prosvištět se mezi břidlicovými lomy nad Železným Brodem, konkrétně v prostoru Dupandy. Prostor byl skvostný, tratě pro novice v tomto terénu byly poměrně těžké. Na trati H21L jsem vymetl snad všechna pěkná místa v širokém okolí. Nejlepší z nás byl Mareček, který dosáhl na 2. místo v kategorii H10, což pro něj byla hezká rozlučka s touto kategorií vůbec.

I když stojí od vítěze vlevo, má ve skutečnosti stříbro (a v neděli se už na stupně postavil správně)

A došlo i na kuriozitu, o které píše protokol: "Na základě stížnosti závodníka Dariusze Pachnika hlavní rozhodčí po konzultaci s jury diskvalifikoval dle článku 3.1 pravidel OB (Fair play) účastníka závodu Martina Škorpila pro nevhodné chování po doběhu závodu. Zároveň Martin Škorpil nastoupil do závodu neoprávněně, protože se před svým startem neodprezentoval a neuhradil vklad (což učinil až dodatečně po závodě)."

Aličky hvězdný štafetový víkend

Říká se, že sdílená radost je dvojnásobná radost. Ve štafetě je radost ale minimálně trojnásobná.

Aličce a i ostatním děvčatům z Kotlářky se parádně vydařily štafety v Jizerských horách. V Kořenově nastoupily v sestavě Amálka-Bětka-Alička. Na posledním úseku Alička soupeřila s Káťou Bělouškovou (výběr Vysočiny) a podařilo se jí doběhnout pro 1. místo poté, co štafeta Ještědské oblasti běžela mimo soutěž. Tuhle radost ještě znásobila Kamča, když na posledním úseku z těsného 9. místa stáhla díky finiši až na 3. místo.

Alička dobře reprezentuje oddíl silných žen a krásných mužů

Druhý den nastoupila Alička na 1. úsek, což bylo pro mne pikantní, protože startovala i s mojí kategorií H135. Přiznám se, že jsem na dlouhém postupu k mapovému startu trochu makal, aby mi hned neutekla. Dokonce jsem vydržel s hvězdným Erikem Heczkem až na společnou 1. kontrolu. (A tímto se definitivně výkonnostně vracím na úroveň kategorie H12.) 

Alička opět předvedla souboj s kamarádkou Káťou Bělouškovou. A opět jí to vyšlo a dokázala doběhnout na vedoucí pozici. Na dalších úsecích jejich štafeta sice ztratila kontakt s čelem; to ale samozřejmě nevadí - hlavní je, že byla dobrá nálada.

Kdo z koho? (foto: Vojta Illner)

Obecně druhý den byl celkově těžší - délkou, profilem, rozdílností farst, nepříjemným pytlíkem na závěr a i tím, že kluby na rozdíl soboty sestavily své týmy dle výkonnosti, takže v hlavních kategoriích šlo o takové malé Mistrovství ČR.

Ohlédnutí invalidy za letní sezónou

Letošní prázdniny trvaly pro normální lidi 62 dní. Pro mne trvaly 20 závodů. A tak si zaslouží podrobný záznam do deníčku hipochondra.

• Botas: Běžím s tím, že prakticky nejím, protože řeším nějakou záhadnou střevní reakci. Kupodivu půst funguje a na úvod sezóny mám nejlepší výsledky (čti: nejvyšší rankingové body). Celkově 3. v H21B. (Etapy 5-4-10.)
• Bohemia: Horko jak k zalknutí. Z toho v lese pocity jak při úpalu, občas až k nevolnosti. Celkově 5. v H40A. (Etapy 3-5-4-5-11.)
• Loko Tour: Pěkná klasika v H40 (2.), poté middle v H21L (46.) ozvláštněná zmijím uštknutím, rozeznaným od vosího bodnutí až po závodě.
• Orienteering Adventure: Pro mne vrchol sezóny z turistického, závodního i estetického hlediska. Až na rekonvalescenci z jedu mne nic neomezuje. Ale ono to přijde... Etapy 1-10-4-1 v H21B.

Veteránský či normální ranking - to je, oč tu běží

• Pěkné prázdniny: E1: 3. místo v H40 na middle, ale ve svahu si v botech bez hřebů opět oslabuji kotník. E2: Ač úporně hlídám kotník, na K4 přichází díra zapadaná listím v momentu mapování a uch... a sotva chodím.
• Interkompas: Po týdnu oddychu se kotník lepší, musím ale běžet extrémně opatrně (47. v H21A). V E2 ale vazy natékají a absentuji. V E3 je kotník opět klidnější a běžím opatrněji, navíc během závodu ztrácím, když nějakou dobu hledám čip (37.).

Závěr léta a začátek září pak trávím snahou 3 týdny léčit zánět dutin, který mi dovezli děti hned po Orienteering Adventure. K tomu sporadická (a občas marná) snaha zpevnit vazy v kotníku.

A tak opět platí: Lepší být v lese zdravý a (na trénink) bohatý než (duchem) chudý a nemo(hou)cný.

