Vzkříšení jako déja vu

Na jaře jsme pár dní před zavřením divadel těsně stihli Interview v Dejvickém divadle. Když jsme si před pár týdny zařídili návštěvu odloženého představení Vzkříšení, netušili jsme, že o půl rok později zažijeme prakticky totéž.

I když se opět jednalo o představení zobrazující věčné téma napětí mezi mužem a ženou, tentokrát bylo obsazení širší a naladění inscenace mnohem lehčí a přístupnější. Za vděčnými variacemi na témata neopětované lásky a bezmezné lásky byla spousta vtipných a neprvoplánových zvratů, ironie a absurdity. Vskutku ideální rozptýlení do téhle nevlídné doby.

V této - slovy kritiků - "jímavé frašce o hledání lásky" potěšilo vidět klasické a perfektně sehrané herce Dejvického divala - Ivana Trojana, Václava Neužila, Marthu Issovou, Zdeňku Žádníkovou, Pavla Šimčíka, Hynka Čermáka a Janu Holcovou - a vedle nich Matěje Hádka, který skvěle zahrál zneuznaného a životem potrefeného spisovatele-alkoholika.

Do písmene bych podepsal následující recenzi Vladíra Mikulky: "Vzkříšení sice nenabídlo nic extra převratného, ale je to špičková inscenace; nejlepší, s jakou Dejvičtí přišli od (rovněž Vajdičkova) Racka. Virtuózně napsaná hra s paradoxy, ve které se vše a všechno několikrát převrátí ve svůj opak, okázale bizarní zápletky, nenápadně přesná režie, virtuózní herectví. Mimořádně zábavné rozdávání karet v první polovině, nenásilné naťukávání vážnějších témat po přestávce."

Atletická sezóna

Nejlepší způsob, jak nepropadnout v nouzovém stavu trudnomyslnosti, je vzpomenout si na pěkné momenty posledních pár týdnů. Třeba na momenty z Aliččiny atletické sezóny.

Alička mne nedávno upozornila, že na bločku neaktualizuji její postupná zlepšení na trati 800m. Říkám jí sice, že u Sergeji Bubky si také nikdo nepamatuje každý jeho světový rekord, ale budiž, má to mít. 

V září se podívala do Edenu, kde probíhalo Finále A přeboru Prahy družstev mladších žáků a mladších žákyň. Díky 5. místu si zaběhla cenný osobáček 2:34.84.

O dva týdny později vyrazila do Hostivaře na Přebor Prahy mladšího žactva. I když měla v úterý za sebou dlouhé víkendové orienťácké soustředění, zaběhla si čas 2:35.44.

Kromě toho se o pár dní později na Oddílových závodech a pětiboji na Dukle zlepšila 60m na 9.2, i když její oblíbenější disciplína je 60m překážek (12.25). Teď jen doufáme, že koncem října a v listopadu bude mít možnost zaběhat si krosy, které sice bolí, ale jinak je má Alička docela v krvi.

Elegance Dejvického divadla

Náhoda přeje připraveným. Když jsem náhodně pročítal občasník Nadace Neuron, všiml jsem si mimoděk, že součásti předání Cen Neuronu bylo i divadelní představení. Představení o proslulém českém chemikovi Antonínovi Holém. Představení Dejvického divadla. Elegance molekuly.

 

I když divadlo naživo a divadlo přes bity a bajty jsou dvě odlišné disciplíny, byli jsme nadšeni. Protože shlédnout po koronapauze (a před další očekávanou koronapauzou) Dejvické divadlo a navíc na jevišti Státní opery, se počítá - a ani nevadilo, že pouze ve 2D.

Petr Zelenka se tímto představením vrátil do Dejvického divadla a návrat to byl v mých očích mimořádně povedený. Scénář kreslí příběh chemiků a léků jako cestu od zcela fundamentálního výzkumu až po řešení "problémů na tepu doby", včetně AIDS a epidemií 21. století; příběh je navzdory složitosti samotného výzkumu dynamický a skutečnost, kterou poměrně věrně postihuje, až neuvěřitelná.

Na představení byla zajímavá i přestávka, kde se potkali v diskusi Petr Zelenka, Martin Myšička a biochemik Jan Konvalinka. I zde bylo vidět mistrovství Petra Zelenky. Samozřejmě výtečný byli i klasičtí herci Dejvického  - Ivan Trojan, Martin Myšička a Zdeňka Žádníková. Skvělí byli ale i "mladé pušky" Václav Jiráček jako Donald Rumsfeld a Vladimír Polívka jako Michael Riordan z Gilleadu.

