Do nového roku mám pro své věrné čtenáře příběh o naději, která neumírá.
Možná i vás zaujala prosincová konjunkce Saturnu s Jupiterem. Obě plynné planety byly k sobě mimořádně blízko a jejich vzájemná poloha slibovala parádní pokoukání.
 |
| Možná betlémská hvězda, kdo ví... |
Kamča rozhodla, že vrchol konjunkce si zkrátka nemůžeme nechat ujít. Ano, škarohlíd by řekl, že celý den byla oblačnost, která se jen místy trhala a výhled na podvečer nebyl pranic příznivý. Ale padlo rozhodnutí, a když padne rozhodnutí, jede se.
Odkud se ale dívat na jihozápadní obzor? Zkusili jsme nejprve nám nejbližší severozápad Prahy. Světelný smog naší matičky stověžaté nás mne ale hned vyvedl z omylu. Vyrazili jsme tedy na jihozápad, do vesniček jižně od dálnice D5.
Na silnicích mezi satelity byla neuvěřitelná tma, že nebylo jasné, jestli člověk ještě jede po silnici nebo už po poli; nicméně každá z vesnic svítila jak kdyby měla vlastní elektrárnu a všude nad nimi se vznášel podivný oblačný opar.
Po dlouhém ježdění středočeskými tankodromy jsme propadali trudnomyslnosti. Když jsme sjížděli k Loděnici, padaly zoufalé návrhy zajet až za Karlštejn. Pak si Kamča vzpomněla, že dáme ještě jeden pokus, totiž na kopci u Solvayových lomů. Vyjeli jsme téměř 200m výškových nad Špičatý vrch (Barrandovy jámy) a vyšli na louku, ze které jsme kdysi s dětmi chodili do lomů. Podél postávala ještě jedno auto.
Díváme se na oblohu, ale mnoho nevidíme. Procházíme se a říkáme si, že jsme pro historickou konjunkci udělali maximum a že je čas jet věnovat se prozaickým věcem, například večeři. Když se na modré turistické ale otáčíme, vidíme, že na obzoru jsou přece jen dvě výraznější světla. Zbystříme, zaostříme a říkáme si - takže toto asi bude ono, pojedeme domů a budeme si si říkat, že jsme konjunkci - tedy možná - viděli.
Když se vracíme, míjíme auto. Vidíme, že u něj stojí postarší dvojice, která má hvězdářský triedr na stojánku. "Prosím vás, viděli jste konjunkci?" ptá se Kamča, spíš jen tak z povinnosti, ne že by čekala kladnou odpověď.
"Ale jo, před chvilkou byla krásně vidět," odpovídá pán. "A vida, teď se to rozestoupilo, nechcete se podívat?" A tak jsme na závěr výletu zažili podívanou dalekohledem, která neměla chybu. Jupiter byl majestátný a Saturn byl podobně výrazný. Navrch jsme dostali možnost prohlédnout si triedrem i Měsíc, který byl právě v dorůstající fázi.
Někdy zkrátka stojí za to, nedbat na mraky nad námi a věřit, že svoje hvězdy či planety uvidíme. A počkat si, ať to stojí co to stojí.
(A pointa na závěr: Den nato bylo nebe čisté a planety bylo krásně vidět i z auta z Prahy při odjezdu na sever, jen od sebe byly o něco dále. Přiznejme si ale, že sledovat konjunkci z nájezdu na dálnici D10 by už nebyl ten pravý zážitek.)