Česko - země extrémů podruhé

Když jsem kdysi před lety v Harrachově sbíhal metrovým borůvčím z Čertovy hory, říkal jsem si, že nic extrémnějšího a pestřejšího v Čechách nezažiju. Mýlil jsem se.

Orienteering Adventure byly na domácí poměry zcela mimořádné pětidenní. Tomášovi Leštínskému se podařilo zajistit bezprecedentní přístup do ochranného pásma KRNAPu (a pokud to vidím dobře, možná i do 3. zóny), navíc s prostorným shromaždištěm přímo pod lanovkou na Pláně ve Špindlerově mlýně. Relativně úsporným a chytrým způsobem uspořádal fantastické závody a už teď se těším, jaký další pořadatelský husarský kousek se mu vydaří v dalších letech.

E1 sprint: Kamča si pochvalovala pestrost sprintu "parkového" typu s průběhy v členitějších svazích mezi penziony a s ochutnávkami terénu; sprint, kde netradičně prohloupil každý, kdo si neobul boty s hřebíky.

E2 Klacky Open: Na malém prostoru kolem vleku Krakonoš byly stovky tisíc až miliony klacků po těžbě, což přinášelo zajímavý prvek hledání "nano-voleb" v podobě stopy mezi hromadami klacků. Zařazení této etapy bylo strategické - aby člověk další den neskočil přímo po hlavě do toho nejtěžšího, co okolí mohlo nabídnout.

Nejen orienťáckým dobrodružstvím živ jest člověk - zde Mareček boulderuje na cestě z Kozích hřbetů

E3 downhill: Královská etapa v podobě seběhu 440m převýšení z Plání. Naše kategorie dokonce zvládla přeběhnout kolem výhledu pod Hromovkou. Střídaly se rozličné partie lesa, od horského hustníku, který zamotal hlavu hned po startu, po plantáže borůvčí jen pod kolena až po svahy s metrovým borůvčí a kameny, kde člověk jen padal střemhlav a borůvky mu lítaly nad hlavou. Došlo i na prudké horské svahy a horskou obíhačku jak z italských vícedenních.

Pořadatelé zvládali i parádní fotečky (foto: pořadatel)

E4 jak od Járy Hustníka: Netradiční middle, kde velká část závodu probíhala v poměrně průběžném (řekněme občas klopýtavém), nicméně málo průhledném horském hustníku. Díky kvalitním podkladům si mapař mohl dovolit přidat i malé světlé skvrnky, které pak při citlivém čtení hodně pomohly při orientaci. Další úspěšnou taktikou byla prohlásit buzolu za svatý nástroj a při postupech zcela rovně si odříkávat nějakou tu modlitbičku. 

E5: Pestré finále zkombinovalo tři části. Na úvod se využily detaily v borůvčí přímo ve Špindlerově mlýně, zejména u stezekh podél Labe; následoval traverz svahem přes krásná kamenná moře a nakonec jsme se vrátili přes klackovou oblast u Svatého Petra.  

Tím, jak šlo o finále a handicap, předváděli i zkušení závodníci různé veletoče - pro mne byl zážitek vidět v přímém přenosu chybujícího fantoma Máru Prášila, zážitek umocněný tím, že jsem v té chvíli zároveň běžel i s jeho (také mírně chybujícím) bratrem Alfim. Koneckonců i já jsem své druhé etapové vítězství v H21B okořenil neuvěřitelnou "chybičkou" na předsběrku, kdy ve snaze ušetřit půl vrstevnice výběhu jsem se rozhodl nejít rovnou (po téměř rovné cestě!) z kontroly na kontrolu. Vrhl jsem se raději do svahu, jenže příliš nízko, což znamenalo traverz celého postup jen kousek podél cestičky a ztrátu 40-50 vteřin.

V každém případě bylo stěžejní, že Alička si doběhla pro celkové vítězství a že si s Kájou Mullis opět skvěle zazávodily.

Kája Mullis se ještě musí naučit, že 2. místo je po pravé ruce vítězky (anebo holt bude všechno v D12 vyhrávat, k čemuž nemá ve svých deseti letech moc daleko)

Česko - země extrémů

Jendovi Schulhofovi vděčím za inspiraci, když svoji klasiku na LokoTour za 151 minut popsal ve stylu reklamního letáku z Kauflandu "Česko - země příběhů". 

LokoTour byl víkendový zážitek, na který se nezapomíná. Přinesl příběhy silné, někdy až extrémní. Hlavní tratě byly extrémně zajímavé a pestré, dosyta využily skandinávské bažinky, balvanová pole, borůvčí a prudké seběhy a výběhy.

Extrémně dobrý výkon podala Alička, když vyhrála v D12 oba závody. Extrémní chyby předvedl v sobotu můj bratr, když se mu podařilo vyběhnout mimo mapu do balvanového pole. O to extrémnější zážitek šlo, že právě díky tomuto zpoždění si v lese zažil prudkou bouřku s kroupami (a samozřejmě bez mapníku).  