Třešničkou na závěr bylo předání Ceny Neuron Tomáši Cihlářovi z Gileadu, který je aktuálně všeobecně známý mj. díky remdesiviru. Mimochodem Tomáš Cihlář má za sebou v 80. letech i pěknou orienťáckou kariéru.

Kdo bojuje, boduje

I když se většina našeho rodinného běžeckého života postupně přesunula na Zdravou Stravu, neškodí nahlédnout na běhání v běhu všedních dní i přes tento kultovní bloček.

Konkrétně hezkým příkladem byly dnešní žákovské závody na Dukle, kde Alička běžela 60m překážek, 800m a štafetu 4x60m. Podařilo se jí zlepšit si osobní rekord na 800m na 2.37.76 a mezi děvčaty skončila na 1. místě.

V prvním kole zkušeně, na 500m nástup a vítězství uhájeno ve finiši

Relikvie

Přišel mi od Petra Přikryla z Brna nádherný email:

Podstatná část čipu 51663 Tvé dcery Magdaleny je nalezena, zůstala po loňských pětidenních Orienteering Adventure u posedu, na kterém jsme měli start tréninkových okruhů na Přední Planině. Jakmile se potkáme někde na závodech, tak Ti ji jako relikvii předám.

Nebyl to ani rok a den, co se na světlo boží znovu vyloupnul můj úplně první SI-čip

A moje odpověď:

Díky moc za tuhle detektivní práci. Určitě si s tím prosím tě už nedělej další práci a pohřbi relikvii do jakéhokoli místa, kde bude její věčný spánek ničím nerušený. Vzhledem k její dlouhé pozemské pouti nepochybuji, že už má v SI-nebíčku místo rezervované.

Sen stavitele a trenéra

Kráčím si takhle s Marečkem na start třetí etapy víkendových závodů a vidím před sebou tři borce, jak kráčí v dresu, který má na zádech mapu. A ta mapa je mi povědomá... Jasně, vždyť jde o les nad Sokolohrady u řeky Doubravky. 

Ale pozor, ta trať je mi taky povědomá - klikaté tahy fixkou, šišatá kolečka... "Marečku, koukej, to je trať mého tréninku!"

Mapa z doby předkůrovcové

Borci se otáčejí, smějí a hned se ptají - odkud že ta mapa vlastně je a proč tam jsou kolečka vedle sebe? A sami se diví, že jeden z nich nechal vyrobit dres na základě mapy z internetu a ještě k tomu z místa, které je 200km od jejich domova.

Borci z Liberce

Tohle nebyla jen příhoda, kterou zkrátka nevymyslíš. Vidět trať svého ručně namalovaného tréninku vytištěnou na dresu, toť zhmotněný sen stavitele i trenéra zároveň.

Graham Greene vs. Simon Mawer

Graham Greene: Moc a sláva a Simon Mawer: Evangelium podle Jidáše jsem si těsně před odjezdem vybral z naší útlé knihovničky jako své čtivo na dovolenou; pokud tedy na čtení bude čas. A čas na pláži naštěstí zbyl.

Náhodou mají oba příběhy stejnou hlavní postavu - kněze, který se provinil své roli mnoha poklesky - a proto jsou si v mnohém až neuvěřitelně podobné. Na to, že výběr proběhl fakticky mimoděk, jde docela o zarážející náhodu. A tak jsem se rozhodl ji využít jako unikátní příležitost porovnat si v několika málo dnech styl obou anglických autorů, které od sebe dělí řada desítek let; a porovnat také překladatelský styl let 1990 (Hana Žantovská) a 2014 (Filip Hanzlík).

První výrazný rozdíl tkví ve stavbě příběhů, které se liší díky rozdílu v délce děje; zatímco Graham Greene posouvá děj prakticky přímou linií, u Simona Mawera se odehrává více dějů z různých období zároveň. Dále Greenův příběh pojímá jeden z hlavních a skutečných problémů moderní Latinské Ameriky - obrovských sociálních rozdílů, zatímco Mawer vytváří fiktivní záhadu legitimity evangelií, jakkoli ji časově velmi přesně situuje do konce 20. století.

Na druhé straně nelze říci, že by Greene byl více vypovídající či přínosnější; Mawer má široký záběr tím, že velká část děje se odehrává v Římě. Kniha prochází detailně historií, související s "Věčným městem", což je historie dlouhá, komplikovaná, zkrátka naše - evropská. I proto mi zařazení samotného "Evangelia podle Jidáše" nakonec přišlo jako trochu reklamní tah mimoděk, jakkoli ale tedy pro obsah zásadní a neoddělitelné.

