Moldava podruhé

Téměř na den po šesti letech jsme zavítali do okolí Moldavy vyzkoušet si krušné podmínky, na které jsme se během zimy natěšili jako věrní příznivci detektiva Kuneše. Hory krušné nakonec ukázaly tvář jarních monzunů, což znamenalo lyžování na poměrně široké škále podmínek, od ledu, vody, kaše až po luxusní německý manšestr.

Pěkná projížďka po trati bývalé železnice, poté luxusním Německem a nakonec po magistrále od Žebráckého rohu 

Ostatně porovnání českého a německého pohraničí bylo tématem četných úvah. Ať už šlo o lyžařské stopy, infrastrukturu, ochotu místních (chleba? nevím, jestli bude) a obecně o vzhled a pořádek, rozdíly byly propastné jak Macocha. Cituji ostatní - v Německu je snad i tráva zelenější, nemluvě o výši sociálních dávek. Na druhé straně špetku optimismu zavdala příroda, na které byly vidět už jen minimální znaky imisní kalamity.

Nečekaně pěkné zpestření přinesl výlet do Osseggu (Oseku), kde se vyjímá cisterciánský klášter, včetně vlastního pivovaru, nad městem rozsáhlá zřícenina hradu Rýzmburk a kam se jede po krušnohorském Semmeringu. Neméně pěkná byla i rozhledna na Geisingbergu a vůbec okolí Altenbergu, kde jsou fantastické výhledy po okolí.

Cituji Kanta: Modré nebe nad hlavou a návštěvní řád ve mně

Maska a tvář

Do třetice návštěva Činoherního divadla, a do třetice na činohru o vztazích mezi 51,5% polovinou a 48,5% polovinou populace. A do třetice jedno z nejlepších obsazení - Petr Nárožný, Jaroslav Dulava, Ivana Chýlková, Ondřej Vetchý, Nela Boudová, Otmar Brancuzský, Petr Meissel a Jitka Ježková.

"Je nás přece tolik, co jsme na tom stejně. A jakmile je nás hodně, máš pocit, že je to normální... Já jsem prostě normální manžel."

Při úvodním oslovení z reproduktoru od Michala Pavlaty člověka trochu zamrazilo, protože už týden si hoví v hereckém nebi. Pak už ale následovala ryzí groteska v tempu hokejového zápasu.  Role bezmezně tolerantního stárnoucího bankéře s mladou zalétávající manželkou v podání Petra Nárožného byla pro mne jednoznačně nejzábavnější, zejména díky jeho mistrovství ve "střihovém výrazu" a i díky textu s často peprnými glosami. Poté, co jsem letos v autě strávil s Machem a Šebestovou desítky hodin, jsem si skutečně vychutnával každý detail jeho hlasu a intonace. 

Advokát v podobě Jaroslava Dulavy byl sice obsahem menší role, ale výškou postavy i efektem samozřejmě nepřehlédnutelná velká role. Nakonec je docela překvapivé, že díky takto čitelné komedii si Ivana Chýlková odnesla cenu za nejlepší ženský herecký výkon (a to už v sezoně 2002/2003!), ale možná to vidím tou perspektivou, že Ivana Chýlková mi během posledních deseti let fakticky s rolí Saviny Graziové splynula.

Spálavka 2017

"Když už do Železných hor, tak na železný závod," uvažovala Kamča o minulém víkendu, když se vydala na Spálavku. Po loňském lehkém mrazu nabídl závod letos oživení v podobě sněhové vánice. Už na startu se tak závodníci krčili v nákrčnících a kuklách a Kamča tak letos nemohla, na rozdíl od loňska, podnikat módní výpady v podobě dobíhání borce s lehkou slušivou zmijovkou.

Měla jsem si rovnou vzít lyže a zpátky dolů se sklouznout...

Není pak s podivem, že za podmínek jak pro Hanče a Vrbatu byly časy o pět minut horší než loni. Mimochodem, komu by podobné počínání přišlo mírně pošetilé, nechť si nalistuje Stopy v oblacích, třebas i jen krátkou ukázku z této "kroniky masochistické touhy".