Sobotní vyhlášení D12 mělo nádech dramatu, kdy lidé napůl fotili a napůl utíkali před bouřkou do aut

A koneckonců extrémní zakončení má i moje nedělní "štípnutí" na 8. kontrole, které jsem původně přisuzoval vose či divoké včele. Přišlo mi ale podivné, že místo vpichu během závodu neoteklo stejně, jako se stalo minulý týden po poštípání od vos na Bohemii. Noha ale začala postupně víc a víc brnět. V pondělí ráno jsem ránu prohlédl a vidím jasné dva vpichy od zmije - a odpoledne i příznaky malátnosti a otok kotníku daný tím, jak se jed odbourává. 

Cop na druhé straně, ale jinak je to stejně šťastná vítězka

Ale ani křest ve zmijím království nic neubírá na extrémně pozitivním hodnocení celého víkendu, koneckonců jako každého o-víkendu ve Fredrikstadu.

Danajské dárky

Být na bedně na Botasu, to je vždycky důvod k hrdosti a radosti, i když jde jen o podřadnou béčkovou kategorii. Je ale nutné se nedívat do taštičky s výhrou, aby si člověk nezkazil dojem z hezkých a vydařených vícedenních.

Letošní návrat Botasu do Svratouchu byl pro mne nostalgickou vzpomínkou na soustředění z roku 1992. Pamatuji si Radana Kamenického, který nám tehdy vyprávěl, jak absolvoval Železného muže a málem usnul na kole. Jako tehdejší vrcholový eliťák byl pro nás hrdinou dne. Dodnes mám ještě schované mapy a pamatuji si i náročný paměťák v hustnících, večerní táboráky a závěrečný úklid, během něhož se Fanda Vacek převlíkl za uklízečku a vytíral záchody. Prostě paráda.

I proto letošní Botas zvítězil nad těžkou konkurencí v podobě třídenních v Dolomitech.

Po téměř třiceti letech ale následuje střih. Punkový Botas roku 2019 nemá samozřejmě mnoho společného se soustředěním roku 1992, nicméně i tak je zajímavé konfrontovat vzpomínky na těžký les se současností. Z mého dnešního pohledu - bráno optikou předcházejících závodů (Čížkovy kameny, Mariánské lázně) - mne překvapilo, že zdejší les je ve skutečnosti skoro placka. Navíc je velmi čistý a - s občasnou výjimkou pár těžších hustníků - hodně běhavý. 

V tomto terénu se často klasika zvrhne v dlouhou middle, ale Kubovi Hledíkovi se podařilo postavit i pěkné delší postupy, kde byla řada mikrovoleb (zde H21A, velmi podobná mé H21B)

A právě díky rychlosti a přehlednosti se každá chyba hrubě nevyplácela. Toho jsem si byl vědom hlavně před startem E3, kde jsem šel ze 3. pozice a za mnou v několika minutách hned pět vlčáků. Díky tlaku zezadu (ne, nemyslím tlak odspodu zezadu) tak pro mne byl Botas do poslední chvíle dramatický. A když jsem kousek před cílem seběhl na jinou kontrolu a vyrobil minutovou chybu, už už jsem se viděl v propadlišti dějin kategorie H21B. Ale vydržel jsem a na sběrce mi už bylo jasné, že mne šinkanzen nedojel. A tak jsem se mohl v klidu došourat do cíle, čímž se stalo, že můj doběh do cíle byl možná nejpomalejší z celého startovního pole.

A teď k té danajské výhře: Dlouhé podkolenky v pastelově oranžové barvě jsem naštěstí udal a nemusel jsem s jimi jet až Lidového domu, ústředí sociální demokracie. L-dres v ostře žluté barvě by se mi toto léto možná hodil na lákání sršňů, nicméně nakonec jsem se jej rozhodl osobně vrátit Jaromíru Hánělovi. Evidentně nepochopil moji mírně ironickou poznámku, že tohle mi opravdu k ničemu není. Nevadí, třeba si tento deset let neprodaný vzorek ještě najde výherce na dalším Botasu. Tyto dary-nedary mi připomněly předchozí ročníky, kde Kamča v elitě dostala neprodejné nesmysly typu 20 let starého XXL overalu nebo zcela neatraktivního puzzle, na které nám doma sedá prach.

Na druhou stranu musím objektivně přiznat, že reputace HSH stále nedosahuje reputace pana Konopáče, se kterým jsem tři čtvrtě roku neúspěšně řešil reklamaci VJ Bold 8. Pro ilustraci, na pravé botce z osmi předních hřebů zbyly čtyři, ze čtyř zadních hřebů dokonce jen jediný, se zbylými se utrhly dokonce i kusy podrážky. Až bude Pokáč připravovat svoji novou desku, zašlu mu dva texty, jeden punkový "Konopáč, to je ..áč" a druhý popový "Konopáč, zbydou ti oči pro pláč". Třeba se něco uchytne.

Ale nekažme si vzpomínky na Botas. I ten se třeba někdy v budoucnosti zbaví zátěže v podobě svého sponzora a na shromaždišti bude možné koupit si něco jiného než jeho předražené a zastaralé zboží.