Mawerův příběh mi také evokoval jeden přibližně 20 let starý film, kde byla - pokud si dobře pamatuji - prakticky identická část o sebezničujícím sblížení německé hoch Frau a italského mladíka během války v Itálii. Nicméně tento příběh je okrajový a dramatičností se vůbec nedá srovnat s tím, co prožíval hlavní hrdina. Mimochodem až po přečtení jsem se dozvěděl, Simon Mawer byl většinu svého života učitelem biologie a že hned tři jeho knihy souvisejí s Čechami a Moravou (Skleněný pokoj, Gregor Mendel: Planting the Seeds of Genetics, Pražské jaro).   

Obě knihy lze určitě doporučit - Simon Mawer je zárukou bohatého a barvitého čtení a Graham Greene je především pro ty, koho více a hlouběji zajímají zkušenosti ze Střední, případně celé Latinské Ameriky.

Pula/Pola

Druhá největší gladiátorská aréna na světě; uvnitř právě probíhá zápas Marečka a Fídi s alpskými vycházkovými holemi

Volný průlez po zbytcích malého římského amfiteátru z 2. století (zde si s památkovou ochranou moc hlavu nedělají)

Augustův chrám s korintskými sloupy (jak nás Alička - díky Percy Jacksonovi znalkyně starého Řecka a Říma - správně upozornila)

Jiří Marold: Vražda ve stínu stadionu (1980)

Říká se, darovanému koni na zuby nehleď, a tak jsem letní čtenářskou sezónu zahájil detektivkou, kterou Kamča kdysi vyhrála na běžeckém závodě.

Nepokrytým cílem kriminálního příběhu se špionážní zápletkou bylo ukázat rejdy americké tajné služby ve vrcholovém sportu a polopatě tak čtenářům osvětlit, kdo měl pravdu ohledně bojkotu olympiády v Moskvě a následného bojkotu olympiády v Los Angeles. Aby bylo poselství blbuvzdorné, část příběhu se odehrává právě v Los Angeles, kde na UCLA studuje černošský sprinter, který podporuje pro-socialististický převrat ve své rodné zemi. Přitom nostalgicky vzpomíná na svoje studia v Praze, na malostranské hospůdky a i svoji milovanou (bělošskou) architektku Lenku.

Hlavní postavou hodně čtivého příběhu se špionážní zápletkou je poručík Ditrich - perfekcionista s bezchybným charakterem, který ale na rozdíl od majora Zemana zvládne stovku na dráze za 10.28. Při popisu takové dokonalosti jsem se občas nemohl ubránit úsměvné vzpomínce na Jean-Paul Belmonda v Muži z Acapulca.

Na úvod je propaganda v knize spíše k pousmání na okraj, jakkoli již od počátku podporuje hlavní linii děje. Posléze se ale velmi rychle vybarvilo, že (nevyřčenou) protistranou je CIA; a v tu chvíli si člověk nemohl nevzpomenout na Pepanosovu písničku "Já jsem agent cí-aj-ej, jsem nebezpečnej a jsem zlej." Propagandistické zadání parodovat neviditelného nepřítele postupně vytlačí ostatní prvky příběhu, což byla škoda, protože jinak je knížka prakticky na všech místech čtivá. Lehký styl kriminálky jako udělaný pro letní čtení.

Na některých místech jsem si říkal, zda některé trefné popisy reálií skutečně vyzněly prorežimně nebo nakonec spíše proamericky. Například: "Hned vedle Macy's, největší obchodní mamut světa. Bílá labuť by mu mohla svým rozměrem sloužit tak za příruční sklad." Také se mi líbilo ironizování americké byrokracie - viz dotazy pasového úředníka, zda dotyčný hodlá zavraždit prezidenta USA; ironii z byrokracie bych u propagandy nečekal. 

Celkově ale černobílost příběhu byla až na úrovni parodie (či pod její úrovní) a občas jsem si říkal, zda tak průzračné peripetie byly skutečně plánem autora nebo šlo o hodně svěrající kazajku zadavatelů či cenzorů. Hodnocení na závěr? Čtivá a nenáročná lekce připomínající neuvěřitelnou propagandu 80. let a tehdejší propojení politiky a vysokého sportu.

Totes Gebirge

Schrocken (2281m)

Hochmölbing (2336m)

Kreutzspitze (2327)

Lahnerkogel (1854 m)

Boscruck (1992)

Kitzstein (1925 m)