Následující den jsme vyrazili lyžovat na Ransko. Když si moje drahá polovička stěžovala, že musíme projíždět zavátou stopu, vzpomněl jsem si, jaké to na Ransku bylo naposledy, když jsme tam s mým bratrem šlapali stopu. Tehdy - někdy v roce 1992 - jsme skútry a upravené stopy znali nanejvýš z Československé televize.

Ohlédnutí za K. sezónou

Po loňské pauze je tu opět vizuální přehled loňské Kamčiny závodní sezóny

Kopytem sem, kopytem tam

Letošní Hustníkovo zakončení byl opět výlet do filmové historie, tentokrát s mapou Kopytem sem, kopytem tam. Na ČSFD.cz získal originál 72%. Já bych repríze dal alespoň 90%.

Ale popořadě. Sraz na nádraží v Chotěboři. Po nástupu do vlaku se dozvídáme, že už stojíme v předstartovním koridoru, podle jízdního řádu ČD má 5 minut. Výklad pravidel je jasný: scorelauf, start i cíl ve dveřích vlaku, limit 47 minut, ale to jen pokud bude příznivý FSČD (faktor spolehlivosti ČD). Teď už i nedovtipní pochopili, proč v pokynech stálo, že "přes limit vlak nejede...".

Na startu v Bílku mám v hlavě trochu žloudek. Volím dobrou a originální stopu, ale na místech, kde jsem v životě nebyl a kde 20 let stará mapa nezachytila změnu pole na vzrostlý hustník. Lapen v detailech ztrácím několik minut a dokonce rezignuji na jednu dohledávku, která jinak z mapy vypadá triviálně. Pokračuji do až skandinávsky nádherné pasáže s rybníčkem, která mi spraví chuť a pak hurá do odvážného průběhu kanálem pod tratí. Skorelauf volím solidně, i když přehlédnu jednu kontrolu a v závěru díky tlaku (ne, skutečně to nebyl tlak zespodu) vynechávám další tři kousky. Což je škoda, protože jsem si mohl dopočítat, že mé hodinky jsou přece jako obvykle o 3 minuty posunuté...

K23 nacházím jako první, ale nevěřím jí a myslím si, že jsem na K28

Na peróně dobíhám těsně za svým bratrem, který neuvěřitelným výkonem nasbíral stejný počet kontrol, čímž mne odsunul na 3. místo. Náš cíl nakonec přijel načas, což znamenalo DNF pro dva kousky, Matěje a Alču. Byli jsme proto krapet překvapení, když jsme je po dojezdu do Chotěboře potkali na nádraží. Jejich teleport ale proběhl bez magie, hned první auto za závorami v Bílku je solidárně vzalo, čímž získali náskok nad námi, prostým plebsem.

Pour féliciter

Hrby a hrobeček

Opět jako loni jsem se vydal na Pražskou zimní ligu na Čertovy hrby, tentokrát ale na severní stranu od Malých Přílep směrem ke koňským farmám, kam jsme s Aličkou v kočárku chodívávali na četné procházky. (První fotečka v devět let starém odkazu je z místa nedaleko letošní sběrky.) 

Na daná místa moc rád vzpomínám, takže jsem je během závodu dokonale prošmejdil. Což mi usnadnilo podzimní roční období, kdy tenhle jinak docela divoký les není extrémně zarostlý. Trať zdolávala napříč všemožné kopce, pak se trochu srovnala a za sluníčka byla vyloženě k užívání. Časem 96:37 jsem porazil svoji drahou polovičku, která (nezávisle na mne) doběhla za 96:38 (sic!).

O týden později jsme vyrazili na Oryho hrobeček do srdce Vysočiny u Větrného Jeníkova. S Kamčou jsme se rozhodli běžet ve dvojici. Žravý scorelauf (sbírají se body, kdo dřív přijde, ten víc bere) byl pro nás taktickou lekcí. Vyrazili jsme totiž hned zkraje na blízké kontroly do oblasti, kam pak ale nikdo nešel, čímž jsme vlastně nezískali příliš výhodu a naopak ztratili tím, že jsme se napojili na trať, kudy šel velký počet závodníků. 

Jediná mapová chyba, kterou jsme na schematické "hrobečkové" mapě udělali, byla na K11, kde jsme traverzovali naslepo náročnou oblastí. Na cestě nám ale nebyla jasná poloha. Správně jsme seběhli, ale zmátla nás nezmapovaná cesta; kousek před kontrolou jsme to otočili a šli na druhou stranu, což mohla být chyba až na pět minut.  

Naše občas nelítostné tempo nicméně znamenalo, že všechny kontroly jsme v čase 2:14 sesbírali těsně jako první. Našich 694 bodů stačilo nakonec na 2. místo za Honzou Čechem, který byl sice o 20 minut pomalejší, ale měl 709 bodů díky tomu, že zvolil lépe začátek. Pěkná lekce z parádního proběhnutí.

Data z Velké Pardubické steeplechase

O datové revoluci, o které se nyní horečně mluví, jsem před dávnými lety přemýšlel v souvislosti s daty z běhání. Při každé příležitosti, kdy bylo možné vytvořit si nová data, jsem si říkal, nakolik je budu chtít a umět používat, nakolik pečlivý budu v jejich správě a organizaci a nakolik se vůbec chci zavázat k samotnému sběru dat. Ať už šlo o kilometráž, data o tepech, sledování osobních rekordů, distribuci výkonů na tréninkových tratích atd.

Jedna libůstka, kterou nabízí systematičtější sběr dat, je porovnání časů různých lidí v různých časových obdobích. Řekněme jakési srovnání ve stylu časosběrného dokumentu. V případě Velké Pardubické mám hned tři časy ke srovnání - můj 19 let starý čas 40:07 na původní trati cross-country s oranicí, Kamčin čas z roku 2009 na kratší a náročné trati, který je po přepočtu na 10km 39:20 a nakonec aktuální fenomenální čas 37:11.

Irské počasí na irské lavici

K letošnímu pardubickému závodu ze série RunTour lze dodat hlavně to, že se Kamča ještě v prvním okruhu držela kousek za olympionikem Davidem Svobodou a s časem 37:11 by byla celkově 5. v mužích, kdy za ní skončilo 400 dalších závodníků a závodnic. Určitě nezní špatně ani fakt, že Dan Orálek ji porazil jen o cca dvě minuty.

Sexuální perverze v Chicagu

Ne, skutečně se nejedná o záznamy z našeho cestovního deníčku  ani o pojednání z nedávných prezidentských voleb, ale o hru v Činoherním klubu, kam jsme zavítali s cílem přerušit dlouhou divadelní abstinenci.

Dámy řekněte, nejsou to slaďoušci?

Hra je poměrně přímočará, nabízející - přesně jak uvádí popis - humornou kombinace neschopnosti vybudovat vztah se sebevědomou sexuální rétorikou. Obsazená je populárními herci - nejvíce ční (postavou, prostorem a i výrazem) Jaromír Dulava a s ním Ivana Chýlková, která si jednodušší roli vyloženě užívá. Dlouho za nimi následuje Marek Taclík se svým typickým prosťoučkým taclíkovským výrazem. Lucie Pernetová je sympatická, vedle známých tváří to ale nemá lehké.

Na hře je ještě zajímavá fragmentace, jednotlivé obrazy se střídají velmi rychlým tempem, což je dobré pro rychlé vypointování, na druhé straně tempo neumožňuje delší výstupy. Hru bych celkově hodnotil jako pěkné vyplnění konce pracovního dne. A už se těším, až někdy potkám Jaromíra Dulavu venčit psa a vybavím si jeho knírkovité výstupy.

Kdo je in, čte Ženu IN

Rozhovor je super, ale v sekci Bulvár je i spousta jiných lákavých článků, např. "společné bydlení s přítelem odhalilo jeho vlastnost, kterou asi nevydejchám"